Osud skutečné Viktorky: pomatená žebračka Židová přežila Boženu Němcovou o 6 let, umírala v jeskyni

Jednou z nejslavnějších ženských hrdinek české literatury je bezpochyby bláznivá Viktorka. Božena Němcová osud této nešťastné ženy vtělila do svého proslaveného díla Babička. Není snad nikdo, kdo by si nevybavil alespoň nějaké atributy, které jsou s postavou Viktorky spojeny. Splav, utopené dítě, zpívání teskných písní, uhrančivý černý myslivec, zoufalá snaha o ochranu před nešťastnou láskou, smrt po úderu bleskem…

Románová Viktorka měla reálný předobraz v osobě Viktorie Židové. I když výlet po stopách této ženy připomíná spíše dobrodružství s nejistým koncem. Proč? Zdroje informací z tohoto období jsou totiž velice matoucí. Nejspolehlivějšími prameny vždy byly křestní a farní matriky. Kroniky jsou ošidné v tom, že čtenář nebo badatel nikdy neví, co si konkrétní kronikář k faktům přimyslel. Obecní kroniky často vycházely z vyprávění pamětníků, kteří zase převzali to, co říkali jejich rodiče a prarodiče – a jak známo, paměť může klamat.

Některé obce, ve kterých Viktorie Židová prokazatelně pobývala, dokonce začaly s psaním kronik až mnoho let po její smrti, na vše také měla vliv Babička, která byla poprvé vydána v roce 1855. Sběr informací o reálné Viktorce tudíž představuje spíše skládání střípků do mozaiky života této ženy. Jaký byl skutečný osud bláznivé Viktorky od splavu?

Viktorčina životní pouť začala v nám již nesmírně vzdáleném roce 1792. Devátého června se v chaloupce číslo 4 (dnes na jejím místě stojí hostinec) v Červené Hoře na Náchodsku rozkřičela novorozená holčička. Chudí rodiče Antonín a Anna přivítali na svět další hladový krk, jak se tak říkalo, nicméně nereptali a dcerku náležitě přivítali. Viktorka byla pokřtěna, dokonce známe jména kmotrů - Terezie Středová a Josef Tuček, miminko křtil kostelecký kaplan Antonín Vondráček.

Jméno budoucí trpitelky je v křestní matrice v Červeném Kostelci zapsáno jako „Viktoria Theresia Židin“, počeštěle tedy Viktorie Židová. Děvčátko prožívalo docela radostné dětství. I když poměry byly rozhodně neutěšené a chudé, dětem to bylo vesměs jedno. Viktorka chodila do školy ve Slatině nad Úpou, byla veselá a nic nenasvědčovalo tomu, jak krutý osud ji čeká.

Fyzickou podobu pravé Viktorky známe jen z popisu v kronice Červené Hory: „Dívka malé postavy s kulatým obličejem, ve varhánkovém kabátku a strakatém šátku kolem hlavy uvázaném přes dlouhé černé vlasy.“ Ale jak již bylo řečeno, nevíme, jestli červenohorskému kronikáři můžeme věřit. Její podobenka neexistuje, chudým holkám rodiče stěží zaplatili nové šaty, natož aby jim dali vymalovat portrét. Božena Němcová ji slovy pana myslivce popsala: „Viktorka byla děvče jako malina; daleko široko nebylo jí rovné. Svižná jako srna, pracovitá jako včelka, nikdo nemohl by si lepší ženy přát.“

Je zajímavé si pro srovnání vybavit obě herečky, které Viktorku v nejznámějších zfilmováních Babičky hrály - Libuše Geprtová a Jiřina Štěpničková. Je to už na fantazii každého čtenáře, ale pravděpodobně nejblíže podobě Viktorie Židové byla paní Geprtová, už jen pro ty dlouhé černé vlasy i kulatý obličej. Jiřina Štěpničková měla tvář zcela jinou. Viktorie vychodila obecnou školu, naučila se číst a psát, a jako všechny chudé holky v té době šla sloužit. Se starší sestrou nastoupila do služby jako posluhovačka u sedláka Šimka (občas se také zmiňuje pantáta Mikš) v Žernově. A nyní na scénu vstupuje ona nesmírná láska, která jak románovou, tak skutečnou Viktorku doslova zničila.

Pracovitá holka se ráda bavila, chodila na tancovačky a kvetla mládím. Otáčeli se za ní synkové chalupníků, ale stejně jako románová Viktorka se i Židová dlouho nechtěla provdat. A stejně jako ona potkala svůj osud v podobě vojáka. Kolem roku 1812 se v přilehlých obcích ubytoval pátý prapor polních myslivců. Josefovská pevnost byla přeplněná k prasknutí, Napoleon verboval armádu proti Rusku, a vojáci, kteří se už nevešli do kasáren, byli ležením po okolí.

Mezi polními myslivci, dobře vyzbrojenou jednotkou rakouské lehké pěchoty, byl i onen „černý“ myslivec, kterého tak barvitě popsala Němcová v Babičce. Jak vypadal doopravdy, to se už nikdy nedozvíme, ani jeho jméno. Ale Viktorie Židová se do vojáka zamilovala tak šíleně, že ztratila hlavu i srdce. Když jejího milého převeleli, Židová neměla stání. Vše ji táhlo za vojákem. Dopustila se opravdového skandálu, který v tehdejší době skutečně neměl obdoby a navždy tím poskvrnila své jméno i pověst – utekla za ním do Josefova.

Musíme si uvědomit, jaký rok se psal. Celý kraj mluvil jen o ní, v tom nejhorším smyslu. A mělo být hůř. Z Josefova ji vyhnali důtkami, dostala pěkných pár ran, přesto její láska byla silnější než lidské řeči a nějaké bití od profouse. Nakonec se přidala k vojenskému oddílu a táhla s ním po kraji. Na počátku předminulého století něco nemyslitelného. Mladá holka uteče za vojákem, to se rovnalo dnešním bulvárním palcovým titulkům. Lidé ji neuvěřitelně pomlouvali. A mělo být hůř.

Osamělá dívka ve víru napoleonských válek, snadná oběť sexuálních predátorů a prapodivných existencí. Jaký byl další osud onoho černého myslivce, jestli Viktorie putovala s ním, nebo ji opustil, byl zraněn nebo zabit, nevíme. Jednoho dne se vrátila zpátky do svého rodného kraje. A bylo zle. Jednoduše řečeno, Viktorie Židová musela zažít něco děsivého, protože se zcela pomátla na rozumu.

Červenohorský kronikář vzpomínal: „Zavedla se s vojákem, když v Červené Hoře bytem leželi, a nic dobrého jí z toho nevykvetlo. Voják – černý myslivec – ji opustil a Viktorka tesknila, až se rozstonala. Dlouho ležela pádem, vykřísala se, ale krása z ní spadla, svět si pokleskem zkazila a ostala pomíchaná na rozumu.“ Měla se tedy i dle kroniky vrátit těhotná. Božena Němcová ji nechala v románu zahodit novorozené miminko do řeky Úpy, skutečná Viktorie možná ani těhotná nebyla. Spekuluje se o tom pořád. Podle některých historiků se měla vrátit již po porodu – bez dítěte, nebo ho měla shodit do rokle. Za to měla být Židová dokonce zatčena a propuštěna po pár měsících pro choromyslnost.

Nic z toho se nedá spolehlivě prokázat. Novorozenec utopený ve splavu bude spíš básnickou licencí Boženy Němcové. Ať už to bylo jak chtělo, nic to nemění na tom, že už byla „padlá“ - měla sexuální styk jako svobodná, „zavedla se“, jak se také říkalo. Držela s vojákem, což byl smrtelný hřích a lidé té doby její zatemněný rozum brali jako boží trest. Z kdysi kvetoucí dívky se stala žebračka, která se toulala po okolí, neměla žádný domov, přespávala v přírodě – v jeskyních, pod skalními převisy, v zimě v létě venku.

Nenáviděla mladé dívky, vždy, když nějakou potkala, sprostě jí vynadala a plivala po ní. Když však v nějaké chalupě měli malé dítě, Židová je hýčkala a zpívala mu. Často také sedávala u ratibořického splavu či v trámoví slatinského mostu, který později vzala povodeň. Sešlá a bláznivá žebračka si však uchovala alespoň špetku důstojnosti – vždy chodila čistá, velice dbala o hygienu.

Koupala se v Úpě, prala si šaty v řece s veškerou možnou pečlivostí. Myla si vlasy i tělo, což u těchto lidí bylo velice nezvyklé. A právě u splavu poblíž ratibořického Starého Bělidla ji potkala Božena Němcová. Spisovatelka se vyptávala po okolí o osudu této žebračky a románová bláznivá Viktorka, která zpívá u splavu utopenému dítěti byla na světě.

Viktorie Židová ale prokazatelně jedno dítě měla. Červenohorská farní matrika o tom mluví zcela jasně: 14.srpna léta Páně 1834 v Červené Hoře číslo 8. dala život chlapci. Syn dostal jméno Jan (Johann). Byl zapsán jako nemanželský, Viktorii bylo v době narození syna 42 let. Nikdo neví, kdo mohl být otcem. Ubohá pomatená Viktorka se zřejmě stala obětí znásilnění. Synáček Jan Žid žil pouhých 21 dní, po jeho smrti se Viktorka se vrátila ke svému způsobu života. A žila dlouho, pro zajímavost – Boženu Němcovou přežila Židová o šest let.

Jejím domovem se stala jeskyně v Dubině pod Žernovem, kde žila až do října roku 1868. Když jí bylo 76 let, našel ji zde zcela vyčerpanou majitel pozemku a starosta Zlíče, Josef Kaněra. Byla prý „v posledním tažení“. Muž se obával, že jí bude muset zaplatit pohřeb, umírající ženu proto rychle na bryčce převezl do rodné Červené Hory, kde 18. října 1868 zemřela. V zápisu je jako příčina Viktorčiny smrti uvedena sešlost věkem, tedy nikoliv onen milosrdný blesk, jako v případě jejího literárního alter ega.

O dva dny později byla Viktorie Židová pohřbena na obecní útraty do společného hrobu chudých na městském hřbitově v nedalekém Červeném Kostelci. Hřbitov v Červeném Kostelci byl později přemístěn a ostatky ze společného hrobu chudiny skončily v místní kostnici. Tam někde mezi tisíci dalších spočívají zřejmě i kosti Viktorie Židové. V místě tehdejšího hřbitova je dnes zahrádka s Viktorčiným symbolickým hrobem, který je součástí Muzea Boženy Němcové.

Jak vidno, osudy literárních postav se prolínají s osudy reálných lidí. Bláznivá Viktorka vstoupila do všeobecného povědomí obyvatel naší země. Její reálný předobraz – pomatená žebračka Viktorie Židová – skutečně existovala a život měla těžký, krutý a pohnutý. Možná bylo lepší, že se Viktorčin rozum zatemnil. Bývá to někdy milosrdnější než si uvědomit plně realitu zoufalého života, ve kterém je jen bída a zmar.

Děkuji městu Červený Kostelec a paní Kateřině Hůlkové a Ivetě Harasevičové ze zastupitelstva za poskytnuté informace.

Viktorčin hrob - Město Červený Kostelec, Bláznivá Viktorka od splavu: 5 věcí, které nevíte o hrdince z knihy Boženy Němcové – G.cz, Město informuje - Město Červený Kostelec, Babička Boženy Němcové, Viktorka z Babičky: Román Němcové vs. realita, časopis Enigma, Viktorie Židová – Wikipedie