Článek
Občas se na mém messengeru objeví žádost o přijetí zprávy. Je to vždy poměrně dobrodružné, protože na druhém konci pomyslného drátu se může skrývat buď pozdrav, pochvala, kritika, sprostota, zloba a zášť, fotky intimního charakteru i pelíškovská nabídka k poloze mléka a vody a štípání bambusu… A také jsou tam hodní lidé, co mi z dobré vůle nahazují tipy na různé texty.
Mnohých témat jsem využila, ale zpracování životních příběhů s dotykem nějakého skutečně drsného a stěží představitelného „masakru“ se vyhýbám. Nejsem psycholog ani psychiatr, co já o tom mohu vědět? Pak napíši nějakou kravinu a budu z toho zoufalá, protože jak známo - co je psáno, to je dáno. Už to nikdy nikam nezmizí. Litera scripta manet. Bum!
Takže když jsem nevěřícně louskala pár mně poslaných slov od nově založeného profilu s nicneříkajícím jménem a s počtem přátel nula, který měl místo profilové fotky koláž kočiček, jen mi běhal mráz po zádech: „Neměla byste zájem o sepsání mého příběhu? Je mi trapně, ale já už s tím musím ven. Já jsem neudělala nic špatného. Přesto se cítím strašně. A co teprve on. Jo, abych vás nějak uvedla do obrazu, spala jsem se svým bratrem. Byl můj milenec.“
„A vy byste to pojala citlivě, já vám věřím.“ pokračovala zpráva. „Nevím ani, proč o to tak stojím. Asi mám pocit, že když to uvidím před sebou napsané, dostane to nějaké souvislosti a budu se na to všechno moci podívat jako nestranný divák a něco v sobě uzavřít. Jestli to zkusíte, budu vám nesmírně vděčná. Třeba se v tom někdo pozná.“
„No ty bláho! Tak to asi ne. Tohle já přece nemůžu. O tom nic nevím,“ vrtěla jsem hlavou, ale znáte to, zvědavost je mocná a tabuizované téma láká. Láká každého, i když si to někdo nechce přiznat. Tak jsem se pustila do psané konverzace se čtyřicetiletou matkou dvou dětí, vysokoškolsky vzdělanou a vdanou paní Klárou, jejíž pravé jméno neznám, ani nevím, kde bydlí nebo odkud pochází. Své vyprávění začala větou: „O tom, že mám bráchu, jsem samozřejmě věděla.“
A začal se z ní doslova sypat životní příběh, kterému se opravdu jen těžko věří. Ale některé věci si jednoduše nelze vymyslet, ty píše život sám. Na začátku všeho byla svatba. Vlastně dvě svatby. Klářin otec se ženil velice mladý. Jeho první žena se jmenovala Maruška - a už tři měsíce po veselce se narodil „malér“ jménem Mikuláš. Ale štěstí mladého páru nemělo dlouhého trvání:
„Můj táta byl vědec, suchý a přísný člověk. Ale co vím z vyprávění, tehdy zcela ztratil hlavu. Zamiloval se do mojí mámy. Doma malé dítě, novomanželku… Žili u Maruščiných rodičů v jednom pokoji. A pak přišel domů a oznámil jí: Nemůžu jinak, já miluji Terezu. Mikimu mohl být tak rok? Vůbec si to neumím představit.“ popisovala Klára rychlý konec prvního manželství svého otce Jaroslava.
Následoval rychlý rozvod. Marie se nijak nebránila, oprávněně to brala jako nesmírnou zradu a její rodiče žádali jen jedno - aby se lidově řečeno sebral a táhnul na lepší, ale na kluka ať kouká platit! „Platil. Navštěvoval ho na narozeniny a svátky. Nevím, jestli vysoudil nějaké víkendy nebo dny v týdnu. Ihned po rozvodu byla další svatba. Máma byla těhotná se mnou. Moje máma byla plachá a tichá osůbka, která se otci ve všem podřídila. Sice říkala, aby si Mikiho táta více bral, ale on vrtěl hlavou. Maruška si už nikoho nenašla, žila jen se synem. Já zůstala jedináčkem.“ vypráví Klára.
Život dvou rodin, o jejichž založení se postaral vědec Jaroslav, si pak plynul svým vlastním tempem. Malá Klárka vyrůstala. Své dětství považuje za šťastné, i když přiznává, že měla z otce nesmírný respekt: „Máma si bez jeho dovolení nedošla ani záchod. Jemu to vyhovovalo, mít nás na povel. Bála jsem se ho, když mi bylo jedenáct dvanáct let, bylo to čím dál horší. Táta mi také rozkazoval. Jsem bohužel povahou po mámě. Ta byla submisivní, podřízená, uťáplá, bojácná…“ říká Klára.
Svého bratra Mikuláše občas vídala. Rodiny bydlely v jednom městě, když otec bral syna do cukrárny, tak někdy přivedl malou Klárku s sebou. „Představil nás. Ale my jsme se znali. Bylo to nepříjemné, děti mi to řekly. Víš vůbec, že máš bratra? A copak? Proč nežijou rodiče spolu? No jo, já to vím, mně to vyprávěla babička, tvůj táta je nechal na holičkách! Já ani nevěděla, co to jsou holičky! Myslela jsem si, že Miki sedí někde u holiče,“ usmívá se Klára.
Pak došlo k velkému třesku, který zcela změnil život oběma rodinám. Mikulášova matka Maruška těžce onemocněla a musela do nemocnice. „Mikimu bylo asi třináct, když ji hospitalizovali na onkologii. Bylo to nezvratné, umírala. Samozřejmě, otec si ho musel vzít k sobě. Velice dbal na slušnou pověst - co by tomu řekli lidi? Udělal z toho ctnost. Je to můj syn, já se o něj postarám! Bylo dohodnuto, že když to nebude klapat, tak Miki půjde na internát. Bylo mi ho líto,“ uvádí Klára.
Je to velice zvláštní a necitelné, to musíme uznat. Kdo si řekne: „Hej, umírá mu máma, je to sice můj kluk, tak já si ho tedy vezmu, ale na zkoušku - a jestli mi ukáže, že se neumí chovat, tak pomašíruje na intr?“ „Ano, bylo to strašné. Pamatuji si den, kdy Mikuláš přišel k nám. S kufrem, vysoký, černovlasý, hubený. Tvářil se zarputile, bylo vidět, jak moc ho celá ta situace zasáhla. Do mého pokoje přibyla válenda a to bylo všechno. Prostě kus nábytku. I on. Táta kolem něj chodil jako kolem ducha. Příliš mu připomínal podraz na první ženě.“ domnívá se Klára.
Mlčenlivý Mikuláš se s Klárou brzy skamarádil. Byli spiklenci. Plachá dívka se otce bála, večer bratrovi vyprávěla, jak by nejraději utekla, ale nemá k tomu odvahu… Miki jí pro změnu povídal, jak se jeho matka celý život odchodem Jaroslava trápí. „Byl přesvědčený, že ji ta rakovina žere právě kvůli němu. Předtím to prý podle jejích rodičů byla veselá holka, po rozvodu se změnila. Nemluvila, jen vzdychala, neměla žádné kamarádky, mužské považovala za zrádce… Mikuláš byl velice osamělý,“ popisuje Klára. A přiznává neuvěřitelnou věc - že se do něj zamilovala.
„Polorodý bratr. No, ale prostě bratr. Já vůbec nevím, jak to nazvat. Měla jsem být přece normální holka, chodit s kluky mého věku, kolik mi bylo, čtrnáct? Spolužačky už běhaly po diskotékách a já letěla ze školy domů. Strašně jsem se na něj těšila. Vyrostl, dospěl, zmužněl. Holky říkaly: Ty máš ale pěknýho brášku, toho ti závidíme! Byly zvědavé, jestli s někým chodí. Byla jsem pyšná, na něj, na sebe, že se mnou bydlí, na to, jak se ke mně chová. Choval se hezky. Oproti chladnému otci, který se ani jednou neusmál, Miki mě poslouchal, povídal si se mnou. byli jsme najednou dva.“
Klára vzpomínala, jak se jí začalo měnit tělo, narostla jí prsa - a v malém prostoru panelákového pokojíčku začalo být najednou jakési dusno. Převlékala se jen v koupelně, ale Miki ji často viděl projít jen v podprsence nebo kalhotkách a tílku kolem. „Rychle sklopil oči, ale já si to vše uvědomovala. Nerozumím tomu. Přece nejsem žádný úchyl, ale víte, ty začátky - tam jsem skutečně cítila intenzivní erotické jiskření.“
Klára také přiznala, že chodí na terapie. Psychiatra musela měnit několikrát, nyní chodí k psycholožce: „Moje psycholožka se domnívá, že jde o jistou geneticky podmíněnou sexuální přitažlivost mezi příbuznými, kteří se poprvé vidí jako dospělí. To ale není náš případ, my jsme se znali. Nebo to propuklo až tehdy? Hormony? Nebo jsme všichni zrůdy a nemáme vůbec právo na život?“ klade si Klára pořád dokola nesmírně složité a závažné otázky. Ono se není čemu divit!
Na den, kdy bylo zbořeno jedno z největších lidských tabu, vzpomíná takto: „Přišla jsem ze školy, doma byla šílená atmosféra. Naši se chystali do divadla, Mikuláš seděl na gauči a měl uslzené oči. Jeho máma umřela a naši šli do divadla, rozumíte? Otec mu řekl něco v tom smyslu, aby se pochlapil. A odešli. Zůstali jsme sami dva. Já ani nevím, co mám říct. Prostě se stalo. V jednu chvíli jsme seděli, prostě k tomu došlo. Pro mě poprvé, pro něj ne. Pamatuji si to zděšení a šok, když bylo po všem. Já měla v hlavě takový zmatek, takový chaos, brečela jsem, schovávala se, abych vzápětí zase běžela k němu a objímala ho. Bylo to strašné.“ dostala se Klára ve svém vyprávění k bodu zlomu.
Od té chvíle s bratrem spala denně. „Ještě vám ze mě není špatně?“ zeptala se mě. Dlouho jsem nevěděla, co jí mám napsat jako odpověď. Špatně? Ne. Divně? Možná. Spíše nepochopitelně, sourozence nemám. „Kdyby to někdo věděl! Já ve svém zaměstnání něco znamenám, mám děti, manžela… A přitom byl mým milencem nevlastní bratr,“ vypráví. Rodiče tehdy na nic nepřišli. Poloviční sourozenci prý uměli být vynalézaví. „Jen jsme si přelezli z jedné postele do druhé. A bylo to rychlé, takové uvolnění.“ přiznává upřímně čtyřicetiletá Klára.
Jenže postupem času se zvrácený vztah stal ještě zvrácenějším - zamotaly se do toho city. „Já ho milovala a žárlila jsem. Musíme toho nechat, to mi říkal vždy. Já ho sváděla, nechtěla jsem o něj přijít. Podlehl, pak ale začal chodit s klukama do hospody, začal se prostě chovat jako… Jako normální kluk. Hrozné to takhle říct. Nech mě, odháněl mě, já přece nemůžu spát se ségrou! A pak v noci přišel - a bylo to. Já na to čekala. Tohle se odehrávalo pořád dokola. A antikoncepce? Vidíte, dobře, že se ptáte - nic. A neotěhotněla jsem. Příroda měla rozum, když my ho neměli. To bych už visela na stromě.“ povídá Klára.
Postupem doby se atmosféra v bytě stala nesnesitelnou. I dosud zcela laxní rodiče zbystřili. „Vy jste se pohádali? Co jsi jí udělal?“ hřímal otec na Mikuláše. „Já jí?“ usmíval se ironicky mladý muž, zatímco Klára plakala do polštáře. Co by udělal, nic! Ona jemu vyčetla, že ho viděla s tou Luckou odvedle. A jak to skončilo? V posteli! „Byly to takové epizody, jak jsem tomu říkala. Ale nemyslete si, žárlil i on na mě! Co to bylo za kluka, co šel s tebou z basketu? Je divnej. Nelíbil se mi. Pojď sem! Bylo to nekonečné zoufalství prokládané láskou. Nevím, jak to nazvat.“ odpověděla Klára na můj dotaz, jestli na sebe žárlili.
Toxický a zvrácený vztah se málem provalil, když rodina odjela na společnou dovolenou. „První a poslední dovolená. Letěli jsme k moři, do Itálie. A tam jsme spolu… při západu slunce na pláži. Někdo nás viděl. Byl to také Čech, soused z hotelu. U večeře pak pozdravil rodiče. A uvědomil si, že nejsme pár, jak si myslel. Máma totiž zrovna Mikulášovi říkala: Já nevím, jak se to k ní chováš, sourozenci a jeden druhého si nevážíte! Kdybyste viděla ten jeho pohled, toho chlapa. Zalesklo mu v očích, olizoval se, bylo to odporné! Vůbec mi nedošlo, že on není odporný. On si jen představoval. Rozumíte? Vzrušující věc. Zakázaná láska. Tabu, přes které nejede vlak!“
Mikuláš šel po oné dovolené na vysokou školu - a vybral si vzdálené město. Bydlel na koleji a sestru nevídal tak často. Udělal to prý schválně, mohl zůstat na škole v místě bydliště, ale rozhodl se, že raději uteče. Když nebyl doma, Klára se dle svých slov vzpamatovala natolik, že si našla pár kamarádek a začala se zajímat o kluky. Když maturovala, měla už za sebou dva vážnější vztahy. „A stejně jsem se neubránila srovnání. Pořád jsem je srovnávala s bratrem. Byl první, s ním jsem prožila vše. Zákonitě to skončilo špatně, moje partnery sice příjemně překvapila moje aktivita při sexu, ale zároveň jsem byla nepříjemná, zlá, divná.“ vzpomíná Klára.
A dodává, že šlo o jistou namyšlenost: „Byla jsem nafoukaná. V duchu jsem si vždy povídala - kdybyste jen věděli, jaké tajemství v sobě nosím! To byste čuměli! Přišla jsem si zasvěcená, jiná, nad věcí, namyšlená. Také ode mě každý prchal. A když vzácně přijel Miki na víkend, co myslíte, že se stalo? Přímo rodičům pod nosem. Někdy si myslím, že to celou dobu věděli. Museli to vědět. Byly tam doteky, nevědomé. Třeba jsme seděli u televize a Miki mě mimoděk objal. A máma jen odvrátila hlavu. To jsem si uvědomila až po čase. Teď už se jich nezeptám, ale je mi strašně stydno,“ vysvětluje Klára, která už před mnoha lety pochovala otce a nedávno i matku.
„Možná kvůli tomu, že máma umřela, jsem se odhodlala jít k psychiatrovi. Tohle je prostě hrůza. Pak do mě cpal léky, po nich mi bylo špatně… Vykládejte tohle někomu a udržte si nějakou důstojnost! To nejde. Stydím se. Oba se stydíme.“
Mikuláš si našel manželku ještě na vysoké škole. Oženil se, usadil se, má tři děti a žije v rodinném domě, který si koupil jako ruinu a opravil ji. „A já na ni žárlím. Když máme rodinnou oslavu, jen jeho ženu sleduji a srovnávám. Nemůžu to dostat z hlavy. Nemá mě ráda. Myslela jsem si, že jí to Miki řekl, ale ujistil mě, že ani náhodou. Nejraději bych v tom všem pokračovala dál. Pod nosem všem. Je to zvrhlé. Co s tím? Já nevím, co s tím mám dělat!“ pokládá si Klára otázku, na kterou asi neexistuje odpověď.
Celý mrazivý a divný příběh mi nešel z hlavy. Potřebovala jsem vědět, co to vlastně je? Jak se to může stát? A co vlastně mají dělat? Je to vrozené, je to charakter, je to zvyk, úchylka nebo zvrhlost? Nedalo mi to a se svolením Kláry jsem rozpracovaný příběh poslala známé paní psycholožce. Její verdikt, který mi obratem poslala v mailu zpět, zní takto:
„Příběh Kláry a Mikuláše je učebnicovým, byť extrémním příkladem takzvané genetické sexuální přitažlivosti (GSA). Jde o osudový paradox – sourozenci, kteří spolu nevyrůstají od kolébky, si k sobě nevytvoří přirozenou bariéru proti incestu (tzv. Westermarckův efekt), a když se pak v dospívání potkají, jejich mozek nerozezná bratra či sestru, ale vidí v tom druhém geneticky ideálního partnera. V jejich případě se k tomu přidala celá řada velkých a toxických traumat,“ vysvětluje odbornice.
A dodává: „Byl to Mikulášův žal ze smrti matky a Klářina osamělost v chladném, autoritářském prostředí i bezcitná osoba otce. Jejich vztah nebyl jen o sexu, byl to zoufalý pokus o vytvoření bezpečného přístavu v domě, kde chyběla láska. Trauma z takového prožitku je však doživotní – i po letech v nich zůstává ten vnitřní kriminál, pocit viny a patologická fixace, kterou Klára pociťuje jako neutuchající žárlivost, protože Mikuláš pro ni navždy zůstal jedinou bytostí, která jí v dětství skutečně rozuměla.“
Psycholožka ještě připsala: „I když mají oba svoje rodiny a děti, to, co se stalo v tom panelákovém pokojíčku, z nich udělalo doživotní vzájemné vězně. Jsou jako pokrevní spiklenci, co se nemůžou opustit, ale ani být spolu. Je to trestné? Jistě. Mohli by skončit ve vězení. Myslím si ale, že toto není o zločinu a trestu, který by vynesl soudce. Je o trestu, který si nesou v sobě. O tom, že i po dvaceti letech Klára sleduje bratrovu manželku a v duchu s ní soupeří o jeho přízeň. Že touží po dalším styku. Ze své praxe pár takových případů znám. Je to zoufalé, toxické… A bezvýchodné. V člověku to zůstane navždy, nikdy to nezpracuje. Jeden nebo druhý se dřív nebo později zcela zničí.“
Příběh jsem přepsala přesně tak, jak mi ho „Klára“ svěřila. Její profil je už neaktivní a já celou konverzaci smazala. Nejsem mravokárce ani soudce, abych pátrala po její skutečné identitě. Ani nevím, jestli si to celé nevymyslela. Ale jak již bylo řečeno - tohle by si stěží někdo jen tak vyfantazíroval! Zůstalo po ní jen toto mrazivé svědectví o lásce mírně řečeno podivné. Jak vidno, v rodinách - i v těch, které považujeme za vzorné a slušné - se může opravdu odehrávat všechno.
Naprosto všechno. I to, na co člověk neodváží ani pomyslet!
