My neumřeme, maminko? Slavná fotografie žen a dětí z vlaku smrti zachytila moment absolutního štěstí

V pátek 13. dubna 1945 si major americké armády Clarence L. Benjamin rozložil mapu Německa a naštvaně se pokoušel zorientovat v cáru pomačkaného papíru. „Zatracená válka! Já se v tom nevyznám. Kde že to má být?“ vyptával se mladého vojáka, který mu hlásil, že u tamtý vesnice se děje něco divnýho, pane! Clarence neměl na nic náladu, nechtěl nic řešit a přál si jen jedno jediné - být už doma!

Právě přišla depeše, že zemřel prezident Roosevelt, jeho vojáci byli otrávení a měli celé války plné zuby. Trčí tady někde u Magdeburku, Němci jsou v koncích, a tím víc koušou… „Ale vážně, pane. Jsou tam nějaký divný lidi. A v rokli stojí vlak. Měli bychom se na to podívat…“ naléhal desátník.

Clarence L. Benjamin tedy nasedl do džípu a vydal povel k odjezdu. Konvoj tvořily dva lehké tanky, vpředu jel sám Benjamin se čtyřmi dalšími vojáky, a pomalu a ostražitě projížděli tichou zalesněnou krajinou. Malá úderná skupina pokračovala podél řeky Labe, až vojáci dojeli k silnici nedaleko vesnice Farsleben v Sasku-Anhaltsku. Clarence dal povel k zastavení, protože mezi stromy se něco míhalo.

Američané vytáhli zbraně, ale záhy je šokovaně sklopili: z hluboké rokle pod silnicí se ozval křik - a k džípu najednou klopýtala skupina asi 200 lidí! „No, lidí… Byly to stíny. Mátožné vyhublé mrtvoly s dokořán otevřenými ústy. Víte, oni neplakali. Oni nás vítali. Oni se k nám potáceli a nevěřili tomu. Pak už jsme zjistili, co se stalo - v té rokli stál vlak. Odřený a zrezivělý vlak, ze kterého se nesl šepotavý nářek a vzdechy. Na ten zvuk já nikdy nezapomenu. Nikdy. Sténání, volání…“ popisoval přímý účastník osvobození Vlaku smrti z Bergen-Belsenu, penzionovaný soudce Nejvyššího soudu státu New York Carrol „Red“ Walsh.

Když američtí vojáci plně pochopili, na co se to vlastně dívají, major Benjamin vzal aparát značky Kodak, který dostali důstojníci z jeho jednotky pro dokumentování svých misí, naklonil se do rokle a začal fotografovat. V tu chvíli se ze stráně vydrápala skupina žen a maličkých dětí. V popředí se motala vysoká matka v šátku, která měla tvář doslova zrůzněnou žalem i štěstím.

Její výraz je nepopsatelný, mísí se v něm naděje, úžas, doufání, utrpení, štěstí i zoufalost. Za ruku drží malou holčičku. Cvak! stiskl major Benjamin spoušť svého Kodaku, aniž by tušil, že právě vyfotil snímek, co oblétne svět. Ale až za dlouhá desetiletí! Fotka totiž ležela v krabici od bot na půdě domu válečného veterána z New Yorku - a zveřejněna byla až v roce 2001!

Jaký je příběh srdceryvného snímku, jemuž se také říká Štěstí?

Na druhém obrázku je paní z fotky v sedmdesátých letech. Její jméno na přání rodiny neznáme.

Středoškolský učitel dějepisu Matthew Rozell z amerického města Hudson Falls dostal kolem roku 1995 nápad na velice ambiciózní projekt: „Chtěl jsem vyzpovídat všechny žijící veterány druhé světové války z Hudson Falls a okolí. Když jsem s nimi začal mluvit, odkazovali mě na další veterány, až jsem běhal po celém státě New York s diktafonem a blokem. Potom, za pomoci studentů, vznikaly záznamy výpovědí těchto mužů, co bojovali v Evropě proti Němcům. Nazval jsem to Věci, které viděli naši otcové,“ popisoval Matthew okolnosti nálezu fotky.

Matthew se do projektu doslova „zavrtal“ a byl jím jako posedlý. Dozvídal se neskutečné věci. Někteří z veteránů už žili v domovech důchodců, ochotně a rádi vyprávěli o své účasti při vylodění v Normandii, o dalším putování rozbitou Evropou a následném osvobození. Matthew Rozell se díky rozhovorům dostal v roce 2001 až do pracovny penzionovaného soudce Nejvyššího soudu státu New York. Carrol Walsh, kterému kamarádi z války říkali Red, uvítal pedagoga velice laskavě a nabídl mu kávu.

„A co chcete vlastně slyšet? Jak jsme stříleli po Němcích? Byli to kluci. Mladí jako my. Viděli jsme věci, o nichž nemáte ani ponětí. Které si nedovedete ani představit. Víte, dodnes se mi o tom zdá. A to jsem byl chlap jako hora,“ kýval hlavou starý soudce. Jeho dcera Elizabeth, která byla rozhovoru přítomná, vařila kávu, a sotva začal tatínek vypravovat, do hovoru různě zasahovala: „Musím mu to občas připomenout,“ usmívala se omluvně na Rozella, „Tati, říkal jsi už panu učiteli o tom příšerným vlaku?“

„Pravda! Magdeburský expres. Pekelný vlak z Bergen-Belsenu. Mám tady i pár fotek, jen počkejte,“ sbíral se ztěžka z křesla starý muž, dobelhal se do podkroví, kde vytáhl ze šuplíku staré komody krabici od bot a začal z ní vytahovat vybledlé snímky. „V tu chvíli jsem věděl, že to je zlatý důl pro můj výzkum. Jenže pak jsem uviděl tu ženu, tu maličkou holčičku. Srdce se mi zastavilo,“ vyprávěl Matthew pohnutě. Snímky si od soudce vypůjčil a záhy se fotografie s prostým názvem Štěstí rozlétla do celého světa. Lidé se začali ptát: „Co to je? Kde to bylo? Co se tam stalo? Kdo jsou ti lidé?“ A Rozell odpovědi znal.

Na sklonku března roku 1945, pouhých pár týdnů před osvobozením koncentračního tábora Bergen-Belsen na severu Německa, postupovala vojska Spojenců dál a dál do srdce bortící se Třetí říše, a nacisté potřebovali vězně z koncentráku urychleně odklidit. Mezi 6. a 11. dubnem proto z tábora vypravili trojici vlakových transportů – v každém z nich bylo natlačeno zhruba dva a půl tisíce polomrtvých lidí. Všechny tři soupravy měly směřovat do Terezína. Do cíle ale dorazil pouze jeden jediný.

Druhý vlak čtrnáct dní bloudil mezi bojovými liniemi (tzv. ztracený vlak), až ho osvobodila Rudá armáda. Fotografie, o které je tento text, dokumentuje poslední zastávku třetího vlaku (vlak smrti, zastavený vlak, uvázlý vlak), v jehož přecpaných vagonech se bez kapky vody a jídla tísnili Židé z Maďarska, Polska, Nizozemska či Slovenska. Mnozí z nich se v Bergen-Belsenu nacházeli v takzvaném zvláštním táboře – Němci si je tam šetřili pro případnou výměnu za zajaté nacistické důstojníky. Právě proto měli na sobě stále relativně dobré civilní oblečení.

Lidé byli nahnáni do typických zastaralých nákladních vagonů z první světové války, které nesly označení „40 a 8“ – což znamenalo, že vůz pojme buď 40 mužů, nebo 8 koní. Nacisté však do každého z nich bez milosti našlapali až osmdesát Židů. Nebozí vězni v nich celé dny stáli jako sardinky v plechovce, bez možnosti se pohnout, nadechnout nebo si sednout. V soupravě, kterou pak Američané poněkud cynicky překřtili na Magdeburský expres, cestovaly hlavně ženy a maličké děti.

Vlak se pohyboval zoufale pomalu a neustále stál v polích, protože všude kolem zuřil válečný chaos. A navíc dostali důstojníci SS, kteří vlak doprovázeli, jasný rozkaz: pokud by hrozilo, že vlak padne do rukou Spojenců, mají celou soupravu i s dvěma a půl tisíci lidmi vyhodit do povětří! Uvnitř vagonů panovalo pravé peklo na zemi - lidé neměli absolutně žádnou možnost vynést mrtvé nebo se alespoň napít. Když už v dálce hřměla dělostřelecká palba, vlak smrti zastavil u malé obce Farsleben, asi sedmnáct kilometrů od Magdeburku.

Němečtí vojáci se dostali do pasti mezi postupující Rudou armádu z východu a Američany ze západu. Německé velení tehdy vydalo opravdu zrůdný a chladnokrevný rozkaz: rozjet celou soupravu na poškozený železniční most přes řeku Labe a sjet z konce zničených kolejí přímo do hluboké vody! Všech dva a půl tisíce „pasažérů“ se mělo v uzamčených vagonech utopit, protože nesměl zbýt jediný svědek!

Tento hromadný masakr nebyl realizován z čistého pudu sebezáchovy, protože i strojvůdce byl jenom člověk a odmítl skákat z lokomotivy, aby si zachránil holý život. „A hlavně na to neměl žaludek. Umíte si to představit? Rozjet vlak s 2 500 lidmi rovnou do řeky? Vzal by si to nějaký civil na svědomí?“ pokládal si řečnickou otázku Matthew. Vlak byl proto raději odstaven na nějakou starou zapomenutou kolej u Farslebenu a všichni vojáci i mašinfíra utekli.

„Zřejmě jim někdo otevřel. I v tom spatřuji malý záblesk lidství. Ty dobytčí vagony měly přivařený zámek. Někdo ho před útěkem musel rozbít, protože lidé z prostředního vagonu mohli ven a pomohli dalším,“ vyprávěl soudce Red Walsh. Ten tehdy seděl na lehkém tanku a byl přímým účastníkem celé kruté scenérie, která ale zároveň přinesla nesmírně dojemné okamžiky. „Už se blížil 743. tankový prapor, náš prapor. Ti lidé lezli nahoru z posledních sil. Na jejich výrazy nikdy nezapomenu,“ opakoval Red.

Jeden z amerických vojáků, Abraham Cohen, tehdy vyskočil na tank a z plných plic zařval: „Jsem také Žid, jsem jeden z vás!“ „Cohen brečel jako malé dítě. Pořád říkal - podívejte se na ty maličké. Podívejte na to, co jim udělali. Osvobození lidé mu s pláčem padali kolem krku. Ženy měly vyhaslé oči, myslely si, že je to konec. Vzaly děti za ruku a šly na smrt. A najednou si všimly, že máme jiné uniformy. Že to asi nakonec dopadne dobře. Výrazy těch dívek a matek se začaly měnit. Tohle nepopíší žádná slova, nezachytí to kamera. Byl to záblesk naděje, pak se začaly nevěřícně usmívat… Plakaly štěstím. Křičely a drásaly si vlasy a tváře. Radostí!“ plakal Red.

Okamžik onoho prozření zachytil major Benjamin na proslulé fotce matky s dcerou. „Její výraz je syrové a ryzí štěstí. Žena tomu nemůže uvěřit. Jela na jistou smrt, nyní stála před americkými vojáky. Ta maličká ji tahala za oděv a otírala matce slzy. Mluvila tuším maďarsky. My neumřeme? Všichni brečeli. Jenže potom nám tam ti Židé začali kolabovat. Byli podvyživení, vyčerpal je jen výstup do kopce. Ženy omdlévaly, děti byly dehydrované. Museli jsme něco dělat.“ popisoval Red.

Americká armáda okamžitě zahájila obří záchrannou operaci. Všech dva a půl tisíce zbědovaných přeživších přesunula do nedalekého města Hillersleben, kde jim armádní lékaři poskytli první pomoc. Situace byla kritická – lidé byli tak vyhladovělí, že mnozí z nich mohli přijímat výživu pouze nitrožilně. Vojáci také museli hlídat hladové děti, aby si nebraly jídlo - jejich scvrklé žaludky by nálož potravy jednoduše nezvládly. Valná část vězňů z vlaku smrti přežila, i když neznáme detailní čísla ani délku života osvobozených Židů.

Američané pak museli zachráněné lidi opustit. Bojovali, přesouvali se, válka se chýlila ke konci - a major Clarence L. Benjamin měl fotky „Magdeburského expresu“ pořád u sebe. Až po válce ve vlasti při setkání se spolubojovníky předal celou obálku budoucímu soudci Redovi: „Nechtěl s tím mít nic společného. Možná jsme působili jako frajeři, jako hejskové z USA se žvejkačkou v puse, co rozdávají z džípů čokoládu a nylonky. Ale tohle se podepsalo na každém z nás.“ přiznával Red učiteli Matthewovi, který fotografii záhy vyslal do světa.

Ohromující momentka zachráněných Židovek lidmi pohnula. Byli dojatí a rozechvělí. Jenže přišla i studená sprcha. Na diskusních fórech a sociálních sítích se okamžitě vyrojily spousty popíračů holocaustu a internetových trollů, kteří začali hystericky křičet, že celý snímek je podvrh a židovská propaganda. „Podívejte se na ty ženský! Vždyť jsou čisté, učesané a mají na sobě kabáty! To přece nejsou žádní vězni z koncentráku, to jsou najatí komparzisté, co to po válce sehráli pro kameru v ateliéru!“ prohlašovali s neochvějnou jistotou tito lidé a tvrdili, že žádný vlak nikdy neexistoval!

„Neměl jsem ani náladu jim to vyvracet. Cokoliv řeknete, okamžitě to otočí proti vám. Používají nesmyslné argumenty.“ vrtěl hlavou Matthew. Že ženy nebyly oblečené do roztrhaných mundúrů? Patřily mezi vězně určené k případné výměně. Nehledě na to, že američtí vojáci tehdy u Farslebenu nenatočili a nenafotili jen jednu fotku. Existovaly desítky dalších snímků, armádní hlášení, pitevní protokoly šestnácti lidí, kteří u kolejí zemřeli hlady, a hlavně stovky přímých svědectví jak ze strany amerických tankistů, tak samotných přeživších.

„Kdyby se tito „hrdinové“ měli před ty ženy postavit a říct jim do očí, že jsou podvodnice, podělali by se strachy. Nikdy by to neudělali. Jsou silní jen za klávesnicí nebo při psaní anonymních dopisů,“ mávl rukou nad vybájenými teoriemi Matthew Rozell, který také urputně pátral po identitě ženy v šátku.

„Hlásila se mi řada svědků. Uváděli, že v popředí snímku poznávali svou příbuznou nebo známou.“ popisoval Rozell. Nakonec se mu podařilo zjistit, že paní pocházela z maďarského města Makó, v osudný den jí bylo 35 let, její dceři necelých 5 let a po osvobození se vrátila domů do Maďarska, kde také v poměrně vysokém věku zemřela. Vnučka maďarské Židovky z fotky si dle Matthewa nepřeje zveřejnit jméno (svoje ani babiččino), ale on její identitu zná.

Středoškolský učitel o vlaku smrti napsal knihu, podle které bylo natočeno několik dokumentů i filmů. A na závěr řekl: „Je vlastně úplně jedno, jak se ta žena jmenuje. Její výraz vešel do dějin. Štěstí, ryzí a čisté štěstí v té nejsyrovější možné podobě. Podívejte se na to pořádně. Jasně vidíte, že i když se zdá být situace zcela bezvýchodná a beznadějná, může se vše v okamžiku změnit na nesmírnou radost.“

Zpracováno podle:

Chronicle.com, iDNES, THM.com, RHP.com, Památník Terezín, Reflex, Jewish Virtual Library, USHMM.com, 13april1945.com