Svým katům zpívaly. Němci postříleli jedenáct jeptišek samopalem, popravené sestry obětovaly životy

6. srpna roku 1943 pobíhala lesem Batorovka u města Novogrodek sedmačtyřicetiletá žena a zmateně nahlížela mezi vzrostlé borovice i břízy, jimiž byl tento smíšený les s rozlohou asi pět kilometrů čtverečních posetý. Byla to řádová sestra Małgorzata Banaś a už celé hodiny hledala hromadný hrob svých jedenácti sester ve víře, které před pěti dny brutálně popravili Němci. Neměla ani tušení, kde by přibližně měly být, ale pomáhal jí běloruský hajný, který ve své hájence slyšel kakofonii výstřelů ze samopalů a zhruba odhadl směr, odkud se drásavý zvuk linul.

„Myslím, že to musí bejt někde tady! Ale rychle, musíme si pospíšit, než na nás přijdou!“ šeptal řeholnici hajný a pozoroval svého malého synka, který mrštně prolézal nízké podrosty a hledal jakékoliv změny v půdě. Chlapec byl důkladný, prohlížel každou píď lesa, a když šlápl do měkkého, vypískl hrůzou a sykl na svého tátu a sestru Małgorzatu: „Mám to. Asi to mám! Pojďte sem všichni, je tu rozkopaná země. Od prasat to není, tohle udělal člověk!“ hlásil vzrušeně chlapeček. Małgorzata vyjeveně přiběhla na malou planinu a vytřeštila oči - bezpochyby zde bylo „něco“ narychlo zakopáno do země!

Sestra Małgorzata klesla na kolena a holýma rukama začala hrabat v čerstvě rozryté půdě. Nedbala podivného pachu, který se linul ze zasypané jámy a zuřivě drásala nehty černou hlínu, dokud nenarazila na kus látky. A další. A další! „To jsou ony. To jsou mé sestry. Tento hábit měla Sergiusza, sama jsem jí ho zde zašívala, podívejte se! A tady je ruka. Stellina ruka, poznávám ji!“ rozplakala se Małgorzata a dál odkrývala žalostné tělesné pozůstatky jedenácti řeholních sester nazaretek, které v neděli prvního srpna roku 1943 bestiálně popravili příslušníci německých četníků a gestapa pomocí samopalů.

„Proč by někdo vraždil řádové sestry? Jeptišky? Nevinné ženy, které pečovaly o děti, o sirotky, vedly ve městě školu a lidé z celého okolí za nimi chodili pro potěchu a posilu? Proč? Jak na to odpovědět, když se na to vlastně logicky odpovědět nedá? Šlo o smlouvu s Bohem. Sestry nabídly výměnu svých životů za ušetření 120 mužů, kteří měli být popraveni. Učinily i druhou oběť za svého kněze. Bůh jejich modlitby vyslyšel. Němci muže i kněze ušetřili a sestry pak gestapo bez soudu a výslechu hromadně popravilo na lesní mýtině,“ popisuje polská sestra Hiacenta Kułak kontext celé této mrazivé události, kterou církev označuje za zázrak.

Možná to zázrak byl, možná ne, ale příběh Mučednic z Novogrodku je natolik šokující, že se o něm nejen v církevních kruzích hovoří dodnes. Provází jej totiž okolnosti, které berou dech a jsou zároveň tak brutální a odporné, že i Němci měli co dělat, aby udrželi nervy na uzdě. „Kdybych je na vlastní oči neviděl, neuvěřím tomu. Ony se těšily. Těšily se na smrt. Můj bože, co jsme to jen provedli?“ křižoval se dokonce jeden mladý gestapák, který se po bezbřehé krutosti, které se dopustil na bezbranných sestrách víry, pokusil o sebevraždu.

Jaký je příběh Mučednic z Novogrodku?

Celá tato šílená událost se odehrála ve městě Novogrodek (též Nowogródek, bělorusky Navahrudak), které před válkou patřilo Polsku a mezi oběma světovými konflikty bylo dokonce hlavním městem celého vojvodství. Město spadalo do oblasti, která je dnes označována jako Kresy, což je pojmenování pro bývalá východní území Polska patřící nyní k Bělorusku, Litvě a Ukrajině. Žila zde pestrá směsice národností, mimo jiné Poláci, Židé, Bělorusové i Rusové, kteří se snášeli v relativním míru a pokoji.

Jenže během několika let se Novogrodek ocitl v hotovém víru dějin. Město neustále někdo obsazoval, okupoval, osvobozoval a „čistil“, až zoufalí lidé ani nevěděli, kdo jim momentálně „vládne“. Jako první přišli Sověti. V září roku 1939 si na základě zrádného paktu Molotov-Ribbentrop rozdělili Hitler se Stalinem Polsko a Novogrodek byl připojen k Sovětskému svazu. Oblast obsadila Rudá armáda a Sověti okamžitě začali s likvidací polského státu, lidem znárodnili majetek a desetitisíce Poláků deportovali v dobytčácích na Sibiř a do Kazachstánu.

A sotva zde odvedli svou špinavou práci Sověti, přišla na ubohé obyvatele další pohroma. V červnu 1941 zradil Hitler Stalina, zaútočil na SSSR a Novogrodek obsadili Němci. Ti rozpoutali snad ještě větší teror než Sověti. Kompletně vyhladili místní židovskou komunitu, která čítala přes deset tisíc Židů, Polákům udělali ze života peklo na zemi, zatýkali je jako rukojmí a hromadně popravovali. Rychle se proti nim zorganizoval také polský odboj, v lesích probíhaly urputné partyzánské boje a všichni si po tomto běsnění trochu oddychli, když v červenci roku 1944 do oblasti vtrhla opět Rudá armáda a Němce vyhnala.

Jenže úleva netrvala dlouho. Stalin si vymínil, že hranice SSSR už zůstanou tam, kam je posunul v roce 1939. Na konferencích v Teheránu a Jaltě mu to Velká Británie a USA dovolily a Novogrodek se stal součástí sovětského Běloruska. Stalin z území opět vyhnal všechny Poláky, protože nechtěl mít odbojnou menšinu bouřící se proti komunistům a Polákům bylo jasně řečeno: „Buď přijmete sovětské občanství (a s ním kolchozy, perzekuci náboženství a riziko Gulagu), nebo odejdete,“ Nastalo mohutné vysídlování a Kresy zůstaly součástí Běloruska dodnes.

A v tomto dějinném galimatyáši se ocitlo i dvanáct řeholnic z Kongregace sester nazaretek, které vedla Maria Stella od Nejsvětější svátosti, vlastním jménem Adela Mardosewicz. Tyto jeptišky žily v Novogrodku od roku 1929. Zprvu se zde necítily být vítané, chtěly dokonce odejít, protože obyvatelstvo jim nejprve nevěřilo. Považovalo je za nějaké příživnice, co se celé dny jen modlí, a nadávalo jim do darmožroutek, což je u katolicky založených Poláků velice zvláštní! Nezapomínejme ale, že zde nežili jen Poláci - sestry to schytávaly hlavně od Bělorusů a Rusů.

Sestrám se záhy vysmívalo celé město a zdrcené nazaretky chtěly z Novogrodku odejít. Zasáhl ale biskup Zygmunt Łoziński, který jim řekl: „Neopouštějte vám svěřené město, zůstaňte na svém místě, to je Boží i má vůle. Jednou se na tomto místě odehrají velké věci!“ pronesl biskup slova až prorocká. Sestry tedy svého představeného poslechly a s velkou dávkou pokory začaly dělat vše pro to, aby se jejich vztahy s lidmi zlepšily. Usadily se v prostorách bývalé fary vedle bílého kostela Proměnění Páně, který v Novogrodku stojí dodnes, a začaly pracovat s dětmi a potřebnými.

A po nějaké době si jeptišky celé město podmanily. V roce 1931 založily základní školu a z chátrajícího místa vytvořily centrum duchovního a společenského života. Matky za nimi chodily pro posilu, dívky se jim svěřovaly; pro dobré slovo a potěchu chodili do fary i muži a místní už si bez nich nedokázali město ani představit. Když vypukla válka a oblast obsadil Sovětský svaz, fara se stala útočištěm rozčilených a vyděšených obyvatel Novogrodku, kteří chtěli od sester přímluvu „tam nahoře“. Všichni se pak neustále modlili, čímž doháněli Sověty k šílenství. „Sestrám zabavili školu i klášter, vyhnali je na ulici, a zakázali jim nosit hábity. Ty rudoarmějce dráždily jako červený hadr dráždí býka,“ uvádí web farnosti San Isidro.

Ale kupodivu se k těmto jeptiškám chovali Sověti s určitou dávkou respektu, i když je „po svém“ pěkně ponižovali. Například je blahosklonně nechali čistit latríny nebo uklízet v kasárnách. Sestru Helidoru si dokonce vzal jeden vysoký důstojník jako služebnou do své domácnosti s velice paradoxním vysvětlením: „Jeptiškám se dá věřit, protože dobře pracují a nekradou!“, což zní od sovětského vojáka až absurdně! Sestra Helidora se svému „pánovi“ také pěkně odvděčila - obrátila na víru jeho manželku, děti a potom i jeho. Muselo být neskutečné pozorovat zatvrzelého komunistu, jak brečí nad svátečně prostřeným velikonočním stolem!

Sestry byly sice rozházené po různých podnájmech, ale každý večer se sešly, aby se spolu pomodlily. A když už si myslely, že to nějak zvládnou a vše se vrátí do starých kolejí, přišli Němci. „Ti se chovali s brutalitou, kterou bych nazvala chladnou, cynickou a úřednickou. Byli to architekti, vše měli naplánované, bezchybně a do důsledků zorganizované. Byli to referenti v uniformách. Sice sestrám znovu povolili nosit hábit, ale jinak je pronásledovali až absurdním způsobem,“ popisuje sestra Hiacenta Kułak okupanty, kteří se roztáhli po Novogrodku jako pavouci a celý ho zabrali.

Na faře se usadilo gestapo, ze školy udělali Němci kasárna pro vojáky SS. Nacisté také okamžitě po svém příchodu rozjeli hon na Poláky a Židy a navázali spolupráci s běloruskými nacionalisty, kteří jim šli na ruku a udávali všechny své sousedy a známé. Sestry nazaretky se záhy staly pro okupační správu trnem v oku, protože představovaly morální a duchovní oporu pro polské obyvatelstvo. Například tajně připravovaly děti ke svatému přijímání nebo otevřely nedělní školu, kde vyučovaly katechismus! Němci po nich šli jako psi a navíc měli plno starostí s partyzány.

V létě roku 1943 došla nacistům s odbojem trpělivost a rozhodli se, že musí udělat něco velkého, co by obyvatele Novogrodku odstrašilo od nějaké pomoci partyzánům. Napadla je hromadná veřejná poprava. „To si pak rozmyslí bojovat proti nám!“ usoudili němečtí velitelé, dali patřičný rozkaz a podepsali rozsudek smrti pro sto dvacet mužů z celého města. Ti byli zatčeni 18. července 1943 a měli být před očima svých sousedů pro výstrahu povražděni. Mladé kluky a táty od rodin shromáždili Němci v prostorách radnice a sotva začalo venku vznikat improvizované popraviště, za řádovými sestrami přiběhly ženy z města a prosily je o pomoc:

„Jste ženy víry. Modlete se. Dělejte něco! Zkuste za Němci jít! Přece nám chtějí zabít naše syny, naše táty a manžele! Prosíme vás!“ klečely zoufalé ženy z Novogrodku před představenou Stellou, která pak přišla za ostatními jeptiškami s jednou zásadní otázkou: „Uděláme to?“ „Stella tím měla na mysli takzvanou Oběť života, říká se tomu také votum či zástupná oběť. Sestry neměly v úmyslu chodit za Němci, ale chtěly složit duchovní slib Bohu, ve kterém by dobrovolně nabídly to nejcennější, co mají, svůj život, jako smírnou oběť za záchranu druhých,“ vysvětluje polský katolický web. A jejich víra byla tak pevná, že to skutečně udělaly.

Všech dvanáct sester se ještě týž večer sešlo v modlitebně a učinilo slavnostní slib: „Můj Bože, jestli je zapotřebí oběti života, ať raději zastřelí nás, než ty, kteří mají rodiny, ženy a děti.“ „V křesťanském chápání se taková nabídka dotýká samotného jádra víry: člověk se vzdává vlastního bezpečí ve prospěch druhých. Sestry přitom nemohly vědět, zda jejich prosba bude vyslyšena, ani zda samy přežijí. Věřily však, že jejich život má smysl i tehdy, pokud jej položí za lidi, které chtěly ochránit,“ vysvětluje web pohnutky nazaretek. Běžným lidem, ateistům, se tohle zřejmě velice špatně vysvětluje, nicméně pro sestry to byl vrchol vší zbožnosti.

Sestra Małgorzata Banaś, která jako jediná z komunity přežila, navíc dosvědčila, že mystická přísaha byla složena ještě jednou - a to za milovaného kněze Aleksandera Zienkiewicze, který byl na německém seznamu smrti také. „Kněz je na světě potřebnější než my. Ať tedy Bůh vezme nás místo něj.“ vyslovily opět sestry, smlouva s Bohem byla zpečetěna a děly se věci, které se jaksi vymykají lidskému chápání. Protože - věřte nebo ne - Němci své plány zničehonic změnili. Popraviště na náměstí bylo zrušeno. A všech 120 mužů odsouzených k smrti odvezli na nucené práce do Říše! Už vás z toho mrazí v zádech? To nejste sami!

O slibu sebeobětování zřejmě neměli Němci nejmenší tušení - upřímně řečeno, i kdyby ano, těžko by na něco takového přistoupili. Zkrátka se to stalo. Pragmaticky vzato německý válečný průmysl v létě 1943 potřeboval každou pracovní sílu, takže Němci upřednostnili deportaci silných a zdravých mužů do „rajchu“, protože se jim hodila každá ruka. Nicméně… Všech sto dvacet odsouzených válku přežilo. Do jednoho. Přežil i kněz Zienkiewicz. Nepřežily ale sestry, které vyměnily život. Ušetřena zůstala jen Małgorzata Banaś, která byla v okamžiku zatčení svých družek v nemocnici, kde pracovala jako zdravotnice.

„A i to je zvláštní. Měla tam být. Ale Stella jí den před zatčením řekla, že někdo musí podat svědectví. Sestra Małgorzata se své představené tázala, jak to myslí. Stella brala přežití mužů jako naplnění slibu a věděla, že přijde čas, kdy se jejich oběť naplní. Výměna života za život. Byla klidná, usměvavá a ostatní sestry také. Chtěla jen, aby někdo pečoval o jejich památku, aby to řekl lidem, aby nedal zapomenout. Proto družku poslala do nemocnice, aby přežila,“ popisuje polská Wikipedie vskutku mystické a záhadné pozadí brutální popravy jedenácti sester, pro které si přišli 31. července 1943.

V ten den dostalo jedenáct řeholnic příkaz dostavit se na policejní stanici gestapa. Když Stella, Imelda, Rajmunda, Daniela, Kanuta, Sergia, Gwidona, Felicyta, Heliodora, Kanizja a Boromea dorazily, Němci je bez jediného slova zavřeli do sklepa. „Podle některých zdrojů byly sestry mučeny, nicméně to zřejmě není pravda. Jeden z řad civilních zaměstnanců gestapa přísahal, že se celou noc modlily. Věděly, co je čeká, i když jim to nikdo neřekl. Byly smířené, na smrt by šly i dobrovolně. Ctily svůj slib Bohu,“ popisuje poslední chvíle jeptišek web Holy Family.

SS-Obersturmführer Adolf Lerner vydal rozkaz popravit sestry v noci. Bál se nepokojů obyvatel, protože kdyby někdo viděl, jak je vezou na smrt, mohl by tomu chtít zabránit a „byl by z toho zbytečný bordel“, jak sám uvedl. Vykonáním exekuce pak pověřil místní německé gestapáky, četníky a několik běloruských kolaborantů, kteří sloužili v pomocných nacistických oddílech. Jenže plánovanou popravu narušilo pár velice zvláštních průtahů. Například když mělo v noci dojít k převozu na předem vytipované místo v hloubi lesa, kde už čekala vykopaná jáma, utekl jeden běloruský řidič a druhý odmítl sestry vézt. Mužům za to hrozila smrt, přesto na to neměli žaludek!

Zbylí popravčí pak nevěřícně civěli na jedenáct jeptišek v řeholních hábitech, které ve 3:30 ráno prvního srpna roku 1943 nastoupily na korbu náklaďáku. Chovaly se klidně, nepanikařily, na tvářích měly až nadpozemský úsměv a ke svým vrahům se stavěly se zdvořilou úctou a neuvěřitelnou důstojností! Byly tak čisté, že jeden mladý gestapák prohlásil: „Zabíjíme svaté!“ Sestry se chovaly klidně i v lese. Ani náznakem nedaly najevo strach, před jámu došly dobrovolně, objaly jedna druhou, rozloučily se spolu a držely se za ruce. Sestra Stella se dokonce osmělila a zeptala se nervózního velitele „zásahu“, jestli si mohou ponechat své hábity!

„Je to naše přání. Je to možné?“ usmívala se Stella. A Němec jim to bez váhání povolil. Sestry se pak seřadily, otočily se tváří ke svým katům a všechny naráz začaly zpívat mariánskou píseň, kterou přerušila střelba ze samopalů. Když bylo po všem, zaražení a šokovaní Němci zahrabali těla do jámy a odjeli z místa brutálního krveprolití, aby se pak různě hroutili - jeden se chtěl oběsit, další začal pít… Nemohli to udržet v sobě a několikrát se pěkně rozpovídali, takže polští historici a církevní činitelé tak najisto vědí, co se v lese odehrálo. Barbarská vražda jedenácti nevinných žen se zkrátka nedala nijak utajit. Lidé se ptali a pátrali po osudu „svých“ sestřiček, dokud se nedozvěděli pravdu v celé její obludnosti i záhadnosti.

Tím však příběh nekončí. Když sestra Małgorzata o pět dní později s pomocí běloruského hajného hrob v lese našla a identifikovala těla svých milovaných společnic, musela je zatím nechat v lese. Město stále ovládalo gestapo a jakýkoliv pokus o důstojný pohřeb by pro ni a celé okolí znamenal jistou smrt. Němci byli po popravě jeptišek jako zběsilí a chovali se snad ještě hůř - možná je opravdu trápily výčitky svědomí, kdo ví? Celé dva roky tak Małgorzata v utajení chodila do lesa Batorovka a nosila na hrob luční kvítí.

Až 19. března 1945 byly popravené sestry exhumovány a převezeny za účasti tisíců lidí i kněze Alexandera Zienkiewicze do farního kostela Proměnění Páně, kde byly jejich ostatky (kosti) uloženy pod podlahu oltáře a město jim nechalo vystavět mramorový pomník jak v kostele, tak i v lese na místě jejich masového hrobu. Strážkyní pietního místa se stala sestra Małgorzata, která až do své smrti v roce 1966 odolávala snahám sovětského režimu o vystěhování. Komunisté dokonce chtěli zbourat kostel, tak strašně jim vadilo, že jsou zde pochované jeptišky, které vyměnily své životy za druhé! O tom se vůbec nesmělo mluvit a všechny zmínky o nich Sověti zuřivě zakazovali. Chtěli i v noci potají odvézt těla a zlikvidovat je.

Naštěstí se jim to nepovedlo. Sestry z Novogrodku jsou v kostele dodnes. Odpočívají v boční kapli ve velkém sarkofágu z bílého mramoru. V roce 2000 je papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavené mučednice a při liturgickém obřadu byla ke svým družkám pochována i sestra Małgorzata. Když si příběh o tajuplné smlouvě dvanácti sester přečteme, nutně se neubráníme dotazu: „Co tohle mělo být? Shoda náhod? Nebo je opravdu nad námi nějaký Bůh? A jestli ano, jak je možné, že dopouští tak strašné věci, které se dnes dějí ve světě?“ Na tuhle otázku asi odpověď nenajdeme.

Jména sester a věk: Stella (Adela Mardosewicz, 54 let), Imelda (Jadwiga Żak, 51 let), Rajmunda (Anna Kukołowicz, 50 let), Daniela (Eleonora Jóźwik, 48 let), Kanuta (Józefa Chrobot, 47 let), Sergia (Julia Rapiej, 43 let), Gwidona (Helena Cierpka, 43 let), Felicyta (Paulina Borowik, 37 let), Heliodora (Leokadia Matuszewska, 37 let), Kanizja (Eugenia Mackiewicz, 39 let), Boromea (Weronika Narmontowicz, 26 let).

Zpracováno podle:

Holly Family, Nazarethfamily.org, In the martyrs of Nowogrodek many faces of holiness.pdf, EchoKatolickie.pl, San Isidro, Mučednice z Novogrodku, Nazareth.org, Specmisja.pl, NCRegister.org, Vatican News, Katolik.pl, Detroitcatholic.com,