Psí hrdina Balto: sibiřský husky dovezl umírajícím dětem sérum proti záškrtu a stal se legendou

17. prosince 1925 se newyorský Central Park hemžil zvědavými lidmi. Objektem jejich pohledů byl nenápadný hnědý pes, který stál u nohou svého pána a vůbec se nezajímal o to, že právě jemu je odhalována socha. Když lidé začali tleskat a obdivovat velice krásnou a do detailů vyvedenou bronzovou skulpturu, hrabal čumákem ve sněhu a nejraději by odběhl pryč. Davy lidí, to nebylo nic pro Balta. Měl raději velké a pusté zasněžené pláně - jeho životem byly saně.

Nápis na břidlicové desce pod Baltovou sochou připomíná obrovské úsilí všech saňových psů, kteří se extrémní mise z roku 1925 zúčastnili. Balto nebyl jediný, trochu se pozapomíná i na ostatní pejsky, kteří se na legendárním boji o čas a život podíleli. Hlavně na psa jménem Togo, který „utáhl“ značnou část bezprecedentní štafety, která vezla nemocným dětem očkovací látku.

Nic to nemění na tom, že tři závěrečná slova na pamětní desce pod sochou Balta zcela vystihují to, co se na Aljašce v roce 1925 stalo. Vytrvalost. Věrnost. Inteligence. Srdceryvný příběh o záchraně lidských životů vešel do dějin jako jeden z největších hrdinských činů v dlouhé historii spolupráce psa a člověka.

Nome, Aljaška, 22. leden 1925. Místní lékař Curtis Welch s hrůzou sledoval smrt dalšího eskymáckého dítěte. V severozápadní části Aljašky totiž řádila epidemie záškrtu a ve smrtelném nebezpečí se ocitly děti zlatokopů i Eskymáků, u nichž záškrt ohrožoval i dospělé. Vakcína jako taková byla vyvinuta až v roce 1946, do té doby se používal speciální protijed, který neutralizoval toxin produkovaný záškrtovými bakteriemi. Toto sérum v Nome došlo a Curtis byl úplně v koncích. Zoufalá situace dospěla tak daleko, že si lékař dokonce musel osudově vybírat, kterým dětem poslední dávky séra podá. Čestný muž tohle dělat nemohl, naprosto se to příčilo jeho svědomí. Není divu.

Jedinou možností byla dodávka další očkovací látky z nemocnice v Anchorage. Curtis Welch tam zatelegrafoval a o sérum požádal. „My je nemáme, ale požádáme o ně v Seattlu. To není problém, ale problém je, jak je k vám do Nome dopravíme?“ zněla odpověď. To byla klíčová věc. Cesty v obrovské a řídce osídlené Aljašce komplikovalo děsivé zimní počasí. Jednoznačně nejrychlejším způsobem, jak preparát z Anchorage do Nome dostat, by byla cesta letadlem. Jenže jediná dvě letadla, která byla tehdy k dispozici, byla zrovna rozebraná a neschopná letu. Welch si mnul spánky a zamračeně telegrafoval na všechny strany, přičemž se jeho ordinace plnila dalšími dětmi na pokraji smrti.

Mezitím proběhl telefonický hovor z nemocnice v Anchorage do Seattlu se žádostí o poskytnutí séra. Tamní nemocnice ho měla dost, když ale lékaři zjistili, kam poputuje, zarazili se. Krutá aljašská zima odřízla Nome od lodní i letecké dopravy a v těchto extrémních podmínkách nebylo možné zaručit životnost čili účinnost séra na delší dobu než pouhých šest dní. Po uplynutí této lhůty už nikdo nemohl vědět, jestli bude vakcína vůbec fungovat. Nicméně nemocnice sérum vydala.

Devět kilogramů vážící kovová bedýnka s životadárným lékem opustila Seattle, lodí přijela do Anchorage, kde ji v pondělí 26. ledna okamžitě naložili na vlak. Nejbližší zastávka, která ještě fungovala - protože pak už bylo vše zapadané sněhem - bylo aljašské město Nenana, kam důkladně zabalená bedýnka doputovala 27. ledna pozdě večer. A Nome od Nenane dělila vzdálenost 1085 kilometrů. 1085 zasněžených, pustých, mrazivých a větrných kilometrů plných ledu, závějí a příšerného mrazu. Jediná cesta, tzv. Iditarod Trail, která vedla z Nenane do Nome, byla poštovní stezkou a přeprava zásilek trvala vždy nejméně měsíc - za příznivých klimatických podmínek a jen a pouze pomocí psího spřežení. To byla dlouhá doba, mezitím by všichni zemřeli. Co teď?

Doktor Curtis Welch zoufale volal o pomoc, epidemie záškrtu v Nome se bez vakcíny zcela vymkla kontrole. Jedna dětská mrtvolka za druhou byla vyvážena z jeho ordinace a lékař si nevěděl rady. Telegrafem obdržel zprávu, že sérum je v Nenane na železnici. „To je mi platné! Zatracená letadla!“ zoufal si. Jenže i ve velké Aljašce se zvěsti o záškrtu v Nome a o zásilce, která čekala na nádraží, rozlétly do nejzapadlejších samot. Do celé věci se vložil také aljašský guvernér Scott C. Bone. A nastaly manévry, které ještě nikdy nikdo neviděl. Bone totiž rozhodl, že bedýnka s lékem do Nome prostě a jednoduše dorazí. Jak? Po poštovní stezce za pomocí saní s psím spřežením. A to štafetovým způsobem. Myšlenka to byla revoluční, ale podaří se to realizovat a vtěsnat měsíc trvající cestu do pouhých šesti dní, na jejichž konci jsou umírající děti, které čekají na požehnané sérum?

Vypukla hra nervů. Guvernér s pomocí spojařů armády USA rozšířil žádost o pomoc po širokém okolí a během velice krátké doby se přihlásila spousta psovodů. Zároveň úřady oslovily majitele psů v řídce osídleném kraji mezi Nenane a Nome a byla z nich sestavena štafeta, do které se zapojilo dvacet spřežení. Zatímco v Nome se objevovaly další a další případy onemocnění, záchranná akce se rozběhla naplno. Lhůta této neskutečné a extrémní akce byla šibeniční, muži u saní se však této výzvy nebáli. Trasa byla rozdělena na několik úseků, spřežení vždy vedl jiný musher (mašer, člověk, velící psímu spřežení), a sérum bylo předáváno skutečně jako štafetový kolík. Dobrodružství, které dosud nemělo obdoby, mohlo začít. Nikdo netušil, jestli se to vůbec může povést.

27. ledna byla zásilka přeložena na první saně a vyrazila z železniční stanice Nenana na neuvěřitelnou a strastiplnou cestu, při které se ukázalo hrdinství lidí a psů. První úsek štafety vedl zkušený psovod Bill Shannon. Ten ujel 83 kilometrů. Další úseky měřily kolem 22-64 kilometrů. Počasí se stále zhoršovalo, štafeta mužů a psů čelila strašným podmínkám: mráz dosahoval až mínus 46 stupňů, vítr síly vichřice, sněhová vánice, obří závěje. Nikdo to nevzdal. Vyčerpaní psi i muži vždy zdolali svůj úsek, aby pak z posledních sil, téměř zmrzlí, předali zásilku séra čekajícím čerstvým psům.

Bylo to neskutečné. A to nejnapínavější mělo teprve přijít. Na scéně se objevil Leonhard Seppala. Netrpělivý otec osmileté dcerky, která byla v Nome a také jí hrozilo onemocnění, zkušený a ostřílený psovod, který nepoužíval bič, měl nejtěžší úkol - dopravit za pomoci svých psů lék zkratkou přes pohyblivé kry v zálivu Norton Sound. Zde se také na scéně objevují Togo a Balto - psí hrdinové.

Seppala nevydržel nečinně čekat na „své“ zastávce štafety. Bál se o život své dcery. A to oprávněně, malá Seppalová onemocněla 28. ledna 1925. Vyrazil proto naproti svým kamarádům o několik dní dříve. Málem to kvůli němu celé padlo. Henry Ivanoff, který vezl vakcínu do Golovinu, viděl Seppalu, jak kolem něj se svými psy prosvištěl a vůbec si ho nevšiml. Ivanoff otočil spřežení a dostihl ho. „Co blbneš, člověče, zbláznil jsi se!“ řval na něj na bílé pláni uprostřed zuřící vichřice. Seppala jen mávl rukou, převzal od něj vakcínu, bez odpočinku obrátil svoje spřežení a spěchal dál. Ivanoff mu totiž řekl, že se epidemie ještě zhoršila. Strach o život jeho dcery ho úplně pohltil.

Musel se bez otálení rozhodnout, jestli pojede potmě a v sílící vichřici přes ony kry Northon Soundu. Kdyby se tam utopil, byl by konec. Kdyby ale projel, děti by na záchranu čekaly o den méně. Rozhodl se okamžitě - vydal se na zrádný led. Svým psům totiž věřil natolik, že by jim svěřil svůj život. Vůdčí pes jeho saní byl tehdy desetiletý sibiřský husky Togo. Psovod ho vychovával odmalička, byl poměrně malý, hnědý, ale houževnatý a velice, ale velice chytrý a inteligentní. Až neuvěřitelně. Měl schopnosti i instinkt. A nyní stál před osudovou zkouškou - musel bezpečně převézt saně s vakcínou přes zrádné kry.

Togo dělal na této cestě neskutečné kousky. Neomylně slyšel praskání ledu, neohlížel se na pána, ale sám uhýbal a vedl spřežení. Stejně uvízli na ledové kře, ale i z toho je Togo dostal - skočil s provazem do vody, přešel na pevný led a přitáhl saně k sobě. Vynalézavý pes tímto způsobem „odtahal“ saně z ker do bezpečí několikrát. Když dorazili naprosto vysílení do hostince na břehu zálivu, mělo Seppalovo spřežení za sebou 135 kilometrů za jeden jediný den. Lidský vůdce však nedal psům vůbec žádný oddech, svíral ho strach, dopřál jim jen maličkou přestávku a jelo se dál. Spřežení s vakcínou šplhalo ve sněhové bouři do prudkých kopců, ty podmínky byly nepředstavitelné.

Mezitím v Nome už čekalo na záchranu přes sto dětí, mezi nimi i Seppalova dcera. Když Togo dovedl saně na další „point“, kde čekal Charlie Olson s čerstvým spřežením, Seppala vypadl a nemohl ani mluvit. Vzdálenost 420 kilometrů urazilo spřežení vedené Togem za pouhé tři dny. „Byl (Seppala) úplně zmrzlý. Vyděsil jsem se, bál jsem se…“ popisoval Olson. Přesto se vydal na svou trasu, kterou ujel v pořádku a drahocenný náklad předal další legendě - Gunnaru Kaasenovi. To byl zkušený musher, jehož spřežení bylo složeno jen ze psů, které odchoval a vycvičil Seppala.

Vůdcem Kaasenových saní byl šestiletý sibiřský husky Balto, který nebyl moc zkušený a Kaasen později řekl: „Kdybych věděl, co nás čeká za peklo, nikdy bych ho leaderem nezvolil.“ Jenže naštěstí se ukázalo, že Kaasen s Baltem udělal trefu. A to doslovnou. Balto totiž dokázal naprosto nevídané věci - vedl saně i v nejhorším počasí, které kdy Aljaška spatřila. Vypukla bílá tma, Kaasen „neviděl svou ruku před očima“, padesátistupňový mráz vše živé naprosto sžíral. Vyrazili rovnou do sněhové bouře a bylo to šílené. Nejhorší.

Jeli v noci, závěje dosahovaly ohromných výšek, psí spřežení však houževnatě pokračovalo dál ve své záchranné misi. Balto dělal doslovné psí kusy. Například na poslední chvíli dokázal zastavit saně těsně před tím, než by sjely do řeky Topkok. Psovoda i ostatní psy tak ochránil před jistou smrtí. Kaasen měl předat vakcínu ve stanici Solomon, ale kvůli příšernému počasí a nulové viditelnosti zastávku minul. Kdyby se vrátil, hrozila všem jistá smrt. To hrozila i bez otočky, Kaasen proto nezaváhal a jel dál. Když se spřežení blížilo do cíle své strastiplné pouti, do Nome, stala se děsivá věc, která mohla zhatit celé úsilí dvaceti mužů a sto padesáti psů.

Obrovský poryv větru vymrštil do vzduchu všechna tažná zvířata, převrátil saně a bednička se sérem zmizela v závějích. Kaasen byl na pokraji zoufalství, hrabal ve sněhu za pomoci psů, brečel a křičel. Najednou začal Balto štěkat - v díře se objevil pečlivě zabalený vak s vakcínou. Kaasen drahocenný náklad přivázal sám k sobě - už byl tak obluzený, že musel mít sérum na svém těle. Dostavily se u něj i halucinace, psí spřežení však i v těchto šílených podmínkách táhlo saně dál. Začalo svítat, psal se druhý únor 1925. Nome se probouzelo do dalšího chmurného dne, všichni se báli, kdo onemocní tentokrát. Místní lovec se vydal zkontrolovat pasti, když něco zaslechl.

„Můj Bože!“ zvolal nevěřícně, když se zorientoval a uvědomil si, co vidí před sebou. Do města tiše vjíždělo psí spřežení s vakcínou. Pohled to byl neskutečný. „Jako kdyby se zjevili z nicoty, jako kdyby spadli z nebe. Myslel jsem, že jsou to duchové, že to nemůže být pravda! Pak jeden ze psů tiše zaštěkl. Začal jsem řvát: Vstávejte! Lidi! Oni to zvládli! Jsou tady!“ vyprávěl později svědek. Kaasen nemohl spřežení řídit, ztratil hlas, byl ztuhlý, Balto však neomylně své psí kamarády vedl do civilizace. Do cíle. 1085 kilometrů bylo zdoláno silou vůle, psí oddaností, věrností a houževnatostí. Doktor Welch vyběhl ven a spolu s ostatními začal nahlas plakat. Neuvěřitelná cesta s vakcínou byla u konce. Kaasen vypadl ze saní a plazil se po zemi, kde štkal a vrtěl hlavou. Neúnavný Balto se k pánovi lísal, Kaasen ho chytil a šeptal mu do kožichu: „Zatraceně. Jsi zatraceně dobrej pes!“ Doktor začal okamžitě očkovat a většina dětí se uzdravila. Včetně dcery Leonharda Seppaly.

Příběh o neskutečném odhodlání lidí a psů se okamžitě rozletěl po celých Spojených státech. Z Balta se stal národní hrdina, kterému postavili sochu. Připadla mu všechna sláva za úspěšnou dopravu séra do Nome. Togo obrazně řečeno utřel nos. Nastaly docela velké třenice, protože hlavním hrdinou byl Togo (dle jeho pána) a Balto slízl smetanu, protože to byl on, který dorazil do Nome.

Takto se mezi sebou majitelé hádali, ale psům to bylo ve finále zřejmě úplně jedno. Seppalovi však ne. Ten se urazil a po odhalení sochy Baltovi vzal Toga a začal s ním (a zbytkem psů ze svého spřežení) objíždět Ameriku, kde je ukazoval divákům na stadionech a ve zvěřincích. Togo se dožil šestnácti let. Jeho tělo bylo vypreparováno a nyní je Togo vystaven v muzeu na Aljašce.

Balto byl uspán po delší nemoci ve věku čtrnácti let v roce 1933. Byl též vycpán a lidé ho mohou vidět dodnes v Clevelandu. Na počest ojedinělé a neuvěřitelné záchranné výpravy se koná aljašský závod Trail Sled Dog Race, který měří 1800 km. Tento extrémní podnik znamená dodnes velké nebezpečí pro spřežení i mushery, protože se musí o vše postarat. Nic nedostávají, nejsou tam žádné občerstvovací a odpočívací stanice, při závodě nefungují vysílačky a často jde o holý život.

Na cestu se vydávají spřežení šestnácti psů, z nichž musí minimálně šest dorazit do cíle. Závod je proto často označován jako „poslední velký závod na Zemi, v němž není důležité vyhrát, ale přežít“.

Baltův životní příběh se v roce 1995 stal předlohou pro animovaný film Balto a jeho socha v Central Parku dodnes přitahuje obrovské množství turistů, kteří se „s tím pejskem z Aljašky“ fotí a lezou po něm.

Srdceryvný a neuvěřitelný příběh záchrany dětí z Aljašky byl skutečnou zkouškou odvahy, síly, věrnosti, oddanosti a pouta, které má mezi sebou člověk a pes. A ta zkouška byla úspěšná.

Zpracováno podle: Pes v historii: Togo a Balto, vítězové závodu se smrtí, Psí hrdinové z Aljašky zastavili epidemii smrtelné nemoci | Ábíčko.cz, Psí historie - Balto : PESWEB, Balto (pes) – Wikipedie, 100+1 časopis, Epocha časopis.,Pomníky psích hrdinů - příběhy z celého světa | PIETO.cz