Článek
Diagnostikování panické poruchy bývá velice obtížné kvůli množství zdánlivě nesouvisejících symptomů, které se projevují hlavně fyzicky. Nenapadne tudíž zpočátku nikoho, že by mohlo jít o onemocnění psychické. Při atace panické poruchy člověk zažívá bez jakéhokoli předchozího spouštěče naráz celou škálu nepříjemných příznaků, jako je bušení srdce, pocit na omdlení, závratě, bolest na hrudi, potíže s dechem, agorafobii (strach z otevřených prostor), neschopnost udělat krok, nemůže se pohnout, má pocit, že se ocitl v „nereálnu“, že jeho tělo není jeho. Většinou se první ataka spustí na veřejnosti, v dopravním prostředku, ve frontě v obchodě, ale není to pravidlem. Může vás potkat i v naprostém klidu doma ve známém prostředí.
Člověk postižený panickou atakou má v první chvíli tendenci myslet, že ho postihl infarkt, mrtvice. Nezřídka se stává, že si zavolá RZS, je odvezen do nemocnice, kde mu nezjistí nic. Často se tyto „výjezdy“ opakují, i když si pacient připadá spíše jako potížista, když je z nemocnice poněkolikáté odeslán zpět domů s puncem simulanta, krevním tlakem zcela zdravého člověka a už bez jakýchkoliv příznaků. Člověk trpí a neví proč, neví co se děje, neví, kdy a kde „to“ přijde příště a může to dojít do takových extrémů, že se raději uzavře doma a nevychází, protože „co kdyby náhodou..“
Třicetiletá Jiřina vypráví: Bylo mi asi dvacet, jela jsem jako vždy metrem do práce v ranní špičce. Najednou jsem se zastavila nahoře na eskalátorech a věděla, že je něco strašně špatně. Měla jsem pocit, že omdlím. Studený pot se mi řinul po zádech a tvářích, špatně se mi dýchalo a okolní svět se mi začal jakoby rozmlžovat. Nebyla jsem schopna se pohnout. Nohy se mi podlamovaly, jako bych je neměla. Chytila jsem se skleněné zdi a čekala, až omdlím, já si to v tu chvíli i přála, radši omdlít s plnou parádou, než zažívat tohle… jenže nic. Ke všemu se přidalo hučení v hlavě a nemohla jsem pořádně vydechnout ani se nadechnout. Lidé kolem procházeli a dívali se, jako bych byla opilá, nakonec mi jedna paní pomohla vyjít schody z vestibulu ven, kde jsem si sedla na zem uprostřed chodníku a vydýchávala se. Bylo mi absolutně jedno, co si kdo myslí, hlavně aby to zmizelo…Po opadnutí příznaků jsem vyděšeně přiběhla ke své obvodní lékařce, která mi změřila tlak a tep a vyptávala se jen, jestli jsem něco nepila, což zpětně chápu, ale v tu chvíli jsem na ní byla naštvaná. Nakonec mi vzala krev a po výsledcích krve jsem vyfasovala železo…, krčí rameny Jiřina.
Diagnostika panické poruchy patří samozřejmě do rukou zkušeného psychiatra či psychologa, ovšem v prvních chvílích pacient prostě neví, co se mu děje, proč tělo tak reaguje a proč se ze všech vyšetření vrací zcela zdravý s puncem simulanta. Bohužel, panují v naší společnosti velké předsudky a někdy se člověk stydí vyhledat psychiatrickou pomoc, protože „přece nejsem blázen“. Ale teprve s rozpoznáním diagnózy přichází pomoc v podobě podání antidepresiv a zprvu na zmírnění atak také rozporuplné podání benzodiazepinů (Neurol, Lexaurin, ) Benzodiazepiny jsou silně návykové a závislost na nich nastupuje rychle. Odvykání bývá srovnáváno s odvykáním od heroinu. Naproti tomu antidepresiva ze skupiny SSRI (Sertralin, Citalopram) podobný návyk nezpůsobují, zato nástup jejich účinků je velice pomalý - v řádu týdnů i měsíců a může se stát, že „sednou“ třeba až třetí, čtvrtá. Velkou pomocí je také psychoterapie u zkušeného psychologa. Není totiž vždy možné určit „spouštěč“, čili proč se vůbec tohle děje. Proč má člověk tak odporné fyzické příznaky, proč zrovna on, kdy to vzniklo, kde se to projeví zase - to se prostě neví a proto je panická porucha tak nevyzpytatelná. Ataka vás totiž může postihnout kdykoliv a kdekoliv, někdy zcela znemožní vést normální život, protože máte strach, „co kdyby zase..?“, a raději zůstanete doma. Izolace je ale bezpředmětná, protože ataka se objeví i doma, v klidu, v posteli u televize.
Jiřina pokračuje: Stávalo se mi to čím dál častěji. Začala jsem panikařit naprosto všude. Netroufla jsem si jít ani vynést smetí, protože i při tomhle se mi stalo, že jsem měla mžitky před očima, pocit na omdlení, neodbytné myšlenky, že mám mrtvici nebo infarkt, nejstrašnější byl právě ten pocit na omdlení, vždy jsem se celá orosila potem a nemohla se pořádně nadechnout, lapala jsem po dechu jako ryba a křičela vzteky, ať už konečně omdlím, že tohle se nedá, skutečně se to nedalo, to nebyl život, ale přežívání. Poprvé mě vezli sanitkou, byl leden, sněžilo, dlouho už jsem od „té věci“, jak jsem tomu říkala, měla pokoj. Byla jsem s maminkou v marketu a stály frontu na pokladnu. A v tu chvíli to začalo. Bolest svíravá na hrudi, dušnost, pocit na omdlení, pot - a zcela nový příznak - pocit toho, že nemám nohy, že upadnu. Bylo to neskutečně odporné a já byla přesvědčena, že tam umřu. Volali mi sanitku, jela jsem s houkačkou, protože tep byl zrychlený, dýchala jsem přerývaně, vypadalo to na infarkt, jak jsem slyšela jednoho saniťáka - no a nebyl, jak to bylo v Básníkách - „měl ho tam? Neměl..“ Tak to jsem byla přesně já. Začala jsem se bát chodit do práce, doma jsem chodila jako v mlze, s přestávkami mne tohle chytalo dobré tři roky. Moje obvodní lékařka šla do důchodu a místo ní nastoupila její dcera. Jednou jsem se tam zase připotácela v příšerném stavu a doslova ji prosila, ať mi provedou někde nějaká vyšetření - byla jsem doslova všude, na štítné žláze, EEG, odběry krve, nic… Lékařka zběžně prolétla mou anamnézu a prostě jí to cvaklo - napsala mi doporučení, pamatuji si, že jsem se na ten papír ani nepodívala, že zase pojedu na nějakou proceduru k ničemu - a řekla mi - „myslím, že máte panickou poruchu“. Psychiatr, starší pán, tuto diagnózu potvrdil. Byla to neskutečná úleva. Já cítila tak strašnou úlevu, že konečně vím, co mi je!
Právě ona úleva, že se pacient dozví diagnózu, že neumírá, že se to dá řešit, je euforická. A navíc léčitelná a řešitelná. Ovšem od prvních příznaků k diagnóze bývá velice dlouhá a trnitá cesta, někdy se stane, že se člověk zcela izoluje nejen od okolí, ale i od blízkých a příbuzných, protože neví, jak by jim svoje stavy vysvětlil. Často na okolí působí jako blázen, který odevšad utíká, chová se divně, lape po dechu, sedá si na zem, štípe se, aby přehlušil ten pocit na omdlení - a za chvíli je vše pryč a zase vypadá normálně. Rodina nechápe a neví, co si o tom myslet, pokud jsou všechny fyziologické příčiny vyloučeny a často člena rodiny s panickou poruchou podezírá z nadměrného pití alkoholu nebo užívání drog. Jak velkou úlevou je zjištění diagnózy pro okolí pacienta je nabíledni. Proto pokud člen rodiny, kamarád, nebo soused trpí něčím podobným, zvažte, zda jej upozornit, zdali netrpí právě touto nepředvídatelnou nemocí. Není se zač stydět.
S panem doktorem jsme vypracovali plán na psychoterapie, kam jsem docházela. Nasadil mi na prvních pár týdnů Neurol, který mi snad i zachránil život, jinak bych se doslova zbláznila. Důrazně mi ale nakázal brát ho jen pár týdnů, že je silně návykový. Přesto jsem se po něm tak uklidnila, přestala se bát, byl to neskutečný balzám po třech letech v tomhle kole, ze kterého jsem neviděla jiné východisko než si lehnout někde před bránu nemocnice a tam prostě umřít, tak strašné to bylo. Zároveň mi nasadil antidepresiva, sedla mi tedy až druhá, po prvních mi bylo velice špatně, ale nevadilo to, zkusili jsme další a po měsíci jsem zjistila, že nepotřebuji ani ten Neurol. Nicméně pořád ho nosím v peněžence, co kdyby náhodou. Ano, je to dvojsečná zbraň, dobrý sluha, zlý pán. Ale pevně věřím, že jsem z nejhoršího venku. Ataku jsem neměla už 4 roky, chodím na psychoterapii a mám už tříleté dítě. Nerada na to období vzpomínám, vzpomínám hlavně na tu úlevu, když mi doktor sdělil, že neumírám, že ty hnusné fyzické příznaky jsou prostě v mé hlavě. Ale ani on, ani psycholožka nezjistili, kde a čím se to v mém případě spouští. Ve většině případů se to nezjistí. Chci ale ujistit všechny, že se není za co stydět a pokud si nejste jisti a děje se vám to co popisuji, zajděte za psychiatrem, zavolejte do ambulance, poradí vám. Dá se to řešit. Nemusí se zbytečně trpět. Mají to i slavní lidé, kolikrát čtu, že někdo nemohl na pódium vystoupit, protože měl ataku - důležité je o tom mluvit a nestydět se.
Pomoc a podpora existuje. Pokud jste se v příznacích panické poruchy poznali, vězte, že se to dá řešit. Ale nejdůležitější je poznat a rozlišit, co je vážný život ohrožující stav a co je ataka panické poruchy a to dovede skutečně pouze odborník. Držím všem „panikářům“ palce a přeji krásný zbytek léta.
