Stanislav Zindulka zažil válku, popravy i osvobození. Odmítl donášet na kolegy a bál se Růžičkové

Jeden z posledních velkých hereckých mohykánů odešel do hvězdného nebe před pěti lety. Zůstala po něm neuvěřitelná řada divadelních a filmových rolí. Postavou malý a nenápadný muž měl nesmírný herecký talent. A hlavně měl v sobě ještě něco navíc. Určitou nepostižitelnou noblesu, laskavost, upřímnost. Typický úsměv šel vždy od srdce, jak říkali jeho kolegové: „Smál se i očima. Nebyla v něm nikdy žádná faleš. Nikdy!“

Bodrý a okouzlující Stanislav Zindulka měl zvláštní fyziognomii, která ho předurčovala k rolím různých dědečků a dobráčků. Jenže když dostal part, který jaksi nezapadal do jeho typické šablony, zhostil se ho tak, že všichni užasli. Všestranný herec nikdy ani jednu roli „neodflákl“ a hrál skutečně až do velice vysokého věku. A skvěle.

Jeho největší rolí, jak sám řekl, byl pošťák Josef Pumplmě ze slavného seriálu Vlak dětství a naděje. Zindulka tam po boku Heleny Růžičkové a Žanety Fuchsové (později Terezy Brodské) skutečně exceloval. „Srágorka“, který klame tělem, je totiž v té nejhorší válečné době skutečným hrdinou. Na natáčení seriálu vždy vzpomínal s úctou a jistou posvátnou bázní, protože i on tohle vše zažil. Zindulkovo dětství totiž spadá přesně do doby okupace, války, osvobození.

„Byl jsem u všeho. Psaly se dějiny z té dobré i z té špatné stránky. Někdy až z té nejhorší. A já to všechno viděl.“

Hezkých momentů zažil mnoho. Ale vše má rub a líc. V bouřlivých poválečných letech s následným nástupem komunismu si prožil svoje. Stal se pedagogem, jeho rukama prošla spousta známých herců, kteří ho všichni bez výjimky měli prostě a jednoduše rádi. A on je.

Pan Fajst Stanislav Zindulka.

Životní cesta Stanislava Zindulky začala 5. května 1932 v Jilemnici. V malebném Podkrkonoší vyrůstal chlapec v harmonické rodině, otec byl nadšený ochotník, matka ho v tom podporovala, pomáhala mu šít kostýmy. Byli zaměstnáni v továrně na textil. Malý Stanislav vyrůstal obklopen péčí nejen rodičů, ale i dvou neprovdaných tetiček - Fanynky a Máničky. Často říkal, že mu vždy vše připomínají vůně. V případě útlého dětství to byla vůně cukroví a trubiček, které tetičky pekly.

Už v pěti letech stál na jevišti v Prodané nevěstě, kterou režíroval otec. Odmalička se motal kolem herectví, vše se mu moc líbilo. Jenže přišel rok 1938. Zindulka na toto období často vzpomínal, protože už si to všechno pamatoval. Co se doopravdy dělo, to pochopil až časem.

Doba kolem Mnichova zastihla Stanislava Zindulku v první třídě obecné školy. Asi si dnes plně neumíme představit, jak ona zrada zasáhla tehdejší český lid. Pan řídící Sehnal prý říkal malým žáčkům, ať si přinesou šavličky ze dřeva, že si budou hrát na vojáky. Atmosféra houstla, vlastenecký učitel samozřejmě čekal, že to „dopadne dobře.“. Jenže když druhý den přišli kluci do školy s klacíky a puštičkami, pan řídící zoufale plakal. Hlavu měl položenou na lavici, řekl jim, ať to zahodí, protože: „nás v tom Mnichově prodali…“

Co si o tom měli myslet malí kluci, když jejich vzor, jejich milovaný pan učitel tak strašně pláče… Tato vzpomínka nebyla jediná, následovaly horší.

V Jilemnici rostlo napětí, kilometr za hranicí města byla závora, za kterou se střílelo. Vrchlabí už bylo německé. Zindulka na vlastní oči viděl řádění Henleinovců. Nemocnice se proměnila na lazaret SS, provizorní nemocnice pro „civily“ byla v nějaké jiné budově, kde se Zindulka poprvé setkal se smrtí. A to docela bizarně - byl po operaci slepého střeva, šel na záchod, jenže kvůli zatemnění nic neviděl, zakopl a upadl do měkkého. No, spíše do tuhého. Budova neměla márnici, takže se mrtví umisťovali do koupelny. Až přivolaná sestra zoufalého Zindulku vysvobodila, protože když poznal, na čem leží, naprosto strachy zkameněl.

V Jilemnici vypuklo povstání už třetího května. O dva dny později bylo potlačené. „Měli jsme dům na konci města a kolem nás táhly obrněné vozy a tanky. Němečtí vojáci se dobývali do domů. Dodnes vidím tátu, jak stojí před zamčenými dveřmi a říká mamince, aby mu podala sekyrku. Venku přitom stáli esesáci se samopaly. Naštěstí asi dostali nějaký jiný povel a pokračovali dál,“ vyprávěl herec. Sedmého května vedení zmíněného lazaretu SS kapitulovalo.

Všudypřítomná nenávist a pomstychtivost vůči Němcům dala průchod těm nejtemnějším věcem: „Jednoho příslušníka SS chytili, zavřeli ho do věznice a bylo rozhodnuto, že bude popraven. To byla veliká atrakce. Celé město se šlo průvodem podívat na popravu, včetně maminek s kočárky,“ vrtěl hlavou Zindulka, „Viděl jsem, že se naši lidé někdy chovali tak jako Němci k nám. Na to jsme právo neměli. Jako kluk jsem byl svědkem toho, jak se zacházelo se ženami, dětmi a starými lidmi. Poprvé jsem si uvědomil, že tady něco není zatraceně v pořádku.“

Po válce převzal jeho tatínek vedení fabriky. Rodina továrníka byla odsunuta. Jenže Luděk Zindulka za to nebyl rád, dokonce plakal. Muž, který dříve všechny Němce nenáviděl tak, že by je nejraději postřílel, si najednou uvědomil, že jeho zaměstnavatelé jsou fuč, už se nikdy nevrátí. Musely to být strašné paradoxy, které dokáže natropit jenom válka.

Stanislav Zindulka odmaturoval na gymnáziu a dostal se v roce 1951 na DAMU, kde úspěšně vystudoval herectví pod vedením Vlasty Fabiánové. V Praze však nezůstal. Táhlo ho to jinam, nechtěl být rovnou v hlavním městě. Raději šel do Hradce Králové, kde byl v dnešním Klicperově divadle dvanáct let. A pak dlouhých 22 let působil v Divadle bratří Mrštíků v Brně. Zde začal také učit na herecké konzervatoři – další práce, která ho naplňovala. Měl skvělou skupinu žáků, mezi něž patřili například Oldřich Kaiser nebo Libuše Šafránková.

Z Brna odešel do Městských divadel pražských, kde odehrál 5 sezon. Divadelní kariéru zakončil v Činoherním klubu. A jak byla zmiňována ona „vůně“, kterou měl vždy se vším spojenou, tak Zindulka miloval hlavně vůni divadelních šaten a divadla jako takového.

V Hradci Králové se Zindulka seznámil se svou budoucí manželkou. Milenu si vzal v roce 1959, měli spolu dva syny, Jakuba a Ondřeje. Právě do té doby spadá první kontakt se Státní bezpečností. Stanislav Zindulka byl totiž tak populární, že si ho vytipovali jako možného spolupracovníka. A jednoho dne přišli s hotovým návrhem. Nejprve mu lichotili, jak jsou pyšní, že máme takového herce, gratulovali k oblíbenosti. A pak to začalo. Zjistil, že o něm ví naprosto všechno. I o jeho rodině. Třikrát odmítl donášet na své kolegy, pak ho frustrovaní příslušníci propustili s tím, že jim musel alespoň podepsat slib mlčenlivosti – tedy prohlášení, že o neúspěšném verbování nebude mluvit. A postarali se o to, aby už si Zindulka „ani neškrtl“.

Chtěli, aby byl odejit z divadla v Hradci, což odmítl i ředitel, jenže StB výhružky stupňovala. Stanislav se tedy obrátil na ideologického tajemníka krajského výboru KSČ Vladimíra Housera. Tento pán, i když byl skutečně tehdejším postrachem všech kulturních scén, se kupodivu nad hercem slitoval, přimluvil se za něj a Zindulka mohl u divadla zůstat. Tato přímluva má ještě zajímavou dohru - soudruh Houser postupem doby začal zjišťovat, že je asi na hodně špatné straně dějin. Houser byl ze strany pro své názory vyloučen, a dokonce také obviněn, a názorově přešel na druhou stranu.

V roce 2007 od něj dostal Zindulka dokonce dopis, kde Houser uvedl: „Píši Vám, protože jste, ač mladý, projevil nejen vzdělanost, ale moudrost tím, že jste mě tehdy upozornil, že jste tajně sledován policií. Toto vaše upozornění se stalo pro mě významným kaménkem do mé mozaiky postupného poznávání proradnosti a zhovadilosti socialismu a komunismu,“

Život tropí různé věci, což se na tomto případě ukázalo. A to ještě nebyl zdaleka konec. Stanislav Zindulka totiž vstoupil do KSČ. Sice prý věděl, že je to zlo, stranu nenáviděl a nevěřil jí, ale v době reformace a rozvolnění usoudil, že by to šlo vše „rozložit“ zevnitř. Jenže přišel rok 1968, Zindulka se rozzuřil a napsal na krajský výbor, že vystupuje, protože se stranou po okupaci nechce mít nic společného. A bylo to. Musel odejít z konzervatoře, v divadle mu zařízli role, odměny, peníze, poškodilo to i jeho rodinu - nadaný syn musel do fabriky, místo aby studoval. V tomto těžkém období herec hledal útěchu v alkoholu. Jenže to k ničemu nebylo, tak alespoň hrál po různých venkovských štacích.

A koncem 70. let v obavě před pronásledováním rodiny podepsal Antichartu. Dlužno podotknout, že zdaleka nebyl sám, kdo podepsal kvůli existenčním starostem a nátlakem na rodinu. Revoluci v roce 1989 Stanislav Zindulka opravdu přivítal, protože prý se na sebe nemohl ani podívat. „Byl jsem jako korouhvička, přiznávám to. Vše jsem dělal jen pro rodinu. Lítal jsem z extrému do extrému, až se mi kolegové smáli. Oni na tom byli stejně, tak jsme se hořce, velice hořce smáli společně. To byly strašné časy.“

Celou politiku raději opusťme. Rolí, které Zindulka zahrál ve filmech a televizi, bylo opravdu mnoho. Zvláště ve vyšším věku dostal tolik příležitostí, že byl vidět snad nejvíce za svou dlouhou kariéru. Poprvé stál před kamerou už v roce 1956 ve filmu Váhavý střelec. Pak následovala plejáda různých filmů různé kvality, kde měl vesměs malé, ale nezapomenutelné role. Obžalovaný, Znamení raka, Tajemství zlatého Buddhy, Dny zrady, Náš dědek Josef, O moravské zemi, Božská Ema, Kdo se bojí, utíká, Smrt krásných srnců, Vážení přátelé, ano, Evropa tančila valčík, to je jen malý výčet.

Pak se objevil v sérii o Básnících jako baráky stavějící pan Lorenc (neplést s jiným řemeslníkem téhož jména - zedník na vozíku s flaškou piva ve filmu Na samotě u lesa), v nedoceněném filmu Tichá bolest, dále můžeme jmenovat Zámek v Čechách, Učitel tance, Cesta peklem, Bumerang. V Báječných letech pod psa hrál dědečka, který hledá andulky, objevil se v Hanele. Babí léto znamenalo pro Zindulku úspěch a zisk Českého lva. Objevoval se často v pohádkách, Dešťová víla, Třetí sudička, Anděl páně. Zindulka spolupracoval s režisérem Strachem, přátelil se s Jiřím Dvořákem i Ivanem Trojanem. Ďáblova lest, Narušitel nebo Zločin v Polné, to jsou poslední filmové a televizní vystoupení Stanislava Zindulky.

Filmová kariéra byla opravdu bohatá, ale nejvíce tohoto herce proslavily seriály. Slovácko sa nesúdí, My holky z městečka, Rodáci, Chlapec a pes, Náhrdelník, Dobrodružství kriminalistiky, Hospoda, druhá série Arabely, Když se slunci nedaří, Život na zámku, Černí andělé, Okno do hřbitova, Případy prvního oddělení, Labyrint. V Ulici ztvárnil roli vypočítavého manžela Nyklové, podnikatele Stárka. Stanislav Zindulka se objevil i v úžasném a bohužel velmi málo vysílaném seriálu Tři králové. On sám však nejvíce vzpomínal na dva seriály. Bylo nás pět, kde se fantasticky rozčiloval jako nerudný pan Fajst. A samozřejmě na Vlak dětství a naděje.

Tento seriál je sice tak trochu depresivní, ale přesně ukazuje dobu, hrdinství, zbabělost, zášť. Helena Růžičková v něm doslova zazářila a ukázala, že opravdu umí. A nebylo tomu tak od začátku: „Byla to mimořádně talentovaná herečka, ale potřebovala dobrého režiséra, protože měla často sklon k jisté lacinosti. To jí ale režisér Kachyňa nedovolil. Měla obrovský citový fond a on ho dokázal úžasně využít.“

Natáčení provázelo pár zajímavých perliček - Růžičkové praskl vřed a bylo třeba dlouhé rekonvalescence. Představa, že se seriál zpozdí, byla pro vedení nereálná a na režiséra Karla Kachyňu byl vyvíjen ohromný tlak, aby se přizpůsobil a sehnal náhradnici. Míla Myslíková patřila v té době mezi nejlepší, dokonce prošla kamerovými zkouškami, ale režisér tak moc toužil po původním obsazení, že se vedení vzepřel a na Helenu Růžičkovou celý štáb čekal téměř půl roku. „Srágorka“ Pumplmě se jí bál i v reálu, „Amazonka“ Růžičková totiž nikdy neodhadla možnosti svého korpulentního těla.

Na maličkého herce měla třeba skočit do postele, což se Zindulkovi málem stalo osudným - tak trochu ho přizabila. Nebo když ho nosila v náručí, tak ho občas upustila, nebo ho hodně přimáčkla. Pár modřin tam bylo, ale žádná zlomenina, říkal později Stanislav. Seriál se dotočil v roce 1985, ale doba mu nepřála a muselo se na první spuštění čekat čtyři roky.

Měl prý i šanci na Oscara, jenže nebyl „vyslán“, což je velká škoda. Příběh podle románů Věry Sládkové je totiž zpracován opravdu lidsky. A úžasnou roli měl Vladimír Javorský jako hrůzu nahánějící holič Sepp - což je v protikladu se zmiňovaným seriálem Tři králové, kde hrál pro změnu jednoho z největších českých hrdinů, štábního kapitána Morávka.

Stanislava Zindulku začalo zrazovat zdraví. Byl už v hodně pokročilém věku, což mu ale nijak na elánu neubíralo. A nikdy si na nic nestěžoval, jen vždy nějak mlhavě naznačil, že leží s horečkou, nebo že ležel s chřipkou, vždy se na chvíli „vytratil“ ze scény, aby se zase vrátil v nějakém seriálu nebo inscenaci. Oficiálně jeho život ukončil zápal plic 14. března 2019. S čím posledních šest let bojoval, ale tušili jenom ti nejbližší.

Na rovinu o tom ve smuteční řeči promluvil až jeho kamarád Petr Nárožný: „Před šesti lety jsi mi důvěrně sdělil, že máš vážnou chorobu, ale naštěstí i moudrého pana profesora, který ti řekl, že je reálná naděje po jistý čas žít plným hereckým životem. To bylo poprvé a naposledy, co jsi o své nemoci mluvil,“ řekl nad rakví Nárožný.

Pohřeb Stanislava Zindulky proběhl za hojné účasti skutečných hvězd našeho českého hereckého světa. Jeho studenti drželi čestnou stráž, Havlová, Šafránková, Heřmánek. Jenže pohřeb narušila bláznivá žena, která už takto „obešla“ pohřby různých jiných slavných, například Aťky Janouškové. Tvrdila, že je z rodiny, cpala se na místo vpředu, nenechala si nic vymluvit, mluvila zmatené nesmysly. Pieta jí nic neříkala, tvrdila, že byli se Standou kamarádi. Nebo že měli společného tatínka.

Bylo to opravdu nedůstojné. Pak bělovlasou ženu někdo poznal a vyvedl - prý takto „oblejzá“ pohřby slavných a tvrdí, že je příbuzná, aby vzápětí požádala o část dědictví. Naštěstí se podařilo rozloučení dokončit již bez přítomnosti nezvaných cvoků.

Stanislav Zindulka zemřel ve věku 86 let. A uchoval si vždy elán, duševní zdraví i onu pověstnou jiskru, kterou nikdy neztrácel. Dlouhý život mu dal spoustu políčků. A pár si jich „střelil sám,“ jak s úsměvem glosoval.

Malý herec velkých rolí Stanislav Zindulka.

zpracováno podle:

Stanislav Zindulka | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz)

Stanislav Zindulka – Wikipedie (wikipedia.org)

Být hercem? To je jako věčně držet rozsvícenou svíčku, říkal Stanislav Zindulka | Paměť národa (pametnaroda.cz)

Krajské listy.cz (krajskelisty.cz)

Zindulka: Problémům čelím silou vůle. Hlavní je nepodělat se z nich - iDNES.cz

Tajemství Stanislava Zindulky (†86) v boji s StB: Odmítl donášet! | Blesk.cz

Stanislav Zindulka (†86): BLÁZEN MU ZNIČIL POHŘEB! Před očima kamarádů a přátel | Ahaonline.cz

Stanislav Zindulka: Vánoce prostě miluji - Bambi klub