Článek
Ve velkém velšském domě zemřel na začátku osmnáctého století bohatý pan Evans. Ráno byl ještě v plné síle, při obědě si se smíchem stěžoval, že se přejedl, aby pak náhle před očima celé rodiny obrátil oči v sloup a sesunul se mrtev na podlahu. Bezesporu velká tragédie, samozřejmě. A umocněná tím, že se ctihodný pan Evans nestihl před smrtí vyzpovídat! Aby ne, když smrt byla něčím naprosto vzdáleným, jak s oblibou každému vykládal.
Goya možná vtělil Pojídače do svých obrazů…
Teď ležel na katafalku uprostřed honosného salonu ve svém domě, sluhové otevírali okna, aby duše mohla vyletět ven, zakrývali černým šifonem zrcadla a uplakaný komorník zastavoval podle starých pohřebních zvyklostí hodiny. Vdova ale nezačala chystat honosný pohřeb, jak se slušelo. Alespoň ne hned. Ta zpověď, ta byla kamenem úrazu! „Vy ho znáte?“ zašeptala zlomená žena ke staré kuchařce, která pocházela z blízké vesnice. „Znám. Ale paní, není radno si s tímhle zahrávat! To jsou čáry, to je magie! Bezbožné kacířství!“ „Ale co mohu dělat! Nevyzpovídal se! Nic dobrého ho po smrti nečeká. Phyllis, zavolejte ho!“ rozhodla paní Evans. Kuchařka si utřela ruce a potichu vyšla z domu.
Nadešel večer. Tělo zesnulého bylo obloženo ledem a s přípravou pompézního funusu se čekalo jen na NĚJ. Tiché šouravé kroky, zaklepání na dveře… Do místnosti s nebožtíkem vešel vysoký muž s kápí na hlavě. Opíral se o sukovou hůl, jeho oblečení bylo rozervané, byl bosý a špinavý. Pojídač hříchů se posadil na připravenou židli a se sklopenou hlavou čekal. Přítomní se v bázni křižovali a s děsem se dívali, jak bere do ruky skývu chleba. Tu noční návštěvník položil zesnulému panu Evansovi na prsa. Pojídač hříchů odříkával modlitby, kýval se ze strany na stranu, mumlal zvláštní slova a odlamoval chléb, který jedl. Každé sousto z těla pana Evanse zapil drahým vínem v křišťálové sklenici.
Pojídač měl vyhrazenou speciální dřevěnou stoličku, která pak letěla do kamen
Všechny drobky důsledně smetl do dlaně, snědl je, a odříkal poslední modlitbu Pojídače hříchů: „Dávám ti nyní úlevu a odpočinek, drahý člověče. Nescházej z cesty rozkvetlých luk zahrad rajských do zákoutí uliček pekelných. Pro mír tvůj nyní beru na sebe všechny tvé hříchy a svou vlastní duši jimi obtěžkávám. Amen.“ V tu chvíli přiběhli sluhové s tyčí a bičem. S nadávkami a řevem vyhnali Pojídače hříchů z panského domu. Bylo hotovo. Duše pana Evanse byla zbavena hříchů.
Zvláštní a děsivý příběh, pravda. Nicméně se toto dělo dnes a denně po celá staletí. Británie, Wales, Skotsko, Německo, Balkánský poloostrov - v těchto oblastech Evropy byl rituál pojídání hříchů velice rozšířen - a to až do počátku dvacátého století. Věřilo se, že jídlo, obvykle chléb nebo pečivo, absorbovalo nevyznané a přetrvávající hříchy zesnulého. A Pojídač hříchů snědením chleba, který „nasákl“ viny nebožtíka, je vzal na sebe. Co to mělo být? Kde to vzniklo? A kdo vůbec byl Pojídač hříchů - a proč se nebál, že ho lidově řečeno pánbůh potrestá?
Chléb se položil na prsa nebo na ústa nevyzpovídaného nebožtíka. Tím „nasákl“ jeho hříchy, které Pojídač následně zkonzumoval
Podle folkloristů a historiků byla tato nesmírně zvláštní lidská profese inspirována již samotným Ježíšem. Ono se to přímo nabízí. Podle víry očistil lidstvo od hříchů, vzal je na sebe, obětoval vlastní život, aby všechny spasil, jak tvrdí Bible a církev. Mnozí antropologové také věří ve spojení starých předkřesťanských mýtů a vírou v nadpřirozeno s raným křesťanstvím. Tradice pojídání hříchů má sahat až do starověku, kdy se umírající člověk „očišťoval“ před smrtí podle konkrétní víry lidí té doby.
Pohanský a magický rituál sejmutí břemene a jakéhosi obětování byl vlastně hříchem na druhou - někdo převzal všechny viny umírajícího na sebe, byl jimi obtěžkán, zasažen, proklet. Pojídačů hříchů se všichni štítili, byli to lidé z naprostého okraje společnosti. Žebráci, čarodějnice, blázni, duševně nemocní. Pojídače hříchů lidová slovesnost označovala za „ty ve stínu“. S příchodem plnohodnotného křesťanství se jejich role upevnila. Místo magických rituálů z pohanských dob přišlo snímání hříchů nevyzpovídaného zesnulého člověka. Samotný termín Pojídači hříchů (Sin-eaters) pochází z velšské kultury, kde se objevovali nejčastěji. První písemné (skutečně doložené) záznamy o působení Pojídače hříchů pochází z deníkového záznamu Johna Aubreyho.
John Aubrey
V roce 1648 se tento anglický spisovatel zúčastnil pohřbu v anglickém hrabství Herefordshire: „Věděli jste, že se při rodinných pohřbech v celé oblasti a nejen tam koná zvyk prapodivný a hrůzu nahánějící? Truchlící rodinní příslušníci nedávno zesnulých volali Pojídače hříchů, aby zbavil jejich zesnulého milovaného jeho hříchů. Věří, že duše umrlcova vstoupí tímto do nebe bez hříchu, které spáchal za života v slzavém údolí. I ptal jsem se, hledal ho mezi zúčastněnými. Kdo je to? Stará žena se bázlivě křižovala. Není, nesmí. Nečisté! Zůstal jsem zaražen a hodlal vyhledat toho, kdo se Božího trestu nebojí. Nenašel jsem ho, lidé s hrůzou a odporem odmítli mluvit. O zvyk tento se budu zajímat dále…“
Aubrey byl naprosto fascinován, ale nepodařilo se mu žádného Pojídače hříchů najít. Aby ne. Byli to naprostí vyvrženci. Lidé je sice zavolali, nechali z nebožtíka sejmout hřích, zaplatili jim, ale pak je hnali bičem ze stavení. Pojídači hříchů přežívali v různých jeskyních, ven chodili jen v noci, tak strašná na nich lpěla skvrna.
Lpěla na nich strašlivá skvrna. Každý se jich štítil a církev je odsoudila k smrti
Nikdo se jim nepodíval do očí, považovali je za ďábly a obviňovali z provozování černé magie. Bohabojní lidé neuměli svou prostou duší vůbec pochopit, jak někdo může dobrovolně takto riskovat.
Odkud se vlastně rekrutovali? Šlo o poslední z posledních, vyvržence společnosti, absolutní spodinu a lidský odpad. O ty, komu by ctihodní občané jinak ani ruku nepodali, natož aby s nimi zapředli hovor. O ty, jejich jména nikdo neznal, ani znát nechtěl. Mohl to být žebrák, mrzák, choromyslný blázen. Klidně všechno dohromady. V končinách Walesu a přilehlých panství Anglie ale měli jednoho takového v každé vesnici. A lidé překvapivě dobře věděli, kde je hledat, když je zrovna potřebovali.
Vše, čeho se v chaloupkách a nuzných staveních Pojídači dotkli, letělo do kamen. Židle, dřevěná miska na chleba. Zůstal jen jeden atribut, který také připomíná Ježíše Krista - chléb zapíjeli Pojídači vínem z nejlepší sklenky, která v domě byla. A ta se nerozbila, naopak. Neumytá putovala na čestné místo, kde stála jako memento mori. Připomíná to zcela jasně eucharistii.
Karafa či sklenka, ze které Pojídač pil, zůstala nedotčená a neumytá. Vystavila se.
Postupem doby a let se měnil i způsob pohřbívání v Británii a Walesu, kde Pojídači hříchů dosud navštěvovali pod rouškou tmy snad každou chalupu. Lidé bohatli, vypravovali se velké pohřby, existoval hotový soubor „truchlících“ pravidel, jimiž se museli pozůstalí řídit.
„Tělo mrtvého se z domu vždy vynášelo nohama napřed, aby se pak ukládalo na zdobený vůz s předepsaným počtem tažných koní. Za ním pak následovalo předlouhé procesí tesknících. Na pohřbu obvykle nechyběly lkající ženy, plačky, smuteční proslovy a tu a tam i tklivá zvolání lamentářů. Pochmurnou atmosféru plnou černého sukna, květin, pštrosího peří, zapálených svíček i přezdobených náhrobků, obvykle koordinovali předem smluvení agenti pohřebního ústavu,“ uvádí například časopis 100+1.
Jenže někdy nešlo všechno podle plánu. Jako u pana Evanse z úvodního příběhu. Ano, jedná se o lidi, kteří se nestačili vyzpovídat. V tu chvíli byl za souhlasu pastora zavolán Pojídač hříchů. Následoval příchod „toho ze stínu“ do domu, snědení pečiva čili pozření všech vin zesnulého, zaplacení, vyhnání, bití, vystavení sklenice. A teprve poté se mohl z domu vypravit pohřeb.
Když na sebe vzali hříchy, vypráskali je bičem ze stavení
Existují i záznamy o přítomnosti Pojídačů hříchů na pohřbu „svého“ hříšníka - stáli vždy opravdu děsivě vzadu, tyčili se za davem truchlících jako výstražné memento. Postáli, dokud na rakev nezačaly dopadat hromádky hlíny. Pak jim bylo naznačeno, aby okamžitě odešli.
Církev si také Pojídače pěkně podávala: sice je pokrytecky nechávala zavolat, aby vyhověla přání rodiny (za což si mnohý pastor nechal tučně zaplatit, protože to dobrosrdečně povolil), na druhou stranu Pojídači hříchů čelili velkému pronásledování od zástupců katolíků i protestantů. „Rozhřešení patří jen nám. Nikdo jiný to dělat nemůže!“ rozčilovali se kněží. Došlo to tak daleko, že za rituál pojídání hříchů hrozil trest smrti. A často byl vykonán. Místo aby nebožákům z nějaké jeskyně dopřáli kus chleba, zasadili se o doslovný lynč a zničení starého zvyku, který sahal do předkřesťanských dob.
Jejich práce byla považována za nechutnou. Všichni věřili, že Pojídači skončí v pekle, neboť nesou břímě nerozhřešených hříchů druhých lidí. Římskokatolická církev pravidelně exkomunikovala Pojídače hříchů, a to nejen kvůli nadměrným hříchům, které nesli, ale také proto, že zasahovali do pravomocí kněží, kteří mají podle církevní nauky udělovat poslední pomazání umírajícím.
Angličané a další národy si však nenechali od církve zase tak moc poroučet - když někdo zemřel nevyzpovídaný, tak si svého Pojídače jednoduše zavolali.
Vesnice Ratlinghope, kde působil a zemřel poslední Pojídač
„Měli v sobě jakýsi zakořeněný instinkt, po staletí předávanou víru v Pojídače. Bázeň šla ruku v ruce s určitou očistou. Připadali si očištěni také, nejen nebožtík. Mnozí šli proti církvi, která na Pojídače hříchů pořádala doslovné hony. Otisk kolektivního vědomí při smrti blízkého v lidských myslích zůstal. Moje prabába volala Pojídače, proč ne já? To si říkali i velice bohabojní lidé. Zde je jasně vidět, že pohanství a křesťanství jsou vlastně jedno a totéž,“ uvádí velice odvážnou tezi Bertram S. Puckle, historik z devatenáctého století, kterému za tohle šlo doslova o kejhák.
Jistým způsobem velice svérázné povolání začalo zanikat na konci devatenáctého století. Záznamy ukazují, že poslední známý Pojídač hříchů zemřel v Ratlinghope v roce 1906 a jmenoval se Richard Munslow. Kupodivu nebyl spodinou společnosti ani nuzákem, byl to ctihodný a bohatý farmář. Pojídaní hříchů dělal prý z laskavosti k sousedům, vesničanům a komunitě. A velice důležité je, co Munslow doplnil, když se jeden z etnografů ptal na jeho pojídání: „Chci, aby se tato starobylá tradice udržela. Aby nevymřela. Nebojím se pekla, je to pouhý rituál, který ale slouží k uklidnění pozůstalých. Vidět mír v jejich očích, když odcházím od zesnulého, obtěžkán jeho hříchy, stojí za všechnu obavu z toho, co mě čeká…“ usmíval se bodrý farmář.
Občas jim bylo „dovoleno“ postát na pohřbu svého hříšníka…
Snad neskončil v pekle. Měl totiž pravdu, tento opravdu zvláštní zvyk a morbidní povolání mělo sloužit hlavně k uklidnění truchlících. Pochopili to všichni - kromě církve, bohužel (i když je to ironie!). V roce 2010 inicioval reverend Norman Morris z vesnice Ratlinghope, kde Munslow žil, sbírku na opravu jeho hrobu. Vybralo se tisíc liber.
V odlehlých vesnicích Balkánu nebo Skotska se prý Pojídači potulují dodnes. Lidé z měst umírají v nemocnicích, kam je dnes smrt jaksi „odsunuta“. Venkov si ale ponechal jisté svérázné kouzlo i zvyky. Pokud existují, nejsou to praví Pojídači hříchů z minulých staletí - spíše jsou pokládáni za lidové léčitele, kteří různými rituály vedou duši na onen mýtický druhý břeh.
Toto bizarní a velice morbidní zaměstnání inspirovalo mnoho knih, filmů i celých etnografických studií. Historie někdy nabízí skutečně nevšední příběhy - osud prapodivných a tajuplných Pojídačů hříchů patří mezi ně.
Zpracováno podle: Ati.com -Sin Eater, Herefordshire History, 100+1 zahraniční zajímavost, Reflex, Wisegeek.com Sin Eater, Wikipedia, John Aubrey, Dotyk
