Nejslavnější prostitutka Divokého západu: krásnou Julii pásl vlastní strýc, byla brutálně zavražděna

V dobách, kdy Divoký západ býval skutečně divoký, a v tomto drsném dobyvačném kraji se shromažďovaly opravdu prapodivné existence, které v touze po rychlém zbohatnutí chodily doslova přes mrtvoly, měly místní ženy velice těžkou pozici. Ostatně to známe z westernů. Myšleno nyní z opravdových westernů, ne oblíbených spaghetti parodií, kdy se saloon stává dějištěm více či méně bizarních rvaček a groteskních bitek.

Dole se rvou muži, do toho hraje na piano opilý klavírista a nahoře na ochozu před dveřmi pokojů povykují místní prodejné ženy - to je jedna z klasických scén těchto filmů. Ve skutečnosti sex Divokým západem doslova hýbal. Majitelky nevěstinců, ony „madames“ (či naše libozvučné označení bordelmamá) byly bohaté, vlivné, jejich slovo mělo velkou váhu, zasahovaly do sporů mezi muži, pletly se šerifům do práce, odváděly daně a jejich živnost byla více či méně luxusní. Jejich svěřenkyně na tom byly daleko hůře. Musely poskytovat sexuální služby každému, kdo přišel. A hlavně kdo zaplatil.

V zapadlých městečkách Západu, kde lidský život nic neznamenal a vraždy nebo znásilnění byly na denním pořádku, byly ony hampejzy skutečným semeništěm nemocí, zoufalství, hmyzu, nedostatečné hygieny, zmaru, alkoholu, opia, vražd a hrubého násilného sexu. Ten měl ostatně na území kovbojů a zlatokopů poněkud specifické atributy, o kterých ještě bude řeč. Své o tom věděla také krásná Julia, která ke kariéře prostitutky přišla jako slepá k houslím. A která se vypracovala na jednu z nejvýznamnějších žen své doby. Drsní pistolníci ji milovali a nikdy by jí neublížili. Takové měla charisma. Dokonce pomáhala potřebným, zamilovala se a pečovala o nemocné.

Co vůbec dělala inteligentní a dobrosrdečná Julia v pustinách, kde se lidé zabíjeli pro křivý pohled? A kde také skonala krutou rukou vraha, jehož popravě přihlížel sám Mark Twain? Pohnutý osud Juliette, královny prodejné lásky.

Juliette „Julia“ Bulette se narodila v Londýně roku 1832 a přestěhovala se se svou rodinou do New Orleans na konci třicátých let 19. století. Tak zní oficiální verze jejího původu. Jenže! Po její smrti a vytvoření hotového kultu osobnosti (má i svou vlastní sochu a jsou po ní pojmenované domy nebo vlaky) se ozvala černošská komunita. „Julia je naše. Narodila se v Americe na plantáži Morehouse Parish a její matka byla černá otrokyně!“ znělo tvrzení Afroameričanů. Hnutí BLM to samozřejmě převzalo za své a začalo Julii oslavovat jako jednu z černošských průkopnic svobody a feminismu. Až někdo podotkl: „Byla to prostitutka. Opravdu je nutné ji oslavovat?“

Aktivisté zařadili zpátečku a z mohutné adorace Julie Bulette se stalo ticho po pěšině. Je to až úsměvné. Co lze dle webu Clairitage dohledat naprosto přesně je, že její otec byl bílý Francouz, který utekl do USA a usadil se v New Orleans. Jestli už měl manželku a děti, to nevíme. Další studie zmiňují, že Juliette byla pravděpodobně míšenka. Měla spoustu bratrů a sester, vyrůstala v New Orleans a získávala velice dobré vzdělání, i když jako čtvrtinová černoška by spíše měla dřít na plantáži. Byla miláčkem svého otce a také svého strýce. Ten se jmenoval Jules, byl starším bratrem papá Buletta a byl poněkud divný. Nad poměry divný.

Svou neteř zbožňoval a bral ji na různé výlety. Také na parníky, kde viděla tančit výstředně oblečené ženy, veselé a rozesmáté, které si užívaly společnosti mužů. „Kdo to je, strýčku?“ tázala se slušně vychovaná, inteligentní, zdvořilá, vysoká, hnědovlasá a štíhlá Julia s bledou pletí a pronikavýma bystrýma očima. „To jsou kur… ééh, kurtizány. Ty baví gentlemany. Vidíš, jak jsou krásně oblečené? A mohou cestovat a vydělávají si peníze. A chodit kam chtějí. A…“ Strýček dal Julii hotovou sexuologickou přednášku, po které zůstala jako zaražená.

Opravdu tohle ženy dělají? A za peníze? A proč ne? rozhodla se v duchu. V šestnácti letech v Julii Bulette uzrálo rozhodnutí. „To chci dělat.“ řekla strýčkovi. Ten se zašklebil a uvedl neteř do oněch prodejných kruhů. Na něco takového asi musí mít žena žaludek a nikomu nepřísluší Juliu Bulette ani její rodinu soudit. Stalo se a splnila si za pomoci strýčka sen - zařídil jí vlastní byteček, ve kterém přijala své první zákazníky. Asi měla štěstí na slušné muže, protože: „celá rozkvetla a svým řemeslem žila,“ jak zní poněkud básnický opis náplně Juliiny práce. A ta nebyla lehká.

Strýc Jules se stal pasákem své neteře. Domlouval jí společnost bohatých mužů v New Orleans. Inteligentní a duchaplná Juliette se líbila. A uměla to. Byla svého času nejdražší kurtizánou v tomto městě. Jenže jí to přestalo stačit. Na scéně se objevil bratranec Paul, který krásnou sestřenku přemluvil, aby ho následovala do San Francisca. Sliboval jí hotový zlatý důl a chtěl na umění své příbuzné také něco vydělat. Nadšená Julia přijela do velkoměsta, ale s hrůzou konstatovala: „Tady je ale prostitutek! A ti muži, jsou špinaví a páchnou. Já to dělat nechci, takhle to dělat nechci!“ bědovala Julia. Paul ji postupně „protáhl“ hampejzy v Sacramentu, kde se k nim připojil i strýček, následovalo Carson City a skončili ve Virginia City v Nevadě, kde Julia v roce 1859 zakotvila.

Vzkvétající město se rozkládalo poblíž stříbrného dolu Comstock Lode, sídlila zde spousta horníků, kovbojů, stavitelů železnic, a Julia byla téměř jedinou ženou ve městě, která „za něco stála“, jak konstatoval místní šerif, který byl stálým zákazníkem. Zdejší pohlavně nemocné a vyčerpané prodejné ženy byly na pokraji zhroucení, páchly, nikoho už neuspokojovaly, a Julia vtrhla do Virginia City jako svěží vítr. Čistá, zdravá, s krásnými zuby, jemnou pokožkou a způsoby, nad kterými se tajil dech. Stěží by někdo uvěřil, že spí s muži za peníze. Žila a pracovala v malém pronajatém domku poblíž rohu ulic D a Union v zábavní čtvrti Virginia City. Zatím sama.

V té době byla nedostupná antikoncepce a s tím souvisely jisté patálie při chránění před nechtěným těhotenstvím. Julia na rozdíl od svých kolegyň nikdy nepřišla do jiného stavu ani neonemocněla. Ostatní prostitutky byly plné vředů, měly kapavku, syfilis, umíraly po pokoutních potratech, Julia si nechávala před stykem od své služebné aplikovat do vaginy injekční stříkačkou bez jehly roztok mýdla, jakousi kyselinu, což byl primitivní účinný spermicid. Po styku vždy následoval výplach další „vodičkou“ s irigačním roztokem. Před každým stykem také donutila muže, aby se omyli a „po akci“ se koupala i ona.

To místní kovbojové absolutně neznali. Byli zvyklí na špínu, ne na čistou a vymydlenou Juliu. Ta navíc v New Orleans „pochytila“ umění orálního sexu, jimž pobláznila naprosto všechny. V té době byl totiž tento způsob jaksi zapovězený. Bylo to tabu a fuj, i když by se dal předpokládat spíše pravý opak. Muži na Západě to totiž považovali za něco, co dělají jen homosexuálové. A kovbojové a homosexualita, to je námět na samostatný článek. Jednoduše řečeno - dělo se to i v reálu, nejen ve filmu Zkrocená hora, jak bychom mohli s úsměvem říct!

Julia pokračovala ve své živnosti, až se vypracovala na majitelku luxusního nevěstince. Sex už provozovala jen když sama chtěla, mohla si vybírat a také to dělala. A místní muži ji milovali. Doslova a do písmene. Otřískaní horníci a kovbojové se o Juliu prali, vyznávali jí lásku, chtěli se s ní oženit. Madam však měla oči pro jiného. Zamilovala se. Thomas Peasley byl hasič z Carson City. „Láska mého života,“ prohlašovala a ač stále provozovala hambinec, omezila sexuální styky - spala jen s největšími osobnostmi Virginia City. Co na to říkal její milý, o tom lze jen spekulovat.

Nicméně Julia se stala miláčkem hasičů, byla dobročinná, pomáhala komunitě, koupila jim novou stříkačku, pořádala plesy, kde se vybíraly peníze na pomoc sirotkům obětí důlních závalů, chodila do špitálů, kde pečovala o nemocné s neštovicemi nebo pohlavní chorobou. Lidi, kterých se každý štítil dotknout, měli svého „anděla“, jak Juliu Bulette titulovali.

Zní to jako balada o Pretty Woman z Divokého západu. Ale žádné polepšení prostitutky se nekonalo. Začal zasahovat osud. A docela krutě. Juliu znenadání stíhala jedna rána za druhou. „Jako kdyby se na to už ten nahoře nemohl dívat. Coura jedna, dělá ze sebe lidumilku, ale došlo na ni!“ usmíval se pokrytecky místní kazatel, který býval sám častým zákazníkem Julie Bulette.

V roce 1866 byl její Thomas brutálně zavražděn. A bratranec Paul zemřel při důlním závalu. Naprosto zdrcená Julia sahala čím dál častěji po lahvi s alkoholem a užívala laudanum (desetiprocentní roztok opia v alkoholu), navíc jí bylo „už“ 34 let, což bylo na prostitutku hodně. Přestala být žádoucí a přitažlivá. Zanedbávala hygienu, stala se tím, proti čemu celý svůj život bojovala - zanedbanou vyžilou prodejnou ženou. Pořád ale měla své šperky, své šaty, strojila se. A právě třpyt obrovských náhrdelníků přilákal alkoholika, pobudu a sexuálního devianta Johna Milliana. Julia Bulette ho přijala jako zákazníka, Millian ji brutálně znásilnil a okradl. Utekl, ale za týden se vrátil s jediným cílem - dokončit to. Nebo ne?

Ráno 20. ledna 1867 byla Julia nalezena svou služkou v posteli. Byla nahá, brutálně zbitá a uškrcená. Obličej měla tak rozsekaný, že nebyla k poznání. Byl to akt čiré bezuzdné nenávisti. Kdo to mohl udělat? Kdo ji mohl tak nenávidět? Celé Virginia City bylo na nohou a vypukly hotové manévry. Všichni nasedli na koně a vydali se po okolí hledat vraha. Rozzuření kovbojové stříleli po každém, kdo se jen mihl mezi skalami. Nakonec dopadli Milliana, u kterého našli Juliiny šperky.

A všichni měli jasno. John Millian byl bezesporu hnusákem, který se neštítil ničeho, ale tohle bylo i na něj moc. „Já jsem nevinný!“ trval neustále na svém. Millianův soudem jmenovaný advokát Charles DeLong mu věřil, a podařilo se mu odložit jeho popravu o rok. Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu Nevady – ale i tak prohrál.

„Myslím, že došlo k uspěchanému soudu. Každý chtěl, aby někdo za zločin zaplatil. Millian byl francouzsky mluvící cizinec; nerozuměl dobře anglicky. Přišel do USA poté, co sloužil v krymské válce, která si na člověku vybírá svou vlastní daň, a dělal příležitostné práce, aby si vydělal na živobytí. I když to byl člověk pokleslých mravů a byl krutý a zlý. Věřím, že se stal obětním beránkem.“ tvrdí Kim Harris, která se studiem života a smrti Julie Bulette dlouhodobě zabývá.

Soudobé novinové zprávy o její hrůzné vraždě uchvátily všeobecnou představivost. Kronikáři dvacátého století povýšili kurtizánu na lidovou hrdinku. Proto byla také poprava Johna Milliana tak sledovaná. Shromáždily se tisíce lidí, mezi nimi i Mark Twain, aby viděli jeho oběšení. Byl popraven 24. dubna 1868.

Pohřbu Julie Bulette se zúčastnilo několik tisíc lidí, mužů, kteří šli tiše za rakví. „Měla největší pohřební účast, jakou kdy Virginia City do té doby viděla. Byl chladný, větrný, deštivý den. Ne všichni šli až k jejímu hrobu. Stáli opodál, po cestě, plakali. Rakev jela na voze, který řídili dva její nejmilejší zákazníci. Důstojně klidní koně ji dovezli na palouček, kde byla pochována. Jelikož byla prostitutka, nesměla na hřbitov. Nesmělo se jí ani zvonit na kostelní zvon. Přesto všichni smekli své klobouky. A opodál stály i ženy, prostitutky. A plakaly. Ať ji neměly rády, přesto to byla jedna z nich a takový konec tyto holky nepřály nikomu,“ tvrdí turistický průvodce po historii Virginia City.

Jestli ji zabil Millian, nebo to byl někdo jiný, to už se nikdy nezjistí. Zvláštní teorie se vynořila asi rok po vraždě Julie Bulette - manželka jednoho z mužů, kteří ji navštěvovali, měla na smrtelné posteli říct: „To já tu k… oddělala…“ Mohla to být žena? Napovídal by tomu onen zběsilý útok na obličej a ňadra, i absence sexuálního napadení. Pravdu už dnes těžko nalezneme.

Historie nejstaršího řemesla na světě je pohnutá a příběhy žen, které prodávaly své tělo, jsou vesměs tragické a zoufalé. O Julii Bulette se však mluví dodnes. Má svou sochu, točí se o ní dokumenty, píší knihy, v seriálu Bonanza je dokonce ztvárněna jako jedna z hlavních postav.

V jedné studii stojí, že se narodila do špatné doby. V té své ale byla milována tak, že jí na náhrobek nechali obyvatelé Virginia City vytesat: „Julia, anděl horníků, ochránkyně hasičů a dobrá duše potřebných.“

Zpracováno podle: Julia Bulette . . . There's more to her story! - Clairitage Press, Juliette C. „Julia“ Bulette (1832-1867) - Find a Grave Memorial, Virginia City Nevada - Virginia City, Julia Bulette – Wikipedie, Search media - Wikimedia Commons