Článek
Nedávno jsem psala, že jsem stará, protože mám vrásky. Kdepak! Stáří se pozná, že vám začnou umírat první lásky. I rým se mi nechtěně povedl! Včera jsem šla pro dcerku do školky. Jelikož mi nikdy nikdo nepíše, ve schránce jsou vesměs nastrkané jen letáky, ale při letmém pohledu jsem si všimla obálky s černým pruhem. „Ježišmarjá,“ rozklepala jsem se a přemýšlela, kdo by mi mohl ještě umřít. „Vždyť už jsou všichni mrtví!“ zasmála jsem se nervózně. Také styl onoho sdělení, že někdo došel na konec své cesty - dopis - bývá většinou doménou starších lidí. A všichni moji milovaní starší lidé už jsou tam!
Na obálce moje jméno, adresa, čas ale pokročil, musela jsem běžet do kopce pro tu moji princeznu, která chodí „po o“. V kapse mě ta obálka přímo pálila. A jak to tak bývá, začnou se vám honit hlavou různé kraviny. „Dneska ráááno dal mi Džony smutnýýý psanííí…“ jela mi mozkem melodie. A nebo: „Dnes je pro mě černý, nejsmutnější ráno. Dopis dostal jsem černě ozdobený… Nevím, ani co je tam uvnitř napsáno, když ho vidím, oči mám zarosený…“ broukala jsem si zcela, ale zcela idiotsky před veselým vchodem do mateřské školky, kde jsou to samá nakreslená rozesmátá sluníčka a jablíčka. A dost!
Sedla jsem si na lavičku a roztrhla dopis. Parte, jasně. Jméno mi v první chvíli vůbec nic neřeklo. A pak se mi rozsvítilo. Tak Petr… Moje první láska. Myslím tím ta velká, se vším všudy, voňavá a krásná, kdy se zdá, že vám vyletí srdce z těla, kdy máte motýlky v břiše. Kdy se nemůžete dočkat, až se uvidíte, a sotva se rozloučíte, je vám smutno. Kdy se stane ta věc, která mladou holku promění v ženu. Kdy je všechno tak krásné, že to nutně musí skončit nějakým strašným rozchodem, který vám rozdrásá nitro na cucky. Parte obsahovalo jeho jméno a„náhle“ - pod čím si lze představit fakt všechno možné.
Mám spoustu parte, dalo by se říct, že na ně mám založený obrovský šanon (to byste koukali!), takže se v těch opisných slovech vyznám. Tragicky, po dlouhé nemoci, po krátké nemoci, však to znáte. Každý to zná, bohužel. Ale náhle - to je pitomé. Nevěděla jsem nic. Pak tam bylo jen „zarmoucená rodina“ a „v kruhu rodinném“. Takže se mu muselo něco stát, nebyla jsem s ním v kontaktu asi deset let. Nějaké sociální sítě měl, to vím jistě, ale spíš jsem si občas napsala s jeho maminkou, která mě měla tehdy docela ráda. Věk 48, takže to bylo asi rychlé, ono prásk bum. Nebo také něco úplně jiného. Ale ne, Petr drogy nebral. Ani moc nepil. Alespoň co já vím.
A tohle všechno mi proběhlo hlavou během jedné vteřiny, když jsem seděla na lavičce před školkou. A bylo mi hrozně. Ale také jsem začala vzpomínat. Když vzpomínám, tak se mi vynořují věci, které jsem dávno ztratila v paměti, ale najednou jsou tam. Právě Petr byl tím, kdo formoval moje ženství. Kdo mi tehdy dodal ono tolik potřebné sebevědomí, které potřebuje každá holka, která se mění v ženu. Bylo mi asi sedmnáct, jemu o dva tři roky víc. Tehdy jsem odkládala punkovou pubertu a hledala nějaký jiný směr v životě. Petr mi ho dal, ukázal, nasměroval. Byl tak hezký - tak moc! Vysoký svalnatý blonďák, rocker, který bez kožených kalhot a křiváku nevyšel z domu. Pod tvrdou slupkou byl sečtělý, milý a něžný.
Zamilovala jsem se tak strašně, že všechny moje dosavadní vztahy mi přišly jako - ani nevím co. Prostě nic. To nebylo, to se nestalo. A když se žena utváří v ženu, musí přijít nějaký moment, kdy si uvědomí, že je ženou. A zamilovanou ženou. V mém případě to byl klavír. Já netušila, skutečně ne, co to dovede s holkou udělat! Možná mi některá z dam dá za pravdu! Netruchlila jsem, neplakala, jen v nitru sbírala všechny ty krásné střípky, abych z nich skládala příběh našeho vztahu. Který trval sice krátce, naše cesty se rozdělily docela brzy, ale na jednu chvíli fakt nezapomenu. Vlezli jsme tehdy s Petrem ruku v ruce do nějaké pražské nóbl kavárny.
Byla strašná zima, takže jsme si zmrzlí jako fíci chtěli dát grog. Obsluha se tvářila mírně řečeno divně - Petr vypadal jako nějaký člen motorkářského gangu, kůže vrzala a skřípala, když si svlékl bundu, obnažil svalnaté potetované paže. Galantně mi přidržel židli, pověsil mi bundu na věšák, sedli jsme si a číšník neochotně oznámil, že „stůl bude za chvíli obsazen“ čili „seber si ty svý kožený hadry a vypadni odsud, šupáku!“ Petr se jen usmál na půl úst, objednal nám grog, zapálil si (ach, kde jsou ty časy, kdy se nemuselo mrznout venku u počůrané zdi!) a pak si všiml klavíru.
Otevřený kavárenský klavír, na něm byla nedopitá sklenka vína, popelník s vajglem, pianista si evidentně někam jen odskočil. Petr si sedl na stoličku. „Co děláš?“ zasyčela jsem směrem k němu poměrně vyděšeně. „Já vím, že nás vyhodí, ale počkej aspoň, než dopijeme!“ Myslela jsem si, že párkrát třískne do kláves, aby se s nepřátelskou kavárnou rozloučil po svém, než nás prohodí otočnými dveřmi a za námi nahází naše svršky. Mě by v životě nenapadlo, že umí na klavír! A jak! Jsou prostě věci, za které se ti kluci/chlapi v určitém věku asi stydí, nebo já nevím…
A tenhle obrovský zadumaný rocker v kůži najednou začal tiše a pak stále hlasitěji hrát. Nevěřícně jsem tam seděla a poslouchala nádhernou melodii - byla to ta titulní z Angeliky. Prsty mu létaly po klávesách sem tam, měl hlavu nakloněnou na stranu, přimhouřené oči. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak nesmírně sexy tohle je. A nebyla jsem zdaleka sama. Personál stál shromážděný poblíž a jen se díval. Slečna servírka se tvářila, jako kdyby jí ulétlo včelstvo a já byla tak hrdá! Měla jsem sto chutí k ní jít a říct: „Je můj, heeeč!“ A udělat takové to Pchááá! jako princezna Droběna, když poponášela Trávníčka na plese.
Petr dohrál, prokřupl si prsty, dopil grog a pak mi zamával před obličejem. „Co je ti?“ smál se. Civěla jsem na něj jako tele na nová vrata. To bylo… A co jsem mu měla říct? Že okamžitě a teď hned, nejlépe zde na stole…? Však rozumíte!
A tohle vše je pryč. Talent, život, vše skončilo. A já nevím jak a proč. Asi se to nikdy nedozvím. Chci se to vůbec dozvědět? Není lepší si hýčkat ten jeden jediný okamžik, kdy jsem pochopila, že jsem žena? Nevím. A proč to vůbec píšu? Protože každý z nás měl první lásku. Tu pravou. Je jedno, jestli to byl muž nebo žena. Ale byl první. A najednou je pryč.
V tu chvíli si uvědomíme, že život je krátký, a je třeba žít každým momentem. Užívat si chvíli, ve které právě teď jsme. A vzpomínat. A snít. Vzpomínky nám může vzít nemoc, čas, ale naše sny nikdy. Ty patří jen nám.
A také mi došlo, že i já jsem byla něčí první láskou. My všichni. Tak snad jsme se toho zhostili se ctí a až jednou umřeme, budou na nás pro změnu vzpomínat oni. I když neumíme hrát na klavír!
Tak na první lásky a na první vrásky. A na Petra. Díky, chlape a pozdravuj tam nahoře!
