Mrazivý osud Elsie Paroubek: vražda malé Čechoameričanky otřásla Chicagem, matka vinila kočovníky

V roce 1877 byl v Chicagu ve státě Illinois založen Český národní hřbitov (Bohemian National Cemetery). Impulsem pro zřízení vlastního místa posledního odpočinku českých přistěhovalců bylo odmítnutí pohřbu zemřelé Marie Šilhankové. Tato česká katolička se totiž před smrtí nestihla vyzpovídat a Američané mrtvou ženu odmítli pochovat na „jejich“ hřbitově. „Tak si pořídíme svůj!“ rozhodla se stále se rozrůstající česká komunita. Češi zakoupili padesát akrů půdy (nyní 126 akrů) a založili hřbitov pro krajany.

Spočinutí zde nalezli i význační Češi, kteří se v Americe prosadili - spisovatel Pavel Albieri, soudce Otto Kerner, velvyslanec Charles J. Vopicka nebo slavný chicagský starosta Antonín Čermák. Mezi velikány spí svůj věčný sen i prostí lidé, Češi, kteří přišli do země zaslíbené za splněním svého amerického snu, i jejich potomci. Na Českém národním hřbitově má také svůj hrob maličká holčička, Eliška Paroubková. Leží zde po boku své matky, otce i sourozenců. Protože se narodila už v Americe, z Elišky se stala Elsie.

Na světě pobyla jen čtyři roky a za její smrtí stojí děsivý příběh, který otřásl nejen celou českou komunitou, ale i americkou veřejností, policií a kočovnými Romy. Ti v tom byli nevinně, ale zůstala na nich obrovská skvrna z nevyjasněné smrti malé dívky. Co se stalo Elsie Paroubek?

Na počátku celého příběhu jsou dva lidé, kterým byla česká kotlina malá. František Paroubek pocházel z Podhořan u Ronova, narodil se v roce 1867 za doby tehdejšího Rakouska-Uherska. Stal se dělníkem, ale podnikavý kluk neviděl v tvrdé práci žádnou budoucnost. V pouhých čtrnácti letech se proto spolu se skupinou dalších dobrodruhů vydal na cestu do Ameriky. Pilný a učenlivý mladík se jako spousta dalších Čechů usadil v Chicagu ve státě Illinois. Mimochodem, migrace našich obyvatel do Chicaga byla tak velká, že měli i vlastní čtvrť, Český národní dům, spolek - a při sčítání lidu v roce 1910 se k českému původu přihlásilo jen v Chicagu 110 736 obyvatel!

Z Františka se stal Frank, budoval si kariéru a poohlížel se po nevěstě. „Vezmi si Češku,“ radili mu kamarádi, „Vrať se domů, najdi si ženu a přivez ji sem. Češky jsou pracovité a nejsou emancipované jako ty nafoukané Američanky!“ Frank je vzal za slovo a do staré vlasti se vrátil. V roce 1892 pojal za manželku Karolínu Vojáčkovou, která se narodila v Míčově ve východních Čechách a spolu se vrátili do Ameriky. Nebyli sami, následovalo je několik příbuzných Franka i Karolíny, protože byli chudí a z vyprávění Franka byli nadšeni. To už bylo na cestě první dítě a Karolína rodila jednu ratolest za druhou.

Měli podle všeho celkem devět dětí, z nichž dvě zemřely při porodu. Podle matričních záznamů, které se podařilo dochovat, se jejich děti jmenovaly Karel (Charles), Julia, Frank (ten byl dvakrát, náhrada za zemřelého bratříčka jménem Frank), Bernice, Mildred, Joseph, Anne a Eliška (Elsie). Ovšem vzhledem k tomu, že po příjezdu do Ameriky Karolína i Frank opustili dosud tvrdě dodržovanou katolickou víru a stali se z nich volnomyšlenkáři bez vyznání, děti nebyly pokřtěny, takže chybí křestní záznamy, tudíž se nedají dohledat přesná data narození dětí. Eliška měla být nejmladší a poslední potomek Paroubkových. Možné datum narození nebohé holčičky se odhaduje někdy mezi roky 1906-1907. 

Frank si založil prosperující živnost malířskou a byl velice oblíbený nejen mezi krajany, ale i Američany. Češi byli vždy šikovní a vyhledávaní. Karolína si změnila jméno na onu obligátní americkou Caroline Vojatschek Paroubek a vychovávala děti. Američanky ji navštěvovaly a našla si okruh kamarádek bez vyznání, s volným životem. Pochvalovala si to. Měla svobodu, doma v Čechách ji bigotní rodina držela zkrátka, nesměla z domu ani na krok, jen do kostela, jak to tehdy chodilo. Lidé obdivovali i jejich děti - šikovní kluci, krásné holky, ale nejvíce se líbila maličká Eliška.

Šťastné dítě se zlatými vlasy, modrýma očima a krásným úsměvem nesmělo pomalu ani vyjít na ulici. Po jejím zmizení v rozhovorech všichni uváděli: „Bylo to velmi hezké dítě a kolemjdoucí cizinci se u ní často zastavovali a obdivně ji komentovali,“ jak psal například Rockford Daily Gazette 21. dubna 1911. Fotografie oblíbené holčičky, která kolovala na předních stránkách periodik třech států je ale mírně řečeno strašidelná. Inspirovala slavného Henryho Dargera při psaní románu In the Realms of the Unreal. Zatím to vše vypadá jako poměrně velká idylka novodobých pionýrů, kteří v nové vlasti zapustili kořeny. Ale čekala na ně trýznivá rána.

Ráno 8. dubna 1911 odešla čtyřletá Elsie ze svého domu na 2320 South Albany Avenue v Chicagu na návštěvu tety. Františka (někdy uváděna jako Julie) byla sestrou Karolíny a v USA si změnila jméno na Frank Trampota. Teta bydlela za rohem na 2325 South Troy Street. Elsie na cestě potkala svou devítiletou sestřenici Josie (Pepinku) Trampota a několik dalších dětí, které na ulici poslouchaly flašinetáře. Když flašinetář zamířil na roh 23. ulice, děti ho následovaly. Všechny, kromě Elsie. Jenže děti si toho vůbec nevšimly, flašinetář byl oblíbeným koloritem tehdejších ulic, tito vesměs Italové, nebo Španělé mívali opičku a papouška a děti je milovaly.

O několik hodin později přišla Karolína pro dceru. Jenže sestra jí řekla: „Eliška? Ta tady není. Josie je doma, ale o Elsie neví nic.“ Matka zprvu vůbec nepředpokládala, že by dcera zmizela. V okolí byla spousta Čechů, v jedné velké komunitě nebylo vůbec žádnou výjimkou, že děti pobyly u různých rodin třeba i přes noc. Telefon nikdo neměl, Karolína tedy usoudila, že si Elišku někdo vzal na noc. Nepředstavitelné, jistě. Ale tak to tam tehdy prostě chodilo. Karolína byla navíc velice lhostejná, měla starostí nad hlavu a to, že jí doma chybí nejmladší dcera, vůbec neřešila.

Právě proto je to vše tak podivné a později se různé věci šuškaly i o matce. Frank tak laxní nebyl. Když se vrátil v devět večer téhož dne z práce, chtěl se pomazlit se svou nejmladší dcerou. „Není tady,“ pokrčila rameny Karolína. „Co to povídáš? Vždyť je tak malá? Kde je?“ rozzuřil se František Paroubek, nelenil a okamžitě se vydal na policejní stanici v Hinman Street, kde nahlásil, že se jeho malá dcera pohřešuje. Policie zbystřila, ale detektivové usoudili, že počkají do druhého dne. Nevrátila se a případu pohřešované maličké Elsie se osobně chopil kapitán John McWeeny.

Nastalo rozsáhlé pátrání po okolí. Objevili se první svědci - například John (Honzík) Jirowski oznámil, že viděl cikánský vůz z blízkého kočovného tábora, na kterém seděly dvě romské ženy a držely malou holčičku. Dnes to možná zní jako přitažené za vlasy, aby někdo ukradl dítě, ale v tehdejší Americe byly případy únosů plavovlasých dětí do kočovných táborů hojně diskutované. Každý tomu věřil. Navíc v Chicagu se jeden takový případ stal. Holčička jménem Lillian Wulff byla čtyři roky před zmizením Elsie takto odvezena a žila mezi nimi šest týdnů, než utekla. Tahle Lillian se dostavila na policejní stanici a nabídla pomoc s pátráním po Elsie s tím, že je všechny zná a může je oslovit.

„Zmizení Elsie Paroubek bude mít souvislost s přirozenou láskou potulných lidí k modrookým a žlutovlasým dětem,“ zní doslovný policejní zápis z hledání v romských táborech. Vypukla hotová panika a kočovníci se raději sbalili a odjeli. Jenže obyvatelé Illinois už zprávu o zmizení blonďaté holčičky četli a pronásledovali je. Ve všech vozech byly udělány prohlídky, ale Elsie se samozřejmě nenašla. Jedenáctiletá Lillian byla proto vyslána v doprovodu detektivů za Elijahem Georgem, což byl tehdejší Cikánský král. Požádala ho o pomoc, Elijah byl však nesmírně uražený. Nicméně dal si říct a z pozice své moci oslovil kočovný lid, aby - pokud ji mají - Elsie Paroubek okamžitě vrátili.

Příkaz krále měl velkou váhu, Romové ji ale opravdu neměli, jak bohužel vyšlo za pár dní najevo. Hrdí kočovníci tohle ale nikdy illinoiské policii neodpustili a raději ze státu odjeli úplně. Mezitím Frank Paroubek nabídl své celoživotní úspory ve výši 50 dolarů (dnes asi 1165 dolarů) jako odměnu za návrat své dcery. Elsiina kamarádka Emma Kubatová (14) řekla policii, že naposledy viděla Elsie s flašinetářem - byla proto provedena razie v Italské čtvrti, ale marně. Pátralo se ve třech státech, tisíce lidí procházely ulice, Češi i Američané, byly vytaženy propusti u odvodňovacích kanálů. Nic. Jen anonymní dopisy a telefonáty, které nevedly nikam.

Cikánské tábory byly pořád prohledávány na území tří států - Illinois, Wisconsinu a Minnesoty. Kdykoliv bylo u nich spatřeno nějaké dítě v červených šatech, okamžitě byl tábor doslova obrácen naruby. Romové pak raději zahazovali a pálili všechny červené svršky. Ozval se jasnovidec, Karolína údajně také obdržela žádost o výkupné ve výši 500 dolarů, ale dopis prý v zoufalství spálila (!). Charles J. Vopicka spolu s tehdejším radním Antonínem Čermákem nabízeli další a další odměny.

Pátrání po dítěti v takovém rozsahu nemělo dosud v USA obdoby. Česká komunita v Chicagu se shromáždila na podporu rodiny. Všichni česky mluvící policisté byli převlečeni do civilu a přiděleni k vyšetřování. S hledáním pomáhala také ženská pomocná organizace Club Bohemia, která vytvořila to, co nazvala „nekonečný řetězový dopis“, který byl rozesílán na všechny adresy a lidé jej opisovali a posílali dál a dál. 30. dubna 1911 byla Elsie pohřešována už tři týdny a ve městě zavládl rozruch.

Ctihodný soudce Joseph Sabath apeloval na všechny lidi, aby nepřestali pátrat po malé Elsie, dokonce dal do fondu na pátrání sám osobně astronomickou částku tisíc dolarů. Do 1. května však vyšetřovatelé opustili myšlenku, že Elsie byla ukradena, a vrátili se k prohledávání kanálů u řeky. Detektivové českého původu Zahour a Zalasky pátrali po autorovi zajímavého anonymního dopisu, který prý viděl Elsie spadnout do vody. „Elsie Paroubek je zřejmě mrtvá. Nikdo ji neunesl. Zřejmě spadla do vody. Nalezneme alespoň její tělo,“ mluvil pohnutě k reportérovi chicagských novin inspektor Healey.

To bohužel netrvalo dlouho. 9. května 1911 objevili zaměstnanci elektrárny Lockport dětské tělíčko plovoucí v odvodňovacím kanálu. Přivolaný ohledavač mrtvol do zprávy napsal: „(…) Odpovídá popisu malé Paroubek. Struktura punčoch, látka a odstín šatů. Také barva vlasů. Velice rozložené. Vypovídá o tom, že ve vodě bylo několik týdnů.“ Poručík Costello byl pověřen úkolem informovat rodinu. Když Karolína Paroubek uviděla prostovlasého policistu (smekání klobouku vyjadřovalo v této profesi úctu k mrtvým), vykřikla česky: „Mý dítě! Mý drahý předrahý dítě! Žije, že jo!“ Pak se zhroutila.

Frank Paroubek musel na identifikaci malého tělíčka, po které se vypotácel ven a sdělil, že oblečení vypadá jako její. Obličej ovšem utrpěl značnou škodu, barva očí nemohla být určena, protože - netřeba to popisovat. Karolína druhý den přijela na patologii a s křikem se dožadovala, aby jí dceru ukázali. Zlomená matka pak zuřila, sváděla vše na Romy, hladila mrtvolku, až ji Frank musel odtáhnout. Všechny tyto její výstupy byly později zřízenci patologie popsány jako „nesmírně teatrální“ - nikdo nevěděl, co si o ní myslet. Frank Paroubek přejal zoufalství své ženy a začal trvat na tom, že byla jeho Elsie zavražděna.

Proběhla pitva, ze které se zachovala zpráva: „V plicích nebyla nalezena voda, tudíž se Paroubek neutopila. Dle všeho byla udušena, přiloženou dlaní přes ústa a nos. Na krku hluboké podlitiny, udušení z uškrcení též možné. Hluboké řezné rány na levé tváři. Před smrtí bylo s dítětem evidentně špatně zacházeno. Byla též „napadena“ (eufemismus pro znásilnění). Zavražděna předtím, než bylo její tělo umístěno do vody. Zpráva koronera doporučuje, aby úředníci pokračovali ve vyšetřování. Příčina smrti se jeví pro celkový rozklad těla jako neznámá.“

Když byla přečten pitevní protokol v síni pohřebního ústavu, kde se konalo úřední jednání, Karolína úplně zešílela. Vyběhla ven na ulici a křičela: „Moje Elsie je mrtvá! Byla zavražděna, zavražděna!“ Trvala na tom, že už tři týdny věděla, že Elsii zabili „gypsies“ a policie se na to vykašlala. Frank jí musel dát facku, aby se uklidnila. Poté předstoupila před novináře, kde pronesla hojně citovaný projev, který byl několikrát otištěn v tisku a zavdal podnět k neskutečným spekulacím, které ostatně tento případ provázely od samého začátku:

Hm, můžeme říct. A nebyli bychom sami. O tom, že Karolína se chovala minimálně prapodivně, spekuloval každý. Opravdu by byla schopná svou dceru shodit do vody? Ale co ta zranění onoho sexuálního charakteru? Nebo byla s někým spolčená? Teorie stíhala teorii a v české komunitě i v amerických rodinách se nemluvilo o ničem jiném. Krutý konec malé Elsie Paroubek pohnul s každým.

Policie věděla, že musí celý případ co nejrychleji vyšetřit, protože už docházelo k nepokojům. Hon na kočovníky, na Italy, celé Chicago bylo vzhůru nohama. Rodina měla jiné starosti - chystal se Eliščin pohřeb. Paroubkovi se vydali ze všech peněz, Český národní dům proto uspořádal benefici, na které se potřebná částka na pochování těla malé holčičky vybrala.

Pohřeb Elsie se konal 12. května na trávníku před domem Paroubkových. Několik hodin před plánovaným začátkem se začali shromažďovat truchlící a přihlížející, kterých bylo téměř 3 000. Nahrnuli se na dvůr, kolem domu, podél balkonů a na verandy okolních domů. Policisté museli hlídat, aby nedošlo k prolomení plotu. Elsie měla malou bílou rakev, která byla zasypána konvalinkami, růžemi a karafiáty. Věnce poslal soudce Sabath, starosta Harrison i radní Čermák.

Když bylo po proslovech (rodina se vzdala náboženství, takže nebyl přítomen kněz), Karolína opět ztropila scénu - při nakládání rakve do vozu hystericky skočila pohřebákům do cesty a dobývala se do schránky, ve které leželo tělo její dcery. „Musím ji ještě vidět!“ drásala nehty dřevo a tloukla do rakve tak moc, až vypadla z rukou zřízenců. Lidé zalapali po dechu - naštěstí se neotevřela a Karolína byla odvlečena pryč. Všichni lidé následovali pohřební vůz na Český národní hřbitov, kde nebohou Elsie Paroubek za zvuků českých lidových písniček pochovali.

Po pohřbu vyšetřování pokračovalo, ale nevedlo nikam. Sice měli podezřelého, jistého Josepha Konesti, který žil v chatrči jako poustevník a s oblibou sledoval malé děti. Když na něj policisté uhodili, skočil pod vlak a zemřel. O pět dní později mu bylo dosvědčeno skálopevné alibi - v době zmizení Elišky Paroubkové byl v psychiatrické léčebně. Snahy o dopadení vraha ztroskotaly. Hledal se alespoň nějaký svědek - opět nic. Frank Paroubek neustále naléhal na poručíka Costella, aby: „Něco sakra udělal s těmi potulnými lidmi, protože Caroline TO VÍ.“

Costello už měl matky plné zuby, neustále všude vykládala, že policie nekoná, ač to ona všechno ví. Na přímou otázku však neřekla nikdy, co konkrétně by měla vědět. Stejně tak teta. Hledali také neznámého svědka, který předával informace Frankovi, a anonymního pisatele dopisů, který zřejmě věděl víc, než by měl. Bohužel žádný z těchto mužů – stejně jako sám vrah Elsie – nebyl nikdy nalezen. Po více než sto letech stále nevíme, co se s malou Elsie Paroubek skutečně stalo. Frank to nepřežil - zemřel dva roky po pohřbu své malé dcerky, na den přesně. Karolína žila až do devátého prosince 1927.

Strašidelné tajemství zůstává. Kdo zabil Elsie Paroubek, českoamerickou holčičku, která šla k tetě a skončila zbitá, udušená, pořezaná a znásilněná v kanále? To se asi už nikdy nedozvíme. Tento případ znamenal také nesmírnou frustraci pro tehdejší americkou policii. Tolik slepých uliček v jednom vyšetřování snad ještě neměla. Nevedlo to nikam.

Po Elišce zůstal jen hrobeček na Českém národním hřbitově a tisíce otázek bez odpovědí.

Zpracováno podle: Elsie Paroubek | International Missing Persons Wiki | Fandom, „TAKEN BY GYPSIES“ — American Hauntings, Eliška „Elsie“ Paroubek (1906-1911) - Find a Grave Memorial, Elsie Paroubek – Wikipedie