Článek
Tečete, milostivá paní? Když vám tuto otázku položí neznámý muž z neznámého telefonního čísla, pravděpodobně se zachováte jako já. „Cože?“ vytřeštila jsem oči. Tak to asi nebude pošťák, říkala jsem si v duchu. Proč já ty cizí čísla beru! Zase nějaký úchylák. Nebo omyl. Nebo cvok. Nebo podvodník, co mi chce vyluxovat účet. Podvodník to sice nebyl, ale s vodou to mělo společné všechno!
Jenže v tu chvíli jsem nechápala ani „fň“, takže když hlas na druhém konci pomyslného drátu důrazně opakoval: „Tečete, milostivá paní!?“, nebyla jsem o mnoho bystřejší: „Prosím?“ V telefonu se ozvalo funění (zuřivé), volající už mírně řečeno frustrovaně zařval svou mantru znova (a dvakrát), ale výše mého IQ se nacházela v mínusových hodnotách, o čemž svědčila i má následující otázka: „Co to?“
„Ježišmarjá!“ zavyl telefonista a já se začala proti své vůli klepat. Tohle nebude omyl. Tohle bude něco jinýho! A přitom ten den tak krásně začal! Dlouho se nám nic nestalo, žádný trapas, žádná katastrofa, žádné ztrapnění před celou vesnicí, žádná rvačka v krámu (o tom jindy)… Ještě jsem si ráno říkala, že si dám tajnej oraz. Odvedu dcerku do školky, udělám si kafe a protestně si LEHNU ZPÁTKY DO POSTELE. Tak!
Odpoledne nás čekalo očkování, malá už od rána načuřeně sdělovala, že se v žádném případně nikdy nenechá píchnout, doma pak proběhl maličký souboj (na pěstičky a nožičky), kopající a kvílející bytost byla odevzdána do předškolního zařízení a vyčerpaná matka (já) si chtěla prostě a jednoduše jen odpočinout. A teď tohle! Tekoucí pán v telefonu. Já se picnu. Proč musím furt řešit samé blázny? A on furt mlel. Furt a furt.
Nebylo mu skoro vůbec rozumět, v telefonu šumělo a pískalo, vzápětí mi šumělo a pískalo přímo v hlavě, najížděla mi migréna a nebyla jsem schopná pochopit, co po mně ten magor chce! „Tečete. Prostě tečete. Teče to.“ opakoval jaksi vzrušeně. „Byt. Strop. Topení. Voda. Tečete. Milostivá pani. Byt. Tečete.“ sekal do telefonu jako pomatený diktátor. Vytopení? Jako jasně, ale…
Začala jsem maniakálně běhat po bytě s telefonem u ucha a hledala jakýkoliv flek na stropě. Že by nahoře tekla voda? My jsme v přízemí, nemáme koho vytopit, možná sousedům přetekla vana? Ale ne. Mimo pár zatoulaných pavučin a očouzeného stropu v ložnici (ach, ty moje debilní vonné svíčky!) bylo sucho. „SUCHO!“ zaječela jsem do telefonu a začalo mi bouchat srdce.
„Chč*e. Plavete! Kristapána ježišiukřižovanej!“ lamentoval pan Tečete, o němž jsem si myslela, že je to nějaký sexuální loudil a jeho Tečete znamenalo něco zcela a naprosto jiného než vodu. A konečně ten člověk vyřkl ona kouzelná (a klíčová) slova: „Sídliště! Panelák! Byt! Třetí patro! Milostivá! Strop! Topení! Krucinálfagot! Blbá! Praha! Praha! PRAHA!“ „A do pr… práce!“ zařvala jsem, pochopení celé té hrůzné situace mnou projelo jako poryv vichřice a porazilo mě do peřin, v nichž jsem si hodlala lebedit celé dopoledne!
A je to tady. Abyste rozuměli, mám v Praze byt. No, byt… Byteček. Po mamince a tatínkovi. Pronajímám ho. Dvoupokojáček v paneláku na malém sídlišti v Praze. A já jsem na Chodsku! A jestli tam teče voda, tak s tím neudělám vůbec nic! Sakra! Poděkovala jsem panu Tečete s tím, že ještě zavolám a začala nahánět svého nájemníka, aby jel okamžitě domů. Ať je, kde je. On se totiž nemusel nacházet v hlavním městě. Mohl klidně být tři kilometry od mého (suchého) bytu, protože je to taky Chod!
„Buď v Praze, buď v Praze,“ modlila jsem se, když to strašně dlouho nebral a reálně hrozilo, že se do toho bytu nikdo nedostane a my se budeme muset sebrat a jet z těch našich českobavorských hvozdů na otočku do Prahy. „No jo, ale? Já se pana Tečete zapomněla zeptat, kde tečeme. Jestli tečeme my. Jestli jsme Mokrý banditi. Nebo tečou nad námi. Jestli tečeme my, je to strašnej průšvih. Ale to bude i tak. Známe to,“ vzpomněla jsem si na svůj život s mámou a tátou v paneláku, kde se vytopení nevyhnulo nikomu.
Opravdu nikomu, koho jsem tam znala. Brali jsme to už jako takovou běžnou a normální věc. Bylo to tak časté, že to dokonce dospělo do stavu jakési naprosté letargie. „Jsme vytopený!“ hlásil mi občas táta, když jsem se vrátila ze školy a on proběhl kolem s mokrým ručníkem, aby ho vyždímal ve vaně. „Hm.“ hodila jsem aktovku do kouta, pověsila klíče na věšák, otevřela jsem lednici, civěla do ní jako husa do flašky a zcela lhostejně a apaticky jsem se optala: „Kuchyň? Stoupačky? Topení?“
„Dneska v prostoru.“ děl rodič tajuplně, „A nečum do tý lednice, byla jsi na obědě, ne? A ukliď si tu tašku. A nešlapej na koberec, je nacucanej.“ řekl táta jen tak mimoděk. A já se zeptala taky jen tak mimoděk: „Ze čtvrtýho, pátýho?“ „Z šestýho!“ vyhodil táta triumf. „Pátý a čtvrtý prochcaný komplet, nás to jen lízlo. A neber mi ten sejra!“ plácl mě přes ruku. „V prostoru, takže pračka?“ hryzla jsem si do uzeného Eidamu a přežvykovala jako telátko.
„Jojo. U Vávrů. Tatramatka jim přišla do chodby a vyrvala hadici, pak se to vylilo komplet na chodbičku. Zatracená práce. Čvacht čvacht!“ brouzdal se bosý otec v napitém koberečku, do něhož shora crčela voda ze zárubní koupelnových dveří. „Tatramatky ródeo, zas mieša sa tu s operou, všetko počuť cestou po schodoch. Po schodoch, po schodoch, poznávám poschodia,“ hvízdal si táta a mechanickými a naučenými pohyby vytíral vodu, která pomalu přestávala kapat.
Vávrová konečně dorazila domů a zastavila vodu v totálně zatopeném bytě; vztekle kopala do Tatramatky, kterou zapnula před odchodem do práce - a tato legendární pračka (kdo ji měl, ten to pochopí) se jako obvykle hrozně nudila a vydala se na výlet z koupelny. To bylo ono prostorové vytopení. Dalším typem mokrého nadělení bylo například rupnutí stoupačky a následná potopa na záchodě; teklo to i z kuchyní či radiátorů.
Havárie na topení byla nejhorší - voda potom stékala po topné rouře, která vedla naskrz partajemi a poschodími i našim obývákem shora dolů a nechávala za sebou obludné fleky a mapy na stropě a stěnách. Kolikrát jsme tapetovali a měnili koberce, to nikdo nespočítá. Všichni jsme se tam znali, tátové se už pak ani nehádali, zkrátka „se“ vymalovalo, vytapetovalo - a jedeme dál. No jo, to je pěkný, ale co teď já? Na sídlišti už mám jen pár kamarádek, všechny bydlí v jiném baráku, stejně nemají klíče, krucinál!
Pochodovala jsem po bytě jako bažant na buzeráku a telefonovala. Nájemník to nebral, pan Tečete taky ne… To byl hrozný nápor na nervy! Když víte, že tam někde leje voda a nemůžete s tím dělat (zatím) vůbec nic… Zoufalý! A už si představujete ten pročůraný byt, ty ladně plavající věci, které si prorážejí nové námořní trasy přes promočený nábytek z kuchyně do obýváku; tu plave televize, tady šíleně drahej synťák, támhle připlouvají osobní doklady, co pomalu mění skupenství - a do této velebně šplouchající scenérie se line ohromující finále Smetanovy Vltavy…
Broukala jsem si Ta dá da dá da dá da dááá dááá da dáááá, dopochodovala do kuchyně a žalostně se podívala na fotku mámy a táty, kteří se na mě vesele usmívali. „Vám se to směje. Co mi to zase děláte!“ vrátila jsem se v duchu a čase zpět do naší panelákové kuchyně, kde mokrý otec seděl a mokrýma rukama si zapaloval neméně mokrou cigaretu. „Z nejhoršího jsem to vytřel, ale mámu ZASE trefí šlak.“ napil se piva, až to zasyčelo a jen tak utrousil: „Jo, za chvíli přijde Noe!“
„Noe! Kristepane!“ zasáhla mě vzpomínka na mírně řečeno potrhlého pana souseda, který nám zpříjemňoval - ba doslova zavlažoval - život po pěkných pár let, a začala jsem se zcela, ale zcela nevhodně smát. Co smát! Řehtat na celý kolo jako totální cvok! V Praze kalamita, nikdo mi nebere telefon, já se válím v peřinách a mám záchvat smíchu? No jo, Noe! On se nejmenoval Noe, ale říkali mu tak. Tento drobný vyschlý mužíček bydlel ob patro pod námi. A byl posedlý vodou.
Nevím, čím trpěl. Možná fakt existuje nějaká kapalinová úchylka na způsob hydrofilie? Ten chlápek prostě miloval vodu na všechny způsoby. Asi jej nějak vzrušovala. Když začalo pršet, vídali jsme ho, jak jde prostovlasý na dlouhou procházku. Vracel se zcela promočený, ale tak strašně moc šťastný, že máma, která vždy načuhovala oknem jako divizna, se k nám otočila a smála se: „Ježiši, on je tak krásně šáhlej, že se mu snad ani člověk nemůže smát. Fakt to nejde,“ zubila se.
Opravdu rázovitá figurka, tenhle Noe! Měl manželku, měl dvě děti, měl svou vodu; na parapet si dokonce instaloval jakési zařízení - kastrol, různé měřáky a válce, do nichž chytal dešťovou vodu. Odůvodňoval to tím, že měří hustotu srážek, ale všichni věděli, že se v dešťové vodě prostě myje. Nebo s ní dělá ještě jiné věci, lepší si nepředstavovat! V pátek vždy naložil celou rodinu do Škody 120 L sytě červené barvy, jako správný Noe nainstaloval na střechu nějakou ručně vyrobenou kánoi a vyrazili směr Orlík, kde měl přímo u přehrady chalupu.
Zlé sídlištní jazyky tvrdily, že tam SPÍ ve vodě. „No fakt. Prej přijede, vyběhne z auta, v běhu se svlíká do naha a vletí do přehrady. A vyleze z ní vylouhovanej a scvrklej až v neděli odpoledne. A Tonča má klid. Vzala si vodníka. Strašný tohle! Jednou ji nachytá na pantličky a přijede jen s hrnečkem. A bez dětí. Rozumíš. Dětská hlava bez tělíčka…“ smáli se tátové, kteří ale podivína Noeho měli docela rádi. Respektive - nevadil jim. Tedy zatím. On totiž s vodou vyváděl opravdu prapodivné věci!
Zatímco jsem tady u nás doma v realitě (ehm) střídavě vytáčela číslo na pana Tečete a na nezvěstného nájemníka, rozpomínala jsem se na různé historky o posedlosti našeho zvláštního souseda, který svou libůstku vyhnal do absurdna a ještě výš. Například si fotil louže a mokré fleky. Co s těmi snímky poté dělal, že? Tuto představu jsem si raději zasunula hluboko do hlavy. Nicméně si je opravdu fotil.
Kdykoliv někoho vytopili, dříve nebo později se u vyplavencových dveří objevil ostýchavě přešlapující Noe se starou Flexaretkou na krku: „Dokumentace pro případnou pojistnou událost…“ mlel a významně mžikal malýma očkama na prahu plovoucího obydlí strýce Karla, který byl vzteky bez sebe a v mokrých trenkách vyháněl koštětem vodu z vchodových dveří, protože Novákům v devátém patře zase praskla stoupačka.
„Ježiši, to je takovej vůl!“ rozčiloval se pak u nás Karel, když mu táta naléval slivovici a řešili, kdo komu půjde pomoct vymalovat a jakej je Novák blbec, protože není schopnej si tu stoupačku nechat opravit, protože rupla už třikrát. „Novák? Je. Je to jelito. Ale co, nás se to naštěstí netýká,“ lebedil si táta, protože Karlův byt nespadal pod „naši“ stoupačku. Karel se na něj zuřivě podíval a táta se rychle omluvil: „Promiň. Já jsem taky jelito. Jako Novák.“ Karel vzal kamaráda na milost a vztekle funěl:
„Ale ne Novák. Teda - ten taky, ale Noe! Vodník! Hastrman jeden praštěnej. Udělal si pár foteček - a pak se zarazil na místě, fakt zarazil. Stál tam jak svatej na mostě. Jaruna měla vedle vany v prádelním hrnci vodmočit prádlo. Normálně si tam fotil moje špinavý fusekle ve vodě. Tohle je fakt strašný! Já neřeknu, kdyby šmíroval ženský nebo chlastal, ale tohle?“ otřásl se Karel, vypil slivovici a vykládal dál:
„O Vánocích prej stál na Kulaťáku v mínus deseti a čuměl do kádí s kaprama, až tam dostal přes hubu od prodavačů. Mysleli si, že je to nějaká inspekce z ministerstva, jenže mu pak začal vomrzat nos a odmítl se hnout. A víš, jaká je to mafie, ti kapřoprodavači. Hodili ho do do tý ledový kádě - a vono se mu to ještě líbilo!“ kroutil hlavou Karel, zatímco my jsme se řehtali jako blázni.
Jako blázen jsem se tu nyní řehtala taky. A pořád dokola jsem ťukala do telefonu jako nějaký mobilový fetišista ve snaze dostat už konečně někoho k uchu! Cvak! Jó! Sláva! Nájemník! „Ahoj! Jsi v Praze! V práci, aha? To máš kousek. Jdi domů, prosím tě, mně volal nějakej chlap, že plaveme. Tečeme. Prostě jsme vytopený. Já nevím, jak strašný to je, ale asi strašný. A dej mi hned vědět, protože já už nemůžu,“ vykládala jsem, ale nájemníkovi muselo být velice divné, proč ty své zoufalé vzlyky prokládám výbuchy smíchu!
„Toho si nevšímej, já pláču, smmmrrrk. Nevím, jestli to teče od nás. To mi pan Tečete neřekl, hihihi!“ A cvak! Druhý hovor! Pan Tečete! „Prosim vás, tak už ste to pochopila, milostivá pani? Vy jste nějaká zmatená. Já jsem z přízemí, mám OBROVSKÉ fleky na stropě. Mám tu čísla na všechny majitele bytů z týhle stoupačky a vám jsem se dovolal, nade mnou baba teče taky, vy tečete, čtvrtý teče, pátý teče. Tam rupl radiátor,“ oznámil mi můj nový tečící známý poměrně potěšující fakt, že netečeme my!
„Aha. Já vám děkuju, chm chm. Nájemník je na cestě, chichi…“ dusila jsem se smíchy, protože mi ten Noe nešel z hlavy. Pana Tečete můj dětinský projev poněkud zarazil (není divu), nicméně usoudil, že hovoří s osobou chudou duchem a rychle zavěsil. „Tam budou strašný fleky, Noe by měl co fotit. Jako tehdá u nás,“ vzpomněla jsem si na zmíněné vytopení „v prostoru“. Díky sídlištním tamtamům, které vždy jely na plné obrátky, se Noe brzy dozvěděl o mokré pohromě a pohotově se dostavil, aby si udělal pár epesních soukromých foteček!
Táta tohle nesnášel. Toleroval, ale nesnášel. Všechny odlišnosti ho nesmírně štvaly. „Kdo si fotí mokrý fleky - a pak s nima tento? Něco takovýho jsem ještě neviděl. A to už jsem toho viděl…“ láteřil, nicméně nalil Noemu pivo (to pil, byla v něm voda) a díval se, jak vodolibec cvaká jeden snímek „ku dokumentaci“ za druhým. Záškodnice máma si mezitím prozpěvovala v kuchyni směsici vodních písniček: „Pršelo a blejskalo se sedm neděl, kocábku náram náram náram,“ třískala s nádobím do rytmu. Táta se ďábelsky zašklebil a začal si pobrukovat o tom, jak spatřila malou rybičku, jak polykala vodičku…
Následoval ještě Pochod amerických námořníků, Teče voda teče, Ej voda voda… To bylo strašný! Pak začali ti dva provokatéři recitovat. „Nechoď dceruško k vodě ven!“ „Půjdu já matičko k jezeru, šátečky sobě vyperu,“ přidala jsem se. „A na topole podle skal zelený mužík zatleskal. Už to máš? A ven!“ vyhodil zvrhlého fotografa-fetišistu táta z bytu. Noe se ani neurazil. Touhu po vodě zřejmě opravdu neovládal a neměl ji pod kontrolou. Jaká na tohle vůbec existuje léčba? To pacienta, co patologicky miluje vodu, vypustíte z vrtulníku nad Saharou?
Nebo ho zahrabat do písku? Zavřít do sauny? Do trouby? Pověsit na sušák na prádlo? O tom ostatně debatovali i moji rodiče, když starostlivě pozorovali Noeho, kterak v bouřce a hustém dešti skáče v kalužích jako malé dítě. „Hele, už mu přeskočilo. On je jako ten učitel plavání z povídky Šimka a Grossmanna. Čubou do Hamburku! Napodobte psíka! No jo, ale tohle je na pováženou. Říkala mi Hanka, že jí Noeho malej Luboš v krámu vykládal, že tatínek doma udělal potopu,“ vrtěla hlavou máma.
Fakt! Když už měl Noe zásobu svých vodněerotických snímků okoukanou a dlouho nikoho nevytopili, začal se doma vytopovat sám. Cákal kýblem po bělostně vymalovaných stěnách, sušil fleky fénem, až dosáhl kýženého „rozplizlého“ efektu a Tonča s dětmi se uchýlila k sousedům a volala známému lékaři: „Už je to tady zase. My se zase budeme muset stěhovat!“ kvílela.
„Takže nějakýho doktora asi mají. Třeba se fakt léčí. Tohle sídliště je ale doopravdy plný cvoků. Jeden vedle druhýho!“ bafal táta z cigarety a nevěřícně sledoval Noeho zbrusu nové počínání, které už se ale vymklo ze škatulky „ujeté“ na „fujtajbl“ - víte, co vyváděl? Chodil kolem paneláků a hledal na fasádě zaschlé fleky od pejsků, co tam zvedli nožičku, od ožralů, co to nestihli domů… „Hele, ten by potřeboval teplou, studenou a do klece,“ usoudil i Karel, který u této činnosti bláznivého pana souseda zastihl.
To neměl říkat. Noe zasvítil očima při představě teplé a studené! „Jemu by se i v tom blázinci líbilo!“ smála se máma. Zvláštní posedlost, opravdu zvláštní! A když o tom všem teď tak přemýšlím, myslím, že se k němu ti sousedé chovali vlastně neuvěřitelně tolerantně. Jasně, dělali si z něj srandu, ale nebyla to zlá legrace, jestli mi rozumíte. Jestli to bylo dobou? Nebo lidmi? Nevím, ale nedovedu si tohle představit dnes. Jen tak si pozvat domů cvoka, co si fotí mokré fleky?
„Fleky!“ ťukla jsem se do čela, protože celá tečící anabáze trvala už nějak dlouho a já za chvilku musela vyrazit pro příšeru (dceru) do školky. Nájemník už by tam měl být, já mu zavolám. Nebo počkám. Nebo nevím. Bylo mi opravdu strašně, ta nejistota je vždy šílená! Mohlo se to pohybovat od „škoda jde do statisíců“ po „dvě mokrý utěrky“. A teď se v těch představách utopte, že jo?
Když konečně zavolal, bouchalo mi srdce jako splašené. „Hele, co to bylo za poplach?“ začal nájemník poněkud zeširoka. „Co? K věci! Tečeme?“ „No tečeme, netečeme! Nahoře v u roury je flíček, dole u roury na podlaze je deset kapiček a drobíček vlhká zeď v rohu. Nic strašnýho.“ Bum! To byl šutr z mého srdce. Nebo spíš Čvacht! „Hurá.“ sesunula jsem se do křesla. Stalo se. Vlastně se NIC nestalo! Průšvih se nekoná. Vymalujeme. Bůůů! Tentokrát se mi chtělo brečet doopravdy - úlevou!
Jenže nájemník, který byl také velice rád, že to dopadlo dobře, mlel se smíchem dál: „Na chodbě stál nějakej praštěnej chlap. A že prej se chce podívat dovnitř. Nafotit to k dokumentaci. Dyť já to nafotil, to stačí, ne?“ „No… Počkej, cože? Jakej chlap? To mohl být pan Tečete. Nebo Noe? Ale Noe je mrtvej, umřel. Tehdy se v zimě otužoval a umřel na zápal plic…“ uvažovala jsem nahlas, až nájemník významně povídal: „Noe? Jakej Noe? Ty, Peťo, když tehdy před rokem umřel ten domažlickej psychiatr, máš novýho? Máš? Chodíš k někomu?“ projevil mladý muž nevšední zájem o aktuální duševní stav své bytné s diagnostikovanou panickou poruchou a agorafobií!
„Ale prosím tě! Počkej!“ nešlo mi to z hlavy. To by byla přece velice divná náhoda, kdyby tam zase bydlel někdo se stejnou odchylkou? Nebo… syn? A co to vlastně všechno znamená? Proč jsem si kvůli živelní katastrofě na dvě mokrý utěrky vzpomněla právě na zapomenutého souseda, co si fotil louže a spal v Orlíku? Při pohledu do rozesmátých obličejů mých předčasně zemřelých rodičů mi to všechno došlo. Vzala jsem si jejich fotku do postele, kam jsem se konečně na pět minut natáhla a smála jsem se:
„To vy, že jo? Pěkně škodolibě, jak jste to uměli. Výborně, to se vám povedlo. Připomenout se! To si myslíte, že na vás málo vzpomínám? Copak nevíte, že na vás myslím každou vteřinu, až mi to trhá srdce na malý kousky - a vy mi ještě vytopíte byt a pošlete mi do hlavy toho vodního pošuka! Tak ho pozdravujte a už netopte!“ tekly mi slzičky dojetí, smutku, štěstí i radosti.
Radši jsem jela s dcerou na tu včeličku. To jsem si dala! „Já jsem tak naštvaná! Já nechtěla injekci! Mami!“ ječela malá nafučeně. Mně to bylo ale nějak jedno. Měla jsem zvláštní a povznesenou náladu, protože mi došlo, že i katastrofa může vyvolat sled nečekaných vzpomínek. A může dopadnout dobře.
Jen mě štve, že nevím, kdo je pan Tečete. Neznám ho a volat mu už nebudu. Určitě bych byla akorát zklamaná a zkazilo by mi to moje vzpomínání na lidi, co jsem měla ráda. Tolik jich už na tom sídlišti není. Tolik moc. Odešli - a spolu s nimi i moje mládí. Ale jak vidno, vzpomínky zůstanou. I na ty největší pošuky. A znovu si v mysli promítnout všechny tyhle legrácky vlastně vůbec není špatné!
A co vy? Máte bláznivýho souseda? Máte rádi vodu? A jak moc? Hodně moc? Tak si radši dávejte pozor na fleky, písničky s vodní tématikou a havárie na dvě mokrý utěrky!
Hezký den všem dobrým lidem!
