Článek
Každý z nás si ráno po probuzení spolu s kafem a nějakým kusem rychlé snídaně pročte i pravidelnou porci ranní deprese, jak říkám úúúžasným zprávám z domova i ze světa. Někdy fakt nestačím žasnout. Války, tragédie, bomby, nehody, každodenní zjišťování psychického stavu jednoho nejmenovaného prezidenta pomocí luštění symbolů v AI obrázcích, ehm… Pak to všechno jen znechuceně odložíte a přemýšlíte o době, kdy byl svět ještě v pořádku, jak se tak říká. Dávno tomu!
Začne vás bolet za očima, v hlavě pulsuje a mnozí neodbytně vyřknou tu větu, co si přísahali, že ji nikdy neřeknou: „Jó, to je nesky svět. To za našich mladejch let nebejvalo. Co se to s lidma stalo?“ Ale čtete dál a bulvár vás ještě dorazí. Ze všech stran na křehkou nervovou soustavu už beztak rozhozeného čtenáře ranních zpráv útočí bizarní figurky, které honí lajky a sledovanost i pomocí odporných nadávek, exhibic a obskurních rodinných „dramat“ - a později se vám vše slije do jedné velké, sprosté, nevábné, barevné, polonahé a ukřičené bubliny, která hrozí explozí rovnou ve vaší hlavě.
A pokud jste jooo masochista, vyžíváte se v lamentování nad všeobecným úpadkem společnosti a máte v pořádku oční bulvy (abyste s nimi mohli náležitě koulet a zděšeně je protáčet), pročtete si diskuse! Pod články, na Facebooku, všude, kde mají možnost realizovat se naprostí psychopati, trollové a lidé, jejichž posláním je otrávit a znechutit život (nebo alespoň kus dne) náhodným „kolemčtoucím“.
A když do sebe tuhle záplavu hnoje a negativismu pěkně nasáknete, můžete s vynikající náladou vyrazit do práce! Známe to všichni! Posledních pár dní a týdnů se k tomuto páchnoucímu a hnusnému galimatyáši přidal ještě živý tvor, který pomalu zahníval v bahně mělčiny u ostrova Poel v zálivu Baltského moře.
Timmy, samec keporkaka, který několikrát uvízl, zřejmě ztratil orientaci - nebo se jednoduše vydal do baltských vod umřít. Ono to tak skutečně vypadalo. Ty záběry byly hrůzné - dívat se na živého tvora, co leží na prudkém slunci jako klacek, občas vyfoukne žalostnou fontánku nebo „pláče“, aby se potom zase uvolnil, plaval jako blázen sem tam, zase uvízl… To člověka, který má srdce a jemuž vadí utrpení zvířat v jakékoli podobě, rozryje až na dřeň. Hrozně zoufalé záběry. A přece zvláštním způsobem přitažlivé.
Ať chcete nebo ne, „něco“ to s vámi udělá. Minimálně to, že se každé ráno hned nezajímáte o hulváty a nálety, ale v duchu si pomyslíte: „Já se musím podívat, jestli ta velryba ještě žije.“ A žila! Neměnný objekt, ještě tak trochu živý, se plácal přesně tam, kde jste ho včera pomocí live streamu opustili. Postupem doby se se mnou začalo něco dít - ostatně myslím, že zdaleka nejen se mnou. Jestli je to určitá forma duševního sebetrýznění nebo masochismu, to nevím. Ale začala jsem Timmyho cíleně vyhledávat. Němci, kteří jsou akurátní a umí se semknout a zvládnout to (ironie), nainstalovali poblíž uvízlého keporkaka kamery.
I termokamery, takže i „sovy“, kterým se spánek vyhýbá, mohly v notebooku minimalizovat obrázek živého tvora, který byl tak bezmocný, že to člověku nešlo z hlavy. Ten statický záběr trhal srdce, ale zároveň v něm byla jistá animální přitažlivost. Umírání v přímém přenosu. Pocit, že se něco musí stát. Ale co? „Mami, co ta rybička?“ ptala se mě každé ráno z oněch rán, kdy už jsem neměla po přečtení zpráv chuť zahodit mobil z okna (časy tištěných novin, které šlo využít na daleko prospěšnější účel, ehm, jsou už bohužel dávno pryč), moje malá dcera.
„Žije. Ještě,“ odmávla jsem její otázky jako dotěrnou mouchu a nechtěla jí to vůbec ukazovat. „A ona tam umře?“ ptala se dál. „Asi jo.“ „A to ji lidi nemůžou vzít a pustit do moře? Třeba vrtulníkem?“ přemýšlela holčička a mně poprvé (a nikoliv naposled) vhrkly slzy do očí! Timmy, kterého Němci důsledně nazývají Hope (naděje), tam byl dál a dál. Každé další ráno. A přece se začalo něco dít. Pomocníci jezdili na lodích, snažili se mu zahojit kůži, stříkali na něj vodu… Německý živý přenos se začal zaplňovat diskutujícími, kteří žádali o jediné: „Dělejte sakra někdo něco!“
A kdyby jen Němci! My Češi jsme nepřekonatelní borci v jedné disciplíně - stát se okamžitými odborníky na něco, o čem jsme dosud neměli nejmenší tušení. Takže se na českých diskusních serverech vyrojili mořští biologové, kartografové, znalci Baltského moře, experti na Meklenbursko-Přední Pomořansko… „Tam jsem byl. A když jsem tam byl, tak jsem ten záliv viděl. Jó, tam to…“ pokračoval zeměpisář - amatér vzpomínkami na svou jedinou dovolenou. Dále se začali ozývat mistři v oboru deprese a rozeštvávání lidí:
„Stejně umře. Bylo by lepší ji odpálit dynamitem, posbírat to, namlít to do klobás. Naše lidi nemají co jíst a vy tam čumíte na nějakou velrybu…“ „Z toho by byly výborný konzervy!“ „Nařezat ještě zaživa, co je komu po tom…“ „Kdybyste se radši starali o nás a pisálkové psali o dozimetrech a bitkojnech a nutele. Nějaká ryba…“ Kytovec, pane troll. Živý tvor jako vy! Usoudila jsem v duchu.
Víte, já si ale myslím, že tito rozeštvávači za každou cenu, co plácají jednu hrůzu za druhou, v tomhle případě věděli, že ujíždí minimálně o kilometr. Protože to byly spíše výkřiky člověka, který se vydává za stvůru bez srdce, ale to srdce tam pořád je. Pořád ho má. Představuju si ho jako zrezlý budík, co se občas rozběhne, občas zazvoní (něco jako měl pan Burns ze Simpsonových), mrzout sám je seschlý jako švestka a v hlavě má obraz té archetypální ležící velryby, co pomalu umírá…
A tento troll, co tak rád nadává na všechno, je najednou v koncích, protože se mu ten budík rozezvonil! „No jo, ale… Vždyť je mi ho líto! To je pocit, co neznám! Okamžitě se toho musím zbavit, rychle, napsat něco co nejvíc zlého, ať to přestane!“ řekne si a už smolí: „Do mršiny dynamit. Že žije, je jedno. Stejně zvířata nic necejtí.“ (opravdu!)
„Já si myslím, že je to týrání zvířat. On tam připlaval cíleně. Chce umřít. Nechte ho být.“ zní další názor - jeden z mnoha podobných. A víte co? Já s tím třeba i souhlasím. Možná to tak je. „Je nemocný a zesláblý. Na volném moři nepřežije. Vše ostatní je pro něj strašný stres.“ Jo, i tomu se dá přitakat. Nikdo neví.
Nemůžete se ho zeptat: „Hej, Timmy, tak povídej. Vysvětli nám to. Jsi jen zmatenej mladej puberťák, co se pohádal s mámou a vztekle odplaval trucovat do nějaké zátoky, odkud jsi už netrefil domů? Chceš teda zpátky k rodině? Nebo je ti blbě? Chceš umřít? Chceš pomoct? Chceš společnost? Chceš svatej pokoj? Bolí tě něco? Máš hlad? Máme jít pryč? Chceš být v klidu? Co sakra chceš? Řekni nám to, kytovče!“ Jenže neřekl. Ležel dál. Plakal, dýchal, převaloval se, mávl ploutví.
To už ale bylo půl Evropy na nohou. A Němci, o jejichž semknutí se v ironickém slova smyslu byla již řeč, se najednou semkli doopravdy. Velryba se stala jakýmsi symbolem doby. Chat se plnil lidmi a já tu seděla a pročítala to. Lidé (nejen němečtí) si Timmyho (Hope) personalizovali a promítali si do umírající velryby všechno. Svou touhu, lásku, naději, pláč, vztek, frustraci… Každé ráno jsem si četla jejich příspěvky.
„Hopi, dobré ráno. Moje krásná Naděje, jak je krásné tě vidět. Fontána! Dýchá! Co je s Hopem? Jedou k němu! Je tam labuť, dobré ráno, paní labuť, pozdravuj ho. Timmy, dám si kafe a dívám se na tebe. Moje kočka se jmenuje Hope. Dobré ráno všem, posílám štěstí a lásku z České republiky. Z Norska. Z Dánska. Z Portugalska. Z USA.“ Lidí přibývalo. A když se do všeho vložili miliardáři, chovatelka koní Karin Walterová-Mommertová a zakladatel řetězce s elektronikou Media Markt Walter Gunz, plus influenceři, potápěči a veterináři, bylo to ještě vyhrocenější.
Němci na vše potřebují papír. Štempl i na štempl, jak říkal můj táta. „My máme plán!“ „My vám ho nedovolíme,“ „My ale máme další plán, jak ho odsud dostat,“ „My ale potřebujeme 458 256 razítek,“ „Do té doby umře.“ „To víme, ale nemůžeme.“ „To si snad děláte srandu!“ řvali pomocí písmenek lidé v chatu a doprovodili to kakofonií sprostých nadávek. A mezi tím vším pinožením a naštváváním se a frustrací tam Timmy pořád ležel jako vyvržený vorvaň, což je opravdu přirovnání na druhou!
Pak už bylo vidět, že je celá situace nepříjemná i politikům. Ministr životního prostředí dělal psí kusy, ale stejně byl nenáviděný. Protože on jen dodržoval zákony. Pak se navlíkl do neoprenu a jako nějaký Bůh (jmenuje se Backhaus) sestoupil z lodi k velrybě, aby se na ni podíval zblízka. Tohle podle mého rozhodlo. I ministr viděl, že je živá. „Prostě a jednoduše žije.“ vrtěl hlavou. Už to nebyl statický objekt, ale trpící zvíře.
„No právě. Trpí. Nebylo by lepší ho nechat dotrpět?“ pokládal si řečnickou otázku. Zástupci Greenpeace zase toužili po mršině. „Mršina bude odvezena do muzea. Pitvána.“ uvedli blahosklonně. „On ještě žije, blbečkové! Není snad vaším posláním zachraňovat zvířata? Vy ho radši necháte shnít v bahně? Že se nestydíte!“ ozval se jako jeden muž německý chat. Miliardáři vymysleli poslední šanci pro Timmyho - bárku, jakýsi bazén, v němž by mohl být keporkak dotažen do Atlantiku.
„Super plán. Ale musíme ho schválit.“ ozvaly se německé úřady, načež se tři dny vůbec nic nedělo. Timmy tam ležel jako kláda, umíral, trpělivě snášel přítomnost lidí, kteří se mu snažili pomoct. Po svém, ale pomoct. Dobrovolníci, potápěči… To už ale trhalo srdce každému normálně myslícímu člověku. Nálada veřejnosti byla tak tristní, že jsem na webu německé televize, která zajišťovala stream od keporkaka, zaregistrovala i vypnutí live záběrů a sáhodlouhý článek od psycholožky, která apelovala:
„Nedívejte se na to. Budete mít jen depresi. Jděte se místo zírání na nehybnou velrybu projít. Zacvičte si. Pusťte si hudbu.“ „Pustím si zpěv velryb,“ oponoval jeden z diskutujících, až jsem se rozesmála nahlas a vyprskla kafe. To bylo ujetý! Fakt ujetý! A ujetá jsem byla i já, protože jsem každé ráno pustila stream… A čekala. Rozčilovala se. Doufala. Plakala. Rvalo mi to srdce.
Možná už vrtíte hlavou, já vím. „Stejně umře. Je to padesát na padesát. Je zesláblý. Vyčerpaný.“ říká se nejčastěji a věřte mi, že já tohle chápu. Nejsem sluníčkový blázen, co všechny kytičky a zvířátka vidí v duze za doprovodu líbezného frkání jednorožců. Ale taky jsem jen člověk.
A když jsem poslouchala rozhovor s miliardářem, co to vše financoval, pár vět mi utkvělo v paměti: „On umře stejně. Buď umře tady, opuštěný, v bahně a mukách. Nebo se o to aspoň pokusíme. Dáme mu šanci. Že ho bude vše zbytečně stresovat? To bude. Ale to ho stresovalo i místo, v němž uvízl. Nebo místo, které si vybral pro smrt. Neměl by tam klid. Jsem přesvědčen, že mu tu šanci musíme dát.“
S tím jsem souhlasila. „Když je někdo jedinej, co to může udělat, tak to prostě udělat musí. A uvidí se,“ říkala moje maminka a já to převzala za své. A už jsem mnohokrát byla ta jediná a mnohokrát jsem musela. Když musíš, tak musíš, jak se říká. Včera byl den Dé, kdy jsem bez nadsázky čuměla celý den, jak tam Timmy leží. „To dáš. To zvládneš. Věřím v lidi.“ rozněžňovali se Němci v chatu, když pozorovali stádo dobrovolníků, co se snažili velrybu otočit. A když Timmy vplul sám do otevřené bárky, jako kdyby věděl, že tudy se pojede domů a vytřel tím zrak všem pochybovačům, brečela jsem s nimi.
Už si klepete na čelo, že jo? Ženská hloupá, brečí nad velrybou, která s největší pravděpodobností umře! To umře. My taky umřeme! Ale dostala šanci. A spolu s tou šancí se mi vrátila víra v dobro. V lidi, v naději, v zázraky. „Ještě to s náma není tak špatný,“ usoudil jeden diskutující, když konvoj i s velrybou odjížděl do zapadajícího slunce. Fakt to byla rána na solar!
A jsem naštvaná! Hrozně naštvaná, protože se nebudu mít na co dívat! To by člověk nevěřil, jak málo stačí k tomu, aby se něco stalo součástí vašich životů! Tak šťastnou cestu, chlapáku. Ať to dopadne jak chce, dal jsi nám víc, než si myslíš!
A hele, pokud se to povede a přežiješ cestu i to vypuštění do oceánu, opovaž se vrátit a děkovat těm, co tě s heroickým nasazením šťouchali zpět do moře! To by bylo zase razítek!
A vy se podívejte, jak tam vplul. Myslím - laicky - že tohle není smrtelně nemocné zvíře. Jen nesmírně inteligentní tvor, který VÍ VÍC NEŽ SI MYSLÍME.
