Mutant z ruské vesnice: Nebohý tvor Aljošenka plakal na hřbitově, zmatená stařenka ho krmila cukrem

Kdo byl Aljošenka z Kaolinovy? Tato otázka dodnes zůstává bez odpovědi. Příběh tohoto zvláštního tvora je bizarní i na ruské poměry, jak bychom mohli říct! Krátký pobyt „Kyštymského trpaslíčka“ v malé vesnici za Uralem se také velice těžko popisuje, protože i realita, kterou lze dohledat v archivech a seriózních zdrojích, v tomto případě předčí jakoukoliv fikci.

V příběhu, nad kterým mnozí jen útrpně zakroutí hlavou a pomyslí si něco o blbostech a pohádkách, figuruje opravdu zvláštní figurka, kterou prokazatelně viděli očití svědci a existence mumifikovaného tělíčka je zdokumentována, nafocena i natočena. „Co to sakra bylo? Mimozemšťan? Potracený plod? Deformované dítě? Mutant? Podvod? Hoax? Něco jiného?“ vrtěli hlavou Rusové a žádali vyšetření celé obskurní události. Jenže asi 25-30 cm vysoká mumie droboučkého tvora se ztratila.

„Aljošenka tu byl. Mohli jsme ho vystavit, proudili by k nám cizinci, s nimi peníze. Každý by ho chtěl vidět na vlastní oči. Jenže to dopadlo jako vždycky. Sotva někdo zmínil, že jde o mutanta po Kyštymské jaderné katastrofě, už Aljošenkovo tělo nikdy nikdo neviděl,“ říká ruský novinář Igor Menščikov. Má na mysli nehodu s následnou radioaktivní kontaminací okolí, která se stala 29. září 1957 v komplexu Majak, kde se vyrábělo plutonium pro sovětské jaderné zbraně.

Mimo otázek bez odpovědí je součástí Aljošenkovy neuvěřitelné anabáze hlavně jedna nebohá žena, která stvoření našla a považovala je za svého syna. Pokud se budeme držet všech dostupných zdrojů, pro ruskou i světovou veřejnost začala Aljošenkova historie šestého června 1996, kdy se obézní padesátiletá paní Tamara Prosvirina vydala s nákupní taškou plnou základních potravin za svou tchyní.

Ta se jmenovala (také) Tamara Vasiljevna Prosvirina, bylo jí 74 let a bydlela ve druhém patře oprýskaného paneláku ve vesnici Kaolinovy na okraji Kyštymu v ruském Čeljabinské oblasti. A neměla to v hlavě v pořádku.

To ostatně věděla celá vesnice. Tamara se občas ztratila v lesích, celé dny se nevracela, museli ji hledat v rojnicích - když ji pak našli, tančila někde na paloučku v trávě nebo trhala luční kytice a nahá se koupala v potoce. Milovala také hřbitov. „Co tu děláš, pojď domů!“ naháněla občas starou paní sousedka Naděžda mezi hroby. „Ty je neslyšíš? Já je slyším! Volají mě!“ švitořila Tamara, která se ale nechala chytit a dovést domů.

Nebyla nebezpečná. Jen pomatená. Komická figurka. „Hele, Tamara už zase někam běží! Asi zavoláme toho lékaře, je čas, aby šla zase do blázince,“ usmívali se shovívavě obyvatelé Kaolinovy, když ji zase viděli v dlouhé noční košili za úplňku vcházet do lesa. Všichni byli přesvědčení, že se jednou nevrátí. Že zabloudí a zemře. Nebo někam spadne, zraní se a pomoci se nedovolá. Když bylo nejhůře, zavolali sanitku. Tamara byla v léčebně už několikrát a bylo jasné, že se tam co nevidět zase vrátí.

Její snacha nyní brblala: „Od tý doby, co je Serjoža ve vězení, tak je to s ní čím dál horší. Já tam ani nechci jít. Zase mi bude vykládat nesmysly. Je to blázen.“ přemýšlela Tamara mladší a zase se v duchu zlobila na svého manžela, co si odpykával trest za krádež. A ona tady musí zvonit a zvonit! „Neotvírá. Aby tak…“ strachovala se nervózní žena. Cvak! Konečně se v zámku ozvalo šramocení klíče a dveře se rozlétly dokořán. Tamara Vasilijevna Prosvirina překvapila snachu svou rozzářenou tváří. „Pojď honem dál, honem dál!“ šeptala a tiskla si prst na ústa. „Pšššt! Ať ho nevzbudíš!“

Tamara na tchyni vytřeštila oči, odložila nákupní tašky a přemýšlela, jak se nejlépe dostat k telefonu. „A je to. Už jí hráblo definitivně,“ usoudila v duchu a ostýchavě vešla do páchnoucího bytu. A tam spatřila výjev jak z pohádkového hororu. V rozhovoru s novinářkou Olgou Rudakovou pak šokovaně vyprávěla:

„Vešla jsem dovnitř a něco tam pískalo. Po kuchyni se válel rozsypaný cukr a balení karamelek. Tchyně byla v divné náladě, prostě šťastná? Nikdy jsem ji tak neviděla. Co zavřeli Serjožu, spíše bláznila. Teď mě vedla k malé postýlce, co stála vedle její postele, byla po Serjožovi a žily v ní vždy kočky. Teď tam ale něco sykalo. Myslela jsem, že je to vrh koťat nebo myší. To ona dělala. Sbírala to, umřelo jí to, pak zase začala bláznit. Jenže to nebyla kočka!“ otřásala se paní Prosvirina.

Když se nejistě zeptala Tamary, co to tam schovává, stará paní jí zcela vážně oznámila: „U mě je děťátko! Aljošenka miloučký! Nyní ho nakrmím! Pojď!“ zavedla Tamara snachu k postýlce. V ní leželo „něco“ divného, tvor, který byl pevně zavinutý v bílé zavinovačce. Vyděšená snacha vyprávěla: „Zeptala jsem se jí, co to je? Kde tohle vzala? Odpověděla, že je to přece její dítě, její Alexej, Aljošenka. A že ho nakrmí. Vzalo si to karamelku. Chtivě po ní chňaplo pusou. Ne pusou. Otvorem,“ říkala Tamara mladší a popisovala další obskurní události, které se v panelákovém bytě odehrály.

Po nakrmení Aljošenky totiž následovalo i přebalení. Tamara Prosvirina láskyplně a zkušeně rozbalila „miminko“ a otírala mu zadeček, jako kdyby šlo o skutečné dítě. Muselo to být hrozné, jak ostatně dosvědčila snacha: „Mezi nohama měl Aljošenka nějakou vodičku, řídkou. Nevím, jestli ji tam dala sama. Nebo to z něj teklo. Po rozbalení zavinutí jsem uviděla droboučkou zrůdu. Hlavu to mělo jako cibulka. Místo úst otvor, bradu to nemělo. Díval se bez mrkání, tiše svištěl. Nebo spíš sténal.“

Paní Prosvirině se pak v tchynině bytě udělalo špatně a šla se na záchod vyzvracet. Byla přesvědčená o tom, že pomatená paní někde sebrala živé zvíře s deformací. O tom se ostatně šuškalo v celém okolí - Kyštymská katastrofa se tajila, venkované to moc neřešili, ale je pravda, že se někdy objevil zvířecí mutant. Jenže „tohle“ opravdu vypadalo jako člověk! Maličký, asi třicet centimetrů dlouhý… Když se žena vrátila ze záchodu, Tamara krmila svého Aljošenku tvarohovým sýrem, který vytáhla z její tašky.

„Podívej!“ kolébala bláznivá stařenka uzlíček. Její snacha už jen dávila naprázdno a pozorovala, jak Aljošenka hltá tvaroh. „Miloučký! Dobroučký!“ zpívala Tamara Prosvirina. Mladší žena raději utekla z bytu - a když se vyřítila ven, zastavili ji sousedé staré Tamary: „Co se to u ní děje? Celé noci zpívá. Něco tam kvičí. Loudí na nás cukr a karamelky. Že tam má nějaké dítě a našla ho na hřbitově. Co to je za hrůzu?“ křižovali se lidé a dohodli se, že je na čase nechat Tamaru zavřít do blázince.

Snacha s tím souhlasila. Ono to bylo na pováženou! Aby si tchyně domů tahala všelijaká zvířata - a ještě ke všemu znetvořená, fuj! „Copak si vážně myslí, že je to její dítě? Uvědomuje si vůbec, kolik je jí let? Takhle hrozný přeludy nikdy neměla!“ vykládal jeden z přítomných. Sousedka z horního patra byla také pohoršená: „Hlavně je to slyšet. Kvílelo to celou noc. A ona tam vypráví hodiny a hodiny nějaké nesmysly. Už musíme něco udělat.“ Slovo dalo slovo, lidé Tamaru Prosvirinu nahlásili úřadům - a o pár dní později přijela sanitka.

Ubohá stařena se strašně bránila. Vlekli ji po schodech v potrhané košili a ona kvílela: „Aljošenka! Musím nakrmit Aljošenku! On tam zemře! Nechte mě!“ „Lékaři si jen vyměnili významné pohledy. Slyšeli to už stokrát – někdo má v bytě neviditelné spiklence, jiný zase anděly. Pro ně byla Tamara Prosvirina jen další diagnóza, stará schizofrenička, která se v rámci své psychózy upnula na neexistující dítě.“ domnívá se Igor. Tamaru odvezli do blázince v blízké vesnici Novogornyj, kde ji ostříhali dohola a přivázali k posteli.

Tamara Prosvirina stále žalostně plakala a pořád dokola vyprávěla o svém „fantazijním“ synovi. Jeden z psychiatrů měl dobré srdce a pomatenou pacientku si vyslechl. „A co mi o něm řeknete? Kde jste ho vůbec sebrala?“ ptal se jí. Tamara byla tak šťastná, že ji někdo poslouchá! Překotně lékaři vypravovala, že někdy na konci května uslyšela volání. „Tak říkala hlasům ve své hlavě. Volání. Potom měla puzení chodit do lesů.“ říká novinář.

Stařenka se tedy vydala za hlasem a došla na hřbitov: „Tam na hrobě jsem uviděla děťátko, ale zahrabané hlavou do země. Vyhrabala jsem ho. On plakal, hlasitě plakal. Pšššt! Můj drahý! Kolébala jsem ho. Hlasy mi řekly, že ho mám zabalit a dát mu teplo. Žil. Odnesla jsem jej domů a zahřála ho. Děťátko se dožadovalo potravy. Dala jsem mu vodu s cukrem, snědl karamelku, tvaroh a sýr. Poté snědl vše, co jsem mu dala,“ vyprávěla nebohá paní, které v blázinci raději zvýšili dávky léků, aby měli (i ona) klid.

Klid však rozhodně nenastal ve vesnici Kaolinovy. Nikdo už do Tamařina bytu nešel, lidé se báli a snacha si prý pomyslela, že ať to bylo cokoliv, stejně to umřelo. Jenže neumřelo. Tedy zatím. Když se setmělo, občané slyšeli podivné zvuky. Kvílení, sykot; jakési prazvláštní srkání a hvízdání. Tamara Naumova, která se o starou Prosvirinu občas starala, říkala novinářce Olze Rudakové, že to bylo „naléhavé tak, že si lidé zacpávali uši“. Všem bylo z toho zvuku špatně. Aljošenka prostě a jednoduše naříkal hlady.

Když to vše konečně utichlo, obyvatelé usoudili, že tam nejspíš pošla nějaká kočka nebo králík. Starali se jako vždy jen o sebe a mávli nad osudem Tamary i nějakého halucinačního Aljošenky drahého rukou. Za několik týdnů se do opuštěného bytu vloupal místní zlodějíček jménem Vladimir Nurtdinov, který „u tý bláznivý baby“ hledal nějaké cennosti. Místo cenností našel mrtvého Aljošenku.

„Myslel jsem, že je to nějaká panenka z vosku. Bylo to hnědé, svraštělé, s obrovskýma očima. Pak mi došlo, že je to mrtvola,“ vyprávěl později policii Nuritdinov, který vzal „panenku“ k sobě domů. Umyl ji v dřezu, propláchl alkoholem, vysušil tělíčko a uschoval je v garáži. „Mám doma mimozemšťana!“ chlubil se pak v hospodě, ale nikdo mu samozřejmě nevěřil. „Radši si dej pozor. Jdou po tobě. Že kradeš kabely, to ví každej!“ varoval Nuritdinova soused - a měl v nose, jak se říká!

Na začátku srpna roku 1996 byl tento recidivista zatčen za krádež barevných kovů. Když mu muži zákona prohledávali nevábný příbytek, policista jménem Mokičev si všiml podivného předmětu: „Co to je?“ strčil vysušeného trpaslíka zlodějíčkovi pod nos. „To jsem našel! Mimozemšťan!“ chlubil se zatčený Nuritdinov přiopile. Policista zavrtěl zhnuseně hlavou a předal Aljošenku majorovi milice Vladimiru Bendlinovi.

„Na! Tohle jsme tam našli. Vypadá to strašně. Ty se o tyhle blbosti zajímáš. Nebo to vyhoď. Je to odporný. To je snad dítě?“ pohoršoval se vyšetřovatel a Bendlin, kterého podivný tvoreček velice zaujal, neváhal vyslechnout nejen zloděje, ale i Tamaru a její snachu! V blázinci se dozvěděl o Aljošenkovi. „To je můj synáček, můj drahý Aljošenka, kde je?“ jásala Tamara v domnění, že jí konečně někdo věří!

„Aha. No, ale on umřel.“ vyhrkl major Bendlin poněkud zbrkle a Tamara si prý rozdrásala tvář žalem. „Sprostě nadávala. Nechali jste ho umřít, já vám říkala, že je to miminko a umře hlady! To řvala celé dny i noci. Musela být naprosto zoufalá. Je mi té ženy lidsky velice líto.“ říká novinář Igor. Bendlin přechovával Aljošenku doma v lednici (jeho manželka zcela oprávněně šílela), přemýšlel, až jej nakonec vzal a odnesl na pitevnu kyštymské nemocnice, kde pracoval jeho známý.

Muži spolu tělíčko prohlíželi v ostrém světle a Bendlin později vyprávěl: „Moje první myšlenka byla ta, že je to poškozený lidský plod. Mělo to končetiny, páteř, lopatky, žebra. Neměl ale uši, respektive žádný otvor v oblasti uší. Nebyla ani stopa po pupíku, šňůře nebo pohlavních orgánech. Lebka měla neobyčejný tvar. Od temene k líci vedly podivné výstupky, Aljošenka neměl ani spodní čelist. Půjčil jsem si videokameru a vše nahrával. Natočil jsem dvě kazety z ohledání a předal je nadřízenému s žádostí o prošetření,“ říkal major Vladimir Bendlin.

Jenže se mu jen vysmáli. „Jsi lehkomyslnej romantik a blbec. Co si jako myslíš? Že tohle bude někdo prošetřovat? Sušenýho králíka?“ odsekl mu nadřízený a smetl Aljošenku ze stolu. Doslova, mumie letěla do kouta místnosti. Bendlin ji tedy sebral a šel za jinou odbornicí - gynekoložkou. Ta Kyštymského trpaslíka prohlédla a řekla, že jde o „obyčejný“ poškozený a potracený lidský plod. Laborantka v policejní márnici byla sdílnější: „Nelze říci, zda to bylo dítě nebo plod z potratu. Jednoduše – malá mrtvolka. Kůstky byly celé. Obyčejné nožky, ručky, “ vypovídala slečna do Bendlinovy kamery.

A pokračovala: „Tkáň se zachovala na zádech a na prsou. Hlava byla jako helma, lebka se skládala ze 4 kostí, které se setkávaly úplně nahoře. Ušní boltce chyběly. Velmi velké, mandlovité oční důlky. Pozůstatky kůže na zádech a prsou byly šedohnědé – jako od slunce, kdy tkáň vysychá a dostává temnou barvu. Tento človíček, Aljošenka, určitě nelezl, ale chodil vzpřímeně, jako dospělý člověk.“ Major si její výpověď zaznamenal a odnesl Aljošenku ke slavnému patologovi Samoškinovi.

Ten sice zprvu tvrdil, že tohle nemůže být člověk, ale pak vypustil bombu: „Vypadá to na mutanta. Zmutované dítě, které někdo pohodil. Je maličký, ale ne nutně neživotaschopný. Deformované dítě vlivem radiace z výbuchu Majaku!“ Bum! Patolog se až lekl toho, co vlastně vypustil z pusy!

A protože už mezitím díky Olze Rudakové a jejím článkům věděli o Aljošenkovi snad všichni Rusové, začali si celý řetěz spojovat dohromady. Zemí se rozlétly palcové titulky typu: Aljošenko, kdo jsi? Jsi člověk? Neuvěřitelný nález z Kyštymu! Spadl na Urale mimozemšťan? Kdo pohodil své dítě? Deformita z Majaku? Je to vina radioaktivity? Aljošenko drahý, zahodila tě matka?

To už zavětřili i politici. Do Ruska se totiž dostavila japonská televize, kterou Aljošenka velice zajímal a reportéři chtěli o mumii natočit rozsáhlý dokument. Ruské úřady dělaly, že o ničem neví. „Co to vykládáte? Jaký Aljošenka?“ smáli se štábu úředníci. Bendlinovi byly zabaveny videokazety i mumie samotná a dostal přísné varování, aby „se opovážil dál šířit kopie a fotky, nebo špatně dopadne“. A ticho.

Aljošenku už nikdy nikdo neviděl. Z majora Bendlina udělali ožralého pitomce a Tamaru po propuštění z blázince srazilo na noční silnici auto. Tedy dvě. Nákladní. Je to náhoda? Nikdo neví - a asi se to už nikdy nikdo nedozví. Bizarní případ Aljošenky z Kaolinovy je ale natolik zvláštní, že se o něj novináři, odborníci i vědci zajímají dodnes. Vždy narazí na bariéru mlčení a výhružek. Mumii prý koupil soukromý sběratel; další verze zahrnuje spálení, pohřbení, krádež sektou nějakých ufologických kašparů či zavření do trezorů pod Kremlem.

„A nebo vůbec neexistoval. Nebo to byl opravdu králík, kterého sebrala bláznivá stařenka. Také se vypráví, že měl zmizet hned poté, co jej úřady předaly takzvaným odborníkům na UFO. Ti s ním naložili po svém a stopa definitivně vychladla. Mělo jít i o sofistikovaný podvod, kterým chtěli do Ruska přilákat turisty - což ale nesedí, proč by to pak schovali a dělali, že nic takového neexistuje?“ pokládá si řečnickou otázku Andrej Lošak, novinář, který je přesvědčen o tom, že se jednalo o mutaci vlivem radiace z výbuchu. A politici Aljošenku „zametli pod koberec“ .

Smutný osud podivuhodného artefaktu, který mohl Rusům vydělat majlant, shrnula Olga Rudaková v rozhovoru z roku 2014, kdy jen lakonicky konstatovala: „Ukázalo se, že jsme skutečně národ hlupáků. Pustili jsme ze zřetele něco, co mohlo zajímat celý svět!“

A hlavně nechali díky lhostejnosti zemřít hlady živého tvora. I kdyby to bylo zvíře, cokoliv, vydávalo to zvuky, žilo to. Nebo byl Aljošenka panenkou? Přeludem staré paní, který nafoukla lidská představivost do podoby zrůdičky v zavinovačce? To už se asi nikdy nedozvíme.

Bendlinův videozáznam například zde

Zpracováno podle:

Fandom, Aljošenkův příběh, NashUral.ru, Kyštymský trpaslík, ChelAif.ru, Anomalien.com, Alyoshenka, Kyštymská katastrofa, časopis Enigma, Záhady života, Dokument YouTube (2), Kinoafisha.ru