Článek
Tvář pohledného a velice charismatického britského herce je nezaměnitelná. Je to takový typ chlápka, se kterým jdete na pivo, který se neustále usmívá, hází jeden vtípek za druhým - aby se vzápětí proměnil v zasmušilého samotáře. Nebo v režiséra, který nesleví nikomu nic, vše musí být na „milimetr přesně“ - a pokud není, je zle. Nebo se promění v sebestředného a nafoukaného mizeru, kterým ve skutečnosti opravdu je. Nebo není?
Kenneth Branagh tak trochu klame tělem, doslova. Nenajdeme snad herce, který by byl schopen zahrát absolutně kohokoliv a cokoliv. V jednu chvíli je cynickým a arogantním Heydrichem, v druhé poletuje po Bradavicích jako do sebe zahleděný pitomec Zlatoslav Lockhart. Nebo je z něj najednou stárnoucí nemocný detektiv Kurt Wallander, který bojuje nejen se zločinem, ale hlavně sám se sebou. A se zástupem svých vnitřních démonů.
V roce 2010
Rolí ztvárnil stovky, jde to skoro až do tisíce, snad už je nikdy nikdo nebude schopen plně popsat. Možná nějaký životopisec. Branagh je hlavně divadelní herec. A to takový, že Británie ještě lepšího neměla. Shakespearem doslova žije, byl jím posedlý od dětství, které měl velice tvrdé. Možná odtud pramení ta jeho neuvěřitelná houževnatost a touha být za každou cenu nejlepší. Bezesporu nejlepší je.
Jenže jeho megalomanie je skutečně ražení velkého. Až taková, že si troufl na bezprecedentní krok - stal se Poirotem. Nový představitel geniálního belgického mužíčka (v Kennethově případě spíše muže) diváky irituje, dráždí, ale i naopak - líbí se jim. Je totiž zcela jiný. Jenže David Suchet nastavil laťku opravdu vysoko.
To jste si dovolil dost, sire! Poirrot je jen jeden!
Soukromý život tohoto zvláštního muže provází jeden velký skandál, milostný příběh rozměrů až epických, který mu naprosto přerostl přes hlavu, zničil mu kus kariéry i života, aby se snad konečně usadil po boku ženy úplně jiné, než byly ty dvě předtím. Ty se totiž málem popraly (jedna) a zhroutily a páchaly sebevraždy (druhá).
Jaký je život Kennetha Branagha, muže, který mimo jiné urazil královnu Alžbětu II.? (no vážně!)
Aktuální foto - zarostlý jako Ezop (Ezau…ten taky :-) )
Irčane jeden drzá, zasněná!
V Belfastu, kde se Kenneth 10. prosince 1960 narodil, hořely v té době velké spory mezi katolíky a protestanty. Irsko bylo vůbec velice nepokojné, jak víme z dějin. Otec William měl malou firmu, vyráběl příčky a podhledy. Šikovný truhlář si přivydělával jako instalatér, našel si manželku Frances a měli spolu tři děti, Williama Jr., Kennetha a dceru Joyce. A byli to protestanti. Celé dětství všech tří sourozenců bylo poznamenáno spory a rvačkami s dětmi z rodin katolických.
„Řezalo se to všechno hlava nehlava, někdy se i spletli a rvali se dva katolíci mezi sebou,“ glosoval své neklidné dětství Kenneth. Šikana byla na denním pořádku, nikdo ji neřešil. Navíc Branaghovi žili v sousedství továrny na cigarety, nebylo divu, že v po devíti letech rodina zvedla kotvy a doslova utekla do Británie. V Readingu, kde se usadili, to však se vztahy nebylo o moc lepší - Ken chodil do školy, kde mu nadávali do Irčanů, považovali ho za hloupého a smáli se jeho přízvuku.
Mladý a talentovaný. A nafoukaný.
Tak se „kousl“ a naučil se mluvit „britsky“. A nejen to. Je známý, že dokáže napodobit jakýkoliv přízvuk z celého světa. Když má dobrou náladu, sype z rukávu (spíše z mluvidel) i přízvuky všech států USA, mluví plynně italsky i francouzsky. Vše se naučil sám.
Jenže v Anglii se na mne spolužáci dívali jako na exota kvůli mému přízvuku. Takže jsem se naučil mluvit jako oni. A když jsem se později rozhodl stát se hercem, byl jsem zase za podivína pro vlastní rodinu. Nikdo od nás – ani nikdo z našich známých – se takovému povolání nevěnoval. Rodiče z toho tehdy byli dost nesví.
Na škole také vynikal jako sportovec - téměř 180 cm vysoký mladík hrál fotbal i rugby. Ale více času trávil v knihovně, kde se „zavrtal“ do svého oblíbeného Shakespeara. „V jeho díle je naprosto všechno. Stačí jen hledat. Když to najdete, dostanete odpověď na každou otázku, kterou si během života položíte,“ řekl. Už na škole hrál v dramatickém kroužku a jako osmnáctiletý získal velice prestižní stipendium na londýnské Royal Academy of Dramatic Art. A byl nejlepší. Jak také jinak.
V roce 2011
Můj kamarád princ aneb bez urážky, Bětko!
Kenneth Branagh nikdy moc „dřít“ nemusel, stačí mu jeho talent. Jeho spolužákem byl například Alan Rickman, utvořili kolem sebe skupinu podobně smýšlejících herců. Irský chudý kluk z dělnické rodiny se stal britským intelektuálem, elitou. Asi tam také vznikly ty zvěsti, že je Ken tak strašně nafoukaný, že div nepraskne. Inu - možná závist, možná pravda. Nicméně skutečně uměl.
Ve svých 23 letech byl nejmladším hercem, který kdy hrál Jindřicha V. - toho pak převedl na filmové plátno. Po absolutoriu dostal angažmá v Královské shakespearovské společnosti a brzy získal pověst nejlepšího britského divadelního herce své doby. Ve dvaceti předvedl královně monolog z Hamleta, v soukromí - bylo to při příležitosti návštěvy Alžběty v divadle. A ona si ho od té doby velice dobře pamatovala.
Ke královské rodině má Branagh vůbec velice blízko - založil divadelní soubor Renaissance Theatre Company, jehož patronem byl princ Charles. A s Kenem ty dva pojí téměř (dalo by se říci) přátelství - asi jak je to jen možné mezi poddaným a nyní králem. S královnou se však tak trochu pohádal. No - jestli se to dá nazvat hádkou. On ji vlastně urazil. V roce 1994 odmítl převzít titul komandéra Řádu britského impéria, třetí nejvyšší třídu vyznamenání, které každoročně v době svých narozenin udělovala královna Alžběta II.
Kurt Wallander - asi nejlepší role
Z toho byl skandál skandálů, proč to vlastně odmítl? Přece tohle nemohl odmítnout nikdo. Až na Branagha. Prý si to „nezaslouží“ - asi vrozená skromnost (ironie!). Královna se prý dokonce zeptala „proč?“ A to nikdy neudělala, neměla se zapotřebí ptát. Co odpověděl, nevíme. Ale v roce 2012 byl za zásluhy v oblasti dramatu a kvůli svým službám pro komunitu v Severním Irsku královnou pasován rytířem (knight bachelor) a může tak před své jméno připojit titul „Sir“.
A při tomto pasování se smáli s Alžbětou na celé kolo. Ještě si stěžoval, že ho při klekání bolela kolena a bál se, že nevstane. Asi to bylo tím, že Branagh byl královnin velký oblíbenec. Jednoduše se jí velice líbil. Několikrát se nechala slyšet, že „on“ je pro Británii to nejlepší, co Irsko přineslo. Potrpěla si na něj, chodila na jeho divadelní premiéry a nenechala si uniknout jediný nový film.
rok 2015
Role krásné a krásnější
Divadelní kariéru Kennetha Branagha vypsat nemůžeme, je oslnivá. Ve zkratce - není role, kterou by nehrál. Exceloval ve všech slavných hrách, na které si jen vzpomenete. Mimo svého Shakespeara postihl všechny zásadnější slavné dramatické kusy od všech známých autorů. A nutno podotknout, že nikdy neslevil ani o píď ze svého perfekcionismu. Do všech rolí se naprosto položil, žádnou „neodflákl“, hrál i za hranice fyzických a psychických sil. Například jeho herecký výkon ve hře Ivanov od A. P. Čechova řada předních kritiků označila za „herecký výkon století“.
Od divadla samozřejmě nebylo daleko k filmu. Nebyl by to Kenneth, kdyby do rozjetého filmového vlaku nenaskočil s vervou. A začal neustále točit. Vystupoval v různých seriálech a měl první role v různých filmech. I když byl velice dobrý a zapamatovatelný, první větší a zajímavější roli měl v dramatu Měsíc na venkově a v seriálu Fortunes of War. A pak už to lidově řečeno „jelo“ - hrál a režíroval. Kenneth si začal plnit svůj sen a převáděl na plátno Shakespeara.
Jindřich V., Mnoho povyku pro nic, Othello, ale hlavně Hamlet. Toto doslova monumentální, téměř čtyřhodinové veledílo, vešlo do dějin kinematografie jako jedna z nejlepších adaptací divadelní hry vůbec. A Branagh v hlavní roli - jak jinak -naprosto zazářil. Film získal čtyři nominace na Oscara a spoustu cen.
Wallander bojuje se zločinem, ale hlavně sám se sebou
Jenže s „jídlem roste chuť“, jak se tak říká, a Branagh začal být pyšný. A pýcha předchází pád, když zůstaneme u těch úsloví. Rozhodl se natočit Frankensteina a pojmout ho opravdu velkolepě. A byl to průšvih. V hlavní roli samozřejmě on, jenže divákům se to nelíbilo. Kritikům ještě méně. Jedna napsala: „Přerůstá mu to přes hlavu. Nemastný, neslaný, sice ambiciózní film, ale je v něm tak moc znát snaha o veledílo, že je to až zoufalé.“
Po tomto „výprasku“ Branagh na chvíli zanechal režie a jen hrál. A právě ten klid od režírování dal vzniknout těm nejslavnějším filmům. Točil v Hollywoodu, stal se opravdu slavným. Wild Wild West, Můj život s Marilyn, Eldorádo nebo Zab tu mrchu! jsou filmy, kde se Branagh objevil, ale tu úplně první, velkou a „šílenou“ roli měl ve filmu Konference ve Wannsee. Jeho Reinhard Heydrich v rekonstrukci jednání o „konečném řešení“ je jiný. Typově se Heydrichovi nepodobá. Ale čiší z něj takové zlo, chlad a cynismus, že mrazí už jen z pohledu na něj.
Kenneth Branagh neponechal nic náhodě a nastudoval všechny dochované záznamy Heydricha, jak se choval, jak chodil, jak mluvil. A byl to on. Následoval poletující nafoukaný pitomec Zlatoslav v Harry Potterovi, Generálmajor Henning Hermann Robert Karl von Tresckow ve Valkýře, již zmiňovaný úchvatný seriál Wallander, ve kterém Branagh rozehrál zase roli naprosto jinou. Melancholický a rozervaný komisař, který bojuje se vším - a hlavně sám se sebou, aby vše došlo k finále více než drásajícímu, to byl Branaghův majstrštyk.
Jak řekla jedna divačka na portálu ČSFD - „Nevím, jestli ho mám obejmout a brečet s ním, nebo mu ...... mozek z hlavy!“
Pak se stal Poirotem, čímž si proti sobě popudil velkou část lidí. Jak si to vůbec mohl dovolit! Vždyť nevypadá jako Poirot! A co ten knír? Taková hrůza! Diskuse se hemžily nenávistnými komentáři, ale Branagh na to nedbal. O opravdu obskurním kníru řekl, že „přesně takový knír měla Agatha na mysli!“ a natočil tři „poirotovky“ - Smrt na Nilu, Vražda v Orient Expresu a Přízraky v Benátkách. A co má být, řekl.
Knír je schválně takový. Ten je totiž ochranou i provokací zároveň. Přesně tak, jak obrovský knír popisuje Agatha Christie ve svých detektivkách. Poirot se za něj může obrazně řečeno schovat a zároveň, když se mu lidé kvůli němu vysmívají a podceňují ho, práci detektiva spíš ulehčuje
David Suchet to není (to nebude nikdy nikdo!), je to jiné, někdo to nenávidí, jiný miluje. A Branaghovi je to ve finále úplně jedno. Je posedlý úspěchem a úspěch to v každém případě byl. Protože i negativní reakce je reakcí.
Nejnovější počiny jsou neméně populární a slavné - filmy jako Tenet, Belfast, režie Thora, nové zpracování slavné válečné události Dunkerk, nebo oscarový Oppenheimer - Branagh je všude a u všeho. A už není tak velikášský a posedlý sám sebou. Možná se dostavilo nějaké zmoudření, hlavně po velkém třesku v jeho osobním životě.
Jmenuji se Zlatoslav Branagh a jsem naprostý mizera!
Sibyla, Bellatrix a Zlatoslav
Během natáčení seriálu Fortunes of War se Kenneth potkal s tehdy ještě neznámou herečkou Emmou Thompson. V roce 1987 byl Branagh mladý, vrchol své kariéry měl teprve před sebou, zamiloval se a Emma také. Jenže se mluvilo o jisté vypočítavosti, kterou již od začátku Branagh ke své budoucí ženě pociťoval. Emma Thompson, původem Skotka, totiž vyrůstala v bohaté rodině, oba rodiče byli herci, měla intelektuální zázemí, chodila do prestižních škol. A Kenneth, vzhledem ke svému chudému původu, se velice rád „ohřál“ na sluníčku elitního rodu.
Za dva roky od seznámení se vzali. Budiž však řečeno, že Emma byla velice inteligentní, všestranná - a hlavně zamilovaná. Ken ji obsazoval do svých filmů, zvláště zazářila v Mnoho povyku pro nic, kde hrála s manželem rozhádané milence a byla to paráda. Šestileté manželství zůstalo bezdětné, během let se Emma stala uznávanou herečkou, získala Oscara. A Kenneth ji to nějak nemohl odpustit. Prostě záviděl. Během natáčení svého Frankensteina se seznámil s Helenou Bonham Carter, budoucí manželkou Tima Burtona, a spustil se. Doslova a do písmene.
Emma Thompson
Nastal trojúhelník jak z nějakého blbého filmu. S Helenou se scházeli potají, utíkal za ní jako zamilovaný studentík, lezl za ní okny, přestrojoval se. Jenže Británie je malá a „pan a paní Shelley,“ jak se zapisovali v různých zapadlých hotýlcích na venkově (jasně, autorka Frankensteina by se asi divila!) byli samozřejmě odhaleni. „Pár snů“, jak Kenneth a Emma vystupovali a byli označováni, se rázem stal terčem hojně medializovaného rozvodu. Od stolu a od lože. Emma se sesypala, Helena se za svého Kena chtěla i rvát, ty dvě se nesměly nikde potkat, protože temperamentní Helena by byla schopna ubrečenou Emmu fackovat.
A jako největší padouch z toho vyšel Kenneth. Nenapadlo ho totiž nic lepšího, než na svou brzo již bývalou kydat docela hnusnou špínu. Například v rozhovoru pro Timesy zcela bez zábran šokovanému reportérovi sdělil, že „Emma si to v posteli dělá Oscarem, mě nepotřebuje.“ Bylo to hnusné a Emma Thompson se topila v depresích. Kenneth to s Helenou táhl další roky, ale odhalením se z jejich vztahu vytratila taková ta zakázaná láska, kouzlo tajemství, jak to tak občas v životě bývá. Přesto spolu žili do roku 1999, kdy Helena oznámila, že „jejich vztah byl nepochopen, že byli spíše kamarádi.“ Aha.
Helena
Po skandálu pak byli všichni součástí potterovské série. Emma působila od třetího dílu jako profesorka Sibyla Trelawney, Helena od pátého jako Bellatrix Lestrange, Kenneth si tak trochu zahrál sám sebe - „samožerského“ idiota Zlatoslava Lockarta. Inu, jak můžeme říct: „my jim k tomu nesvítili“, takže buhví, jak to celé bylo. Nicméně Emma to skutečně odnesla. Křehká a hodná žena tuhle zradu nesla strašně těžce. Teprve za mnoho let, když byla už znovu vdaná a měla dvě děti, byla schopna říct, jak se tehdy cítila:
Byla jsem k jeho poměru dlouho slepá. Poučilo mě to, že je velmi snadné nechat se zaslepit vlastní touhou klamat sám sebe. Kenneth je strašný workoholik. A do toho měl jinou lásku, umíte si to vůbec představit? A pak mě urazil. Byla jsem živá jenom napůl. Připadala jsem si bezcenná, nehodná lásky. Měla jsem ohromnou praxi na pláč v ložnici, pak jsem musela jít ven a být veselá, posbírat kousky mého srdce a dát je do šuplíku. Helena je úžasná žena. Dávno jsem jí odpustila. Něco takového vás nemůže držet dlouho. Je to zbytečné. Nemám na to energii. Helena a já jsme se usmířily před mnoha lety. Ale ta zrada, ta špína, to se odpustit nedá. Chtěla jsem to ukončit, dvakrát. Ale pak jsem si řekla - vždyť je to jen chlap! Obyčejný chlap, co je na něm? Jenže, víte, byl to také můj chlap!
Kenneth byl dlouho sám. Asi věděl proč. Jeho současnou partnerkou je výtvarnice Lindsay Brunnock, která s ním spolupracovala na natáčení filmu o anglickém polárníkovi Ernestu Shackletonovi. Vzali se v roce 2003. Lindsay je úplně jiná, Kennetha si omotala kolem prstu. Je domácký typ, což prý nikdy nezažil. Rázná a silná žena, ne hroutící se křehotinka, nebo naopak hysterická a fackující harpyje. A trochu Kennetha „srovnala“.
Talentovaný, okouzlující a nesmírně rozporuplný (nejen Poirot) Kenneth Branagh
Dlužno podotknout, že to opravdu potřeboval. Choval se asi jako Zlatoslav, možná i hůř. Sebestředný a nafoukaný mizera zmoudřel. Je to hodně vidět i na jeho projevu. Chodí mezi „prostý lid“, nedrží si chladný odstup jako obvykle, je usměvavý a šťastný.
„Je to žena, na kterou jsem čekal řadu let. Bohužel však ani s ní nemám děti. Tak to příroda rozhodla. Prostě člověk nemůže mít všechno,“ říká Kenneth Branagh, muž tisíce tváří a tisíce rolí.
použité zdroje:
