Slavná spiritistická seance v Praze: Tutanchamon zdemoloval ateliér, Rašín varoval před Němci

Tato slova vyřkl boxer, zemitý a rázný týpek Jára Svoboda, který byl za první republiky proslaveným sportovcem. I on se účastnil onoho zvláštního „matiné“ v Blanické ulici. Následující příběh může být úsměvný, protože je vlastně jedno, jestli čtenář věří nebo nevěří v „cosi“ na druhé straně. Jen - asi není radno pokoušet se dokázat, že tam nic není! Své by o tom mohli vyprávět právě přítomní na zvláštní seanci v ateliéru akademického sochaře Foita. Co se tam stalo? Opravdu přišel naštvaný Tutanchamon, aby rozmašíroval všechno, co mu přišlo do cesty? A co povídal zesnulý Alois Rašín? To se budete divit!

Nejprve trocha teorie. Spiritismus má v Čechách dlouhou tradici, tento myšlenkový proud, který je založený na víře v posmrtný život, zaznamenal největší rozmach v období první světové války. Jména jako Karel Sezemský nebo Ignác Etrich jsou již důvěrně známá. O spiritismu byl u nás dokonce vydáván velice oblíbený časopis - Posel záhrobní, ve kterém byly popisovány mnohdy velice bizarní příhody s duchy. Pak následovala ona proslulá kapitola českého spiritismu, Jan Kefer či Jiří Arvéd Smíchovský a jejich boj proti/pro Hitlera je věcí již mnohokrát popsanou.

V období první republiky, ve kterém se odehrává následující příběh, bylo vyvolávání duchů ohromnou módou. Všude byla samá média, podvodníci, salónní triky. Slavné herečky a herci chodili na spiritistické seance jednoduše proto, že „se to nosilo“. Aktivních vyvolávačů duchů u nás bylo až deset tisíc. A byli trnem v oku církvi, později komunistům. Ale událost z Blanické ulice se vymyká všemu, co se do té doby na poli okultním událo.

Už jen to, že o celém incidentu informoval tisk (a to velice široce, po dobu několika dní) a existuje tolik očitých svědků, vyvstává otázka, zda šlo skutečně o podvod, nebo na pomstě rozčíleného faraona může být ono pověstné zrnko pravdy.

V březnu roku 1929 pobýval v Praze na krátké návštěvě u přátel jeden muž. Velice tajemný muž jménem Jovan Jović. Tehdy devětadvacetiletý spiritista pocházel z Noviho Sadu, byl to Srb, mluvil lámanou češtinou a v okultních kruzích byl považován za nejlepší médium na světě. Když se dostal do transu, jeho ústy promlouval každý, koho si zúčastnění zavolali. Jovan byl skutečně velice známou personou tehdejší doby. Není proto divu, že se o něj „přetahovali“ různí pořadatelé seancí a spiritistických večírků, při kterých se děly věci nevídané.

Pražský kroužek spiritistů zajásal. Máme tady Jovana, okamžitě uspořádáme seanci! Jenže to nebylo tak jednoduché, Jović se nechal velice rád přemlouvat. V tu chvíli na scénu vstupuje Jaroslav Foit. Osoba tohoto sochaře je ale sporná. Z dalších pramenů vyplývá, že zatímco Jaroslava Foita nikdo neznal, existoval ještě jeden Foit, též sochař, velice proslulý, který se jmenoval František Vladimír. Který z nich to byl, to se neví. Celý tento příběh provází i zmatení v dataci. 1928 nebo 1929? Jasno do toho vnesl až anonymní novinář, podepisující se zkratkou V.R. (V.r., -vr-), který v poledním vydání Večerního listu poprvé informuje o dění na tajemné seanci článkem s datem 15. března 1929. Byl totiž přímým účastníkem. A nemohl se z toho vzpamatovat.

Foit měl ateliér v tehdy nejbohatší pražské čtvrti Královské Vinohrady v Blanické ulici číslo 8. A byl sice módou spiritismu dotčený, ale nevěřil tomu. Tak svolal kamarády a řekl jim: „Hele, zaplatíme tomu Jovanovi. Pozveme novináře, uděláme to jako skutečnou seanci, ten Jugoslávec nemusí o ničem vědět. A jsme všichni rázní a nevěřící chlapi, my dokážeme, že to jsou vše jen kabaretní triky a žádný posmrtný život neexistuje. Pak to zveřejníme, ať už ta média přestanou podvádět!“ Nějak tak.

Jak řekl, tak udělal. Jovan Jović po zacinkání peněz souhlasil, navíc Vinohrady byla v té době tak nóbl čtvrť, že se rád podíval do místních bytů, kde měli všichni splachovací záchody, telefon, parkety, tělocvičnu, nejmodernější vysavače a lednice. Něco jiného než jeho seance v polorozpadlých domech někde na samotě nebo zima v maličkých bytech, kde čoudila kamna!

Ve středu třináctého března 1929 se začala v ateliéru scházet různorodá společnost. Velmistr zednářské Veliké lóže národní československé, básník Josef Svatopluk Machar, který byl zarytým ateistou, pozval i samotného Masaryka. Ten sice pozvání obdržel, ale „kvůli zaneprázdněnosti“ se nedostavil. Mimo Foita, Machara a Jovana Joviće se shromáždili tehdejší známí boxeři Jára Kovanda a Jára Svoboda, onen novinář V.R., spisovatel Vojtěch Rozner, synovec legionáře Josefa Jiřího Švece František Švec a tři anonymní dámy. Celá tato spiritistická seance měla dokázat, že neexistuje žádný posmrtný život. Přestože ji řídilo světoznámé médium. V pět hodin odpoledne to celé vypuklo. A děly se věci!

V.R. popisoval začátek celé seance velice sugestivně, ostatně jako celý průběh. Právě proto odezva čtenářů byla více než bouřlivá: „Všecko sesedlo se kol dřevěného stolku poblíže kamen, v rohu odděleném od zbývající části ateliéru plentou. Světlo odstranilo se úplně. Ruce na stůl. Bylo slyšet jen výdechy. Netrvalo to dlouho – a Jović uveden byl do transu. Prozradilo se to tím, že zrychlil dech a křečovitě pracoval rukama. Pozvolna se zvedal, až zůstal stát u stolu nad ostatními – s rukama na očích.“

Když byl Jovan „připravený“ navázat kontakt se záhrobím, nikdo nevěděl, koho vyvolat. Nakonec si Foit vzpomněl na nedávno zemřelého kamaráda Bartuška, který spáchal sebevraždu otrávením. Jovan zamručel, otevřel doširoka oči, zamával rukama, až se začal Machar tiše smát, jenže Jovan (Bartuška) začal lamentovat: „Bolí mě břicho, kamaráde! Bolí a bolí! To jsou muka pekelná, proč jsem to jen dělal!“ Foit se zarazil, protože o tom, že se student otrávil tak strašným způsobem (vypil louh), nevěděl krom sochaře nikdo. Machar se přestal smát, načež si mladý Švec vzpomněl na svého slavného strýčka.

Jović se stal plukovníkem Švecem, dojatě plakal, popisoval svou sebevraždu, až už ztichl i Machar. Jovan usedl a zvolal: „Další, rychle, honem, než se brány onoho světa uzavřou!“ Tak si celá společnost vzpomněla na nedávno zemřelého herce Járu Sedláčka. Zde se zřejmě „propálila“ identita jedné z přítomných dam, neboť duch ústy chroptícího média zvolal: „Ježišmarjá, Anka, co tu hergot sakra děláš?“ Hercovou sestrou totiž byla první česká filmová hvězda Anna Sedláčková, zvaná též Andula, členka Divadla na Vinohradech i Národního divadla a jedna z nejslavnějších hereček té doby. Pokud by se seance zúčastnila, nebylo by nepravděpodobné, že by si přála vyvolat svého nedávno zesnulého bratra. Sedláčkové musela být podána čichací sůl, načež se Machar, který nevěřil svým očím, rozhodl povolat Aloise Rašína.

V.R. si zapsal, co vše zavražděný ministr financí přítomným kladl na srdce: „S tou zlatou měnou by se mělo trošku počkat, řekl Rašín. Pak nám vyobrazil, že bude se napříště zdokonalovati kanalisace a silnice, ježto budou se stavěti z úplně nové hmoty. Pokud se týče politiky, varoval před Němci, kteří na nás pletou bič. Bude nutno navázati na všeslovanskou otázku.“ Rašín byl doslova prorokem, neuvěřitelný odhad měl jeho duch!

A teď už přichází na scénu faraon, protože tehdy byl Egypt a jeho mumie a hrobky tématem, o kterém se široce diskutovalo. Všichni chtěli vidět na vlastní oči alespoň „něco“ egyptského, od objevení Tutanchamonova hrobu uplynulo ani ne šest let, takže vše bylo naprosto živé a úchvatné. Není proto vůbec divu, že jedna z dam vyjádřila přání povolat nějakého faraona. Jedno jakého. A nastala mela.

Alois Rašín mlel a mlel, vyhrožoval a nadával, až to přítomné přestalo bavit. Rašín se urazil (podotýkám, samozřejmě „ústy“ média Jovana) a chtěl odejít. Tak ho tedy chtěli nechat jít, až ona zmíněná dáma zvolala své přání ohledně egyptského panovníka. Více V.R.: „Když chtěl odejíti, rozhodli jsme se, aby nám zavolal někoho z Egypta. Neměl se k tomu. Dvakráte se vrátil a říkal, že nás varuje. Že nám hrozí nebezpečí! Bylo nám to k smíchu. Volali jsme, že chceme Ramsa Druhého nebo Tutankhamona! Rašín se ještě jednou vrátil a hromoval, že nás bude duch pronásledovati a mstíti se, že rušíme jej z klidu. My zatím lelkovali v hluboké tmě a trvali na Tutankhamonovi. Pojednou medium, jak tu stojí v transu před námi, zvedá hrozící ruce a řve mohutným hlasem. Slyšíme příval egyptských slov a mezi nimi - Tutankhamon!!!“

Sugestivní popis anonymního novináře byl teprve začátkem. Jovan vypadal, jako kdyby ho kousla tarantule (nebo spíše posedl ďábel), po ateliéru začal tančit hotový záhrobní kvapík, převrhl stůl, křičel, řval nesrozumitelnou řečí, zrudl tak, že se mu div nekouřilo z uší. Dámy omdlévaly a výskaly hrůzou, dvojice boxerů se snažila médium chytit a držet. Jenže Jović byl v ten moment nadán snad nadlidskou silou, drtil jim ruce jako ve svěráku, až začali řvát (tentokráte bolestí) i oba silní a zdatní boxeři. A za onou plentou, kterou byl ateliér oddělen, a kde měl Foit všechny své sochy (mnohdy velice drahé a těžké), nastal hotový soudný den. Nepopsatelný randál, rachot, vrzání, skřípání, rány, „hotové hromobití, něco padá a my nevíme co!“ čteme zápisky V.R.

Zúčastnění za plentu neviděli, chtěli se spasit útěkem, jenže dveře byly zamčené. Jovan vrávoral sem tam, řval nesrozumitelné věci (velice pravděpodobně egyptské jadrné nadávky), zatímco Tutanchamon úřadoval. Otřesený V.R. a jeho poznámky jsou tím nejlepším svědectvím: „Zlý duchu, vrať se, řval kdosi. Probouzeli jsme Jovana. Řval, chroptěl. Světlo. Ostatní, vyděšeni, běží za plentu podívati se, kdo to bouchal. Nuže, chcete vědět, co se stalo? Všechny egyptské sochy, pokud se nalézaly ve Foitově atelieru, jsou zničeny (…).“ Zkrátka, rozzlobený duch rozmlátil celý ateliér mistra Foita. Nebo ne?

Jovan se zhroutil do křesla, kde oddychoval a supěl jako lokomotiva. Dámy i pánové byli naprosto vyděšeni, protože při odhrnutí plenty spatřili celé dílo zkázy. Všechny Fojtovy sochy s egyptskou tématikou byly úplně na maděru. Hlavy vyházené z polic, roztřískané na zemi, těžká socha egyptského státníka byla obrácena hlavou dozadu, zkrvavený monument Egypťanky neměl ruce a nohy. O metr posunutá 250 kg vážící socha právě oné Anny Sedláčkové stála uprostřed celé spouště. Desetikilová socha, kterou Foit nazval Zajatec, prorazila tlusté ateliérové sklo a vyletěla oknem. Foit seběhl dolů a hledal ji ve sněhu, místo Zajatce tam nalezl přivolanou policejní patrolu, kterou oslovili sousedé, protože neuvěřitelný randál se nedal vydržet.

Foit blekotal, že Zajatce vyhodil oknem Tutanchamon, načež musel na hlídku dýchat, zdali není opilý pod obraz. Slovo má opět V.R: „Jsme jako vyjeveni, vyvstává nám pot na čele. Dámy se třesou zimnicí. Ani jedna socha, představující něco egyptského, není celá. Mistr Foit chodí zmatené po atelieru. Hledá sochu ve sněhu na dvoře. V duchu počítá, na kolik tisíc ho tato spiritistická seance přišla. A my hledíme vyděšeně jeden na druhého. Všichni se chceme ptát, ale není tu nikoho, kdo by nám, nevěřícím Tomášům, vysvětlil, jak to vlastně je všechno možné…“

Jak se tohle mohlo stát? Je něco takového vůbec možné? Opravdu tam úřadoval zlý duch, nebo se Foit spolu s Jovanem propůjčili k taškařici, která měla vyděsit „nevěřící“? Je ale těžko uvěřit tomu, že by Foit obětoval své celoživotní dílo pro takovou kratochvíli. Sochy byly velmi drahé, ověnčené spoustou cen, tohle by snad neudělal ani totálně zblblý nebo opilý umělec. Jak si tedy událost z Blanické ulice vysvětlit? Šlo opravdu o podvod za pomoci plenty, za kterou mohl být nějaký schovaný člověk a rozbíjet jednu sochu za druhou? Nebo mohlo také jít o „úplně normální“ spiritistickou seanci, kterou si přikrášlil novinář V.R., aby si přiživil čtenost svých článků tím, že se svezl na vlně tehdy moderní duchařiny?

Je jisté, že druhý den všichni zúčastnění měli zdravotní potíže. Zvraceli, špatně se jim dýchalo, měli průjem, dámy omdlévaly, nemohly spát. Machar se opil a potácel se po pražských ulicích. Dvojice boxerů seděla do rána v kavárně ve společnosti prostitutek a museli oba mladíky vynést na ulici, protože nemohli chodit, ba ani mluvit. Psychický otřes si vybral svou daň.

Novinář V.R. napsal ještě jeden článek s pochmurným názvem Kdo z nás první zemře?, kde zmiňuje kletbu faraona, proklíná svou účast na této obskurní estrádě a klade si velice vážné otázky bytí a nebytí: „Přiznám se, že se trochu stydím psáti o věcech, jimž jsem se až do tohoto dne hluboce vysmíval. Všechny spiritistické kejkle považoval jsem za komediantství a podfuk. (…) Byla to první seance vůbec, které jsem se zúčastnil, a to ještě s úmyslem, že konečné budu míti dobrou příležitost vysmáti se všem, kdož něco podobného berou vážně. Nemohl jsem po celou noc zavříti oka. Kdo mi to vysvětlí? Hleděli jeden na druhého a styděli se vyřknouti slovo zázrak!“ rozepisoval se obšírně.

Týden po seanci s Tutanchamonem měl zemřít otec sochaře Foita. Jenže to už je v rovině spekulací. Je to spíše taková ta senzační tečka za celým „egyptským dobrodružstvím“. Všichni byli přesvědčeni, že kletba Tutanchamona dosáhla až do Blanické ulice 8.

Událost pronikla na stránky i dalších listů, žádný z nich ale neměl na místě svého redaktora, a tak záležitost pojímali méně obšírně a zdrženlivěji. Do přezkoumání celého případu se vložil i slovutný psycholog, psychiatr a jeden z prvních „záhadologů“ Jan Šimsa. Tento zuřivý „antispiritista“ celé dny objížděl Československo, aby hledal podvody ve všech událostech, které se nedaly vysvětlit. Většinou našel, usvědčil, udělal poprask, vynadal, zašlapal do země přítomné, aby s velkou slávou odjel a svůj poznatek připsal do nějakého svého díla. Všichni byli naprostí podvodníci, to bylo jeho motto. Jenže tento Šimsa, který okamžitě přispěchal, aby vítězoslavně odhalil podvodníky, nedošel k žádnému závěru.

Což je samo o sobě neuvěřitelné. „Žádný pomstychtivý duch neexistuje, o tom jsem přesvědčen,“ konstatoval lakonicky, ale k obšírnějšímu vysvětlení se neměl. Jakoby mu došla slova, kterých měl jindy až moc. „Léčil jsem několik lidí, kteří po hypnose spiritistů upadli v dlouhotrvající snivý stav s vidinami a bludy, že jistý duch je ovládá a stále napomíná. To jsou trapné a zoufalé stavy, které ovšem vhodnou suggescí dají se rychle upraviti. K Blanické události mám jen toto - nemůžeme poznat tajemné síly a bytosti v naší duši.“ napsal pouze slavný psychiatr.

Tajemný příběh však přesto zůstal v paměti lidí a dodnes podněcuje lidskou fantazii. Skutečně mohla až do Prahy dosáhnout mstivá záhrobní moc egyptského krále?

zpracováno podle:

Tajemná seance v Blanické: Večírek se vymkl kontrole, spiritisty vyděsil duch - Deník.cz (denik.cz), Na slovíčko s duchy - Novinky, Duchařská seance v Blanické ulici: Pozván byl i prezident Masaryk. Místo něho přišel naštvaný Tutanchamon – Lifee.cz, Duch faraona vybílil atelier na Vinohradech: Zapomenutá seance, která se vymkla z rukou – Badatelé – Historie, záhady, tajemství (badatele.net), Prvorepublikový spiritismus aneb Příběh seance na Vinohradech: Duch faraona vyhnal z místnosti i přesvědčeného skeptika – G.cz, Magií proti Hitlerovi. Kristýna Bernardová o českých okultistech - iDNES.cz