Postříleli stovky korejských dětí, žen i starců. Masakr pod mostem No Gun Ri tajili Američané 50 let

11. ledna 2001 vydal Bílý dům velice zvláštní tiskové prohlášení. Prezident Bill Clinton v něm jménem Spojených států vyjadřoval „hlubokou lítost“ nad smrtí několika stovek korejských civilistů pod mostem u obce No Gun Ri, kteří byli zavražděni příslušníky americké armády během války v Koreji. „Vyšetřování dospěla k závěru, že v začátku korejského konfliktu zahynul nebo byl zraněn blíže neurčený počet nevinných civilních uprchlíků. Spojené státy vybudují na jejich památku monument a vytvoří stipendijní fond pro potomky přeživších tohoto incidentu,“ uvedl Clinton v tiskové zprávě.

Po zveřejnění prezidentových slov byla americká veřejnost (která je na „své“ války ve Vietnamu i Koreji velmi háklivá), poměrně hodně šokovaná. Takže to, o čem se dva roky jen šeptalo, je skutečně pravda? Clinton tím tedy oficiálně potvrdil, že se americká armáda dopustila válečného zločinu, tolik podobného neblaze proslulému vietnamskému masakru u My Lai? Tiskové oddělení Bílého domu bylo rázem zaplaveno stovkami mailů: „Chceme vědět, co se tam stalo. Prý se střílelo kulomety do dětí? Že je nahnali pod most do tunelů do pasti a udělali si tam lidské safari?“ dotazovali se občané USA znepokojeně.

A hned druhý den vyzpovídali novináři samotného Billa Clintona, který předstoupil před veřejnost s rozpačitým úsměvem: „Vysvětlíte nám, proč se Spojené státy omlouvají pouze slovy hluboce litujeme? Proč nepoužijete prosté a výstižné: Omlouváme se, že jsme vám zavraždili děti?“ tepal do prezidenta nejodvážnější z reportérů: „V lidském a jaksi soukromém smyslu mezi těmito slovy nevidím rozdíl,“ odpovídal prezident, „Znamená to, že se staly věci, které byly špatné. Velmi špatné,“ zdůraznil Bill Clinton.

„Ano, byly to velice špatné věci,“ podotkl poněkud ironicky novinář agentury Associated Press (AP), rodák z Koreje Sang-Hun Choe, který spolu s Charlesem J. Hanleym a Marthou Mendozou stojí za odhalením masakru korejských civilistů z roku 1950. Za třaskavou reportáž z roku 1999 dostala trojice investigativců Pulitzerovu cenu - a jejím zveřejněním otevřeli hotovou Pandořinu skříňku!

Najednou se prý vše vyvalilo na povrch. I oslovení veteráni korejské války vypovídali poměrně ochotně, protože mnoho z nich trápilo svědomí. „Jsem přesvědčen, že to mělo zůstat utajeno. Někdo nechtěl, aby vyšlo najevo, že korejští civilisté, malé děti, matky a starci byli postříleni z kulometů,“ uváděl novinář, který ještě popisoval, kdo ho na historii tohoto šokujícího zločinu navedl:

„Četl jsem knihu korejského autora z roku 1993. Myslel jsem, že jde o fikci, že se jedná o válečnou beletrii. Ten popis pláče vražděných dětí byl ale natolik sugestivní, že jsem se setkal se spisovatelem. Byl to přeživší masakru u No Gun Ri. Tehdy osmiletý chlapec se schoval pod tělo své matky,“ vysvětlil Choe okolnosti vedoucí k odhalení krvavé kapitoly historie americké armády, která dodnes vzbuzuje velké kontroverze. Není divu - zdá se totiž, že existují nezvratné důkazy o rozkazech velitelů k palbě do uprchlíků!

Co se stalo v létě roku 1950 pod masivním betonovým mostem uprostřed Jižní Koreje?

V prvních týdnech korejské války, která začala 25. června 1950, se po silnicích přesunovaly obrovské davy těžce zkoušených uprchlíků. Jihokorejští civilisté byli naprosto bezbranní, z hodiny na hodinu přišli o všechno, báli se postupu brutálních Severokorejců a utíkali ze svých vesnic, kde nechali úplně všechno. „Mířili do bezpečnějších oblastí na jihu země. Byli to chudí zemědělci, staří lidé, matky s dětmi. Silnice byly ucpané zoufalými lidmi, kteří měli hlad, třásli se strachy a chtěli se jen zachránit,“ popisuje dokument o korejské válce hotový exodus stovek tisíc uprchlíků.

Vypuknutí války nezasáhlo jen civilisty - útočící Severokorejci postupovali rychle a jihokorejští vojáci byli zaskočení a nepřipravení. Podobně na tom byli i Američané. Armáda Spojených států narychlo přesouvala na pomoc spojencům své jednotky z Japonska, jenže problém byl v tom, že mnoho mužů nebylo připraveno na reálný boj. „Jednotky americké armády působící v poválečném Japonsku plnily především okupační a policejní úkoly. V Koreji najednou čelily skutečné válce, na kterou je nikdo nepřipravil. Vojáci byli mladí, nedostatečně vycvičení a měli obrovský strach,“ uvádí Military.com.

A do šíleného prostředí plného zmatku a brutálních bojů dorazila také slavná sedmá kavalérie. „Je to významné jméno z dob americké občanské války, ale v létě 1950 byli její součástí hlavně mladí a nevycvičení branci. Sedmá kavalérie spadala pod 1. jezdeckou divizi a reálně nikde nebojovala,“ dodává Military.com. Během prvních dnů na frontě se navíc situace rychle vymkla kontrole. Vojáci nevěděli, co mají dělat, protože rozkazy byly nesmírně chaotické. „A brzy se rozšířily zprávy o nepřátelích, kteří se převlékali za civilisty, aby se infiltrovali mezi obyvatelstvo. A jelikož Američané neuměli rozeznat tváře Korejců, neuměli řeč a nebyli schopni pochopit kulturní rozdíly, usoudili, že špioni jsou všichni,“ říká BBC.

A právě tato plíživá narůstající paranoia sehrála v tragédii u No Gun Ri zásadní roli. Američtí vojáci prostě všude viděli samé špiony. Báli se, že támhleten kluk, co se drží babičky za ruku, má ve skutečnosti za pasem granát. Nevěřili ani ženám, mysleli si, že to jsou severokorejské partyzánky, že je všechny zabijí. „Zatvrdili se, měli pocit, že po nich jdou úplně všichni. Popoháněli je zbraněmi, prohledávali je, jestli u sebe nemají výbušniny, rozhazovali ženám zavinuté děti,“ uvádí BBC atmosféru všudypřítomného strachu a nedůvěry. Opravdu bylo už jen otázkou času, než se něco stane. Bohužel.

Na konci července se fronta pohnula do oblasti kolem vesnic Chu Gok Ri a Im Ke Ri. Severokorejci se blížili a Američané vyzvali místní obyvatele, aby své domovy opustili. Docházelo k srdceryvným scénám, které morálku vojáků ještě více rozklížily. Staří lidé se odmítali hnout, plakali a pokoušeli se o sebevraždy. Ženy tahaly v náručí hystericky řvoucí děti, babičky prosily o slitování, lidé narychlo zabíjeli domácí zvířata. Vojáci raději urychleně posbírali další civilisty z okolních vesnic a zformovali z nich průvod, který čítal zhruba 600 lidí, žen, dětí i stařečků. Mezi nimi bylo i pár mladíků a otců od rodin. A právě na ně padlo hlavní podezření z toho, že jsou to špioni.

V atmosféře šílené nedůvěry pochodovala skupina uprchlíků v doprovodu nedůvěřivých vojáků celý den, až 25. července 1950 došla k vesnici Ha Ga Ri, kde se všichni uložili na zem ke spánku. Zde došlo k první střelbě, která byla dle mnohých odborníků vlastně začátkem celého masakru u No Gun Ri - někteří podezřívaví vesničané totiž Američanům s puškami v rukou nevěřili ani slovo. Mysleli, že je ženou na odlehlé místo, kde je zabijí. Zkusili se proto v noci vzdálit od skupiny - a ihned přišli o život. „Zastřelili jsme je,“ potvrdil to i veterán Herman Patterson.

Ráno 26. července pokračovala kolona vyděšených lidí dál. To už ale američtí vojáci byli strachem úplně bez sebe. „Měli jsme zjitřené smysly. Praskla větvička - a už jsme stříleli do křoví,“ vzpomínal Patterson. Když skupina dorazila k železniční trati nedaleko vesnice No Gun Ri, vojáci uprchlíky zastavili, prohledali je a odebrali jim nože a další předměty. Pak jim pokynuli, aby šli dále po trati. Jenže potom se to celé zvrtlo. Lví podíl na masakru u No Gun Ri totiž mělo i letectvo. Zčistajasna se nad železnicí objevila americká letadla a spustila na Jihokorejce bezhlavou palbu!

„Proč to udělali, to dodnes nikdo neví. Prý měli své rozkazy, další tvrdí, že lidi na náspu považovali za Severokorejce. Mohlo také jít o selhání člověka v letadle, který začal střílet. Ale v tu chvíli byl osud nevinných lidí zpečetěn,“ vysvětluje dokument Skrytá tvář korejské války. Po leteckém útoku zůstalo na trati několik mrtvých lidí, ostatní se vyděšeně rozběhli dolů do dvou průchodů v masivním betonovém železničním mostě, kde se schovali a vůbec netušili, že právě vlezli do smrtící pasti.

Sotva zmatení civilisté doběhli do tunelů a přitiskli se k betonovým pilířům i jeden na druhého, spustili vojáci sedmé kavalérie palbu z kulometů. Ženy se snažily bránit děti vlastními těly, střelba neustávala a brzy byla valná část uprchlíků rozstřílena. „Uprostřed tunelu tekl potůček. A byl červený a plný krve,“ vypovídala tehdy dvanáctiletá Chun Choon-ja. Po masivní vlně první střelby se zpanikaření lidé vydali na útěk druhou stranou - ale tu už hlídalo další kulometné hnízdo, ze kterého se okamžitě ozvala střelba. Vojáci stříleli do uvězněných civilistů jako smyslů zbavení!

„Uvízli tam. Byli v pasti. Živí stáli mezi mrtvými těly, nebylo tam místo, pološílení lidé křičeli, matky držely své zastřelené děti a mrtvá nemluvňata si tiskly k prsům. A to by teprve začátek všeho,“ uvádí dokument. „Američtí vojáci si hráli s našimi životy jako kočka s myší,“ popisovala i Chun Choon-ja naprosto šílenou situaci, která nastala po prvním masivním útoku. Američtí vojáci totiž začali střílet cíleně. Vybírali si lidi, kteří vykoukli ven - a ustřelili jim hlavu. Nebo nechávali uprchlíkům naději: přestali je ostřelovat na celé dlouhé hodiny - a sotva někdo zkusil zjistit, jestli jsou už pryč, dostal kulku mezi oči.

Přeživší paní Park Sun-yong, které američtí vojáci v tunelu zavraždili čtyřletého syna a dvouletou dceru, vzpomínala i na jakési sázky a hry. „Vypadalo to jako zvrácený lov. Hecovali se,“ kroutila hlavou, „Ta těla se tam kupila. Nemohli jsme nikam, ani udělat krok stranou. Naši mrtví příbuzní a sousedé prostě stáli mezi námi. Zapáchali. Neměli jsme co jíst a pít. Děti pily krev svých matek. V potůčku tekla krev. Viděla jsem, jak se někteří zahrabávají pod mrtvé. Plakali a naříkali. Starý muž vyšel ven s rozpaženýma rukama a zabili ho. Nechtěl už žít. Pak jsem omdlela,“ říkala.

Ubozí lidé zůstali v pasti nekonečné tři dny a tři noci. Američtí vojáci také podle svědectví osvětlovali prostor reflektory, aby mohli sledovat pohyb lidí v tunelech - a pak stříleli. Přeživší muži pak nastavěli jakousi barikádu z těl z obou stran tunelu, do které vojáci neustále stříleli, takže nahoru „štosovali“ další a další těla… Lze si to jen velice těžko představit, protože ta scenérie se jaksi vymyká lidskému chápání! Konečně kolem půlnoci 29. července 1950 nastalo dlouhé ticho. Zmlkla nejen palba, ale i hlasy vojáků. První odvážlivci se podívali ven a zjistili, že jsou Američané pryč.

Tehdy desetiletý Yang Hae-chan, který přežil pod tělem své mrtvé maminky, vzpomínal na okamžik, kdy si zbývající lidé uvědomili, že je po všem: „Vylézali zkrvavení. Už ani neplakali. Stará žena měla doširoka otevřené rty, jektala zuby a drásala si tváře. Všude byla krev. Dodnes nemohu vidět krev, vždy omdlím. Nemohli jsme dýchat, báli jsme se. Děti se třásly, jedna mladá žena mluvila ke svému dítěti, které už bylo modré a nafouklé. Těch těl tam bylo tolik, že zacpala celý prostor. Pak jsme uslyšeli hlasy,“ říkal přeživší.

Byli to Severokorejci, kteří se při spatření děsivé scenérie zarazili na místě. A kupodivu se zachovali lidštěji než Američané - pomohli zbídačeným a vyčerpaným lidem ven z tunelů, nechali jim na místě své příděly, a když se lidé najedli a alespoň trošku vzpamatovali, poslali je pryč. „Jděte. Utíkejte, my vás už nechceme vidět! Honem!“ hnali je nepřátelé do lesa, aby je dle všeho nemuseli také zastřelit. Mrtvoly byly ponechány na místě - a až za hodně dlouhou dobu byli zavraždění lidé pochováni v několika masových hrobech i jednotlivě po okolí.

Přesný počet obětí se tak už nikdy nepodaří zjistit. Přeživší hovořili přibližně o čtyřech stech mrtvých, Nadace No Gun Ri Peace Foundation odhaduje počet zabitých na 250 až 300. A pak se nad masakrem u No Gun Ri na dlouhá desetiletí zavřela voda. Korejci samozřejmě věděli, co se tam stalo. K mostu chodili uctívat památku svých popravených příbuzných i známých, z kolektivní paměti tento zločin nevymizel, ale první přeživší a jejich potomci se začali ozývat o náhradu škody a připomenutí tragédie až v devadesátých letech.

Záhy se tématu chopila zmiňovaná trojice novinářů z AP - a lidé se nestačili divit. „Válečný zločin? Tak dlouho utajovaný? To si děláte legraci? To by mě zajímalo, co za tím stojí, že je to tak tajné! Jen aby v tom nebylo něco víc! To pěkně smrdí!“ přemýšleli Američané. A měli vlastně pravdu, protože o tom, že střelba do civilistů přišla na přímý rozkaz „shora“, se šuškalo i v Jižní Koreji. Tyto spekulace nepřímo potvrdily i výpovědi veteránů. „Předpokládalo se, že mezi těmi lidmi jsou nepřátelé, ano. Tak se z toho vyvodily důsledky,“ řekl například veterán Patterson. A to nebylo zdaleka všechno!

Například kulometčík Norman Tinkler řekl: „Prostě jsme je vyhladili. Měli jsme své rozkazy,“ „Tohle důrazně popíráme!“ hlásali naopak vysocí představitelé Pentagonu. Následovalo americké a jihokorejské vyšetřování. Americká armáda prostudovala více než milion stran dokumentů, analyzovala letecké snímky a vyslechla téměř dvě stovky amerických svědků, přičemž uvedla, že se válečný deník sedmé kavalérie z léta roku 1950 ztratil.

Korejci rozjeli vlastní pátrání a našli pár zcela vypovídajících dobových zápisů (viz foto v textu), kde stojí, že vojáci měli povoleno střílet do civilistů, pokud by měli podezření na to, že jsou to severokorejští špioni! „V jednom z odtajněných záznamů se objevila děsivá formulace: Žádní uprchlíci nepřekročí frontovou linii. Palte na každého, kdo se pokusí linii překročit. V případě žen a dětí postupujte podle vlastního uvážení. Záznam pocházel z 8. jezdeckého pluku a vznikl 24. července 1950. A je jich víc. Myslíme si o tom své,“ popisuje dokument.

Americká armáda pak uzavřela vyšetřování s tím, že se jednalo o tragédii způsobenou chaotickým ústupem, nedostatečnou připraveností, špatným vedením a strachem z nepřátelských infiltrátorů. Zároveň USA poprvé oficiálně připustily, že u No Gun Ri americké jednotky zabily neurčený počet jihokorejských uprchlíků palbou z ručních zbraní, minometů a dělostřelectva a také při leteckých útocích. „Byl to výsledek nešťastné shody okolností. Staly se tam určité věci, které byly důsledkem chaosu prvních dnů války,“ konstatovali představitelé Pentagonu.

„Spojené státy sice připustily zabíjení civilistů, ale odmítly závěr, že existoval plán na jejich úmyslné vyvraždění. Jihokorejští vyšetřovatelé naopak upozorňovali na rozkazy, svědectví veteránů a chybějící dokumenty a tvrdili, že odpovědnost amerického velení byla mnohem větší ,“ říkají korejské úřady.

Korejci k tomu ještě dodali: „V dalších letech se navíc objevily dokumenty, které ukazovaly uprchlíky jako potenciální bezpečnostní hrozbu a v některých situacích dokonce povolovaly nebo nařizovaly střelbu na skupiny přibližující se k americkým liniím!“

Co přesně se pod mostem stalo a kdo nesl odpovědnost za to, že k tomu vůbec mohlo dojít - to jsou otázky, na které vlastně odpověď neznáme. Asi se ji ani nedozvíme. Betonový most, z něhož vyšetřovatelé i dnes vyrýpávají další a další kulky, však zůstává stát jako mrazivé memento hrůzného zločinu, který měl zůstat (jak to tak vypadá) navždy utajen.

Zpracováno podle: No Gun Ri Dokument, Skrytá kapitola korejské války, No Gun Ri, Zinnedproject.org, TK Pentagon Dokument, PBS, Millitary.com, Choe Sang-Hun, Most u No Gun Ri, BBC, U.S. Naval .pdf, Korejská válka, Dokument Korejská válka