Německý ovčák Talero hlídal 23 dnů svého zmrzlého pána. Bezmezná psí oddanost dojala i záchranáře

Z historie známe mnoho případů, ve kterých se naplnilo ono pes, nejlepší přítel člověka. Maně můžeme vzpomenout na Hačikó, který je dodnes symbolem věrnosti a nehynoucího přátelství. Více než 10 let se vracel k místu, kde se se svým pánem rozloučil a čekal na jeho návrat. O psu plemene Akita Inu byl natočen film a má svou vlastní sochu. A není jediný. O lásce mezi pánem a psem bylo napsáno nespočet knih a natočeno mnoho filmů. Psi vždy byli a jsou našimi životními společníky.

Někdy se uprostřed mnoha a mnoha příběhů o psí věrnosti vynoří jeden, který se tak trochu vymyká všemu, co dosud lidé viděli a zažili. Talero, tehdy sedmiletý německý ovčák, držel stráž u svého mrtvého pána. V třeskutém mrazu a pustině drsné argentinské Patagonie čelil příšerným podmínkám a predátorům, aby jeho majitel nebyl sám. Pokoušel se i o nemožné. Otrlí záchranáři zůstali stát jako onen pověstný solný sloup, když viděli stopy a důkazy o tom, co věrný pes celé dny i noci dělal. „Je to hluboké svědectví o poutu mezi člověkem a psem…,“ řekl pro přítomné novináře uslzený záchranář pohnutě. Co se stalo v horách nad Alto Río Senguer?

Osmadvacetiletý vášnivý sportovec Bernardo Leónidas Quirós vyrazil v polovině července 2013 se svou ženou Alejandrou a dvěma dětmi do jižní části Argentiny, kde bydlel jeho bratr. Rodina jela autem (Renault 19), cestou měli podniknout spoustu výletů a různých turistických „výšlapů“, než dorazí na návštěvu za Juanem. Podnikavou a akční rodinu na cestě jako vždy vyprovázel i Talero, německý ovčák, bez kterého už si Quirósovi nedovedli svůj život vůbec představit. Jako dárek ho dostala starší dcera, malé štěně vyrostlo a stalo se nerozlučným parťákem celé rodiny. Poslušný pes však nejvíce miloval Bernarda. Poslouchal na slovo, byl vycvičený, dovedl být ostrý, ale pro členy své „smečky“ byl hlavně nejlepším kamarádem a průvodcem na všech možných výletech, které rodina podnikala.

Tak tomu bylo i nyní. Bernardo s blízkými byl asi v půlce naplánované cesty, když se jim v pustině na osamělé silnici porouchalo auto. Bernardo se snažil vůz opravit, ale nepodařilo se mu to, navíc v liduprázdném kraji nefungoval žádný mobilní signál, rodina neměla jinou možnost, než čekat, až kolem pojede nějaké další auto. Quirós byl ale srdcem dobrodruh a rozhodl se, že půjde sám vyhledat pomoc. Své manželce řekl: „Nemůžeme být tak daleko od města. Já vím, kde jsem. Přejdu tenhle vysoký vrchol a za ním je určitě město…,“ rozhodil ruce velikášsky, když ho žena od tohoto nápadu zrazovala.

Bernardo si hloupý nápad nenechal vymluvit a ujistil se, že rodina má v autě dostatek jídla. Vody bylo všude kolem dost, zasněžená krajina působila vlídně, nebe bylo modré a nic nenasvědčovalo tomu, jaké peklo se chystá. Bernardo se oblékl, pískl na Talera, který ho radostně následoval - a pán a jeho pes se vydali na svůj poslední společný výlet.

O čtyři dny později projížděl chovatel ovcí Manuel Enzo odlehlou oblastí Patagonie, když najednou narazil na odstavený vůz, před kterým zoufale poskakovali tři lidé. Žena mávala na auto, plakala, opodál se choulily dvě děti. Enzo okamžitě zastavil a vyslechl celý příběh, který mu Bernardova manželka překotně líčila. „Šel hledat pomoc, ale nevrátil se, nevím, já nevím,“ plakala Alejandra. Ošlehanému horalovi bylo jasné, že je s největší pravděpodobností Bernardo mrtvý, zabalil trosečníky do deky a odvezl je na nejbližší policejní stanici.

Tam se zmobilizoval záchranný tým, aby hledal ztraceného dobrodruha. Oblast, kterou měli záchranáři propátrat, byla obrovská a Bernardo mohl být doslova všude. A všem bylo jasné, že nebudou hledat živého člověka. V horách totiž v den jeho odchodu za hledáním pomoci zuřila obrovská sněhová bouře.

Přesto početný záchranný tým vyrazil. Dlouhé dny muži chodili nehostinnou patagonskou divočinou, hledali nějaké stopy, ale všude jen sníh a sníh. Brzy záchranáře trápila sněžná slepota, týmy se měnily, k pátračům se přidali i dva Bernardovi bratři, ale vše bylo marné a beznadějné. Psal se třiadvacátý den od Bernardova odchodu od vozu a velitel pátrání řekl, že dnes s tím končí. Tak to chodilo a chodí. Někdy se zmrzlé tělo najde až po letech, nebo se nenajde vůbec. Muži se rozdělili jako vždy, procházeli terén a skupina pěti záchranářů s jedním bratrem se vydala na hřeben pohoří Alto Río Senguer.

A pak se to stalo. „Něco jsem slyšel!“ zařval jeden na druhého. „Ne, vážně, poslouchejte, má pravdu!“ A slyšeli to zcela jasně. Štěkání, které sílilo. Na bílé ploše, která se rozprostírala do dáli, se najednou objevila černá tečka, která se přibližovala. „Matko Boží,“ vydechl Juan, „To je Talero! To je Talero!“ řval dle deníku El Patagonio Bernardův bratr. Německý ovčák přiběhl k záchranářům, štěkal a skákal. Byl pohublý, zkrvavený, plný šrámů, ale byl to on.

Tým vysílačkou zavolal posily a všichni se rozeběhli za psem. Ten je dovedl až ke keři, pod nímž se nacházelo zmrzlé tělo jeho pána. Bernardo Leónidas Quirós se vší pravděpodobností v oné sněhové bouři, která vypukla záhy po jeho odchodu, ztratil orientaci, upadl a nedokázal v nánosech sněhu vstát. Umrzl zřejmě ještě týž den.

Talero po příchodu záchranářů:

„Quirósovo tělo bylo nalezeno zčásti pod sněhem vedle velkého keře díky jeho věrnému ovčákovi. Když byla záchranná jednotka poblíž, pes se přiblížil a dovedl nás k němu,“ uvedl jeden ze záchranářů. Tělo Bernarda neneslo žádné známky násilí a přivolaný lékař konstatoval, že v příšerném mrazu při sněhové bouři umrzl. Když tělo nešťastného muže vyprošťovali, Talero, už „oblečený“ do záchranářské vesty, ležel ve sněhu opodál a kňučel. Po odkrytí nánosu sněhu a větví, pod kterým Bernard ležel, vyšly najevo věci, které vehnaly slzy do očí i otrlým záchranářům, zvyklým na všechno.

Forenzní tým totiž našel neklamné známky toho, že se Talero snažil svého pána zahřívat. „Je to neuvěřitelné. Nalezli jsme psí chlupy a psí stopy na hlavě, trupu a nohou mrtvého muže. Talero se pana Quiróse snažil udržet v teple. Zcela jasné stopy ve sněhu na těle mrtvého odpovídají ležícímu psímu tělu. Ten pes ho zoufale zahříval svým tělem a dechem. Jak připadával sníh, pes si vytvořil a zvětšoval tunel. Vyhrabal si kolem něj místo…“ vypověděl pohnutě ohledavač.

A to nebylo všechno. Četné pozůstatky drobných zvířat kolem napovídaly, čím se Talero celou dobu živil. A také se rval. „Je nutno říct se vší možnou jistotou, že Talero bojoval s místními predátory, divokými zvířaty, aby je udržel dál od těla svého pána, které bylo nalezeno neporušené. Sám je zraněný, některé šrámy má již zahojené, což svědčí jednoznačně o urputných bojích se zvířaty. Nepustil k němu nikoho. Je to neuvěřitelné, kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu neuvěřím,“ sdělil tisku velitel záchranářů.

Třiadvacet dní vydržel věrný pes u těla svého pána. Osamělý strážce uprostřed pusté krajiny ho nespustil z očí ani na okamžik. Je taková psí oddanost vůbec možná? Je. Zdrcená rodina vydala tiskové vyjádření, kde stojí mimo poděkování všem záchranářům za urputnou snahu o nalezení Bernarda také vyjádření k Talerovi: „…jsme neochvějně přesvědčeni o tom, že i když pátrání po našem drahém Bernardovi mělo tragický konec, jeho poslední chvíle byly laskavé. Je nám obrovskou útěchou, že mu byl nablízku věrný Talero. Nebyl tam sám. Byl tam s ním on. Bernardo to určitě věděl a cítil. A to, že Talero neuvěřitelných 23 dní Bernarda neopustil - to je svědectví o trvalém poutu mezi člověkem a psem, které nepřetrhne ani smrt.“

O dalším osudu oddaného německého ovčáka se moc neví, ale důvěryhodné prameny sdělují, že Talero zemřel čtyři roky po svém „patagonském dobrodružství“ na selhání ledvin. Talerův příběh oslovil lidi po celém světě. O neochvějné loajalitě a oddanosti psa vůči člověku se dlouho psalo a mluvilo, aby se na něj pak zapomnělo. Nezaslouženě.

Talerův příběh vyniká jako dojemná připomínka neuvěřitelné lásky a věrnosti, které je pes schopen.

zpracováno podle:

Loyal German Shepherd Stays Close To Dead Owner For 23 Days – LIFE PRESS, Dog stays by dead owner's side for 23 days - 9News, Talero: The German Shepherd’s 23-Day Loyalty in Patagonia – Chronology (allchronology.com), German shepherd Stays 23 Days Next to Deceased Owner (lifewithdogs.tv), This German shepherd stays 23 days next to deceased owner 😱😭 : r/nextfuckinglevel (reddit.com)