Článek
... hlavy kučeravé, pronikavého pohledu, brady jako z mramoru vytesané, rysů ostrých. Není snad většího milovnického typu v této době. Propaluje očima, hlas mu duní jako zvon, nohy se ženám podlamují. Bouřlivý, divoký, uhrančivý a energický Korbelář exceluje v novém…
Přesně tak, dobový filmový kritik to vystihl naprosto správně. Otomar Korbelář byl skutečně nevídaným zjevením na poli české kinematografie. Nebyl klasickým a uhlazeným milovníkem, spíše archetypem opravdového chlapa, hrdiny. Divoch, který dovede kvůli holce vymlátit celou hospodu, vyházet soky oknem - a pak svou milou „skolit“ někde na seníku, to byl přesně on.
Režiséři ho milovali a do filmů mu obsazovali samé krásné kolegyně. A že jich bylo. A ony s Korbelářem hrály velice rády. I když - byl tak trochu postrachem dívčích hrudí, neboť tiskl příliš silně. Zita Kabátová mu říkala: „objímač“ nebo „svěrák“. Drtil žebra prvorepublikových krásek, které byly zvyklé spíše na takové ty něžné „kudrlinky“ při milostných scénách. Otomar se toho nebál, popadl a líbal. Například.
Krásná role mlynáře v Lucerně ho proslavila
Mimochodem, jak glosovala jedna uživatelka portálu ČSFD: „Všimli jste si někdy, že všichni tito prvorepublikoví herci, pokud jsou v exteriéru, třeba v přírodě, na poli, film z venkova, VŽDY mají kalhoty až do podpaží? Zvláště se mi vybavuje Korbelář, který to dovedl ad absurdum - když hrál nějakého toho sedláka nebo pytláka, měl kalhoty až u brady! Stejně tak Marvan v Andělovi - může mi někdo vysvětlit, jestli se to tak nosilo, nebo to byl špatný střih, nebo co to vlastně bylo?“.
Když si to vybavíte, má pravdu - kalhoty, vytažené až do podpaží - jen taková malá odbočka, ale i to přesně bylo poznávacím znamením Otomara Korbeláře!
Celý život zůstal věrný divadlu, ale v začátcích své filmové kariéry opravdu způsobil menší pozdvižení. Dokonce se dobové noviny rozplývaly i nad jeho jménem, prý „zurčí“. O-to-mar, v příjmení také „R“, prostě chlap. Výčet superlativů může pokračovat, Korbelář nebyl jen herec, byl to také muzikant a zpěvák. A to tak nadaný a talentovaný, že by se tím klidně uživil. Zvládal hru na hoboj, fagot i violoncello. Jenže…
V divadle na Vinohradech jako Caesar
Potkala ho veliká tragédie, kterou začal řešit alkoholem. A to v takovém stylu, že přišel snad o všechny přátele. Když pil, nevěděl s kým. Byl schopen obrovských tahů, po kterých zůstalo okno doslova monumentální, aby pak s hrůzou zjistil, že si potykal s esesáky, které dokonce u stolu hostil. Po válce vstoupil do KSČ, dělal „kariéru“ i v politice tehdejší doby a spoluzakládal Svaz českých dramatických umělců.
Kromě herecké profese vykonával řadu funkcí ve stranických a odborových organizacích. Jeho role v pozdější době se změnily - ztvárňoval postavy různých soudruhů, zlepšovatelů či úderníků v budovatelských veselohrách a politických dramatech.
Jaký byl soukromý život talentovaného bouřliváka Otomara Korbeláře?
Rodný dům Otomara Korbeláře v Sázavě
Tak pán chce být komediant? Hybaj z domu, holomku!
Narodil se 3. listopadu 1899 v Sázavě jako syn železničního inženýra, který ale zemřel, když měl Ota čtyři roky. Ovdovělá matka s malým klukem nevěděla, jak se uživit. S Otou proto cestovali za prací - maminka brala jakékoliv zaměstnání. Byli jak kočovní herci, stěhovali se například do Litoměřic, Úštěku nebo České Lípy. Maminka pracovala po různých domech jako posluhovačka, pradlena, hospodyně nebo kuchařka. Otomar často střídal školy - německé.
To způsobilo, že chlapec téměř zapomněl česky, i když na něj matka důsledně mluvila mateřštinou, nebylo to nic platné. Otík „šprechtil“ s kamarády, až zapomínal české výrazy. Putování vdovy a osiřelého synka skončilo ve Veltrusech.
S Lídou Baarovou
Tamní mistr řemesla řeznického se do mladé ženy zamiloval, následovala svatba a Otomar měl konečně domov. Také začal chodit do české školy, na čemž důsledně trval hlavně svérázný otčím. Ve škole mu s češtinou pomáhal učitel, kterému se zemitý chlapec s kudrnatou hlavou velice líbil, zvláště, když zjistil, že jeví nadání k hudbě. A to velké. Otomar už mluvil česky, bez přízvuku, šlapal v kostele měchy varhan, pan řídící ho nechal občas zahrát a nestačil se divit - chlapci stačil poslech a hrál jako „profík“.
Ten první rok v Praze, sice nedaleko od mého domova, do níž jsem denně dojížděl z Veltrus, nebyl nejpříjemnější. Na ulicích jsme vídali raněné vojáky, přijíždějící z fronty. Ve Veltrusích jsem dál muzicíroval a to byla moje jediná možná zábava, mohlo by se dokonce říci náplň života. Když jsem potom rodičům oznámil, že se studiem končím, bylo zle. Otčím o tom vůbec nechtěl slyšet, křičel, že když si nevážím jeho dobrodiní, když je dokonce odmítám, že příživníka živit nebude
Otčím Otu pěkně zapřáhl, měl malé hospodářství, kde Korbelář odmala jezdil s žebřiňákem, oral pole, poklízel dobytku, jezdil na koni. Přesně tam získal tu autenticitu, kterou později zužitkoval ve svých rolích - například Sochor v nádherné lyrické komedii Prstýnek - o té ještě bude řeč - tam se proháněl na koni, chodil bos, pytlačil - a nemusel to hrát, uměl to z klukovských let.
Matka porodila druhého syna, Otomar vyrůstal a po obecné škole ve Veltrusech chodil do měšťanky v Kralupech nad Vltavou. A propadl hudbě. Sám se naučil hrát na cello, toužil po muzice, chtěl být profesionální zpěvák, měl obrovské nadání. Prosil otčíma, aby mu dovolil jít za svým srdcem, jenže akurátní řezník mu to zakázal. Poslal ho na Československou obchodní akademii s tím, že převezme řeznické řemeslo.
Až do této chvíle se choval jako poslušný syn, jeho studium na této škole ovšem trvalo pouze krátce. Bylo to uprostřed první světové války. Otomar si na škole zoufal, utekl z ní a byl vykázán z domu. Otčím ho nekompromisně vyhodil, ať se živí sám. Tak hrál v biografu na klavír. A pošilhával po filmovém plátně. Ale k němu měla být cesta ještě dlouhá.
…rysů ostře řezaných a hlubokého hlasu… :-)
To si takhle jednou jedu ve vlaku - a potkám tam budoucnost…
V roce 1916 při jízdě vlakem, kdy podřimoval a přemýšlel, co s životem udělá dál, zahlédl najednou v novinách inzerát. Pražská konzervatoř hledala žáky k bezplatnému studiu, obor dechové nástroje. V tu chvíli prý vyskočil, vyrval noviny spolucestujícímu z ruky a uháněl přímo do budovy konzervatoře. A co jim tam předvedl, to bohatě stačilo na to, aby byl okamžitě přijat. A hned do druhého ročníku. Prvák nepotřeboval, jak usoudila slovutná komise. Tak začala studijní léta Otomara Korbeláře, kdy se naučil hrát na fagot a hoboj.
Po dvou letech přešel na radu kamaráda do nově založeného dramatického oddělení k profesoru Jaroslavu Hurtovi, opět rovnou do druhého ročníku, a v letech 1920-1922 se stal elévem činohry Národního divadla. Po absolutoriu v roce 1922 působil na mimopražských scénách, kde i režíroval. Dva roky strávil na jevišti olomouckého divadla, pak se přesunul do Plzně a jednu sezónu působil dokonce jako ředitel v Městském divadle Kladno. Od roku 1929 pak byl až do konce druhé světové války členem souboru Městského divadla na Královských Vinohradech.
Divadlo na Vinohradech
A zhostil se řady nezapomenutelných rolí. Svou typickou figurou byl předurčen k velkým a výrazným hrdinům. A hlas to ještě umocňoval. V závěru kariéry nejprve hostoval, později nastálo vstoupil do souboru Hudebního divadla Karlín, kde hrál až do své smrti.
Před filmovou kamerou se ocitl Otomar se svým zvučným, podmanivým hlasem velmi brzy. Poprvé ztvárnil už v roce 1931 poručíka Suka ve válečném dramatu Třetí rota. A už to obrazně řečeno jelo - do roku 1965 neexistoval až na pár výjimek rok, kdy by si ve filmu nezahrál. Zpočátku kvůli svému mužnému exteriéru uvízl ve škatulce milovníků, ale pak s postupem doby režiséři po Korbelářovi sahali kvůli jiným přednostem - předně to byl opět jeho zjev, který mu umožnil hrát různé epické kusy národních hrdinů, vlasteneckých postav, zfilmovaných divadelních klasiků.
Feldbabka - Korbelářova chata, kde trávil volné chvíle. A pil s přáteli.
Role natolik splynuly s Otomarovým obličejem, že si lze jen těžko představit, že by například v Lamačově Lucerně byl jiný mlynář než on. Stejně tak Ján Roháč z Dubé, první československý barevný snímek. Nebo Kmoch ve filmu To byl český muzikant - to nebyl Korbelář, to byl Kmoch, naprosto autentický.
Mezi další filmy Otomara Korbeláře patří například Grandhotel Nevada, Důvod k rozvodu, Pacientka Dr. Hegla, Těžký život dobrodruha, Tulák Macoun, Advokát chudých, Rukavička, Skalní plemeno, Nezbedný bakalář, Pytlákova schovanka, Sarajevský atentát, Na Žižkově válečném voze. Posledním filmem Otomara Korbeláře byl Náš dědek Josef. V pozdějších letech, kdy se objevoval v takových těch nadšených agitkách, vznikly filmy jako Karhanova parta, Usměvavá zem, Severní přístav. Objevil se také v pohádkách a dílech pro děti - Pyšná princezna, Honzíkova cesta, Bajaja, Tajemství proutěného košíku.
Prstýnek
A nesmíme zapomenout na Fričův Prstýnek, kde jako pytlák Honza Sochor hraje více rolí - venkovský svůdce kněžny v podání Vlasty Fabiánové, následně již postarší, ale pořád „sekácký“ otec několika dcer, který zjistí, že „mladej knížepán“ je jeho syn, a vlastně tam také hraje i nejstaršího z rodu Sochorů, dědu. Snímek je to krásný, zvláště vtipná postava impotentního knížepána (František Smolík), zřezaný mladý kníže Zdeněk Dítě nebo Baruška Sochorová Jana Dítětová (pouze shoda jmen, nemají nic společného, což je u tak nevšedního příjmení velice zajímavé).
Toto natáčení totiž znamenalo pro Otomara Korbeláře smíření s rodinou, která mu pořád nemohla odpustit, že je komediant. Natáčelo se ve Veltrusech, otčím i maminka se chodili dívat na natáčení a starý řezník prý říkal davům čumilů: „Vidíte toho kluka na tom koni? To je můj syn!“
Celkem hrál ve čtyřiceti pěti filmech a objevil se na divadle ve více než dvou stech rolích. Kolegové na něj vzpomínali jako na velmi dobrého a zábavného společníka a na profesionála, který nikdy nezklamal a díky své dokonalé paměti dovedl i mistrně zaskočit v každé roli, která se objevila.
Kniha vzpomínek
Kvartální alkoholik, hrdina na barikádách a kovaný soudruh
Dobu protektorátu prožil Otomar Korbelář dobře. Natáčel, hrál v divadle, bohužel i v několika německých filmech. To se mnohým nelíbilo. I když byl nesmírně populární a líbil se všem, nikdy ho neprovázely žádné skandály milostného typu. Neměl žádnou aféru, žádné milenky, i když by samozřejmě mohl - některé kolegyně se mu doslova nabízely - a to skutečně doslova, s hotovou nabídkou nahého těla. O tom Korbelář mlčel jako pravý gentleman, nemlčely však zhrzené ženy. Proplul kariérou bez sebemenší skvrny na své „chlapské pověsti“.
Poprvé se oženil ještě v angažmá v Plzni, kde si vzal kolegyni Jarmilu Šamalíkovou, se kterou měl dceru Evu. S Jarmilou se pak rozvedl, protože už v Plzni objevil kouzlo sklenky vína nebo piva. A alkohol ho začal postupem času a plíživě zcela ovládat. Otomar Korbelář byl něco jako kvartální alkoholik, delší dobu střízlivosti, kdy zvládal nepít a normálně fungovat, střídaly „spanilé jízdy“ v podobě nezřízených tahů, kdy skutečně nevěděl, kdo je. A hlavně - s kým pije.
Nestárnoucí klasika
V době protektorátu často seděl s neméně opilými německými důstojníky, zpíval s nimi, držel je kolem krku, vedl takové ty opilecké bláboly a řeči, aby pak druhý den s hrůzou zjistil, že jsou „kamarádi“, tykají si, naslibovali si navzájem v opilecké pýše hory doly. Právě kvůli tomu ztrácel blízké i spolupracovníky - všichni si totiž mysleli, že je kolaborant. Když byl zase Korbelář někde spatřen, jak zpívá v hospodě ve společnosti okupantů, distancovali se od něj snad všichni. Zkoušel se krotit, absolvoval i léčení, ale nebylo to nic platné. A mělo být hůř.
Během druhé světové války se seznámil s baletkou Evou Vrchlickou (pro zajímavost, byla to vnučka Jaroslava Vrchlického) a slavil druhou svatbu. Jenže před narozením dcery Marie v roce 1945 (třetí dcera se jmenovala Ludmila) se stala věc, která Korbeláře zlomila. Poprvé (a naposledy) se se smrtí svého novorozeného synka, který se Evě narodil v roce 1944, svěřil svému životopisci Ladislavu Tunysovi. Neutěšoval ženu, nenechal se utěšovat sám, utěšoval se chlastem.
Zrovna jsem hrál Smrt Hippodamie. V tom třetím díle pohřbívá Pelops, kterého jsem hrál, svého nejmilejšího syna Chrysypa, a zrovna v tom čase nám zemřel sotva narozený chlapeček. Dodnes cítím, jak jsem svou osobní bolest vkládal do slov své role. Tam hoří na hranici… napsal jakoby nekrolog pradědeček Vrchlický mému dítěti.
Pražské povstání Korbeláře zastihlo v podzemním lazaretu v Rybné, kde se staral o svou těhotnou ženu, která byla „na rozsypání“. Přesto ho poslala pryč: „Jdi s nimi, já budu v pořádku, ale venku se píší dějiny!“, řekla mu Eva. Tak šel. Rovnou do kasáren Jiřího z Poděbrad, kde se rozdělovaly zbraně. A pod jeho vedením se podařilo revolucionářům dobýt telefonní centrálu v budově Velké operety. Střílel, jestli někoho zabil, to si ponechal pro sebe. Právě toto hrdinství ho po válce zachránilo od obvinění z kolaborace.
Byl také velice nadaný zpěvák
Polívčičku si totiž přihřál režisér Holman, se kterým natočil film Rukavička. Holman se mu měl mstít z osobních důvodů, tak rozšířil, že Korbelář byl korouhvička, zbabělec, pomocník Němců, udavač, s nácky chlastal… To poslední je pravda, ale - však rozumíme. Holman nakonec emigroval, takže mu ani Otomar Korbelář „nestihl rozbít hubu“. Po válce byl omilostněn, žádná obvinění tohoto druhu se u Otomara neprokázala.
A nastala již zmiňovaná kariéra v KSČ. Komunistům úplně propadl, přišlo mu to naprosto logické, režim se mu líbil, žil pro něj. Budiž mu řečeno ke cti, že kolegům nikdy neškodil. I když by mohl a dokonce o to byl žádán. Ale odmítl. A ani nejvyšší mocipánové nechtěli herce přemlouvat - jednoduše, byl až příliš populární a byli rádi, že se stal tváří strany. A to se skutečně stal, měl tolik funkcí, že nevěděl „kam dřív skočit“. Do té doby spadá také další léčení, protože stresy ze všeho toho „soudruhování“ řešil opět alkoholem.
Manželka ho prosila, ať s tím něco dělá. A když tato nepříjemná závislost přesáhla únosné meze, šel se Korbelář léčit dobrovolně, byl velice soudný.
Velké historické postavy - i to byl Otomar Korbelář
Ať si o jeho spolupráci s KSČ myslíme, co chceme, stejně tak o jeho pitkách s Němci, Otomar Korbelář byl hlavně skvělý herec. K čemu se propůjčil, zůstává pouze jeho osobní věcí, kterou nemá nikdo právo soudit. Jeho role nestárnou, filmy s tímto krásným a talentovaným mužem jsou neustále reprízované a neokoukají se. To samo o sobě svědčí o tom, jak velkou osobností byl.
Otomar Korbelář zemřel 30. listopadu 1976 ve věku 77 let.
zpracováno podle:
Kniha Otomar Korbelář - autor Ladislav Tunys
