Rudoarmějci umučili 15 jeptišek, sestry přišly o oči i jazyky. Zvěrstvo z roku 1945 tajili komunisté

31. května loňského roku se město Braniewo na severu Polska odělo do slavnostního hávu. Na náměstí u nádherné baziliky sv. Kateřiny Alexandrijské se totiž konalo velkolepé blahořečení rovnou patnácti žen najednou. Duchovní obřad sledovaly desetitisíce lidí a vedl ho z pověření papeže Lva XIV. kardinál Marcello Semeraro. Po bohoslužbě pod širým nebem byly do baziliky vneseny portréty patnácti novopečených mučednic, které během roku 1945 brutálně zavraždili vojáci Rudé armády.

„Všechny tyto ženy zemřely rukou sovětských vojáků. Staly se obětí nesmírné nenávisti a bezbřeho barbarství. Přesto zůstaly pevné ve své víře, odmítly se zřeknout Boha a často si tím podepsaly rozsudek smrti. Byly to opravdové křesťanské mučednice v pravém smyslu tohoto slova,“ popisovala postulátorka Lucja Jaworská, která měla možnost prostudovat si spolu s historiky oficiální vatikánský dekret důvodů beatifikace umučených jeptišek z řádu sv. Kateřiny.

A právě tento dekret odkryl jedno z nejtemnějších a dlouho tabuizovaných tajemství konce druhé světové války: zločiny některých sovětských vojáků na ženách víry. Spolu s ním vyšly najevo děsivé okolnosti smrti patnácti jeptišek ve věkovém rozmezí od šestadvaceti do třiašedesáti let. Tyto řeholnice odmítly opustit své pacienty v nemocnicích, sirotky i nemohoucí - a díky tomu se staly cílem systematického vyvraždění.

Tato zvěrstva nemají svou brutalitou obdoby ani v kontextu tehdejší poměrně divoké doby. „Co všechno rudoarmějci bezbranným ženám dělali, to překoná všechny vaše představy. Bití, střílení, pálení, bodání bajonetem. Zohavování, vláčení autem, hromadná znásilnění několika muži,“ uvádí naprosto šokující detaily polský historik Piotr Gazda. A je to ještě horší. Některé věci zde jednoduše vůbec nemůžeme uvést.

Násilí sovětských vojáků došlo tak daleko, že se jim mezi civilisty začalo říkat „ďáblové“. A spousta jich prý měla jakýsi zvláštní „radar“ na jeptišky. „Podle dochovaných výpovědí nejen z Polska probouzelo řeholní roucho u příslušníků armády Sovětského svazu nějaké temné pudy. Jejich hábit vždy rozřezali na cáry a zneuctili jej tím nejnechutnějším způsobem. Sotva někde uzřeli řádovou sestru, byli jak smyslů zbavení. Na denním pořádku bylo zohavování tváří, nosu, uší; dráždila je modlitba, poté nebožačka přišla i o jazyk,“ vrtí hlavou sestra Konstancie, která se stará o důstojné uctění památky Mučednic z Varmie.

Těchto patnáct žen zemřelo v období od 22. ledna do 25. listopadu 1945, přičemž každá z blahořečených jeptišek skonala za jiných okolností. Některé byly přímo zavražděny, jiné podlehly následkům násilí, bití, vyčerpání, hladu nebo nemoci. Ve všech případech ale přímou vinu na jejich smrti nesou vojáci Rudé armády. „Mučednice z Varmie jsou jen špičkou ledovce. Kolik řeholnic bylo takto zneuctěno a zabito, nevíme. Vraždy také ve velkém tutlal režim,“ říká Gazda.

Sotva totiž převzali v Polsku moc komunisté, uvalili na veškeré zločiny Rudé armády informační embargo. Byli to přece osvoboditelé! Tím měly zmizet ze světa otřesné zločiny, které nepřežilo odhadem několik stovek řádových sester, novicek i církevních ošetřovatelek v nemocnicích.

„Navíc mnoho řeholnic umučených na konci války v Polsku bylo německé národnosti. Na tom to celé postavili, aby to mohli smést ze stolu. Němky? Ale jděte. Tak si to zasloužily! A ticho, nebo vás zavřeme! V dotčených oblastech věděli prakticky všichni, jak strašně tam opilí rudoarmějci řádili, místní lidé ale museli pod hrozbou vězení mlčet,“ tvrdí Piotr Gazda.

Jenže, jak známo, nikdy se nic neutají, neutajila se ani pravda o smrti jeptišek. „Po konci komunistické éry nastalo zkoumání archivů a lidé se nestačili divit, co vše vyplulo na povrch,“ říká Gazda. Polský Institut národní paměti pak spolu s církví rozjel rozsáhlý archeologický výzkum, který měl jeden jediný cíl - najít v masových hrobech těla zabitých žen. Odborníci jich našli sedm, včetně vůdčí osobnosti sester řádu sv. Kateřiny, jedenačtyřicetileté Marie Krzysztofy Klomfass. Kostry byly v příšerném stavu, některé ostatky nebohých žen se vlastně ani nepodařilo „zkompletovat“, protože byly bohužel posmrtně zhanobené.

„Sestra Marie Krzysztofa Klomfass zemřela po dlouhém boji se sovětským vojákem. Podle výpovědí jí před smrtí vyřízli jazyk i oči, podle forenzního zkoumání byla 16krát bodnuta bajonetem. Tento objev dal nový impuls k přešetření zoufalých událostí roku 1945 ve Východním Prusku. Takové svinstvo!“ neudržel se jeden ze zaměstnanců Institutu. Není divu! Nad otřesným koncem Mučednic z Varmie zůstává opravdu rozum stát.

Jaký byl osud patnácti řeholních sester řádu sv. Kateřiny?

V roce 1945 postupovala Rudá armáda na západ a po porážkách německých vojsk se dostala do Východního Pruska. Už v lednu 1945 vstoupili rudoarmějci přímo do měst a vesnic, které byly po staletí německým územím. Například Olštýn, tehdy německý Allenstein, obsadili Sověti 22. ledna 1945, a pro místní obyvatelstvo vypuklo s jejich příchodem pravé peklo. Němci ustupovali, civilisté prchali, všude vládl nesmírný chaos - a do toho všeho vojáci rabovali a útočili na civilisty!

Ženy a dívky se snažily schovat před osvoboditeli, ale neměly často nejmenší šanci. Kolik jich bylo znásilněno, to už se nikdy nikdo nedozví. V masovém měřítku se rozběhlo také plundrování nemocnic a klášterů. Musely se tam dít šílené scény - církevní stavby Sověti vypalovali; kněží i jeptišky byli popraveni nebo utýráni k smrti. Zmiňovaný hábit zřejmě na příslušníky Rudé armády působil skutečně jako červený hadr na býka.

„Ti vojáci byli jako posedlí. Se sestrami si pohazovali, smáli se na celé kolo, halekali a jásali radostí. Nedá se ani vylíčit, co s nimi dělali. Jejich křik často umlkl až po mnoha hodinách,“ zní podle Gazdy jedno z mnoha svědectví očitých svědků. Vojáci „úřadovali“ i v nemocnicích, sirotčincích a lazaretech. „Všude, kde byli bezbranní lidé, děti a ženy. Zacházeli s nimi nesmírně krutě. A ženy, ty to měly nejhorší. Mladé, staré, nemohoucí - všechno jim bylo jedno,“ říká sestra Lucja.

Sovětští velitelé toto kruté zacházení s personálem nemocnic a sirotčinců v oblasti Varmie velice často bagatelizovali: „Jsou to stejně jen Němky!“ mávali rukou (čest výjimkám!). „Většina žen skutečně pocházela z německojazyčného Východního Pruska. To ale neznamená, že to byly nacistky nebo měly něco společného s Wehrmachtem. Byly to řeholnice, které v regionu žily a pracovaly! Nechtěly opustit své svěřence, kteří se nemohli hýbat. Oficiální materiály kongregace zdůrazňují, že tyto jeptišky zůstávaly na svých místech i ve chvíli, kdy už bylo zřejmé, že přichází Rudá armáda. Některé mohly odejít, přesto zůstaly,“ uvádí pan Gazda.

Zůstala i první z blahoslavených sester Maria Krzysztofa Klomfass, které bylo 41 let a pracovala jako ošetřovatelka na operačním sále v nemocnici sv. Marie v Olštýně. Po příchodu Rudé armády pobývala v pokoji dětí spolu s dalšími jeptiškami. A sotva vojáci rozrazili dveře, už hnali ctihodné sestry do nemocničního bunkru, kde je všechny opakovaně znásilnili. Sestru Marii Krzysztofu, která kladla velký odpor, zavraždili bajonetem a její tělo zohavili. Stala se vůbec první obětí jeptišek z řádu Kateřinek, a proto v procesu blahořečení symbolicky vedla celou skupinu patnácti mučednic.

A jaký byl osud dalších čtrnácti jeptišek? Strašný, krutý a svým způsobem velice podobný. Druhou zavražděnou v pořadí byla Marie Liberia. Tato velice pohledná sálová instrumentářka doprovázela při evakuaci nemocnice v Olštýně skupinu nemocných dětí, které mohly chodit. „My máme hlad!“ žadonily ale po chvíli cesty v zasněžených polích. „Nechala děti v malé chatrči u lesa a vydala se do ulic, aby jim sehnala nějaké jídlo,“ popisuje Piotr Gazda. Jenže sotva vstoupila mezi utíkající lidi, obstoupili ji sovětští vojáci. Po surovém bití, kdy musela říct, koho a kde schovává, ji zastřelili. Vojáci vzápětí našli přístřešek s dětmi a vyhodili ho do povětří.

Další mučednici bylo 40 let, jmenovala se Marie Maurycja a zemřela v dubnu 1945 v sovětském zajateckém táboře v Tule. I ona pracovala v Olštýně, kde ji zajali, mučili a znásilňovali. V lágru musela pečovat o nakažené tyfem, až se nakazila a v hrůzných podmínkách zemřela. Místo jejího posledního odpočinku je neznámé.

Sestru Marii Leonis také deportovali do SSSR. Po znásilnění několika vojáky upadla do kómatu. Zbídačená jeptiška nepřežila transport do Tuly a její tělo vyhodili z jedoucího vlaku do polí. Do onoho příšerného tábora v Tule dorazila i Marie Tiburtia, která už ale nevládla tělem ani duchem. Zbláznila se po „dostaveníčku“ s vojáky v areálu nemocnice v Olštýně. Také utrpení sedmapadesátileté sestry Marie Secundiny bylo bezbřehé - Sověti ji totiž po obligátním znásilnění a ztýrání přivázali za nohy k vojenskému autu a vláčeli ulicemi města Kętrzyn. Její roztrhané tělo nechali pro výstrahu pohozené na ulici několik dní.

Za autem našla svou smrt i Marie Adelgard (44). Stalo se jí to samé jako předešlé jeptišce, tentokrát ji ale vlekli na řetězu za náklaďákem uprostřed hlavní ulice třikrát tam a zpátky. Další Mučednice z Varmie Marie Aniceta bránila vlastním tělem mladičké novicky před hromadným znásilněním. To se nelíbilo jednomu vojákovi, který ji střelil do břicha. Také dvě sestry zahynuly při pokusu o ochranu ostatních: Marie Gebharda se postavila před děti a skončila s roztříštěnou lebkou; sestra Marie Sabinella zalehla vlastním tělem dospívající nahou dívku a rozzuřený voják ji střelil přímo do krční aorty.

Marie Bona byla mučena tak, že přeživší jeptišky neřekly o jejím konci ani slovo. „Třásly se strachy. Nemohly to říct, tak hrozné to bylo. Marie Bona byla oslepena a zemřela po týdnech muk,“ uvádí historik. Marie Grunhilda, Marie Rolanda a Marie Caritina byly umláceny k smrti (Marie Grunhilda byla tak zdevastovaná, že ošetřovatelky křičely hrůzou); poslední z blahoslavených sester Marie Xaveria, které bylo šedesát tři let, strávila poslední chvíle svého života v odstaveném železničním vagonu v Pile ve společnosti vojáka, který ji sexuálně napadl. Zemřela na vykrvácení z vnitřního zranění a ostatní spolucestující, kteří se báli jakkoliv jí pomoct, položili její tělo vedle kolejí k božím mukám u cesty.

„Čte se to jako seznam zvěrstev páchaných nacisty. Je to děsivé. A spousta toho se nedá ani uveřejnit. Jde o zohavování. Nechtějte to vědět,“ kývá hlavou pan Gazda, který se o utrpení sester řádu sv. Kateřiny v souvislosti s Rudou armádou dlouhodobě zajímá, „Myslím si, že je nutné, aby to všichni věděli, i když je to příšerné a špatně se o tom mluví,“ dodává.

Památku těchto žen si nyní připomínají Poláci i zahraniční poutníci, kteří v procesích chodí k symbolickému hrobu všech patnácti zavražděných jeptišek v areálu klášterního hřbitova v Braniewu; další památníky jsou roztroušené po oblasti Východního Pruska a staly se významným poutním místem. Truchlivý příběh Mučednic z Varmie jednoduše zasáhl nejen věřící, ale i ateisty.

A opravdu se není čemu divit - osud těchto žen a jejich drastický konec se vymyká lidské představivosti. Také tomu mnozí nevěří a vehementně smrt všech patnácti sester popírají jako „šaškárnu“. „To se přece nemohlo stát. Hloupost! Něco takového bychom věděli! To je zase jen takový výmysl. Rozumíte. Pošpinit je za každou cenu!“ píše dokonce jeden pán v diskusi pod dokumentem s životopisy sester.

Historik Piotr Gazda navíc přiznává, že v kontextu současné napjaté situace v Evropě čelí ostrým otázkám i anonymním výhrůžkám, které se snaží vinu sovětských vojáků zpochybnit: „Když se mě lidé ptají, jak můžeme s jistotou vědět, že za tím stáli právě Sověti, odkazuji je na fakta, která nelze jednoduše přejít. Existují stovky stránek výpovědí přímých svědků,“ říká odborník.

A dodává: „Tyto tehdy tajné informace si předávaly sestry z řádu sv. Kateřiny, jsou zapsané i v církevních kronikách. Mezi civilisty v oblasti Varmie a dalších polských území, kde k těmto zvěrstvům docházelo, se příběhy o utrpení sester předávaly ústně, i když lidem hrozil od bývalého režimu tvrdý trest. Tím největším důkazem je ale oficiální vatikánský dekret k beatifikaci, který se opírá o moderní forenzní vyšetřování,“ zmiňuje Gazda pátrání polského Institutu národní paměti, který tehdy kosti sester exhumoval a vědci potvrdili stopy po brutálním násilí, které přesně odpovídají dobovým svědectvím o řádění Rudé armády.

Jak vidno, historie (i novodobá) často skrývá příběhy téměř neuvěřitelných tragédií, které je třeba si neustále připomínat. Už jen proto, abychom věděli, jakých krutostí jsou lidé schopni. Jestli se ale lidstvo z dějin dokáže poučit, to zatím zůstává otázkou bez odpovědi.

Obsáhlé životopisy všech patnácti sester najdete například zde

Další zdroje: Piotr Gazda rozhovor po mailu, Churchtimes, Maria Klomfass, TVP Livescience, Catholicwordreport, OswNews, Warmia, IPN, Dokument YouTube, Dokument z beatifikace sester, Vatican News, Wikipedia, diskuse Facebook

Děkuji panu Gazdovi za tip na téma a pomoc při zpracování velice těžkého textu!