Pan Charvát z filmu Smrt stopařek: Marek Perepeczko měl bouřlivé manželství a projedl se k infarktu

Když v roce 1978 začínaly přípravy natáčení kriminálního filmu, který byl inspirován skutečnými událostmi, režisér Jindřich Polák váhal nad obsazením hlavní role. Pan Charvát, ztělesnění zla, slizoun a vrah - hledejte někoho takového v českém filmovém rybníčku! Napadl ho Petr Kostka. Jenže to nebylo to pravé. Navíc by později Kostka zůstal už navždy tím, co zavraždil Arabelu a Xénii! Polák se rozhodl, že chce někoho, kdo bude českým divákům zcela neznámý, sáhl proto do barrandovské kartotéky, kde probíral fotky. A rázem ho měl. Marek Perepeczko roli ve filmu přijal, přerušil své závazky ve Varšavě a přijel do Prahy.

Vysoký, urostlý a svalnatý Marek způsobil u žen hotový poplach. Fešák z Polska zaujal i Dagmar Patrasovou - nechala se slyšet, jaký to byl něžný a skvělý člověk, sečtělý a inteligentní. Natáčení samotné Smrti stopařek bylo pro Marka Perepeczka docela složité - nejen, že neuměl řídit kamion (seděl v demontované kabině, kterou naložili na korbu jiného náklaďáku, kde předstíral, že řídí), ale dělalo mu problémy škrtit. Nechtěl být zlý. Neuměl to. A křehké krky obou našich krásek odmítal stisknout, odmítal jim ublížit. Z povahy se mu to hnusilo. V Markově případě se opravdu naplnilo ono: „klamal tělem“.

Patrasová mu na place při natáčení musela říct, ať se nebojí ji „pořádně zmáčknout“, tak to tedy udělal. Měla snad měsíc na krku otisky jeho prstů. Film byl puštěn do kin a diváci ho přivítali s posvátnou hrůzou. Skutečný kriminální případ byl děsivý, bylo o něm napsáno mnoho. A Marek Perepeczko zůstal v paměti Čechů jako „nabušený“ hnusný škrtič, pan Charvát. Neumíme si ani představit, že by s oním již typickým a zlověstným kamionem „Roman“ jezdil někdo jiný.

Život samotného herce byl také velice zajímavý. V Polsku byl nesmírně populární. Hlavně v mládí, kdy vypadal skutečně dobře. Charismatická tvář, pronikavé oči, výrazný hlas, tělo „samý sval a šlacha“ - aby ne, velkou část svého života strávil v posilovnách, věnoval se kulturistice. V mládí hrál představitele polských lidových hrdinů, vždy vesměs polonahý, režiséři neváhali využívat přitažlivosti a doslova živočišné sily Marka Perepeczka.

Narodil se 3. dubna 1942 ve Varšavě. Rovnou do války. Jeho otec Florian byl hrdina, jako „Szary“ vešel do dějin Varšavského povstání, kde si připsal na konto pár pěkných a statečných kousků. Marek tatínka velice miloval a obdivoval. Chtěl být jako on, jenže v dětství a dospívání bojoval s posměšky spolužáků. Byl totiž hubený, neduživý, bledý, posmívali se mu, že mu doma nedávají jíst. Navíc všechny přerostl, v dospělosti měřil 194 centimetrů. Stával se plachým, zasněným, jeho zálibou a vášní se stala četba. Četl pořád, všechno, velká díla, známé autory. Inteligentní chlapec zatoužil po architektuře, líbilo se mu, že v ní je všechno „jasně dané a přímočaré“.

Jenže otec Marka chtěl „zvelebit“ spíše na těle. Zlobilo ho, jak je syn hubený, vytáhlý. Přihlásil ho proto do veslařského oddílu. A Perepeczko tam objevil krásu sportu. Za pár měsíců se stal oporou klubu. A zcela propadl kultu těla. Posiloval, táta mu zařídil ve sklepě vlastní tělocvičnu, pořídil činky, tehdy ještě úplně neznámé posilovací stroje vyráběl doma „na koleni“ podle obrázků ze sportovních časopisů. Marek začal hrát basketbal, koketoval s bojovým uměním, výborně plaval - na úrovni reprezentace, do které ale nechtěl. Protože ho pohltila kulturistika. Dřel a dřel, až se dostal na titulní stránky a vyhrál pár soutěží. Už byl nepřehlédnutelný, jeho atletická postava začala vzbuzovat respekt a obdiv.

Jak se dostal k divadlu, to snad nevěděl ani on sám. Snad ta četba, z románů přešel na dramatická díla a bylo to. Marek Perepeczko vystudoval s úspěchem Národní akademii dramatických umění Aleksandera Zelwerowicze ve Varšavě, kde se seznámil se svou budoucí ženou. Nádherná, opravdu překrásná Agnieszka Fitkau byla modelka, herečka, spisovatelka, všestranná žena. A do fešáka s osobním kouzlem a krásnou postavou se zamilovala až po uši. Vzali se v roce 1966 a zůstali (a tak trochu nezůstali) spolu do konce Markova života. Pár měl totiž volný vztah, v tehdejší době něco nevídaného. Ale o tom později.

Po absolvování školy vystřelila kariéra mladého herce do oblak. Působil v divadlech po celém Polsku, kde „se chodilo“ vlastně přímo na něj. Každý chtěl onoho obra vidět na vlastní oči. Klasické divadlo ve Varšavě, Divadlo Komedie tamtéž, všude ho chtěli a přetahovali se o něj. Jenže Marek se nikdy nezbavil trémy. Byl tím proslavený. Na jevišti předváděl výkony obdivuhodné, ale v zákulisí trpěl úpornou migrénou, třásl se, potil se, bál se. Kontakt s živým publikem mu prostě vadil. Zkusil televizi a film.

Seriály jako Przygody Pana Michała, dnes již kultovní Janosik nebo pozdější 13 posterunek, tam Marek Perepeczko exceloval. Jenže se v mládí dostal do škatulky svalnatého krasavce, který vesměs skály láme, běhá polonahý, ukazuje sílu, je hrdinou - ale tyto postavy neměly žádný charakter, žádnou možnost, jak naplno rozehrát herecký talent. Ve filmech Popel, Pak bude ticho, Pan Wolodyjowski, Lov na mouchy, Březový háj, Veselka, filmový Jánošík, již zmiňované „Stopařky“, to už mu vyhovovalo lépe. A hlavně se na plátně prostě líbil. Jeho pozoruhodné výkony se neomezovaly pouze na hrdinské postavy, hrál v historických dramatech i současných příbězích.

Trému však měl i ve filmech. Někdy museli kvůli jeho úporným bolestem hlavy natáčení zcela přerušit, docházel do nemocnice na injekce, aby mohl dál fungovat.

V osmdesátých letech se Agnieszka rozhodla, že ji to doma v Polsku nebaví. S manželem se hádala, neustále ho přesvědčovala, ať emigrují. To se Markovi nelíbilo, měl zde spoustu přátel, rozjetou kariéru. Ale Agnieszka byla přesvědčená o tom, že v Polsku její kariéra stagnuje, stárne, chce ještě dokázat něco velkého. Nakonec ho udolala a odstěhovali se do Austrálie. Marek Perepeczko tam byl nešťastný. Sice si tam našel pár krajanů, nacvičil s nimi pásmo recitací slavných polských děl a objížděli s tím Austrálii. Ale trápil se. Stýskalo se mu.

Navíc s manželkou se hádali čím dál více, dělala mu výbušné scény. Ač by se zdálo, že Marek byl v tomto vztahu ten dominantní, bylo tomu právě naopak. Nakonec si řekli, že si dají na chvíli pauzu, kterou Agnieszka plnila různými „úlety“, zatímco od povahy zdrženlivý Marek raději zpíval. Měl hlas jako zvon a přezpíval například veškerý repertoár Vladimira Vysockého. Do Polska se vrátil po politických změnách v roce 1989, ale z kulturní scény své rodné země zmizel na dlouhých 15 let. Jednoduše po návratu z emigrace nemohl nikde na svou přerušenou kariéru navázat.

S manželkou pokračovali v bouřlivém manželství, každý z nich například vlastnil svůj dům, a když měli náladu, tak se navštěvovali, nebydleli spolu. V roce 1994 se něco zlomilo a Marek Perepeczko zapadl na své původní místo. Bravurně ztvárnil několik rolí na prknech několika varšavských scén. V roce 1997 byl jmenován uměleckým i generálním ředitelem Teatru im. Mickiewicza w Częstochowé, kde působil až do své smrti.

Ale ani „nakopnutí“ své kariéry mu psychický stav nevylepšilo. Začal se přejídat. Přejídal se tak strašně moc, že nárůst jeho tělesné hmotnosti šokoval naprosto všechny. Během pár měsíců přibral čtyřicet kilogramů, přestal posilovat, svaly se změnily v tuk. Měl oteklý obličej, začal mít problémy s chůzí, sice měl „kostru“, ale ta nezvládla náhlý přísun zbytečných kilogramů navíc. „Jednou se užeru k smrti,“ konstatoval Marek Perepeczko v jednom rozhovoru.

Manželka se na to nemohla dívat: „Jeho mužský egoismus vítězil. Pokaždé, když jsem mu řekla, aby se staral o své zdraví, pravděpodobně si myslel, že jsem jen nějaká otravná moucha, co mu bzučí do ucha. V tomto ohledu mě nechtěl poslouchat. Dělal si co chtěl,“ řekla pár měsíců po jeho smrti.

Na fotografiích z té doby si není ani podobný. Ale při bližším pohledu do jeho tváře tam toho „našeho“ pana Charváta najdeme. Jen utopeného v tuku, bohužel. Začalo se tehdy i spekulovat o tom, že propadl alkoholu. Měl velké neshody s kolegy. A začínalo mu být nevolno. Marek Perepeczko sotva chodil, zadýchával se, měl vysoký tlak. Přesto stále jedl. „Ta moje nadváha mě zabije,“ pronesl opět pouhých deset dní před smrtí a dodal v náznaku, že je rád, že nemá děti: „Alespoň mě nebude nikdo oplakávat,“ mávl tehdy rukou. To bylo velice bolavé místo jeho manželství. Marek děti moc chtěl, Agnieszka odmítala, až bylo na vše pozdě.

16. listopadu 2005 manželé společně povečeřeli. Pak ho Agnieszka nechala v jeho bytě v Čenstochové a odjela do svého domu. Před spaním si ještě telefonovali.

„Říkal, že je ospalý a že mi zavolá zítra. Nevím proč, ale ráno jsem se probudila ve čtyři a už jsem nemohla spát. Počkala jsem do sedmi a zavolala Markovi. Telefon zvonil, ale on se neozval…“

Marek Perepeczko byl v té době již mrtev a příčinou smrti byl masivní infarkt.

Je pohřben na hřbitově ve Varšavě, kde v rodinném hrobě odpočívají jeho prarodiče a otec. Legendární polský herec má i svou lavičku a byla po něm pojmenována ulice v Čenstochové. Bylo mu pouhých 63 let.

zpracováno podle:

Marek Perepeczko przed śmiercią opowiedział proroczy żart. Kilka dni później umarł - WP Gwiazdy, Marek Perepeczko umierał w samotności. Żona przeczuwała jego śmierć - pomponik.pl, Marek Perepeczko – Wikipedia, wolna encyklopedia, Marek Perepeczko | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz), Smrt stopařek (1979) | ČSFD.cz (csfd.cz), Vrah ze Smrti stopařek: Emigroval do Austrálie a zabil ho infarkt! | Blesk.cz, Marek Perepeczko - Wikipedia