Raději skočily z okna. Masakr jeptišek z Pale děsí i po 85 letech, opilí vojáci je uštvali k smrti

V sobotu 24. září 2011 v jedenáct hodin dopoledne se sarajevský olympijský stadion Zetra proměnil v momentálně největší kostel na celém Balkáně. Na velkolepý církevní obřad tam dorazilo neuvěřitelných dvacet tisíc poutníků z Evropy i zámoří, davy lidí se tísnily i venku, mezi nimi se modlily stovky jeptišek a na pódiu vystoupil obrovský sbor složený ze dvanácti set zpěváků. Všichni tito lidé přišli uctít památku a oslavit blahořečení pěti řádových sester, které do historie vstoupily jako Drinské mučednice.

Hlavní celebrant mše, kardinál Angelo Amato, tehdy před zaplněnou halou znovu přednesl šokující svědectví o zvěrstvu z roku 1941, ze kterého běhá mráz po zádech dodnes. Pětici blahořečených jeptišek si totiž v době kruté občanské války vzala „do parády“ skupina opilých srbských nacionalistů. Četnici sestry týrali tak moc, že nebohé ženy raději zvolily dobrovolnou smrt a vyskočily z okna druhého patra kasáren v Goražde. Jenže to přežily. A jejich mučitelé se rozzuřili, zabili je a jejich zneuctěná těla pak zahodili do ledových vod řeky Driny.

„Příklad sester z Pale, které byly dnes uznány za mučednice křesťanské víry, jasně ukazuje, že v každém člověku číhá netvor, který vlivem okolností podléhá nejtemnějším pudům a pohrdá jakoukoliv lidskostí. Kdo byli tito muži? Jak mohli být tak brutální k ženám víry, které složily slib cudnosti, které nebyly nepřítelem?“ pokládala si řečnickou otázku sestra Ozana Krajačič v přímém přenosu z obřadu, který se díky několika televizním stanicím dostal do statisíců domácností v Chorvatsku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině i Srbsku.

Otřesení lidé na celém Balkáně díky tomu začali znovu vzpomínat na peklo, které se v jejich zemích rozpoutalo v období druhé světové války. Tehdy se Jugoslávie rozpadla a východní Bosna se ocitla ve víru občanské války a etnických čistek, jimž padlo za oběť nesmírné množství lidí. A právě do tohoto běsnění byly proti své vůli zataženy i řádové sestry z kláštera ve vesnici Pale, které - podobně jako další tisíce dalších nevinných lidí - zahynuly rukou brutálních četniků.

Jaký je příběh života a smrti Drinských mučednic?

Příběh tohoto strašlivého válečného zločinu se začal psát o mnoho desetiletí dříve, konkrétně 21. listopadu roku 1868, kdy německá jeptiška Franziska Lechner založila v Bavorsku náboženskou komunitu, kterou nazvala Dcery Boží lásky. Ctihodná abatyše byla velice podnikavá a činorodá - zakládala po celé Evropě síť klášterů, kde se ostatní sestry staraly o sirotky, nemocné a potřebné. Tento nápad se velice zalíbil sarajevskému arcibiskupovi Stadlerovi, který Franzisku kontaktoval s tím, že by jeden takový svatostánek mohl stát i v Bosně a Hercegovině.

Sestra Franziska si prohlédla vytipované místo ve vesnici Pale poblíž Sarajeva, kývla na souhlas a povolala německé, rakouské, slovinské i chorvatské sestry, aby komplex osídlily. Postupem doby zde byl vybudován rozsáhlý areál několika budov s kaplí, školou, nemocnicí, pekárnou a sirotčincem, který byl nazván Mariin dům. Sestry se staraly o bezprizorní děti, vyučovaly ve škole, pekly chléb… „Mariin dům byl kompletně dokončený roku 1911 a stal se požehnáním pro celý kraj. Jeptišky nenechaly odejít ani toho nejodranějšího žebráka. Ošetřovaly rány, vychovávaly děti, skrývaly vyhnané a padlé dívky bez domova,“ říká kněz z Goražde Josip Tadić.

Milosrdné sestry se ve svém „malém ráji na zemi“ staraly o všechny potřebné, dokud jejich život - a životy miliónů lidí po celém světě - nepřevrátila naruby druhá světová válka. Království Jugoslávie, pod které spadala i Bosna a Hercegovina, bylo v dubnu roku 1941 napadeno nacistickým Německem. Hitler se svými spojenci během několika dní celou zemi ovládl a Bosnu a Hercegovinu následně daroval svým věrným fašistickým loutkám - chorvatským ustašovcům. Ti na tomto území vyhlásili takzvaný Nezávislý stát Chorvatsko (NDH) a okamžitě zahájili masové vyhlazování pravoslavných Srbů, kteří v Bosně žili.

A jako přímá reakce na toto vraždění vznikly srbské nacionalistické milice – četnici. Ty vedl Dragoljub Mihailović, který na území Bosny rozpoutal opravdu brutální partyzánskou válku. Četnici ale nebojovali jen s chorvatskými fašisty - začali se mstít na nevinných civilistech. Tehdejší etnické čistky byly zaměřené proti komukoliv, kdo nebyl Srb. Pro fanatické a velice často zcela opilé vojáky, kteří si dodávali kuráž k vraždění právě alkoholem, byl nepřítelem každý katolík (Chorvat) nebo muslim (Bosňák). Celá oblast východní Bosny se tak proměnila v opravdu pekelný kotel, ve kterém se vraždili všichni mezi sebou.

„V Bosně byla situace mimořádně komplikovaná. Proti sobě zde nestáli pouze Němci a Jugoslávci. Bojovali zde ustašovci, jednotky NDH, četnici, komunističtí partyzáni vedení Josipem Brozem Titem, místní muslimské ozbrojené skupiny a další formace, přičemž jednotlivé strany mezi sebou uzavíraly i dočasná spojenectví. Četnici se prezentovali jako bojovníci proti okupaci a za obnovu Jugoslávie, ale jejich hnutí zároveň neslo silný srbský nacionalistický program. To vedlo k násilí proti Chorvatům, a především proti muslimskému a katolickému obyvatelstvu,“ vysvětluje web BalkanInsight.

Na konci roku 1941 se četnici v čele s velitelem Jezdimirem Dangićem, který patřil k nejvýznamnějším postavám hnutí ve východní Bosně, dostali až do oblasti Pale, kde „čistili“ okolní hory od všech katolíků, což spočívalo v bezuzdném vraždění kohokoliv na potkání a vypalování celých vesnic. A uprostřed tohoto šíleného chaosu stál Mariin dům. V té době klášter vedlo pět jeptišek. Nejstarší byla šestasedmdesátiletá Rakušanka Marie Berchmana, matka představená Marie Jula (48), Slovinka Marie Krizina (56) a její krajanka Marie Antonija (34), a nejmladší Marie Bernadeta, které bylo 29 let a pocházela z Chorvatska. A nad jejich hlavami se začala stahovat krutá mračna.

„Byly to civilistky, nikoho neohrožovaly, s nikým nebojovaly. Ale pro četniky představovaly nenáviděné katoličky. Chorvatky, Slovinky. Neměly kam utéct, nemohly nikam uniknout, protože vše už bylo plné udavačů a zběsilých vrahů. Bylo jen otázkou času, kdy je objeví,“ říká otec Tadić. Na Mariin dům přišla řada 11. prosince roku 1941, kdy se v okolí Pale bojovalo a všude se ozývala střelba. Odpoledne četnické oddíly pod vedením Dangiće obklíčily klášter. Vojáci zajásali, sestry i s personálem zajali, budovu následně celou vypálili a vyhnali jeptišky a ostatní zajatce na pochod smrti - jinak se peklo, které na ně čekalo, nazvat nedá.

Sestry totiž vyšly jen v řeholních hábitech a domácích botách na čtyři dny trvající cestu v mraze a sněhu přes pohoří Romanija do Goražde, kde měli četnici své hlavní vojenské velitelství. Trasa měřila šedesát pět kilometrů a celou tu dobu byly jeptišky popoháněny, týrány; četnici na ně plivali a vulgárně jim nadávali. Nejstarší sestra Berchmana to „nedala“, jak se tak říká - 15. prosince se polomrtvá zhroutila do sněhu s tím, že už dál nemůže. Četnici starou jeptišku odvlekli do školy v obci Sjetlina, zatímco ostatní sestry hnali dál.

„Namluvili jí, že si odpočine a nabere síly. Potom se ke svým družkám připojí. Nezavraždili ji hned. Myslíme si, že v tom hrála roli jedna významná rodina z vesnice. Její členové dokonce četnikům nabídli, že stařenu jaksi vykoupí, odkoupí ji. Nevíme, co to bylo za lidi, ovšem fakt, že sestra Berchmana přežila tak dlouho, napovídá, že docházelo k nějakým vyjednáváním mezi ozbrojenci a vesničany. Kdo to byl a co se tam stalo, to zůstává zahaleno tajemstvím,“ říká kněz.

Autorita oněch záhadných lidí ale nebyla nic platná - za týden, kdy už byly její družky po smrti, přišli pro stařičkou řádovou sestru dva opilí četnici, dovlekli ji za ruce a za nohy do nedalekého sjetlinského lesa ke starému dřevěnému mostu přes horskou řeku Praču. Tam si musela kleknout a pomodlit se, přičemž se jí ozbrojenci vysmívali a ponižovali ji. Marii Berchmaně poté prořízli hrdlo. Její tělo shodili z mostu do řeky. „O tom, jak cynická tato vražda byla, svědčí i mrazivé svědectví místních: jeden z četniků se téhož dne vynořil z lesa a na krku měl jako trofej hrdě pověšený sestřin svatý růženec,“ popisuje web Mucenice.

Ostatní sestry dorazily 15. prosince 1941 do Goražde. Byly podchlazené, ztýrané, omrzlé a hladové; četnici jim roztrhali řeholní oděv a bili je do tváří. „Často se nás lidé ptají, proč je nezabili hned na místě, proč je přinutili odejít do Goražde. Jde o to, že četnici brali klášter jako nepřátelské území a jeptišky byly živou válečnou kořistí. Plánovali je odvést na své hlavní velitelství, aby je tam vyšší důstojníci mohli vyslechnout, použít jako rukojmí,“ říká web Záhřebského arcibiskupství, který věnoval Drinským mučednicím obsáhlou studii.

A dodává: „Bohužel, šlo také o trofej. Co s nimi plánovali udělat, je asi každému jasné. Zatýkali je řadoví vojáci, kteří si nedovolili rozhodnout o jejich osudu sami na místě. Museli zajatce odvést. Vychutnali si je alespoň na pochodu. Bavili se tím, že ty bezbranné ženy hnali mrazem bez bot a kabátů, plivali na ně a psychicky je týrali. Kulka by byla příliš rychlá. Chtěli si jejich utrpení a bezmoc užít co nejdéle. Tomu nahrává i fakt, že nejstarší sestru nepopravili hned. Nechali ji čekat a doufat, že se s družkami, které už ale byly dávno mrtvé na dně Driny, někdy shledá. Odporné,“ glosuje autor.

Zbídačené přeživší sestry odvedli četnici do bývalých rakousko-uherských kasáren v Goražde, kde byla v přízemí zřízena mučírna pro zajatce. Jeptišky byly podrobeny tvrdé tortuře, která byla spíše jen libůstkou několika deviantů - sestry prostě a jednoduše neměly co říct. Nic nevěděly, nikoho neskrývaly, nešlo o nepřátele ani o ozbrojence. V druhém patře je pak notně podnapilí četnici zavřeli do světnice s kamny a slíbili jim, že se brzy vrátí.

Která z mučednic přišla jako první s oním plánem na společnou sebevraždu, to nevíme. Víme ale z výpovědi dalšího zadrženého slovinského kněze, že večer do místnosti vrazilo asi dvacet rozvášněných a úplně opilých ozbrojených chlapů, kteří přišli za jedním jediným cílem. „Rány, křik, modlitby. Zvuk trhané látky. A potom jen křik. Vzteklý křik a čtyři tlumené rány. Sestry vyskočily z okna, aby unikly znásilnění. Všechny čtyři po sobě,“ popisuje dokument o Drinských mučednicích průběh zoufalé tragédie.

Ta ale bohužel ještě neskončila. Když vzteklí četnici seběhli po schodech dolů ven na nádvoří kasáren, zjistili, že sestry žijí! Okamžitě vzali bajonety a nože, zabili je a těla sester z Pale hodili do Driny mezi další a další zavražděné lidi. Ten den jich v řece plulo kolem osmi tisíc, tak zběsilé bylo řádění četniků.

Nad jeptiškami se zavřela voda, jejich hrob neexistuje, existují však svědci, kteří to vše viděli a ochotně svědčili u poválečného soudu. Jako první o krutém konci řeholních sester informoval kněz Franc Ksaver Meško, který se zúčastnil procesu s předními veliteli četniků. Lidé o tom pak raději ani nemluvili. Křižovali se, báli se, jímala je posvátná hrůza a bázeň. „Je to takové tabu, ano. Na řeholní sestry, na čisté a cudné jeptišky, se přece nesahá. Natož je takto ztýrat a zhanobit,“ myslí si muž s nickem Taly v diskusi na Facebooku.

S Facebookem a ostatními sociálními sítěmi souvisí i značná kontroverze, která beatifikaci pěti jeptišek provázela - a vlastně, ač je to těžko pochopitelné, provází dodnes! Někteří lidé totiž jaksi nemohou pochopit, proč byly utýrané sestry prohlášeny církví za blahoslavené. „Vždyť ty jeptišky spáchaly sebevraždu! Podle katolické víry je přece sáhnutí na vlastní život těžký hřích, který člověka posílá rovnou do pekla. Jak je možné, že je Vatikán blahořečil jako svaté mučednice? To přece nedává smysl,“ kroutili hlavou čtenáři různých článků o Drinských mučednicích. V mnoha evropských zemích se po znovuvzkříšení obludného příběhu, který šokoval Balkán i Evropu, zvedla vlna kritických hlasů. Lidé tomu ani nemohli uvěřit nebo si mysleli, že se vlastně nic tak strašného nestalo.

Když těchto řečí přibývalo, musela církev vydat prohlášení, kterým vyprávění o tragickém osudu řeholních sester z Pale zakončíme: „V tomto případě nešlo o sebevraždu ze zbabělosti nebo ztráty víry. Sestry z Driny neskočily z okna proto, aby si vzaly život, ale byl to jejich poslední pokus ubránit svou důstojnost a posvátný slib čistoty před hromadným znásilněním. Církev se zde opírá o starobylý teologický princip, podle kterého je oběť vlastního života za účelem obrany cti a víry před zneuctěním považována za nejvyšší projev věrnosti Bohu – za mučednictví, které všechny hříchy smývá.“

Děkuji panu Mráčkovi za upozornění na téma textu!

Zpracováno podle:

Balcan Diskurs, Drinské mučednice, HKM.hr, Chetniks, Ahramonline, Bljesak.info, Mucenice.hr, Zg-nadbiskupja.hr, Františka Lechner, Klášter Panny Marie v Pale, BalkanInsight.com, Dokument YouTube (2), Nedjelja, Proglas, Facebookové diskuse