Poprava šestnácti jeptišek otřásla celou Francií. Sestry pod gilotinou zpívaly, kat měl slzy v očích

17. července 1794 se na pařížském náměstí Place du Trône Renversé (dnešním Place de la Nation) shromáždil obří krvežíznivý dav lidí, aby „jako obvykle“ sledoval další brutální divadlo. Popravy se v době Velké francouzské revoluce staly už běžným koloritem Paříže. A nyní to mělo být „obzvláště výživné“, jak cynicky konstatoval katův mladičký pomocník Jean, který sestoupil z dřevěného podia se zlověstně se tyčící gilotinou a snažil se přes freneticky jásající dav dohlédnout do uličky ústící na náměstí.

„Nějak nejedou,“ řekl další pomocník mistra popravčího Lucas, který si otřel zpocené čelo šátkem a nevraživě zíral do ostrého podvečerního slunce: „Třeba je zabili po cestě. Nebo si s nima užili!“ rozesmál se hrubě Lucas. „Mlč!“ zakřikl cynického mládence sám kat Henri Sanson (1767-1840), který v pouhých 26 letech nesl na svých bedrech tíhu celého pařížského popraviště, protože jeho otec, nejslavnější pařížský kat Charles-Henri Sanson (1739-1806), se ze vší té smrti a psychického nátlaku nervově zhroutil.

„Už nás zase cepuje. Ten se za chvíli složí jako jeho papá,“ šťouchl Lucas do Jeana a vyhlíželi dál. Čekal je totiž velký úkol! Popravit šestnáct jeptišek naráz, to tu ještě nikdy nebylo! Kat Henri Sanson měl ale nervy napnuté k prasknutí. Stačila sebemenší chyba, zpoždění nebo náznak vzpoury davu a na gilotinu rázem mohl jít i on sám! A navíc má jako hluboce věřící katolík popravit řádové sestry, které vždy choval v nesmírné úctě! Henri Sanson byl uvnitř úplně rozervaný a nevěděl, jak se k tomu všemu postavit.

„Jak tohle dopadne,“ povzdechl si a náhle zaregistroval, jak davem proběhl šum a vzrušený hlahol. Tedy už jsou tady. A skutečně! Na dvou kárách, které táhli vypelichaní koně, stálo šestnáct spoutaných žen v bělostných řeholních hábitech. Povozy drkotaly přes vystouplou dlažbu, Pařížané na jeptišky házeli odpadky, plivali po nich, sprostě jim nadávali a nebýt ozbrojené stráže, jistě by je vytáhli z žebřiňáku a roztrhali na kusy.

„A náhle se nad hlavami rozzuřené a krvechtivé chátry vznesl čistý a jasný nápěv Miserere. Dav postupně utichal, lidé zvedali hlavy a jejich ústa se otevřela v grimase úžasu. Sestry z Compiègne zpívaly. Nevnímaly urážky, nevnímaly volání po jejich znesvěcení, po rychlém vykonání hrdelního trestu. Měly oči zdvižené k nebesům, na rtech jim seděl úsměv, který už nepatřil do našeho světa!“ popisoval sugestivně začátek popravy šestnácti karmelitek anglický historik a spisovatel John Bannerman Wainewright.

Líbezný zpěv jeptišek shromážděné lidi přímo paralyzoval. Postupně umlkali a jen se dívali, jak na místo své smrti přijíždí šestnáct žen různého věku, které dozpívaly Miserere a záhy se náměstím rozlehl nápěv Salve Regina! „Jak je tohle možné? Ony neprosí o milost? Nepláčou? Ony se vůbec nebojí? Co to má být?“ tázali se s notnou dávkou obdivu otrlí Pařížané, kterým jednoduše nemohli pochopit, s jakou důstojností, vírou a oddaností jdou bosé karmelitky z kláštera v Compiègne smrti vstříc!

Záhy umlkl i ten poslední buřič. Kolem jeptišek se vznášela až nadpřirozená aura. Usmívaly se, i když je vojáci hrubě tahali z káry na pevnou zem a postrkovali k popravčímu nástroji. „Pomůžete mi dolů? Nemohu na nohy a ruce mám svázané. Buďte tak hodný, prosím vás!“ ozval se náhle roztřesený hlas. Droboučká stařenka, 78letá sestra Charlotte, která byla nejstarší z odsouzených ke gilotinování, chodila o berlích a nezvládla slézt z káry.

Surový voják ji popadl do náruče a z výšky hodil na kamennou dlažbu. Stará žena padla obličejem k zemi a do naprostého ticha se rozlehlo zapraštění kosti. Všichni v davu zatajili dech. „Tohle ne! Je to stará paní! Je to ctihodná sestra, co to s ní děláš, ty stvůro!“ začaly se ozývat první známky nesouhlasu s tak brutálním zacházením. Většina přihlížejících si rázem vzpomněla na své násilně potlačené katolictví i víru - a mladý kat měl co dělat, aby tuhle obludnou scénu vůbec ustál!

Sestra Charlotte měla přeražený nos a ztěžka se sbírala z dlažby. Utřela si krev a svého trýznitele, který ji vyhodil z vozu jako pytel brambor, chytila za nohavici kalhot. A řekla slova, která se dodnes hojně citují: „Děkuji vám, pane. Srdečně vám děkuji, že jste mne nezabil. Odpouštím vám a děkuji, že jste mne nepřipravil o korunu mučednictví a mé oběti pro Ježíše Krista!“ Až tak!

Tímto gestem lásky a odpuštění přítomný dav naprosto šokovala. To už byli všichni zaražení jako hřebík. Tedy tohle? Co se jim stalo? To je jejich víra opravdu tak pevná, že se prostě nebojí? Opravdu se nebály! Podle místopřísežných svědectví vstupovala jedna jeptiška po druhé na hrubě přitesané schůdky ke gilotině, všechny zpívaly; když zpěv právě popravené ženy umlkl, její píseň převzala další… A tento naprosto nečekaný akt statečnosti a fanatické víry se stal i předmětem psychologických studií.

„Studie o chování davu, který jedince tak ovlivní, že vykonává věci, které by on sám nikdy v životě neudělal, jsou běžné a známé. Ale případ mučednic z Compiègne je naprosto výjimečný. Nikdo neví, jak tyto ženy mohly zcela potlačit pud sebezáchovy. Možná jistý přenos, kdy nejodvážnější z nich následovaly i její družky, možná se skutečně naplnilo ono přísloví víra hory přenáší?“ klade si řečnickou otázku web Carmelite Nuns.

Jaký je příběh Mučednic z Compiègne?

Velká francouzská revoluce (1789–1799) začala jako vzpoura tzv. třetího stavu proti absolutní moci krále Ludvíka XVI., vysokým daním a hladu. Lidé byli nespokojení, bouřili se a stačila jen malá jiskra, aby odpálila pomyslný sud s prachem: „Francie byla před státním bankrotem kvůli nákladnému životu královského dvora a účasti v americké revoluci. Společnost byla rozdělena na tři stavy (duchovenstvo, šlechta a třetí stav – rolníci a měšťané). Daně přitom platil pouze třetí stav, který neměl žádný politický vliv,“ stojí v učebnici dějepisu.

Po dobytí pevnosti Bastila v červenci 1789 se ony „ušlechtilé“ ideály svobody a rovnosti velice brzy změnily v naprostý chaos, do kterého byla uvržena celá Francie. Navíc se postupem doby k moci dostala radikální politická frakce zvaná jakobíni v čele s Maximilienem Robespierrem. Ti nastolili období známé jako vláda teroru, během níž sekalo ostří gilotiny krky domnělým nepřátelům státu jako na běžícím páse, bohužel.

Ze zrady byl obviněn i král Ludvík XVI., který se ocitl na popravišti v lednu roku 1793. Postupem doby už žádný Francouz nevěděl dne ani hodiny, jak se tak říká. Ráno se probudil a šel třeba na trh pro snídani, večer bylo jeho bezhlavé tělo pohozeno do provizorně vykopané jámy u paty gilotiny. „Revoluční Paříž se koupala v krvi,“ říkalo se o popravištích, kde umíralo stále více a více lidí, až se nad krvavým divadlem v ulicích a náměstích nikdo nepozastavoval.

Jakobíni se v rámci totálního zničení starého režimu odhodlali také k boji proti katolické církvi. Na pořadu dne rázem bylo tažení proti klášterům, jejich plundrování, zapalování či odporné rabování hrobů. Revoluční vláda záhy schválila Občanskou ústavu duchovenstva, která natvrdo postavila církev pod státní kontrolu a zakázala řeholní sliby i celý náboženský život! Uprostřed těchto krvavých půtek se tudíž rázem ocitli všichni církevní představitelé. I sestry z řádu bosých karmelitek v malém městě Compiègne.

Klášter bosých karmelitek v Compiègne byl založen už roku 1641 jako jakási pobočka kláštera v Amiens a těšil se obrovské podpoře francouzského královského dvora: „V celém regionu bylo společenství sester nesmírně uznáváno. Karmelitky prosluly svou neochvějnou zbožností a věrností. Byl to dokonale uzavřený svět tzv. kontemplativního života. Sestry žily v přísné klauzuře, což znamenalo úplné oddělení od okolního světa. Staraly se jen o chod kláštera, o domácnost a zahradu, byly soběstačné a lidé z okolí je milovali, protože se za ně přimlouvaly u Boha,“ uvádí blog Patheos.com.

Jeptišky jednoduše trávily veškerý čas na modlitbách. Nikomu neubližovaly, chtěly si jen žít po svém, rozjímat, modlit se a mlčet, přičemž jejich komunitu štědře dotoval francouzský král. „On je ctil, udělal by pro ně všechno. Byl to velice zvláštní vztah mezi králem a řeholními sestrami,“ myslí si Patheos.com. Inu, každému co jeho jest, jak se tak říká. Ale i do ctnostné idylky bosých karmelitek „hodila vidle“ Velká francouzská revoluce. A děly se šílené věci.

4. srpna 1790 vtrhli do ztichlých klášterních chodeb vládní úředníci doprovázení ozbrojenými strážemi. Vojáci jeptišky oddělili a jednu po druhé začali velice krutě a drsně vyslýchat: „Trhali z nich řeholní roucho, s oblibou jim strhávali též bílý závoj a černý čepec, odhalili jim vlasy, což byla pro řeholnice nesmírná potupa. Vysmívali se jim a nutili je porušit řeholní sliby, zřeknout se jich,“ říká článek o popravených jeptiškách.

Matka Tereza od svatého Augustina, což byla vůdčí osobnost malé komunity karmelitek, to ale kurážně odmítla: „Volím raději cestu poslušnosti, cudnosti a chudoby!“ oznámila mužům rezolutně - a nezávisle na ní i všechny další sestry! „To se ještě uvidí!“ prskli opovržlivě vojáci a prozatím opustili klášter, ve kterém milostivě dovolili sestrám bydlet. „Ale jen provizorně! Nyní jste svěřenkyně státu. Ale ono na vás dojde!“ vyhrožovali sestrám zástupci vlády teroru. A došlo!

Definitivní konec kláštera v Compiègne přišel o Velikonocích roku 1792, kdy do něj naběhli vojáci a kompletně jej vyplenili. Myšleno tím opravdu kompletně - vytahali i mrtvé z hrobů. Jeptišky zažily fackování, kopání a brutální výsměch. „Vyhnali je na ulici a zakázali jim nosit řeholní hábit. Byly zbaveny řeholního slibu. Po celé Francii byly také zcela zakázány bohoslužby,“ říká Patheos. Jakobíni ještě ženám vyhrožovali, že je budou neustále sledovat. „Jen počkejte. Stejně budete o hlavu kratší!“ řvali na vyhnané karmelitky a velice sprostě jim nadávali.

„V okamžiku, kdy byly vyhnány ze svého domova, navrhla statečná matka Tereza od svatého Augustina, občanským jménem Madeleine-Claudine Ledoine, svým sestrám šokující akt mystického závazku, s nímž všechny souhlasily a dobré dva roky až do smrti každodenně slib obnovovaly - nabídly své životy jako nejvyšší oběť za spásu milované Francie a pronásledované církve. Slíbily si, že pokud budou popraveny, půjdou na smrt tiše a s úctou, bez křiku a smlouvání. Domnívaly se, že svou obětí vykoupí Francii,“ popisuje web Wordonfire.

„Tak to už je přehnané! Kdo tohle udělá? Musely být úplně šílené!“ namítnou mnozí. „Ano, je to velice zvláštní. Viděno dnešní optikou naprosto nepochopitelné. Jejich víra byla fanatická, až velikášská a teatrální. Kdyby se takto chovala jedna, budiž, ale všechny? Zvláštní, skutečně. Nicméně chování mučednic z Compiègne, které se tváří v tvář gilotině doslova těšily na smrt, je nezpochybnitelným historickým faktem,“ přikyvuje pan František Salač, který se o dějiny Francie celý život zajímá.

Je to opravdu k zamyšlení. Mohly si zachránit život, kdyby se někam „uklidily“ a počkaly, až se revoluční kvas přežene. To také zprvu zamýšlela i matka Tereza, která svým nejvěrnějším karmelitkám zařídila bydlení ve čtyřech oddělených civilních bytech. Ale jeptišky už neuměly potlačit svou podstatu. I když musely obléct světské šaty, protože nošení hábitů se - jak jinak - trestalo smrtí, přesto se každý večer „slejzaly“ a odvážně pokračovaly v každodenních komunitních modlitbách. A někdo je udal.

Obrazná klec spadla v horkém létě roku 1794, kdy jakobínští agenti Výboru pro veřejné blaho přišli najisto, sestry přistihli přímo při společné modlitbě a dobré dva dny je drželi v bytě, kde je různě týrali a požadovali po nich ono „odvolej!“ „Já to vše beru na sebe. Chci je zachránit. Chci zachránit jejich nevinnost!“ křičela matka Tereza, které se ale muži jen vysmáli. Našli pak dopisy, které psal úplně nevinný „civil“ jménem Mulot de la Ménardière a přečetli si v nich pár zvolání typu panebože, to jsou strašné časy, kdy se Francie vzpamatuje - což jakobínům bohatě stačilo.

Spolu s šestnácti jeptiškami zatkli i Mulota (byl také popraven) a celá skupina vězňů byla převezena nejdřív do vězení v Compiègne a potom do pověstné pařížské věznice Conciergerie, která byla známá jako „předsíň gilotiny“. Při zmanipulovaném soudním procesu, který se konal v den popravy 17. července 1794, nedostaly sestry žádné právní zastoupení a jejich osud byl předem zpečetěn. Žalobce se neustále oháněl tím, že jsou to fanatičky. „A co to vlastně je, ten fanatismus? Vysvětlíte mi to?“ otázala se ho zvědavě a provokativně sestra Marie-Henrietta.

Na to už jim nikdo neodpověděl a bosé karmelitky byly odsouzeny k trestu smrti gilotinou za „kontrarevoluční činnost“. Téměř ihned po odsouzení byly přivedeny k připraveným dvěma povozům, které je měly dovézt na Place du Trône Renversé. „Měly na sobě řeholní hábity, ač to bylo přísně zakázané. Z jednoduchého důvodu - měly si vyprat civilní šaty, ve kterých je popraví, což učinily, jenže oděv nestačil uschnout. Tak někdo mávl rukou a rozhodl, že si mohou vzít roucha. Udělal hloupost, protože sestry v tom musely vypadat jako ztělesnění Boha, čistoty, nevinnosti,“ říká pan Salač.

Jedna žena z přihlížejícího davu „čumilů“, který zevloval před věznicí, nabídla odsouzeným hrnek kávy. Všechny jeptišky se napily a vyrazily na svou poslední cestu. Dav šílel, plival, nadával… Ale přesto se opět objevil záblesk lidskosti - nějaká paní jim nabídla vodu: „Napijeme se až v nebi,“ odmítla ji sestra Mary-Henrietta s úsměvem. Když sestry konečně dojely na místo popravy, poklekly a zazpívaly hymnus Veni Creator, obnovily své křestní a řeholní sliby - a šly (možná) do svého vysněného nebe!

„Podle dobových pramenů v tu chvíli panovalo na celém náměstí absolutní ticho po celou dobu provádění poprav. Jako poslední píseň zvolily sestry Žalm 116, Laudate Dominum. Sestra Konstancie, novicka a vůbec nejmladší členka skupiny, kráčela na lešení jako první. Spontánně začala zpívat, její hlas však byl v půlce slova přerušen dopadem těžké gilotinové čepele. Každá další sestra se k přerušenému zpěvu okamžitě přidala a byla umlčena naprosto stejným způsobem,“ vypráví pan František velice plasticky.

Celá ta scenérie musela být naprosto neuvěřitelná. Šestnáct jeptišek v hábitech kráčí na smrt s písní na rtech - to přece muselo pohnout úplně každým! I katem! A opravdu: „Podle dobových pramenů je kat litoval, dokonce měl mít slzy v očích. Byl věřící a zabití jeptišky musel nutně považovat za svatokrádež a naprosté znesvěcení. Každá ze sester mu navíc před popravou hlasitě odpustila a stiskla mu ruku,“ říká František.

„Já si tohle vůbec neumím představit! Musely vypadat jako z jiného světa. Jeptiška je přece symbolem čistoty a nevinnosti, víry a pokory. A oni jim tam sekali hlavy. Takové nadpozemské až. Divné, surreální a filmové!“ píše mladá slečna v diskusi na Facebooku, kde se občas příběh sester z Compiègne objeví a vyvolá mnoho zvláštních a rozporuplných reakcí - obdiv i posměch. Církev ale na jejich oběť nikdy nezapomněla. Papež Pius X. je 27. května 1906 blahořečil jako vůbec první mučedníky Francouzské revoluce. 18. prosince 2024 pak papež František celou skupinu šestnácti sester definitivně uznal za svaté.

Z těl se nedochovaly žádné přímé relikvie. Hlavy a trupy sester byly spolu s dalšími oběťmi onoho krvavého dne bez milosti vhozeny do hluboké pískovité šachty na hřbitově Picpus. Kusy hábitů, které duchapřítomně z mrtvých odtrhali lidé, kterým se svíralo srdce nad tou bezbožností, skončily v Anglii, konkrétně v opatství Stanbrook.

„Otřáslo to celou Francií, to bez nadsázky. Krutý akt. Lidé si o tom šeptali jako o naprostém rouhání. Pánbůh je musí potrestat za to, co jim udělali! No, možná i potrestal, protože Vláda teroru skončila pár dní po tom, co mučednice z Compiègne zemřely. Na stejné gilotině skončil Robespierre. Co my víme, třeba se skutečně v nebi přimluvily,“ uzavírá své vyprávění i celý příběh statečných jeptišek pan František, který ještě poněkud kontroverzně dodal: „I v dnešní době bychom takovou přímluvu potřebovali!“

Občanská jména popravených žen:

Madeleine-Claudine Ledoine (†41), Marie-Anne Brideau (†51), Marie-Anne Piedcourt (†78), Anne-Marie-Madeleine Thouret (†78), Marie-Antoinette Hanisset (†51), Marie-Françoise de Croissy (†49), Marie-Gabrielle Trézel (†51), Rose-Chrétien de la Neuville (†52), Anne Petras (†34), Angelique Roussel (†51), Marie-Dufour (†58), Élisabeth-Julienne Vézolat (†32), Marie-Ananie Verolot (†30), Marie-Geneviève Meunier (†29), Catherine Soiron (†52) a Thérèse Soiron (†46).

Zpracováno podle:

Carmelite Nuns, Martyrs of Compiégne, Pastorace.cz, Catholic.com, John Wainewright, Patheos.com, Charles Henri Sanson, Velká francouzská revoluce, Kontemplace, Dějepis pro střední školy, čtenářský deník, Řád bosých karmelitánek, František Salač, rozhovor, Wordonfire.com, Conciergerie; diskuse a články na Reddit, Quora, Facebook, prokliky v textu

Děkuji panu Salačovi za námět a pomoc!