Článek
Milan (51) souhlasil pod zárukou anonymity a změněného jména s povídáním o svém netradičním koníčku - lovení duchů. Milane, proč ta anonymita, myslím, že se nemáš za co stydět?
Protože bláznů běhá kolem nás dost a dost, tak se nemusím stydět, že jo (smích) - ne, čistě kvůli mé profesi. Jsem právník a pokud by se klienti dozvěděli, že ve volném čase běhám po opuštěných budovách a hřbitovech a někdy i celé noci promoknu někde venku ve snaze zachytit paranormální jev - asi bych možná trošku, trošičku ztratil na důvěryhodnosti…(smích)
Samozřejmě. Můžeme jít na samotný začátek, jak jsi se vlastně k tomuto neobvyklému koníčku dostal?
Po studiu a následné praxi, kdy nebyl čas absolutně na nic, jsem si řekl, že bych měl alespoň sportovat, což jsem vydržel pár dní - běh, tenis, golf, nic mi to neříkalo. Pak si kamarád někde v zahraničí sehnal detektor kovů a já byl úplně nadšený. Pořídil jsem si ho taky a vyráželi jsme spolu hlavně tady po okolí (Chodsko, Český les, pozn. autorky). Ve zdejších lesích a hvozdech se dá najít obrovská spousta artefaktů z doby druhé světové války, hlavně pak z doby jejího konce. Nacházeli jsme patrony, náboje, knoflíky z německých uniforem. Pravda, často jsem našel spíše staré hrnce a plechovky, ale občas se mi povedl úlovek - prostřelená německá helma, orlice z čepice, dokonce i pár věcí po americké armádě, která tenhle náš kout osvobodila. No a pak jsme se dostali až k Pivoňskému klášteru a byl jsem ztracený.
Klášter Pivoň jsem navštívila poměrně nedávno, část je opravena, když jsi ho poprvé uviděl, tak to zřejmě bylo jiné - pohltil tě jeho genius loci?
Naprosto. Bylo to strašidelné, doslova země nikoho. Ruiny, zrovna se prudce setmělo, zatáhlo se a já jen fascinovaně zíral na ochoz, který nikam nevede, na rozvaliny věže, kterou zapálil někdy v padesátých letech příslušník pohraniční stráže - začal jsem se o historii téhle fascinující stavby více zajímat a můj dědeček, pamětník osvobození a všeho tehdy, mi dlouze vyprávěl právě o klášteře. Také mi řekl, že tam straší a není radno tam chodit. Myslel jsem si, že mi spíš oklikou naznačuje, abych tam nelezl, aby se semnou něco nepropadlo, ale to, že se tam „něco“ děje, jsem pak vyposlechl i od jiných - tak asi začala moje fascinace tajemnem. To byla první stavba, kde jsem strávil sám noc, jen s foťákem. (více o Pivoňském klášteře např.zde: Bývalý augustiniánský klášter v Pivoni – Kudy z nudy)
Viděl jsi tam něco, vyfotil jsi něco?
Tu první noc ne. Ale byl jsem naprosto fascinovaný. Zvuky, které jsem v životě neslyšel, zvenku i zevnitř, ozvěna kroků, různé praskání a dunění…Do toho svítil měsíc, bylo to naprosto uchvacující, bál jsem se a zároveň jsem cítil, že tohle je ono. Několikrát jsem se tam vrátil, už s EVP přístrojem.
Popiš prosím, co je EVP?
Laicky řečeno - nahrávání hlasů mrtvých. Míval jsem nejprve klasický magneťák na kazety, připojil jsem mikrofon, vložil prázdnou kazetu, zapnul a čekal. A pak doma jsem si kazetu poslechl. A nic. To bylo ale skutečně v mém „pravěku“, posléze jsem se spojil s jedním opravdovým Ghosthunterem, který mne podrobně instruoval, že takhle to prostě nelze. Musíš k tomu mít skutečně vybavení, pokud se tomu chceš věnovat naplno, nestačí starý kazeťák. Následoval diktafon, který jsem položil někam, kde lze výskyt nějakých entit předpokládat a z druhého přístroje pustil šum a odešel. A konečně, když jsem doma prohnal nahrávku přes počítač, odlifroval šumy a zvuky např. lesa, ptáků, zvířat, konečně jsem něco zaslechl. Bylo to něco neskutečného. Nyní mám už profesionální EVP přístroj, který zachycuje zvuky „odjinud“, jak tomu říkám, v reálném čase. Pak jsem strávil hodiny na netu i v knihovně a hledal, kam jít, kde je to „nejstrašidelnější“, kde můžeš narazit na něco tajuplného. A zjistil, že jen u nás je těch míst několik a v celé ČR, to se ani nedá spočítat.
Konkrétně jaká místa zde v kraji jsou proslulá nějakou paranormální aktivitou? Kde jsi se cítil nejhůře, kde jsi zachytil nebo vyfotil něco, co nejde rozumem vysvětlit?
Konkrétně nyní již zbouraná stará nemocnice v Domažlicích a hřbitov s kostelem sv. Máří Magdalény ve Velharticích. Stará nemocnice ale byla skutečně děsivá. Její provoz byl ukončen v roce 2005 a srovnána se zemí byla v roce 2013. Prostě hned na kraji města stála příšerná opuštěná budova nemocnice, vždyť jsi jí musela vidět mockrát, a pomalu chátrala. Začalo se povídat, že tam straší, což se přímo nabízelo, historie nemocnice a navíc takto staré nemocnice bývá skutečně děsivá. Ale opuštěná byla ještě děsivější. Město sice zatlouklo všechny vchody, ale samozřejmě, že se dovnitř dostávali lidé, narkomané a bezdomovci. Jenže jen na chvíli. Báli se tam, přitom se to přímo nabízelo, opuštěné místo, spousta pokojů, spousta místa, anonymita. Jenže ne. Nikdo tam nechodil, povídalo se, že tam nikdo nevydrží, ani ty nejzkrachovalejší existence. Vzal jsem foťák, Évépéčko a vlezl dovniř - na tu noc skutečně nezapomenu.
No, navenek to vypadalo šíleně a dovnitř bych nešla, ani kdyby mi za to zaplatili, můžu tedy vědět, co jsi tam zažil?
Už jen to místo samotné. Opuštěná nemocnice, ponechána napospas. Bylo tam normálně i vybavení, na operačním sále byl stůl, skříňky, v pokojích postele, na chodbě židle, visel tam na věšáku župan, válela se tam bačkora, berle, invalidní vozík, mísy, zdi oprýskané, něco neskutečného…I onu „proslavenou“ komůrku pro přechovávání zesnulého mám vyfocenou, i s „jízdním řádem smrti“, abych citoval pana Koprfkingla. Tam se mi podařilo vyfotit pár orbů (průhledné koule různých velikostí, které se objevují na fotografiích, pouhým okem nejsou vidět. Někdo je považuje za pouhá zrnka prachu; pozn. autorky) a zachytit asi nejděsivější EVP. Já se tam normálně bál. Otočil jsem se, viděl stín, který veplul do dveří s nápisem sesterna, slyšel kroky na zborcených schodech, kde skutečně živý člověk chodit nemohl - půl schodiště neexistovalo, byla tam díra snad pětimetrová… Pořád něco někde klapalo a vzdychalo, cítil jsem změny teploty a vzduchu, cítil zápach, vzápětí strašnou zimu v místnosti, snad v bývalé ambulanci, kde nebylo ani okno. Hlavně neustálé kapání vody - to bylo slyšet odevšad. I v pokojích vedly trubky na stropě, nijak nechráněné ani nezakryté, z nich se ozývalo neustálé kapání. Ráno jsem odtud doslova utekl.
Co jsi nahrál?
Mám to tady v mobilu… co slyšíš?
Dětský pláč. Ale.. takhle třeba zní kočky, když se mrouskají, mohlo to být nějaké zvíře, myš, potkan.
To jistě mohlo. A tady?
Křik…pak někdo volá „nechte mě“… tohle nevím, co je…
Ve sluchátkách je to zcela zřetelné - Sestro, sestro, pít pít…podle hlasu stará paní. Skutečně jsem měl nahnáno i já, když jsem to slyšel. Ještě, že to srovnali se zemí. I když na druhou stranu je to škoda, ale nerad tohle pokouším víckrát a vím, že bych tam pravděpodobně lezl každý den. To člověku jako já skutečně nedá. (více o staré nemocnici například zde: Domažlická záhada. Stávala zde nemocnice, ve které strašilo? – Světoběžník.info (svetobeznik.info))
O Velharticích jsem slyšela… je tam ten dívčí obličej, co nejde přemalovat, ne?
Nejenom. Hlavní negativní energie je na samotném hřbitově. Říká se, že právě tento hřbitov inspiroval Erbena k sepsání balady Svatební košile. Prý se tam skutečně odehrál obřad nekromancie, vzkříšení mrtvého. Nevím, co je na tom pravdy, ale místo je to opravdu velice zajímavé. Negativní energii doslova vyzařuje. A ve štítě kostela je skutečně otisk dívčí tváře. Nevím ale, jestli to není spíš pareidolie (falešné rozpoznávání obličejů v neživých předmětech, za kterou může překrývání nervových mechanismů v mozku pozn. autorky) - zkrátka nejsem si jist. Nicméně tam je. A zcela zřetelná. Prý je to otisk dívky, která vedle kostela zahynula při autonehodě. Zachytil jsem tam šeptání, kroky, skřípání, ale hlas nikoli. Nicméně je to magické místo a všem doporučuji jeho návštěvu. Procestoval jsem celou republiku, další strašidelná místa jsou např. Býčí skála v Moravském krasu, hřbitov bláznů v Bohnicích, přespal jsem ve statku Pohádka - o těchto strašidelných místech se všeobecně ví. (více o Velhartickém hřibitově např. zde: Velhartický hřbitov – místo, kterým prostupuje zlo – Kudy z nudy)
Viděl jsi někdy ducha? Myslím zcela zřetelně, kdy jsi věděl, že je to duch?
Ano. Ale zajímavé je, že při svém „výzkumu“, jak tomu říkám, nikdy. To byly jen stíny a mihotání. A pak jednou jsem byl na návštěvě u kamaráda, bavili jsme se o zcela „světských“ věcech, spravoval mi auto a řešili jsme právě cenu různých oprav. Seděli jsme v kuchyni a on šel někam vedle do pokoje sepsat ceník. Sedím na židli, podotýkám, že to byla novostavba, krásný nový dům, žádná stará chalupa s historií, a najednou naproti na druhé židli sedí chlap. Já si na chvíli myslel, že jsem si zdříml a přišel někdo další na návštěvu, ale samozřejmě, byl jsem zcela bdělý. Bylo mu asi k šedesátce, na sobě měl bílou až zažloutlou košili, hodně zašívanou, to jsem si všiml. Je zajímavé, jakých blbostí a detailů si člověk všimne - drobným stehem zašívaná na několika místech. Měl šle, černé kalhoty a černý klobouk. Takový ten - k čemu ho přirovnat - asi jako nosil Feldkurát Katz…tvrďák prostě. A zase jsem si všiml, že ten klobouk byl hodně umaštěný a měl ho naražený do čela. A seděl nehybně. Já v tu chvíli absolutně nevěděl, co mám dělat, už mi bylo jasné, že je to to „něco“, ale proč zrovna tady za bílého dne v 11 hodin dopoledne v novostavbě? Doslova jsem paralyzovaně seděl a nevěřícně na něj civěl. Jako vidím zřetelně tebe, tak jeho. Měl zachmuřený obličej a plnovous. A oči se mu nějak - jak to popsat - pohybovaly, rozmlžovaly, kmitaly…než jsem se nějak vzpamatoval a hmátl třeba po mobilu, abych udělal aspoň jednu fotku, zmizel. Prostě prásk, byl pryč. Žádný obláček dýmu nebo tak, v jednu chvíli byl a v druhou nebyl. Zavolal jsem kamaráda, ten přišel s papírem a viděl, jak tam sedím s vytřeštěnýma očima a řekl jen: „aha..“. Bylo mu to jasné. Poté z něj vylezlo, že nejsem jediný, kdo toho pána viděl. On nikdy, ani jeho rodina, ale jejich jezevčík do kuchyně nikdy nevešel, zastaví se na prahu, začne kňučet a uteče. Prý mu to nedalo a pátral v archívech a na matrice. Dozvěděl se pak, že středem jeho pozemku vedla kdysi kupecká stezka a přímo v místě té kuchyně se měl zabít forman, kterému se splašil kůň. Dokonce přiznal, že při kopání základů narazil na zbytky smírčího kříže, ale nechtěl to řešit a zabetonoval ho do základů. Tak asi tak… žádný průsvitný duch, žádné strašidlo s ďábelským výrazem, žádné průhledné fluidum - ne, můj duch byl jako z masa a krve, zcela reálný - jenže nebyl.
No a co ty? Zažila jsi něco, co si neumíš vysvětlit?
No, jedna věc tu je…co mi nedává ještě po letech spát.. Když zemřela maminka, věděla jsem od pána z pohřební služby, kdy přesně ji budou spalovat, napsal mi to esemeskou. Ležela jsem v posteli a vzpomínala na ni, bylo mi strašně. A přesně v těch 11:15, jak jsi říkal o tom jízdním řádu pana Koprfkingla, jsem zcela jasně cítila ruku, která mi hladila vlasy a tvář. Naprosto zřetelně.
A jak ses při tom cítila?
Vlastně pěkně. Nějak jsem věděla, že se máma přišla rozloučit. Nevymyslíš si, že tě někdo hladí, to nejde, to prostě cítíš fyzicky. A já to cítila.
A já ti to věřím. Tohle jsem slyšel tolikrát, že se zesnulý přišel rozloučit a právě takhle - nevymýšlíš si to, děje se to..
A co si o tom všem vlastně myslíš? Existuje něco po smrti? Po tvých zkušenostech, co máme čekat?
Já tohle nevím. Je to fenomén, například to EVP, může to být omyl, může to být pouhé šumy, zvuky, které se dají reálně vysvětlit… může na nás působit jistá magie místa, jak říkáš ten Genius loci, že pak citlivější lidé vnímají - nevím co. Jen vím, že jsem se nesetkal vysloveně se zlem. Ano, bál jsem se, ale nikdy ne nijak démonicky nebo jak to popsat, nikde na mě nevybafl nějaký démon jako v hororech. Zlo je v lidech a život je takový, jaký si ho lidé udělají. A co je po smrti můžeme jen hádat - nikdo se odtamtud ještě živý nevrátil.
