Článek
Život je krásný a občas umí být také pěkný prevít. A také zlomyslný! Řekne osudu: „Hele, ona jde k doktorovi, tak jí to co nejvíc zkomplikuj, ať je nějaká sranda!“ A osud životu škodolibě vyhoví a s potměšilým mnutím rukou v předtuše bujarého veselí mi do cesty postaví ordinaci očního lékaře.
To bylo tak - jsem silně nedoslýchavá, mám vrozenou vadu sluchu a ten jde rapidně dolů, až jednou bude naprosté ticho. Zatím prostě nedoslýchám. Naslouchátko nenosím, byť jsem jich měla hodně - z osobních důvodů, z důvodů jistého diskomfortu, věc, kterou pochopí zase jen nedoslýchavý.
Navíc za chvíli bude ono „volume doleva“ a bude konec, takže pak mi nepomůže ani proplachování uší lurdskou vodou (babička), natož nové naslouchátko. Raději všechny předem upozorním, že špatně slyším. Kdo chce, zařve na mě, kdo nechce, nemusí. Ti, co mě znají, řvou. O tom třeba někdy jindy.
Ještě před covidem se mi znenadání začalo dělat něco obludného na oku. Jelikož tento párový orgán chráním „jako oko v hlavě“, aby mohl směleji konkurovat odcházejícím uším (je to pravda, se ztrátou jednoho smyslu skutečně bystří další smysly!), vydala jsem se k očnímu. Po telefonické konzultaci se sestrou, dle hlasu starší paní (mám silný mikrofon, do telefonu slyším vše - zatím!), mi bylo sděleno, že asi disponuji ječným zrnem.
No, zrnem - byla to boule jako kráva, hotový převis, který bolel jako ona zmiňovaná kráva. Zdravotní paní mě však objednala až za další měsíc (nemáme, nemáme, nemůžu si pomoct, nejsou!, jak by řekl pan Smoljak v Jáchymovi…), jelikož nebyl volný termín. S tím, že do té doby to splaskne, ale určitě se na to pan doktor podívá a doporučí mi něco. Tak jo. Chodila jsem s ozdobou na víčku snad týden, než měla rozměry okresního velkoměsta a konečně jednoho krásného dne udělala „řach!“.
Vypadala jsem zase jako člověk (no…), ale na oční jsem se přece jen vydala, kdyby se to opakovalo. (Opakovalo!). Vstoupila jsem do čekárny, kde jsem byla sama. Pak se otevřely dveře od ordinace, modrobílá záda sestry, mávnutí rukou a najednou bác - sestřička, ze které jsem zatím viděla jen matnou siluetu, narazila ramenem do futra. A to dvakrát. Zrovna v té době vrcholila taková ta epidemie opilých lékařů - že by byla opilá i zdravotní sestra? Ale šla jsem dál.
Za lékařským stolem seděl v lékařském úboru lékař, který se usmíval. Jéééé, zjihla jsem. Ten byl tak hezký. Hezký a usměvavý pan doktor, ve věku nevím, protože věk neodhadnu. Mladý. A směje se! A má opravdu na čele takový ten kulatý cvikr, co vypadá jako cédéčko! No, stála jsem tam jako tele a čuměla na něj přesně jako ono zmiňované tele. Začuměné tele!
„Tak se posaďte,“ ozvalo se mi za zády, až jsem nadskočila, „vy jste ta hluchá paní?“ ječela osoba. „Ano, to jsem já, ale nějak to dáme dohromady, nebojte,“ otočila jsem se s úsměvem za zdrojem ženského ječáku, ale můj úsměv začal při spatření onoho surreálního výjevu doslova tuhnout. Ježišikriste, pokřižovala jsem se v duchu. („Chachááá, už to začíná, pojď se dívat, živote, udělal jsem k tomu popcorn a načal dvanáctku ze sedmýho!“ volal osud.)
Zdravotní sestra byla starší paní, což jsem poznala pouze podle šedivých rozježených vlasů, připomínajících odkvetlou pampelišku. Zbytek tváře měla paní vybombardovanou. Měla roušku, což v předcovidové době vypadalo skutečně divně, na nose sádru (nebo dlahu, já nevím!), fáč se jí táhl kolem hlavy. Na očích měla obrovské černé brýle typu vosa, které si sejmula. Panda byl proti ní decentně nalíčený tvor.
Poprvé jsem viděla na vlastní oči takové ty monokly, které se udělají při zlomenině nosu. Věděla jsem, že se to dělá, že se krev nahromadí kolem očí, ale vidět to! Ubohá paní. A bylo mi tak líto, že viděla, jak jsem nadskočila hrůzou! Ale ona to tak nebrala, naštěstí.
„To je, co,“ ukázala rukou k obličeji. „Nejhorší je, že jak to mám zateklý, tak vůbec nic nevidím…“ ječela. Na to nezapomněla, opravdu zdatná zdravotnice!
„Jak se vám to stalo?“ vydechla jsem, protože to bylo hrozné. Černé, úplně černé kruhy kolem očí, víčka napuchlá, zornice nebyly skoro vidět, jak to měla zateklé - tohle bych čekala někde v polní nemocnici, ne na očním! Kde mají být všichni reklamou na zdraví očí! (Prosím, to není nic proti té sestřičce, to je jen konstatování!)
Čekala jsem nějakou historku o tom, jak spadla na kliku, nebo že se praštila ve tmě do dveří, takové ty výmluvy, které bývají zástěrkou faktu, že ženu mlátí manžel. „No, to se ani neptejte, tady, v ordinaci. Vytírala jsem, ujely mi nohy a přímo na nos…“ křičela. Podívala jsem se na lékaře, protože výmluva na vlhkou podlahu je také známá, ale tohle asi byla jiná situace. Ten seděl a usmíval se.
Křach, bum, ozvalo se od sestry. Následovalo jadrné zaklení, šťavnatá nadávka, shodila ze stolu pár šanonů, a zavyla: „Já prostě vůbec nic nevidím!!“
Slepá sestra na očním. Dobrý no. Hluchá pacientka. Ještě tu byl ale lékař! Samozřejmě! Proto tu jsem, ach, na své zrno jsem zapomněla. A říkala jsem si - tý jo, zlaté moje zrno, protože jsem tehdy viděla alespoň na jedno oko, tady chudák paní nevidí nic…
„A proč tedy nejste doma, vždyť takhle nic nevidíte,“ odvážila jsem se sestry zeptat.
„Protože musím hlídat jeho!“ vzkřikla frustrovaně paní panda a ukázala na lékaře.
„Ééééééééééééééééé…“ zaševelil MUDr a vrtěl hlavou.
„No, vždyť musím,“ mávla rukou, čímž shodila pixlu s propiskama.
Hlavou mi probleskla myšlenka natolik šílená, že jsem ji na chvíli zapudila, nicméně vylezla znova a klepala mi uvnitř mozku. To přece… To snad ne. Normálně se nestydím s nikým mluvit, ale nyní jsem přemýšlela, zda se mám zeptat. Ale jo.
„Pan doktor také nevidí?“ vylezlo ze mě velice, ale velice neochotně. („Dobrej popcorn, živote, viď? Hele, jak čumí! To chce ještě jedno pivo, to bude vejvar, dívej se!“ řehtal se osud).
Nevidomý oční lékař? Jako viděla jsem v životě hodně, ale tohle bylo trošku jiné kafe. Třeba ještě spím! To bude ono! Ježišmarjá, já mám sny, už se těším až se vzbudím! Nevzbudila jsem se, zato jsem byla vyvedena z míry ještě více - sestra totiž převrhla vodu na stole, zaklela a zaječela: „Nemluví!“
Jak, nemluví? Je němý? Vychovaly ho srny? Maně mi hlavou blesklo Dlouhé Bidlo, které žebralo na ulici s cedulí na krku: „Jsem němá. Pořád. Od narození.“ „A to máte od narození?“ vypadlo ze mě.
„Ne,“ nasadila si sestra zase ty obrovské vosí brejle, „byl na nějakým tom jejich koncertě a vyřval si tam hlasivky,“ zařvala. (Neuvěřitelné je, že i při této naprosto absurdní konverzaci neustále VĚDĚLA, že se na mě musí řvát!). A v ten moment nastala taková ta věc, kdy lékař mezi námi sice byl, ale stal se kusem nábytku. Jak nemohl nic říct, začaly jsme se bavit o něm bez něj. To se občas stává. Jenže ho to přestalo bavit (nedivím se) a začal na sebe upozorňovat různými posuňky.
Opět se mi maně vybavil Tóma Hluchoněmec z Tajemství hradu v Karpatech (Ta moje představivost mě jednou přivede na policejní stanici, já to vím!). A nastal rozhovor, který dodnes, když si to vše vybavím, způsobuje mojí osobě záchvat smíchu - většinou na pohřbech, karech nebo při kondolování, však to znáte - v nejhorších chvílích. Bylo to asi takto:
Němý: „Hvíííííííííííííízd…heeeeeeeeeeeeeeeeh uiiiiiiiiiilllllšššššššš…“
Hluchá: „Dobrý den, pane doktore, já jsem měla asi ječné zrno, chtěla bych se zeptat, jestli existuje nějaká prevence, nebo když už se objeví, co…“
Slepá: „Třísk - prosimvás, já na to nevidím, můžete se podívat, která karta je vaše, já vás zapsala už po tom telefonu, ale…prásk! No sakra práce (sprostá slova, spousta sprostých slov, kakofonie sprostých slov!!!), já PUDU DOMŮ!!!!“
Němý: (podával mi papírek)"==%´/-+.,.\\§§!???,,úúú//*+000;;;;;;;;;;; ===-.ů.ů§p§,l§§§§…(/%%.,,,??_"
Hluchá: „Éeeeh…omlouvám se, ale já to nepřečtu…“ (Todle je K??? To je hnus a ne K!!!)
Němý: „Hrhr…hrůů…hrhrrrrrr…ttrrrrrrrrrrr…“ tahal ze sebe slabiky a hlásky, držel se při tom za krk a tvářil se soustředěně. „Tůůůůůůůůůůůůůůůůůůů..“ Hrdelní zpěv z Tuvy?
Slepá: (něco, nevím co, potichu)
Hluchá: „Pardon?“ (To já říkám místo prosím? nebo cože?, neboť se mi to zdá slušnější), „já jsem vás teď neslyšela,“. Automaticky jsem si podložila boltce uší rukama, takže jsem nyní vypadala jako Tóma Hluchoněmec já. Němý při pohledu na mě vyprskl smíchy. Ve mně smích zatím seděl dole u bránice, ale hrozilo reálné nebezpečí, že až vyleze, vypukne to. To totiž nejde zastavit.
Slepá: „ŽE VŮBEC NIC NEVIDÍM!!!“
Němý: „Huííííííííííí…hůůůůůůůůů…heee..heeeee…“
Hluchá: „Je…checheche..ééééh…na na na…..éééh…to ječné pffffffffffffffff…“ vyprskla jsem smíchy. ("ty vole, živote, tohle byl fakt, fakt dobrej nápad!" liboval si osud a život do sebe lil dvanáctku.)
Němý: „Pffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffff…uh uh uh uh uh …“ To znělo, jako když měl Forrest Gump první sexuální zkušenost.
Slepá: „Je todle modrá nebo zelená?“ zvedla fixy proti světlu.
Hluchá: „Já už vážně, bůůůůůůůůůů (slzy smíchu) nevím, co mám dělat, promiňte, uhuhuhuhuhuuuuu…“ narvala jsem si do úst papírový kapesníček, protože to nešlo zastavit.
Slepá: „Musí lízt na ty jejich máničkovský koncerty, řvát tam a pak chce ordinovat…kdybych si nerozbila hubu, tak by to šlo, ale tohle? A tohle je červená?“ strčila mi popisovač přímo do obličeje, čímž mě píchla do prapůvodní příčiny mé obskurní návštěvy zde.
Hluchá: „Jááááááááááááááááááááááááááááááááááááuuuuuuuuuuu!!!!“
("To je ještě lepší, než jsem čekal, co myslíš, vole?" dloubl osud do života)
Němý: (zděšeně - asi) „uiííí uáá oooo ko…uuuhuuuuuusííííííííííííííííp sííííííp sííííííííp“
Slepá: „No a je to, v pořádku?“ ječela, "ježišmarjá, dobrý, je to nad víčko pane doktore, dávejte si tam studený. Já se vám OMLOUVÁM, “ snažila se zaostřit, ale marně.
Hluchá: „Já půjdu, já už musím jít…“ (Živote, bído, přec tě mám rád!) Nechtěla jsem si nechat vyrazit oko u němého očního lékaře a slepé zdravotní sestry. To, že jsem hluchá, zatím bohatě stačí!
Zvedla jsem se, potřásla panu doktorovi rukou, řekl: „Ú Í UAÁ…“, jak to zpívala Aťka Janoušková, sestře jsem na třetí pokus podala ruku (netrefila se) a metelila z ordinace pryč. „Ještě kartičku,“ řvala za mnou, ale poprvé jsem zneužila (ne)výhody svého handicapu a DĚLALA, ŽE JI NESLYŠÍM. Zato jsem slyšela jedno velké „Prááásk“, kterým zřejmě definitivně porazila stůl. Nebo lékaře. Nebo nevím. Když jsem se vychechtala, napadlo mě, že se k němu chovala opravdu velice nenuceně - samozřejmě, byli to příbuzní.
Tipla bych vnuka, čerstvého absolventa, nebo syna, čerstvého absolventa. Když se mi udělalo zrno na druhém oku, byla již vyléčena a jejich podoba se nedala zapřít. A když jsem se na pana doktora pozorně podívala, došlo mi, že ho znám. Když tu byli kdysi dávno v letním kině Kabáti, tak tento tehdy výrostek vlezl za Vojtkem na pódium, křepčil tam do půl těla nahý, ukradl mu mikrofon a museli ho vynést.
Jak je vidět, ani studium ani převzetí zavedené praxe ho neodradilo od paření - a je to tak dobře. Jen pozor na hlasivky. Ale budiž řečeno, že lepší vyšetření jsem ještě nikdy nezažila - a že jsem jich zažila! Mimochodem, když to nyní píši, cítím, že se mi začíná na víčku něco dít. Takové pnutí!
(„Hej, živote… prskni jí tam jedno velké zrno, ať se zase máme čemu smát, jo?“)
Tak teda díky, osude! A všem pěkný den!
