Článek
Dcera nastupuje poprvé do školky. Místo abych rozjímala s hlubokým dojetím a posmrkáváním nad letícím časem, polepuji miliardy kalhotek, ponožek a triček samolepkou se jménem. Místo prohlížení fotografií z porodnice s hrůzou zjišťuji, že jí zřejmě přes noc vyrostla noha o číslo a nejsou jí ani jedny fungl nové bačkorky. Místo štkaní do kapesníčku a povzdechnutí: „včera byla ještě miminko!“ se snažím narvat pláštěnku zpět do miniaturního pytlíčku, který je velký asi jako krabička od sirek. Nic, končím, vzdávám to a dělám, že nevidím, jak dcera vyházela všechny peřiny z postele na zem a nyní do nich s odpočítáváním „Tři dvaááá jednáááááá teeeeeď…“ skáče šipky.
Udělám si kafe, říkám si. Silné, velké a kašlu na to. Provedeno, uděláno, sedám ke stolu a bezmyšlenkovitě probírám papíry, které mám nakupené v košíku vedle kuchyňské linky. Najednou si s hrůzou uvědomím, že nemám vyplněné papíry do školky! Začínám panikařit, jasně nám řekli, že veškerou vyplněnou a podepsanou dokumentaci s sebou! I v mailu to bylo se třemi vykřičníky! Se třemi!!! Nerada bych byla hned první den oškatulkována jako matka flink nebo matka průserář, popadnu propisku a jedu. Dcera přestala skákat do peřin a přinesla si štětec a vodovky. Ne, skutečně mi nemůžeš pomáhat! Načuřený pohled a stažená podkovička rtů, s tebou není žádná sranda, mámo jedna, jdu na tátu, čtu jí myšlenky. Mám vyplněno. A dole uvidím papír, kde je napsáno, abych uvedla stručnou charakteristiku dítěte.
Tak co teď. Co tam mám napsat? Jak popsat své dítě kriticky, očima někoho jiného? Přece to nemohu pojmout jako slohové cvičení, které ji vykreslí v barvách duhy s vlastnostmi jednorožce na růžovém obláčku. A také nemůžu napsat, že zlobí, vzteká se a nejraději bych ji někdy přerazila. Nebo se z matky mám stát strohou úřednicí, udělat pár bodů typu „nedbalá, líná, neposlouchá“ a podepsat se do políčka „Vyřizuje: ........“? Zkouším si na papír nějaké poznámky, které se z vět rozvitých nakonec mohutným škrtáním smrskly na dvouslovné: „Však uvidíte.“ Sedím, hryžu jako ve škole konec propisky a dumám. Dcera kolem proběhla umazaná od čokolády i na zadku. Snad je to čokoláda. Shodila na zem papíry z mého košíku na dokumenty, jdu to sebrat, alespoň se zaměstnám a nebudu myslet na pondělní ráno. Takových papírů, měla bych to protřídit. A zůstanu jak opařená. Máminy modré desky.
Moje máma umřela před šesti lety. Umřela mladá, náhle, tragicky a zbytečně. Byla to taková rána, že to táta taky nepřežil - odešel rok a půl po ní. A já už čekala malou a najednou jsem ze všech jistot, které pro mě ti dva představovali, neměla nic. Byla jsem těhotná, sirotek, jedináček, sama jako kůl v plotě. Dodnes nevím, jak jsem to přežila. Nebýt manžela, asi bych skutečně zešílela. A díky dceři, která se vehementně hlásila k životu, jsem si nemohla dovolit se zhroutit. Jejich věci jsem vytřídila, byt nechala opravit a pronajala a myslela jsem si, že za tím udělám tečku. Jenže to samozřejmě nejde. Občas vyskočí nějaká jejich věc - tátův kytarový zpěvník, trsátko, máminy brýle nebo parfém - a já tu věc obracím v rukou a brečím tak strašně, vztekám se, nadávám, křičím - nic naplat, už nejsou. Ale jakoby občas nějaká věc chtěla být nalezena a viděna zrovna v tu chvíli, kdy si absolutně nevím rady. V těch modrých deskách jsou dopisy, které psala před 40 lety máma své mámě, když začínali nový život v Praze, je to vlastně popis mého nejútlejšího dětství. Také tam jsou maminčiny literární pokusy, které si psala jen tak do šuplíku. Neměla jsem od její smrti odvahu je otevřít, protože vím, že to čtení by mi rozervalo srdce na cáry. Opět. Ale teď, když je shodila dcera, tak jsem si řekla - otevřu to.
Nebudu vás unavovat osobními detaily a obsahem dopisů - po přečtení prvních třech jsem měla dost. Píše babičce: „Peťa nastupuje do školky, tak se všichni moc těšíme. Ona nejvíc a já lituju ty učitelky. Víš co chtějí? Abych napsala její povahu, jaká je, co má ráda a tak. Vůbec si s tím nevím rady, když napíšu pravdu, tak abych čekala návštěvu sociální úřednice. Nakonec jsem to nějak dala dohromady, Hanka z druhého patra mi půjčila stroj, aby to mělo nějakou formu. A vůbec to po sobě nebudu číst, protože jsem si jistá, že za tohle ta úřednice přijde určitě!“ A vypadl papír psaný na mámu neobvykle - na psacím stroji, byla to už kopie z „průklepáku“. S pocitem, že se stalo fakt něco neskutečného, jsem se začetla do maminčiných myšlenek z doby před čtyřiceti lety. A začala jsem se smát.
Moje dcera se jmenuje Petra. Říkáme jí Peťo, slyší také na Petrušku nebo na „pocem a bez diskuse, než napočítám do tří.“ Je hodná, ale jen když chce. Má ráda děti, ale musí být vždy Vinnetou a ostatní děti padouši od Cornela. Pokud je to jinak, nachystá jim důmyslné mučení u mučednického kůlu, většinou u pouliční lampy. Dejte si na to pozor a hlídejte volně dostupné sloupy, nedávno jsme v jedenáct večer odvazovali spolu se sousedy s baterkami od mučednického kůlu Míšu Švandu, který také nastupuje k vám do školky a jehož matku tímto srdečně zdravím. Ráda bych Vás také upozornila na to, že Peťa miluje koně. Miluje je nezdravě a je schopna si udělat „koně“ doslova z čehokoli, tak aby Vás nepřekvapilo, když si místo spořádaného sezení u stolečku srazí dohromady dvě židle, osedlá je a vyrazí v představách vpřed prérií. Má velmi vyvinutou představivost. Buď jsou všichni Indiáni (to budete pravděpodobně Vy, učitelky), nebo jsou všichni Robin Hood nebo Vinnetou. (Označujeme to s manželem za „indiánské období“ a pevně věříme, že to brzy přejde.) Jí ráda a všechno, jen nesnáší mléko. Pokud vypije mléko, pozvrací celé široké okolí. Nevyjde Vám ani finta s posypáním mléka pažitkou a vydáváním tohoto za polévku. Ohodí Vás stejně. Pokud bude mít v kakau škraloup, okomentuje to citoslovcem „Bléééé“. Pokud se ji budete snažit učesat, ukousne Vám ruku. Pokud občas začne mluvit z cesty a plácat naprosté nesmysly, není to znakem nějakého nervového onemocnění. Je to tajná řeč, kterou vymyslel strejda Jirka, můj bratr, který nám tímto počinem způsobil již nemálo trapných situací. Ráda zpívá a tancuje. Její oblíbenou písní je „Přes spáleniště, přes krvavé řeky“, kterou bohužel zaslechla, když měl její dědeček návštěvu opilých vojáků z povolání. Dále občas mluví chodským nářečím. V tom případě mějte na paměti, že „íčko, vošouchy, tleten, šlejško a roužni“ nejsou nadávky určené Vám. Co se týče rodinných poměrů, já pracuji na poště a manžel na letišti. Pokud Vám bude tvrdit, že jsem královna Čudla a manžel čaroděj Bumbác, vůbec na to nereagujte. Jinak už nevím, co bych Vám napsala, snad jen, že Vás upřímně obdivuji, protože mě by z těch harantů hráblo. Přeji Vám krásný školní rok. S pozdravem Jana ...........
Co na to říct. Sedím tu a brečím a brečím a směju se a brečím.
Moje máma byla hodná, chytrá a laskavá. Byla sečtělá až děsivě, měla veškerou literaturu v malíčku. Uměla německy a francouzsky. Milovala Francii a Paříž, podívala se do ní pak po revoluci s tátou a splnila si tak sen. Uměla na klavír, zpívat. Uměla skvěle vařit. Neuměla šít a rozčilovalo jí žehlení, měla ráda lidi, ale ne všechny. Měla nádherný smysl pro černý humor. Byla alergická na pachy a zvracela, když se vrátila z očního. Byla schopna mi zpaměti citovat celé pasáže ze Švejka a dělala nejlepší puding na světě. Táta byl tak hodný člověk, manuálně zručný, uměl si dělat legraci sám ze sebe a vyráběl mi z polystyrénových desek a špejlí ranče a stáje pro miniaturní koně. Válel na kytaru a učil mě všechny trampské písničky. Byl ochoten ze sebe dělat debila, když jsem mu venku nasadila indiánskou čelenku a mezi lidmi běhal zmalovaný sazemi. Kam se to vše podělo, kde to je?
Jako perličky se mi teď vynořují vzpomínky na ně a brečím. Navlékám ty perličky na pomyslnou nitku a vím, že ji nikdy nenavleču do konce - vždy bude něco, na co si vzpomenu. Je strašná škoda, že nepoznali dceru a hlavně, že ona nepoznala je. Takhle má jen fotku v rámečku. A také bude mít svoji charakteristiku do školky. Protože už mám v ruce propisku a píšu - inspiraci už mám a děkuji za ní, mami.
Obejměte svoje mámy a táty a dejte jim pusu. Dokud je máte. A pokud je už nemáte jako já, vzpomeňte si na ně. Jak je vidět, jsou všude okolo nás, v nás i v našich dětech. A pomáhají, když si nevíte rady. A já jdu psát ten elaborát do školky. I když brečím jako už dlouho ne a přes slzy se umívám.
Krásný den všem a hodně štěstí dětem i rodičům v novém školním roce. PP
