Článek
Děkuji, že jsi s rozhovorem souhlasila. Jak dlouhá doba uplynula od smrti tvé matky?
Teď to budou tři roky. Nerada o tom všem mluvím. Ale pokud by to mělo pomoci třeba jen jedné rodině, nebo otevřít oči tomu závislému člověku, je jedno, jestli je to muž nebo žena, tak to prostě udělat musím. Problém je v tom, že alkohol je tak snadno dostupný a závislost vzniká plíživě. Trvá to roky a osobnost se mění a mění, ale nevyhnutelně následuje vždy něco strašného. Je to nejtvrdší droga, dle mého názoru. Protože je tak zákeřný v tom, že to jde pomalu. Pomalu, ale jistě. Tvrdé drogy jsou rychlé a konec se - jak to říct - čeká. Ten hrozný úpadek je rychlý. Ale u alkoholu ne. Tam to trvá.
Můžeš se na začátek představit, jaké jsi měla dětství, zázemí?
Jsem jedináček, narodila jsem se v roce 1980, rodičům bylo oběma dvacet, jak to tehdy chodilo. Bydleli jsme ve větším městě v činžáku, táta byl obráběč kovů a máma pracovala v bance. Oba zůstali ve svých zaměstnáních i po revoluci, neměli nějak tendence podnikat, jak to tehdy bývalo. Prostě normální rodina. Dětství bylo krásné, naši měli spoustu kamarádů a známých s dětmi, pořádalo se hodně oslav. Jezdili jsme na výlety a k babičce na venkov, kde měla malý baráček a hospodářství.
Pamatuješ si z dětství nějaké zážitky spojené s alkoholem? Pilo se u vás už tehdy?
No jéje. Ale spíš táta. Ten si dal svých pět piv denně, občas zašel do hospody, ale na něm nějak nebylo nic znát - byl pořád vlastně veselý a v pohodě, ať si něco vypil nebo ne. Pamatuji si pár oslav, kde my, děti, jsme se strašně smály, jak jsou naši rodiče veselí a jaká je s nimi sranda, dokonce jsem se ptala, kdy bude zase nějaká oslava, ať se napijou a strejda zpívá a tak… Máma moc nepila, ona hodně špatně vycházela s babičkou, se svou matkou. Měla z ní strašný respekt a strach, babi byla hodně tvrdá i na ostatní. Máma vždy po víkendu u babičky v neděli, když jsme přijeli domů z venkova od ní, si otevřela víno. Tehdy jsem to brala jako naprosto normální věc. Pak po revoluci nastal boom takových těch sídlištních obchodů, vesměs se probourala kočárkárna a kus sklepa, a tam začal podnikat někdo, kdo to měl jako večerku, a tam si máma zvykla chodit pro sudové víno. To ještě bylo vše nějak v pořádku a na úrovni, nelemtala žádné patoky, prostě moravské pro dobrou náladu… já byla ještě malá. Deset, dvanáct let.
Pamatuješ si maminku v té době nějak extrémně opilou? Je nějaký zážitek, kdy jsi si i jako dítě řekla - „tohle asi není v pořádku“?
Začalo se to trošku stupňovat. Máma ale dělala v bance s penězi, myslím, že si uvědomovala, tehdy ještě si to uvědomovala, že nesmí moc pít, aby mohla ráno fungovat a jít do práce. Spíše si vybavuji, že mi to přišlo jako velká legrace, když se máma napila, byla s ní opravdu sranda, vymýšlela nesmysly, v té době neměla ještě tu lítostivou a hrubou opici, byla spíš tak roztomile picnutá. Když o tom teď přemýšlím zpětně, šlo to opravdu s ní z kopce, ale já to neviděla. Byla jsem pak už puberťák, zajímala se o kluky, cesty k babičce pro mne byly utrpením, nicméně máma mě kolikrát prosila, doslova zoufalá, ať tam s nimi jedu, že pak s ní nevydrží a tak. Tak jsem jela. A v neděli zase víno, ale už ho nebyla sedmička, ale litr. Potřebovala prostě čím dál víc alkoholu, aby se uvolnila. Tak to začíná.
Tvoje rodina byla tedy co se týče alkoholu velice tolerantní, pilo se i před tebou a dětmi z okolních rodin? Měla jsi v pubertě chuť začít pít také?
Samozřejmě. Chodili jsme s partou do hospod, bylo nám tak šestnáct, vždy byl mezi námi někdo, komu bylo osmnáct, takže si dal na sebe třeba pět piv, měli jsme i vytipované hospody, kde to prostě prošlo. Nebylo to jako dnes, kdy vám skutečně nenalejí. Tehdy to bylo jedno. Kolikrát jsem se domů vrátila opilá, nebo jsem třeba jen zavolala z budky, že někde přespím, máma řekla jen že jo… Přišlo mi to, že mám doma naprostou pohodu, nikdo mi nic nevyčítal. Teď vím, že máma, když jsem nebyla doma a táta byl v práci, byla už ožralá. Přišla z práce a hned si šla pro sudové. A už to zase - jak jsem říkala prve - nebyl litr, ale litr a půl. A ráno šla do práce. Vypadala dobře, neměla kocoviny, nic na ní nebylo znát. Nikdy neprodělala ani korunu, alespoň o tom tedy nevím. Je zajímavé, jak to člověk může táhnout roky a roky bez většího průseru, ale to dno se vždy objeví. Vždy.
Zamilovala jsi se, odstěhovala se k příteli, byla jsi šťastná, s rodiči v kontaktu, prostě klasický, hezký nový život. Kdy ti začalo být jasné, že je něco hodně špatně u rodičů?
Já byla tehdy hrozný sobec, prostě já já já, jsem zamilovaná, neřešila jsem nic jiného, než co si koupit do bytu, máma mě hodně podporovala. Volaly jsme si každý den několikrát, měly jsme se strašně rády, byla to moje nejlepší kamarádka. O to víc to bolí… Já nevěděla nic. Až pak mi táta u babičky řekl, že máma začala pít vodku. Že je to čím dál horší. A bylo.
Tady asi to vyprávění nabere ten smutný směr, že?
Deset let trvalo, než se máma prostě doma po práci propila do závislosti. Nebyla schopná fungovat bez hladinky. Dokud nepila přes den, jen večer, šlo to. Ale pak potřebovala už víc a víc a i přes den. Začala mít problémy s docházkou do práce, prostě se házela marod, lidově řečeno. A celou nemocenskou propila. Jen u babičky si to nemohla dovolit, ta nad ní držela bič, jak se říká. Když jsem tam byla také, posílala mne do krámu pro vodku. Já ale nevěděla, jak špatné to je a že dělám špatnou věc - prostě jsem jí tam v kabelce tu flašku propašovala. Jenže se to pořád opakovalo, z jedné flašky byly dvě - už jsem to řekla tátovi, ten ji seřval, ale bez výsledku. Ona nebyla schopna si připustit, že má problém. Naopak, nadávala nám, že z ní děláme notorika, že není žádný cvok ani alkoholik, že to zvládá. Začala se měnit fyzicky. A pak umřela babička a tím jakoby se urvala poslední kotva, která jí ještě trochu držela při zdravém rozumu.
Přitom by člověk řekl, že když zemře ten náš tyran, tak by se nám mělo paradoxně ulevit.
No, to jsme si mysleli taky. Jenže to bylo naprosto naopak. Začala pít úplně strašně. Doslova do sebe lila, co teklo. Táta už byl na ni zlý, ale nevěděl, co má dělat, přece jen ji měl rád. Začala být agresivnější, noční telefonáty - prostě mi zavolala třeba ve tři ráno ožralá a mumlala, že už nemůže, už nemůže, to opakovala pořád dokola. Nebo že vedle ní stojí babička a mlátí ji holí - nebo, že ji táta zmlátil - vymýšlela si v tom rauši naprosté nesmysly, kterým sama věřila. Nevěděli jsme, co dělat, mluvili jsme jí do duše pořád, odmítala agresivně jakoukoli naší snahu o to, aby si uvědomila, že má obrovský problém s alkoholem. To jsem také nevěděla, četla jsem o tom, že toho člověka prostě nelze přinutit, dokud sám nechce - a nevěřila tomu. Přece ta moje máma, ta hezká inteligentní ženská, musí vědět, že má přestat pít - kdepak. Bylo už pozdě. Už neměla vůli. Neovládala se.
Vybaví se ti nějaký okamžik, kdy…?
Já vím, co máš na mysli. Je peklo o tom mluvit a vzpomínat a říkat si, co všechno bych dnes udělala jinak. No, v práci si vzala neplacené volno, což byl začátek konce všeho. Jezdila na ten baráček po babičce - kolikrát mi volali lidé z vesnice, že máma leží venku před schody a nemůžou ji zvednout, potácela se tam do obchodu pro vodku a rum v nějaké pocintané zástěře, bosa, nemytá. Kolikrát jsme tam jeli - nemohli jsme se jí dovolat, mysleli jsme, že je mrtvá. Já se tak strašně klepala vždy, nedalo se na ni dobouchat, nakonec jsme ji našli třeba v posteli, jak chrápe a v ruce flašku od rumu, nebo ležela na zemi v kotelně promrzlá, zvratky všude… Kolikrát nás sprostě, strašně sprostě vyrazila ze dveří, házela po nás věci - přítel i táta se s ní prali - nebo ne prali jakože násilně, ale snažili se jí alespoň držet, aby se nepotloukla, nebo si neublížila nebo nám… No… Tahle strašná ženská přece nemohla být moje inteligentní a vždy upravená, navoněná, vtipná maminka… ale byla. Ale už nebyla, už… Přesto jsem jí milovala a zároveň nenáviděla a vyčítala si, že jsem to neřešila dřív.
Měla jsi výčitky svědomí, že za to můžeš ty? Až takhle?
To ona na mě křičela pořád. Za všechno jsem mohla já, táta. Nikdy ne ona. Nevěřila jsem tomu, že se z normální slušné inteligentní chytré a krásné ženské během 15 let stane něco takového. Nikdy bych tomu nevěřila. Kdo nezažil, nepochopí. A už na tom byla tak zle, že slovo „léčení“ bylo jak červený hadr na býka, to po nás i plivala. Přestala jíst, vypadaly jí vlasy, zhubla, jen měla příšerně vystrčené břicho, takový ten soudek, nožičky jak pavouk - nos jí natekl, měla ho jak houbu. Neustále pila, neustále u sebe placku, flašku, co na tom, že jsme jí to vzali - měla je poschovávané naprosto všude. Peněz měla dost, ráno si šla koupit a poschovávala flašky všude možně. Viděla jsem to tehdy v nějakém filmu a smála se tomu, že přece to je přehnané, že nikdo si doma flašky neschovává… no, tak to mě brzo vyvedlo z omylu, bylo to naprosto učebnicové.
Strašně se to poslouchá… Muselo to být peklo.
Bylo. Víš, když tu mámu pořád miluješ - udělala bys pro ní vše, ale ona nechce, už to není ona. Už se jí změnila osobnost. Už měla alkoholovou demenci, to nebylo jakože okno, ze kterého se ráno vyspí, ona úplně zhloupla. Nemyslela na nic jiného, než jak se nalejt. Nebyla schopna si ani utřít zadek, musím to říct, počůravala se, začala padat, byla celá potlučená všude, v obličeji monokly, a víš co, nemohli jsme dělat nic. Dokud by sama nechtěla, tak jí na léčení nedostaneš, zbavení svéprávnosti je jen takový mýtus, tohle si udělala sama, takže si musela sama přiznat, že je zle. My jsme se vyčerpali, já zhubla snad dvacet kilo, stresem jsem se třásla, co zase bude, kde ji najdou… Naštěstí, pokud se dá mluvit o štěstí tedy v tomto případě, nechodila do hospod pít a nedělala tam ostudu. Ona byla ten osamělý piják. Nevyhledávala společnost. To jediné jsem pak řešila, že aspoň ji vidí co nejmíň lidí a nedělá ostudu jinde. Až takhle jsem pak o ní přemýšlela. Jako o nějaké malomocné, co jí musím schovávat ve sklepě. Příšerné.
Asi spějeme k tomu finále… cítíš se na to říct, co se stalo potom?
Necítím, ale když už jsem došla až sem, řeknu to. Už jí stačil jen lok a byla úplně ožralá, už ta tolerance byla přepitá, jak se říká - už měla za sebou to stádium kvanta alkoholu, co musela vypít, aby se dostala do nějaké hladinky, nyní už stačila decka a bylo to. A jednou měla nějaký okamžik, co já vím, co to bylo - snad prozření - dodnes nevíme - brečela, seděla na posteli a prosila tátu, aby jí zařídil léčení. Že to nejde. V tu chvíli jsme začali telefonovat, kontaktovat známé lékaře a zajistili pro ní místo na detoxu ve Střešovicích. Nevím, co se stalo, že se po těch letech takhle najednou vzpamatovala. Byla pokorná jak beránek. Vidím ji před sebou, jak si balila tašku a jak nám ukazovala, kde má schované placky vodky, ať je vylejeme. Viděla jsem v těch zažloutlých očích prostě nějakou novou - ne jiskru, ale spíš záblesk té staré maminky.
Co následovalo?
Večer jsem jí napsala sms, mám ji uloženou v telefonu: „Neboj mami, to zvládneme!! Uvidíš, zítra bude líp a líp.“ Měla nastupovat další den. Byli jsme si jisti, že jsme všechny flašky zlikvidovali. No, ale co udělá alkoholik, který má nastoupit na léčení - řekne si - „aha, tak já se jdu léčit - tak to si ještě dám“… a dala. Tu poslední placku, pod postelí. Ráno ji táta našel mrtvou. Ještě byla teplá, nemohl tomu věřit. Utěšovat mne může jen to, že neumřela někde ve zvratkách na ulici, ale doma v posteli. Ale to je tak jediné. Stalo se, no. Byla na zdravotní pitvě, já si pak ty výsledky vyžádala, měla v krvi přes dvě a půl promile, takže na její stav to byla smrtelná dávka. Jako příčinu smrti uvedli kardiopulmonální selhání, měla vlastně všechny orgány nadranc. Cirhózu v konečném stádiu. To se dozvěděli až při pitvě, byla naprosto zdevastovaná. Lékař pak řekl, že by pravděpodobně nepřežila ani to léčení.
Co tatínek?
Přežil ji o půl roku. Utrápil se bez ní. Infarkt, šlo to rychle. Během pár měsíců jsem byla sirotek. A za vše může chlast. Bere lidem vše a navíc, jak to jde pomalu a plíživě, dokud to opravdu není strašné, nikdo vlastně nic neřeší, tolerance v naší společnosti je obrovská. Dá se říct, že kdo nepije, je divný. Pokud tento rozhovor pomohl byť jen jediné rodině, jednomu člověku, budu ráda. Do konce života si nepřestanu vyčítat, že jsem nezasáhla včas a dokonce jí pro ten chlast chodila. Nemohla jsem to vědět. A kde není vůle, není nic a nepomůže nic.
Děkuji, Evo.
