Článek
Jakožto „stará“ matka jediného vymodleného dítěte jsem byla po narození dcery konfrontována se zcela novým světem. Nemaje ani jednu fungující babičku ani nikoho na hlídání či prostou radu, při jakémkoli problému jsem buď otravovala (v uvozovkách) našeho pana pediatra, či jsem brouzdala po „maminkovských“ webech. Neříkám, že všechny tyto stránky jsou špatné. Opravdu ne. Najdou se tam dobré duše, které chtějí poradit, protože mají velké letité zkušenosti. A někdy narazíte na příšerné „supermatky“, které jsou schopny vás kvůli jednomu dotazu rozcupovat na atomy. A jejich podkategorií jsou jakési fanatičky eko ezo bio a já nevím čeho všeho, odpůrkyně vakcinace a také osoby naprosto a totálně zcvoklé.
Tvoje dítě je chudák a ty patříš do blázince! Přijde k tobě sociálka!!!
Tato odpověď na mojí prostou otázku, zdali v šestinedělí také zažívaly stavy euforie střídavě se stavy naprosté apatie až zoufalství, mne vykolejila na dobrý měsíc. Nechápu, co k tomuto dotyčnou „rádkyni“ vedlo, ovšem já, rozhozená hormony a vším tím novým, jsem skutečně měsíc probrečela s tím, že jsem tak strašně špatná máma, že jsem dceru nikdy neměla mít a že bude fakt lepší, když v tom blázinci skončím. Pro všechny. Nikdy jsem netušila, jak může psané slovo strašně bolet. Po nějakém tom uklidnění a postupem let, kdy se z dcery stával „člověk“ a nějak jsme to všechno vyladily, se moje otázky změnily - neptala jsem se na duševní stavy prvorodiček v šestinedělí (to už nikdy více!!), ale spíše na dotazy konkrétního praktického rázu. Kdy začít s příkrmy, jak nejlépe uspávat, řve vám taky při mytí hlavy? I při těchto nevinných věcech jsem se dozvěděla od samozvaných „Všezvědkyň Všudybudek“, jak strašně špatná jsem.
Nekojíš? Dobrovolně? Měli by ti to dítě vzít. Upíráš jí základní potravu. Jsi odporný sobec. I v děcáku by jí bylo líp než u tebe.
Jo. To jsem si dala. Já to prostě vůbec nechápu. Nekojila jsem, no a co. Co na tom, že se mi lidově řečeno „nespustilo mléko“, byť mne sestry zkoušely „dojit“ snad dva dny (zážitek, který byl horší než samotný porod a skoro se mi ho povedlo vytěsnit, bohužel se mi vrací neustále dokola ve snech). Když jsem brečela bolestí a zoufalstvím, ať mne nechají, že už nemůžu, nechaly mne - chápaly to. Šlo o to jen zkusit to. No a co. Malá byla na „sunaru“ a vyrostla z ní zdravá čtyřletá slečna. A přece - dle názoru těch nejhorších žen, se kterými jsem se kdy ve virtuálním prostoru setkala, jsem odporný sobec, který si nezaslouží mít dítě. Uvědomujete si vůbec, jak strašně mi bylo? Přestala jsem tam chodit, zakázal mi to i pediatr. Že tam se spíš rozbrečím, než dozvím něco přínosného (čest výjimkám).
Uvědomuješ si, že čípek bez souhlasu dítěte je znásilnění? Já bych tě nechala zavřít do vězení. Mám sto chutí tě udat. Jen počkej!!
No a tohle byl vrchol všeho. Malá onemocněla. Samozřejmě, ne poprvé, virózy, horečky, rýmy, angína, průjem… to vše jsem též vyhledávala a kupodivu co se týče nemocí, radily vesměs dobrosrdečné několikanásobné maminky, které se nevyděsí ze čtyřicítek ani pozvraceného bytu. Našla jsem na těchto portálech i spoustu cenných rad, o kterých jsem neměla ani tušení. Octové ponožky, jak správně udělat zábal… No a pak jsem si hledala, za jak dlouho zabere čípek, protože malé horečka neklesala. A vyskočila tato odpověď.
Měla jsem sto chutí začít nahlas řvát: „co to dopr…e plácáš???“ Znásilnění. Jaká duševně chorá bytost tohle vůbec může říct? Když dcera odmítá přijmout lék ústy, byť ji lákáme na „meducínku“, kterou okamžitě vyplivne, při zábalech řve, až zmodrá, je skutečně nejlepší volbou čípek. A nyní blázen, který mi napíše, že znásilňuji svou dceru. Rozhodně nemám v úmyslu tady psát nějaké senzace a polemizovat nad tím, zdali je skutečně znásilnění to, že do apatického dítěte s horečkou vsunete čípek, který mu má pomoci. Spíše jsem se zamyslela nad tím neskutečným blábolem.
Takže i taková rektální rourka, která pomůže ulevit od neskutečných bolestivých kolik mimina, je znásilnění? Jak vám takové miminko může dát souhlas? Nebo platí institut tzv: „zpětného souhlasu“, který je definován tím, že se kojenec konečně dostatečně vyprdí a přestane se svíjet bolestí? Nebo na důkaz je lepší vyfotit jeho úsměv, když to konečně přejde? Co dále - co takové přebalování? Je znásilněním vyměnit durch pročůranou plínku za suchou? Umýt zadek po pokakání? A co takové koupání - může se vůbec tatínek koupat s dcerou ve vaně, řádit tam a plácat do vody a vytopit koupelnu - je to znásilnění, neboť dcera se skutečně nekoupe v plavkách?
Nebo, když zaplujeme do teoretické roviny - jakékoli vyšetření dítěte je vlastně také znásilněním jeho vůle, viděli jste někdy dítě, které s radostí vběhne do ordinace pediatra, samo si píchne injekci či si samo s radostí odebere krev na CRP… Nebo odběr moči - proti vůli dítěte? Asi je. Vyšší level - co když vám doma na záchodě kaká cizí dítě - nejste jeho rodičem, rodič je venku s druhou ratolestí a první ratolest dělá velkou potřebu - a volá, „teto, já se neumím utřít“. - Co nyní dle oné pomatené osoby máte dělat? Jít ven pro matku, nechat dítě sedět na záchodě, venku si předat ratolesti na hlídání, dítě pořád sedí samo na záchodě… předání a vysvětlení, že půjde teď maminka první ratolesti utřít zadek, druhá ratolest řve, majitelka záchodu vysvětluje venku své ratolesti, že teď musíme všichni ven a teta dovnitř… mezitím dítě stále sedí samo v cizím bytě na záchodě… není lepší, když jí ten zadek utřu sama??? Dle paní „čípkové znásilnění“ zřejmě ne. Asi pro příště nechám cizí ratolest pustit bobíka do kalhot a budu dělat, že doma žádný záchod nemáme a chodíme na kýbl.
Tato samozvaná mravnostní policie mne tak strašlivě vytočila, že jsem skutečně neměla slov. Milé novopečené maminky, i maminky zkušenější - nechoďte pro rady na tyhle weby. Nebudu konkretizovat, však víte. V zájmu zachování zdravého selského rozumu - nečtěte to. Protože je neuvěřitelné, kolik duševně nemocných lidí pobíhá bez dozoru po světě. A pokud mají ještě k tomu přístup k internetu, je to skutečně na pováženou. Ať se nedozvíte ještě něco horšího než já.
