Příběh pravé Lolity: dívenku Sally unesl a dva roky zneužíval pedofil, na její pohřeb poslal květiny

„Udělal jsem snad Dolly to, co Frank La Salle, padesátiletý mechanik, udělal jedenáctileté Sally Hornerové v roce 1948?“ Profesor Humbert Humbert, kniha Lolita, kapitola 33, část II., autor Vladimir Nabokov.

„Ať je Sally kdekoli, chci, aby věděla, že doma na Linden Street 944 na ni čeká vánoční stromek - kdyby se jen na Vánoce vrátila domů. Máme pro ni také dobré zprávy. Její starší sestra Susan má malou dceru – a Sally je nyní tetou!“ Matka Ella Horner, 1948.

„Je to totální coura. Jako totální. Všichni se jí smějeme! Proč se jí smějeme? No protože mu povolila, ne? Starýmu hnusnýmu chlapovi! Prej únos. Vždycky byla taková. Štítíme se jí. Kdybyste viděl, jak utíká domů. A breeeečíííí!“ Nancy z Northeast Elementary School v Camdenu na otázku, jak přivítali po 21 měsících utrpení svou spolužačku Sally.

„Taková husa hloupá! Když mi to všechno věřila… Volala maminku, otravné to bylo. Ale já ji donutil, aby mě milovala, donutil. Když umřela, tak jsem brečel, nelžu vám. A jo, poslal jsem jí kytky na hrob. Prej je vyhodili. Taková škoda peněz!“ Frank La Salle poté, co se dozvěděl, že je Sally mrtvá.

Kontroverzní román Lolita byl poprvé vydán v Paříži roku 1955. A způsobil takový poprask, že to snad dodnes nemá v literárním světě obdoby. Není divu. Vladimir Nabokov svým dílem otevřel Pandořinu skříňku. Děj je notorický známý: stárnoucí literární vědec Humbert Humbert je sexuálně přitahován dvanáctiletou Dolores Haze. V touze být dívce co nejblíže se dokonce ožení s její matkou. A když se novopečená paní Humbert dozví příšernou pravdu a nešťastnou náhodou přijde o život, co zbývá ubohému vdovci s nezbednou a drzou nevlastní dcerou? Postarat se o ni!

Následuje putování nesourodé dvojice napříč Spojenými státy, pobyty v motelech, sexuální styky, citové vydírání, Lolitina vzpoura, drzost, vypočítavost, křehkost, zoufalství; Humbertova láska a nenávist, násilí i pláč. Vladimir Nabokov sepsal dílo, které se stalo jedním z nejznámějších a nejslavnějších románů dvacátého století. Jeho jazyk je úžasný. Když si odmyslíme velice děsivé téma, je Lolita napsána jednoduše geniálně.

Nabokovova břitká hra se slovy je dnes již klasická a jméno Lolita se stalo součástí jazyka jako označení sexuálně přitažlivé nezletilé dívky. Nabokov se tvrdě bránil nařčení, že by on sám byl pedofil, což se přímo nabízelo - román je napsán velice sugestivně.

„Jako kdyby s tím měl nějakou zkušenost!“ zvedali výstražně prst kritici díla, které je dodnes v mnoha zemích zakázáno - stejně jako dvě filmová zpracování Lolity (Kubrickova z roku 1962 a druhý film s Jeremy Ironsem, rok 1997). „Nebo se inspiroval nebohou Sally!“ napadalo čtenáře, kteří po vydání románu rázem oprášili příšernou historii z roku 1948, která tehdy otřásla nejen Amerikou. Nabokov obojí důrazně popíral. Jenže jeho románový hrdina Humbert Humbert to v knize „naťukl“ -a všichni měli hned jasno.

Oba příběhy jsou si velice podobné, i když mají jiný začátek i konec. Ten, o kterém bude následující vyprávění, je srdceryvný - a chvílemi až neuvěřitelný. Chudák holka, naivní a pitomá, co ji to napadlo, povzdechnou mnozí při čtení. A ta její matka, kam dala rozum? A co lidé v okolí? To jim vážně nebylo nic divného na tom, že malá holka jezdí s dospělým chlapem po celé Americe? Těžko soudit. Sally bylo teprve jedenáct let a stala obětí nechutného predátora, který se neštítil vůbec ničeho.

Příběh života a smrti Florence Sally Horner.

Krátký život Florence „Sally“ Horner začal 18. dubna 1937 v Camdenu ve státě New Jersey. Matka Ella Horner (1906–1998) měla z prvního manželství dceru Susan (1926–2012). Florence se narodila „jako požehnání“, jak pořád tvrdila Ella každému na potkání. Manžel a otec Russel Horner (1901–1943) byl psychicky nemocný. Dlouho nechtěl vlastní děti. „Stačí mi tvá Susan. Proč přivádět na tenhle hnusný svět ještě někoho dalšího!“ tvrdil. Ella ale po dítěti toužila - přes protesty manžela otěhotněla a Florence byla na světě.

„Budu jí říkat Sally,“ pokývl otec, který moc nemluvil, nepracoval, seděl a díval se do prázdna. V roce 1942 se zbláznil definitivně: všude viděl samé hrůzy a halucinoval. „Měl nějaké tušení,“ vykládala pak tehdy už vdaná Sallyina nevlastní sestra Susan Panaro. Russel se po mnoha letech duševních muk zastřelil. V roce 1943 zůstala Ella bez manžela, stala se samoživitelkou a Florence důsledně říkala Sally, jak si přál nebožtík muž. Měla to těžké, ale snažila se, aby Sally nic nechybělo.

„Ella byla hodná, ale prostoduchá. Žila ze dne na den, z ruky do úst, o nějaké budoucnosti nebo zajištění pro dceru vůbec nepřemýšlela. Ale byla opravdu laskavá a milá,“ zmiňovala povahu paní Horner její sousedka. Když se „to“ všechno provalilo, reportéři domek v Camdenu doslova oblehli a nebylo možno se jich zbavit - a jak to tak bývá, sousedé si rádi užili svých pět minut slávy! Sally měla také zvláštní povahu. Byla bezesporu velice inteligentní. Chodila do Northeast Elementary School, kde se stala premiantkou. Jenže v ostatních věcech tak trochu plavala.

„Učila se skvěle. Spolužáci ji za to neměli rádi. Pořád ji popichovali,“ vzpomínala na Florencinu školní docházku ředitelka ústavu. Sally se zoufale snažila zapadnout. Ubohá dívka se chtěla spolužákům vyrovnat. Když jí skupinka oblíbených holek poručila, že ji přijmou do party, když něco ukradne z místní pobočky Woolworths, Sally se vydala do obchodu za dobrodružstvím. „Určitě mě vezmou mezi sebe, když to udělám!“ říkala si bojácně a 21. března 1948 vkročila do krámu. Netušila, že se tam střetne se svým osudem.

Nesmělá baculatá Sally si vyhlédla papírnictví. Vešla dovnitř a zamířila ke stojanům se sešity a notesy. Za velkou vitrínou tušila partu svých spolužaček, které určitě vše pozorovaly! Tak to udělá! Nevšimla si, že děvčata nad tou ztracenou Hornerovic holkou mávly rukou a šly na koktejl. Nevšimla si ani, že ji zpovzdálí pozoruje divný muž. Sotva sáhla po zápisníku a bleskurychle si ho zastrčila za pás sukně, dopadla jí na rameno velká dlaň. Za zděšenou dívenkou, které nebylo ani jedenáct let, se výhružně tyčil jedenapadesátiletý usvědčený sexuální delikvent, podvodník, bigamista, rváč a několikrát soudně trestaný Frank La Salle.

Tento zvrhlík pocházel z Illinois, od mládí střídal totožnosti, kradl, rval se, padělal šeky, vzal si dvě ženy naráz, falšoval doklady - jednoduše s ním bylo všechno špatně. Úplně špatně. Jeho trestní rejstřík připomínal telefonní seznam, La Salle se postupně „vypracoval“ na kriminálníka, kterého znali dozorci snad ve všech věznicích v okolí. Sotva ho pustili, ihned si změnil identitu, udělal malér, šel do vězení - a tento koloběh se stal jeho běžnou normou. Frank La Salle měl pokřivený nejen charakter, ale i sexuální preference. Cílil na mladičké dívky a ženy, nijak se nekrotil a zneužíval každou holčičku na potkání. Přitom byl ale mazaný jako liška.

Rád děvčatům vyhrožoval, vychytrale u nich vzbudil hrůzu svou vylhanou autoritou - a měl vyhráno. Bohužel. A vyhráno měl i v obchodním domě v Camdenu. Sotva viděl, jak se Sally rozklepala hrůzou, bylo mu jasné, že ji má. „Ty tady kradeš?“ šeptal jí do ucha, „Taková mladá a krade! Měl bych tě nahlásit!“ Sally se zakoktala: „A vy to na mě neřeknete?“ „Já nemůžu!“ vemlouval se Frank La Salle. „Já jsem totiž agent FBI, víš? Mám tady vládní úkol. A jeden úkol mám i pro tebe! Dlouho hledám takovou statečnou holku. Pomůžeš mi, viď? Jestli nechceš, tak půjdeš do polepšovny, tam tě čeká peklo, tak si to rozmysli!“ poodstoupil od Sally, která podivína skutečně považovala za agenta, a hlavně za svého zachránce.

„Já vám pomůžu,“ pípla nesměle, „Jen mě neprozraďte. Maminka je sama, ona by byla smutná.“ La Sallemu zasvítily oči. Přesně tohle potřeboval. Domluvil se se Sally, že se budou pravidelně setkávat v obchodním domě. Nebohá holka odkývala „agentovi“ úplně všechno. Predátor zavětřil kořist. Následovala opravdu nepochopitelná naivita zúčastněných, která vedla k dlouhým měsícům sexuálního týrání malé Florence Sally Horner.

Sally za „agentem“ chodila jako pejsek. Frank La Salle ji vždy instruoval, kdy má přijít příště, v mezidobí snoval svůj plán na její únos, rozhodil patřičné sítě. Sally už ho považovala za svého kamaráda. „Chyběla jí otcovská autorita. La Salle se uměl vemluvit a ona k němu vzhlížela,“ shodují se psychologové, kteří tento prazvláštní případ později publikovali ve svých studiích. Poukazovali také na nízký dívčin věk, absenci přátel, touhu vyniknout za každou cenu. To vše jí tajemný La Salle dával. Florence si připadala rázem důležitá, byla součástí něčeho většího, o čem neměli „ti blbci ve škole“ ani ponětí.

Jedno si sedalo ke druhému, až přišel 14. červen 1948. La Salle informoval Sally, že ho pověřila „vláda“, aby ji angažoval v onom tajném úkolu. „Musím tě přemístit do Atlantic City,“ vemlouval dívce naléhavě Frank La Salle. „Tak dobře, ale co maminka?“ vyhrkla potěšeně. I na to měl plán. Budiž řečeno, že je opravdu neskutečné, jak mu na to mohla matka Ella „skočit“. Zavolal totiž k nim domů, představil se jako Frank Warner, takto otec jejích dvou spolužaček. Ten existoval a Ella ho znala. Později tvrdila:

„Neměla jsem nejmenší pochybnost! Zněl tak seriózně, měl krásný hlas, proč bych si myslela, že to není on? Pozval Sally na dovolenou s jeho děvčaty. Prý mají místo v autě. Atlantic City, řekla jsem si! Chudák holka na světě nic nemá, proč bych ji nepustila na tři týdny na dovolenou?“ mlela Ella Horner pořád dokola. Svou jedenáctiletou dceru prostě pustila na základě telefonického rozhovoru. Sally se sbalila, ráno 14. června 1948 políbila matku na rozloučenou a nastoupila do autobusu, který ji měl odvézt za panem Warnerem a děvčaty - rodina na ni měla „někde“ čekat v autě.

Nikomu nebylo divné, že jede autobusem. Frank La Salle přistoupil na další zastávce a sotva dojeli do Atlantic City, nutil Sally, aby domů pravidelně psala a volala. „Moc si to užíváme. Děkuji, že jsi mne pustila, maminko,“ stojí v pečlivě psaných dopisech třídní premiantky. Matka neměla nejmenší tušení, že dcera je s pedofilem, který ji měl jen pro sebe. Ani za celou dobu nepotkala pana Warnera. Záhy přišel dopis, kde Sally popisovala rozhodnutí o prodloužení „dovolené“ do 31. července 1948 - s tím, že jedou do Baltimoru. I to Ella povolila. Policii zalarmovala až čtvrtého srpna, protože jí to konečně přišlo divné!

Policie zjistila, že pan Warner s rodinou nikam neodjel. Následoval přesun do Atlantic City, kde prohledali byt - adresu měli z obálky Sallyiných dopisů. Prázdná a rozházená garsonka dávala tušit, že odtud někdo v rychlosti odjel, dokonce tam byly dva zapomenuté sbalené kufry a fotografie Sally na houpačce. Teď už bylo jasné, že je zle. Jedenáctiletá holka je někde s dospělým mužem! Až když bylo po všem, mohli vyšetřovatelé konečně střípek po střípku na základě výpovědi Sally i Franka La Salle skládat dohromady příšernou skládanku téměř dvouletého putování „otce a jeho dcerky“ napříč USA.

Když vystoupili v Atlantic City z autobusu, čekala na ně jistá paní Robinson. Tuto ženu se nikdy nepodařilo najít a ztotožnit. La Salle jí říkal sekretářka. Podle Sally s nimi prvních pár dní bydlela, starala se o ně, odbarvila jí vlasy (to se dělo několikrát za celé měsíce, Sally musela měnit vizáž z brunety na blondýnu a zpět) a nakoupila šaty. Pak odešla po prudké hádce s Frankem La Sallem. „Jsem stará! Jsem pro tebe moc stará! Vezmeš dceru na výlet? Co to má být? Já moc dobře vím, o co ti jde!“ měla na něj paní Robinson ječet. Zřejmě zjistila, že dcerka není dcerkou, že La Salle má s dívkou úplně jiné úmysly! To skutečně měl. Bohužel.

V Baltimoru měl se Sally první násilný pohlavní styk. Nemluvila o tom, ani při výpovědích. La Salle byl rozhodně povídavější - jeho výpovědi ohledně sexuálních praktik s jedenáctiletým děvčetem jsou otřesné. Záhy začalo být jasné, že z Baltimoru musí pryč - stejně jako z Atlantic City. Lidé si začínali všímat. A tím začala „jízda“ zvrhlého devianta a jeho zlomené oběti. Pro plachou Sally muselo být pochopení celé její tristní situace šílené. Zavřela se do sebe a Franka poslouchala na slovo. Úplně zmlkla. Neřekla vůbec nic a nikomu. Pár cestoval starou dodávkou, v motelech se zapisovali jako pan La Plante s dcerou Madeleine.

„Jednolůžkový nám stačil,“ šklebil se ďábelsky La Salle u soudu, „A víte co? Já vím, že oni VĚDĚLI. Ti majitelé a recepční… Věděli a záviděli mi!“ sykal důležitě. Policii se podařilo vypátrat jejich pobyt podle záznamů v motelových knihách v 7 amerických státech! „Tvrdil, že je to jeho dcera, neměla jsem důvod nevěřit.“ vrtěla hlavou ředitelka katolického gymnázia v Marylandu, kam nechal sebejistý La Salle zapsat Sally pod jménem Madeleine La Plante, zatímco si našel práci jako mechanik. Sally stejně jako románová Lolita neřekla vůbec nic. A stejně jako Humbert ji La Salle pořád dokola prznil. Sally ale neměla Lolitinu odvahu. Trpěla tiše jako ovce. Až se na obzoru objevil anděl. Anděl z karavanu.

Někdy kolem března roku 1949 začala v Marylandu Frankovi hořet půda pod nohama. Sousedé měli podezření, i když doklady měl pan La Plante v pořádku! Aby neměl, tak zdatný padělatel s dlouholetou praxí! Jenže z bytu se neustále ozýval pláč, hádky, zvuky sexu, bití, rány. Všímaví lidé ho viděli mávat pistolí „dcerce“ před nosem. „Poslechněte, co s tou holkou děláte? Ona je tak hodná, vy ji bijete? A co ty zvuky, to si tam taháte prostitutky, nebo co?“ oslovil podivného nájemníka nejkurážnější ze sousedů. „Musíme pryč,“ zavelel Frank směrem k Sally. „Sbal se, holka pitomá!“ nadával jí. V noci vše naházel do vozu a jel jen s několika zastávkami z Marylandu až do Dallasu!

Cca 20 hodin cesty v dnešní době, v roce 1948 to muselo být daleko více. Z toho je jasně vidět, jak strašně se zvrhlík Frank bál. V Texasu si našel volný karavan v přívěsovém parku v Dallasu. Zapsal Sally na základku pod jménem Florence Planette, on nastoupil do továrny na letadla. Sousedka z vedlejšího obytného přívěsu pomalu navazovala s „otcem a dcerou“ konverzaci: „Ta vaše dceruška je hodná a šikovná! Peče vám a vaří. A nikdy není drzá! Co asi vyroste z té mojí,“ usmívala se paní Ruth Janisch a chovala v náručí pětiletou Joyce. Frank si holčičku dlouze prohlížel. Dlouze a dlouze.

Asi je to všem jasné - dcera paní Ruth byla také pohlavně zneužita. La Salle se skutečně neštítil ničeho. Ruth se pak s karavanem stěhovala do San Jose v Kalifornii a La Salle se rozhodl, že pojedou také. Proč ne? Pěkně do tepla! holedbal se. Když tam v únoru 1950 dorazili, Sally už nemohla. Nemohla dál snášet to věčné utrpení. Sousedka viděla, že je něco hodně špatně, vyzvídala nenápadně a opatrně, spíše jen „naťukávala“, až to nyní již třináctiletá Sally nevydržela a svěřila se jí. Vyklopila ze sebe všechno i s otřesnými detaily.

Šokovaná paní Janisch měla zdravý rozum a došlo jí, že nemůže konfrontovat nebezpečného a ozbrojeného pedofilního násilníka rovnou. Donutila Sally, aby zavolala domů. Zde se osud také vyznamenal: v ten samý den, kdy Sally telefonovala matce, odpojili Elle pro neplacení linku. Sally plakala, ztrácela naději, ale vzchopila se. Po sáhodlouhém přepojování konečně měla na drátě svou sestru Susan. „To jsem já. Neplač a poslouchej mě, Suzy. Jsem v Kalifornii, ve městě Santa Clara. Pošli sem FBI. Pošli je sem! Zachraň mě!“ Cvak. Spojení bylo přerušeno. Kurážná Susan nelenila ani vteřinu a nastal hotový poplach.

Frank La Salle byl zatčen 22. března 1950 úřadem šerifa okresu Santa Clara. Nadále trval na tom, že je skutečným otcem Sally, rozčiloval se, že jde o naprostý omyl - šerif ale slizkému podivínovi nevěřil. Volal do New Jersey. Úřady mu potvrdily, že skutečný otec Sally Horner se před sedmi lety zastřelil. Spadla klec. Osvobozená Sally si pobyla týden v nemocnici, kde jí byla ošetřena zranění v intimní oblasti a 1. dubna se setkala s matkou na letišti ve Filadelfii. Ella si dceru odvezla domů. La Salle byl vydán do rukou zákona, už třetího dubna byl souzen ve zrychleném procesu.

Všem se chtělo zvracet, otřesné výpovědi byly šokující a La Salle se už ničím netajil. Ani nechtěl právníka. Byl odsouzen na 30-35 let až doživotí ve státní věznici v Trentonu. Návrat domů byl pro Sally hořký. Za nic nemohla, ale… Lidé ji měli za poškozenou, porouchanou, tu, co to dělala se starým chlapem. Děti ve škole ji doslova týraly. Vysmívaná Sally neměla žádnou oporu, protože Ella jen plakala a omlouvala se jí. Nedostala ani psychologickou pomoc. „Já chci umřít!“ křičela často z okna nebo si to psala na kus papíru. Pak si našla kamarádku. Sedmnáctiletou mladistvou delikventku, co měla za sebou polepšovnu a živila se prostitucí. Sally si s ní rozuměla.

„Ona VÍ. Nikdo jiný to nemůže pochopit. Ty nevíš nic!“ křičela na matku, která se snažila dceři přítelkyni rozmlouvat. Pak se obě dívky vydaly na výlet. Poblíž Woodbine v New Jersey se jejich auto střetlo s náklaďákem. V novinách vyšla tato zpráva: „Florence Sally Horner, patnáctiletá dívka z Camdenu, která strávila 21 měsíců jako zajatkyně mravnostního delikventa středního věku, byla 18. srpna 1952 zabita při dopravní nehodě. Auto, ve kterém jela, narazilo do zadní části zaparkovaného nákladního vozu. Florence utrpěla zlomeninu vazu, zemřela na místě.“

Sally se dožila pouhých 15 let. Frank La Salle uplatil strážného a nechal poslat své „dcerce“ květiny na hrob. Susan kytici rozšlapala. Sally je pochována na hřbitově Cream Ridge v hrobě svých prarodičů pod kamenem se jménem Goff. Frank La Salle zemřel přesně 16 let po svém zatčení ve věku 69 let 22. března 1966 na komplikace arteriosklerózy.

Děsivý příběh skutečné Lolity nepotřebuje žádné další shrnutí. Možná jen, že inspirace pro román se zde přímo nabízí. I když Nabokov použil stejnou základní myšlenku – že pedofil a jeho oběť se ubytovali v hotelu jako otec a dcera – ve svém tehdy nepublikovaném díle Volšebnik z roku 1939, což bylo dříve, než byla Sally unesena. Jestli při psaní Lolity čerpal z detailů tohoto otřesného případu, to už je asi na uvážení každého čtenáře.

Jisté je jedno: Lolita je fiktivní postavou, Sally byla dívkou existující. Sally žila, dýchala, měla celý život před sebou. Jenže po tom všem se nabízí otázka: nenajela její kamarádka pod náklaďák schválně? Nechtěly to skoncovat obě? Je to možné.

Rodinné fotografie Sally před a po únosu můžete vidět například zde.

Zpracováno podle: NY Post, Lolita: kniha, The New Yorker, Podcast True Lolita, Lolita, Sally Horner Fandom, Florence Sally Horner, Lolita Fandom, Blesk, Find a Grave