Článek
Jakoby se jejich život zastavil v osmnáctém století. Jejich poznávacím znamením jsou kryté bryčky, které mají vzadu výstražný trojúhelník a jsou tažené jedním koněm. Ženatí muži nosí plnovous a slamák, nepoužívají žádná motorová vozidla, do jejich domu nevede elektřina a pohrdají vymoženostmi pokroku. Žijí ve velkých rodinách, sami hospodaří a staví si domy. Jsou striktně patriarchální společností, kde žena muži není rovna, pouze ho následuje a poslouchá.
Narazit na ně můžeme v USA, hlavně ve státech Pensylvánie, Ohio a Indiana. Průměrná rodina má až osm dětí, odmítají vládní pomoc i pojištění a o staré členy svých rodin se starají doma až do jejich smrti. Jejich život je prostý, vzdělávají své děti sami uvnitř komunity a zabývají se hlavně zemědělstvím. Ani této komunitě se nevyhnuly skandály kolem sexuálního zneužívání. Kdo jsou Amišové, kteří nepřestávají fascinovat svou bezvýhradnou poslušností, ultrakonzervativností a odmítáním všeho nového?
.
Útěk do Ameriky
V 16. století ve Švýcarsku a Nizozemí vznikla během Reformace náboženská skupina anabaptistů - věřících, kteří byli přesvědčeni o tom, že právě narozený novorozenec není schopen uvědomit si svůj budoucí osud a víru. Odmítali proto křest novorozenců a chtěli, aby byl křest proveden minimálně v době, když člověk o svůj křest sám požádá. Rozdělili se na dva hlavní názorové proudy - Mennonité - podle anabaptisty Menno Simmonse (1496 - 1561) a později po mennonitském kazateli, který se jmenoval Jakob Ammann (1644-1730?) Amišové.
V Evropě byli nežádoucí nejen pro odmítnutí křtu, ale i pro odmítání vojenské služby, nechtěli zabíjet ve jménu víry a účastnit se bitev a válek. Za svou víru byli pronásledováni, mučeni, vězněni a biti. Čím více narůstal počet přívrženců, tím horší bylo tehdejšími panovníky jejich stíhání. Skupina byla označena za podvratnou a nastal doslova lov na Amiše. Rozhodli se proto Evropu opustit a vydat se do podle nich „země zaslíbené“ - Ameriky. Na přelomu 17. a 18. století se první Amišové a Mennonité usazovali ve státě Pensylvánie, kam je pozval sám zakladatel tohoto státu William Penn.
Amišové a Mennonité v dnešní době už spíše splývají dohromady jako oba hlavní názorové proudy. Mennonité jsou ovšem modernější, nebrání se technice, elektřině a internetu, Amišové naproti tomu stále dodržují striktní pravidla a nestaví kostely jako Mennonité - bohoslužby u Amišů probíhají v domech členů komunity a jejich pravidla jsou konzervativní a striktní.
Základní pilíře komunity Amišů jsou víra a rodina
Základem amišského světonázoru je víra v Boha a praktikování jednoduchého způsobu života v souladu s přírodou. Věří, že pokud budou žít tradičním způsobem, budou blaženější. Své přesvědčení nikomu nevnucují a modernímu světu se úzkostlivě vyhýbají. Žijí si po svém „starém“ způsobu a věří, že sepětí s půdou a přírodou je učiní šťastnějším, než uspěchaní, zmatení a otrávení „moderně žijící“ nevěrci.
Církevní okrsek Amišů tvoří zhruba 25 rodin, který má svého biskupa, dva kazatele a diákona. Bohoslužby se slouží každých 14 dní v domech členů komunity. Jednou za rok má každý okrsek shromáždění všech členů. Všechny tyto okrsky mají různá pravidla podle toho, jak konzervativním právě ten který okrsek je.
Každý má vlastní samosprávu podle nepsaného vlastního Řádu a noví kazatelé se volí prostřednictvím loterie - vylosování konkrétního kazatele je bráno jako boží vůle. Děti učí v soukromých školách, protože nevěří státnímu zřízení. Amišové mezi sebou mluví převážně pensylvánským holandským dialektem.
Organizace rodiny je striktně monogamní a patriarchální. Rozvod je zapovězen a manželství může rozdělit pouze smrt. Žena v amišské komunitě muže doprovází, poslouchá, pomáhá mu, rodí děti, vychovává je, není však muži rovna, je mu podřízena. Věnuje se péči o rodinu a muž rodinu zabezpečuje. Toto rozdělení rolí je velice striktně dodržováno. Průměrná rodina má až osm dětí, čím více, tím lépe.
Amišové zcela odmítají fotografování obličeje. Zachycení obličeje je zapovězené, proto dokonce i amišské panenky nemají obličej. Proto jsou fotografie Amišů tak vzácné a většinou je lze vyfotit pouze zezadu nebo v jejich bryčce. Uvolněnější amišské komunity však již nezatracují snímky a někteří dokonce pózují turistům.
Amišské ženy a muži - striktní pravidla v oblékání a dřina bez pomoci techniky
Oděv Amišů je inspirován oblečením jejich předků - rolníků. Typický mužský oděv tvoří černé kalhoty, vždy místo pásku šle. Košile je jednobarevná, doplňuje ji černá vesta. Hlava je vždy pokryta kloboukem se širokou krempou - v pracovních dnech slaměný, ve sváteční den a v den bohoslužeb černý. Klobouk je vůbec velice důležitou součástí mužského oděvu - podle jeho stuhy či šíře krempy lze totiž určit, ke které konkrétní kongregaci majitel pokrývky hlavy patří či zda patří k liberální nebo konzervativní skupině.
Vzhledem k amišskému odporu proti vojně a pacifismu celkově nesmí být na kabátu ani košili límeček, knoflíky nebo klopy, vše, co by mohlo byť jen vzdáleně připomínat vojenský stejnokroj. Ze stejného důvodu nesmí nosit ani knír, protože příliš připomíná tehdejší typickou součást vizáže evropských důstojníků v předchozích stoletích. Toto je vryto v kolektivní paměti generací všech příslušníků komunity. Ženatého Amiše poznáte snadno podle plnovousu doslova starozákonního. Po svatbě si nechává vous volně růst a nikdy ho nestříhá, ale horní ret i tváře jsou pečlivě vyholené.
Ženy mají povoleno vlastnit pouze čtvery šaty. Sváteční, obyčejné pracovní, rezervní a jedny „prací“ - to když se ostatní ošacení pere. Šaty jsou jednobarevné, dlouhé a doplňuje je černá zástěra, u svobodných bílá. Vlasy mají ženy vždy ukryté pod čepcem. Ani vlasy žen se nikdy nesmí stříhat, musí se nechat volně růst od dětství. Celý život žen je zasvěcen pouze rození a výchově dětí a práci.
Je zakázána jakákoli úprava vzhledu - líčení, tetování, u žen holení, Amišové také nenosí šperky, náramky, hodinky, řetízky a podobně.
Amišská pole mají údajně vyšší a kvalitnější výnosy než u ostatních amerických farmářů. Je to přisuzováno použití jen lehké mechanické techniky tažené koňmi či mulami místo těžkých zemědělských strojů a traktorů. Ženy obdělávají celá velká pole ručně, pouze za pomoci motyček. Pěstují kukuřici, jetel, rýži, ječmen, tabák, brambory nebo rajčata.
Ženy tkají krásné a pracné pokrývky, které jsou již proslavené po celých Spojených státech. Mohou přispívat do rodinného rozpočtu právě jejich prodejem či prodejem drobných upomínkových předmětů (panenek, polštářků, svíček). Veškeré výdělky odevzdávají mužům. Muži se mimo těžké práce na poli věnují stavění domů a stodol - v případě stavby velkého domu či objektu se spojí více komunit a rodin a nezřídka se stává, že za pomoci všech mužů v okolí je dům postaven doslova za jeden jediný den.
Některé okrsky povolují stroje - pokud jsou poháněné místní energií, většinou dieselovým generátorem. Elektřinu nepoužívají vůbec - svítí svíčkou, petrolejkou či plynovou lampou. Pokud mají mlýn, je poháněn vodou nebo větrem. Jejich bryčky, tzv. buginy, jsou jakýmsi poznávacím znamením Amišů - typická černá zakrytá drožka s jedním koněm, výstražným trojúhelníkem vzadu a směrovým světlem, napájeným baterií. Telefon bývá jediný pro celou komunitu - bývá umístěn v sídle pastora a tvoří jediné spojení se světem civilizace. Je používán pouze v naléhavých případech, například pro přivolání záchranné služby.
Děti a vzdělávání
Nejdůležitější pro amišskou komunitu je rodina. V jednom domě žijí pospolu děti, rodiče, prarodiče a velice důležitou věcí je pro Amiše dochovat své staré rodiče a příbuzné a pečovat o ně až do smrti. Rodina mívá v průměru 5-8 dětí a je záhodno pro ženu rodit co nejvíce. Děti od útlého věku pomáhají s prací na poli i v zahradě. Co se týče vzdělání dětí, jsou Amišové natolik konzervativní, že americkému vzdělávacímu systému nevěří. Většina z nich končí základní školu a dále se nevzdělává.
Přitom nejsou nijak hloupí, naopak - jsou přirozeně bystří, mohou ovládat i několik jazyků a jejich znalosti o hospodaření a zemědělství jsou na úrovni vysoké školy. Ale jejich víra na vzdělání neklade žádný důraz a odmítají se zatěžovat s tím, co nikdy v životě nebudou potřebovat. Malé děti jsou vzdělávány ve školách přímo v komunitě, u učitelů není vyžadováno žádné odborné vzdělání, ke kvalifikaci postačuje základní škola.
Rumspringa i skandální zneužívání
Podle tradice rumspringa mohou mladí lidé od okamžiku šestnáctých narozenin „ochutnat svět“, tedy život v okolní společnosti. Během rumspringy může mládež nosit oblečení, jaké nosí okolní společnost, chodit do školy, mít i auto, držet se s přáteli mimo komunitu, účastnit se večírků. Rodiče doufají, že jejich děti si nakonec „vyberou správně“, že okolní svět přestane lákat a děti se navrátí k životu ve společenství Amišů. Tento zvyk umožňuje relativně svobodné rozhodnutí nechat se pokřtít a věnovat se komunitě. Velká většina mladých lidí (až 90 procent) se po okusení zakázaného světa nakonec rozhodne zůstat.
Kriminalita v amišských komunitách téměř neexistuje. Vražda nebo sebevražda jsou pojmy, které Amišové neznají. Pokud se přece jen někdo rozhodne dobrovolně ukončit život, je to věcí zcela neslýchanou. Pro sebevraha není místo na amišském hřbitově a musí být pohřben jinde.
Skandály se však nevyhnou ani takto uzavřené a pro okolní svět mírumilovné komunitě. V roce 2020 zjistili novináři webu Type Innvestigations, že v jedné amišské rodině v Indianě docházelo roky k incestnímu zneužívání mladé dívky, která vystupuje pod jménem Sadie. Kontaktovala je přes prostředníka, který zatelefonoval na policii, ale ta informaci nebrala vážně. Reportéři měli zjistit, že Sadie byla od dětství zneužívána několika bratry i otcem, dokonce i biskupem a diákonem.
Když se konečně policie probudila a komunitu vyšetřovala, zjistila, že bylo zneužito dalších několik dívek, opět svými bratry a otci. Posléze vyšetřovatelé zjistili, že v této komunitě se o tom veřejně vědělo, mlčelo a dívky byly vychovány v poslušnosti, pokoře a zbožnosti. Byly upozorněny na to, že je to normální věc a není proč si stěžovat. Ostatní amišské rodiny napříč USA se od této komunity veřejně distancovaly.
Zlatý důl genetiky
Amišské rodiny jsou sevřeny uvnitř hranic jejich komunit. Právě proto jsou doslova zlatým dolem pro genetickou vědu. Vytvářejí totiž velmi unikátní separovanou socioekonomickou identitu, jejich svazky a rodinné linie se držely v hranicích amišských skupin. A platí to dodnes. Pro vědu jsou tak ojedinělým biologickým vzorkem. Díky spolupráci s téměř sedmi tisíci Amiši vědci odhalili genovou variaci, která dokáže snižovat hladinu „špatného“ cholesterolu a chránit před srdečními nemocemi.
Dále u Amišů genetici objevili speciální mutaci genu, který se v lidském těle stará o srážlivost krve. Ten může podle amerických vědců přinášet dlouhověkost. Dokazují to na studii provedené v komunitě Amišů v Indianě. Nositelé mutace se podle výsledků studie dožívají v průměru o deset let vyššího věku než jejich souputníci. Pro většinu z nich bylo setkání s genetiky prvním setkáním s jakýmkoliv vědcem či zdravotníkem a poprvé v životě podstoupili odběr krve.
Ve Spojených státech Amišů setrvale přibývá. Počty v roce 2023 se odhadují na 350 000 příslušníků této svérázné komunity. Amišové inspirovali i filmaře a tvůrce dokumentů, také rozsáhlý genetický výzkum pomohl tuto komunitu zpopularizovat a jejich altruismus a vstřícnost se lidem líbila. I když je mají za podivíny bez elektriky, jim tento způsob života vyhovuje a řídí se podle hesla: „žij a nech žít.“
Sonda do jejich života je nesmírně zajímavá a cenná právě pro prostotu, pokoru a zbožnost, se kterou Amišové žijí v souladu s přírodou. Jejich péče o staré příbuzné je příkladná a ač je v Americe považují za přinejmenším podivíny, věci, vyrobené jejich ženami, jdou na odbyt a je po nich velká poptávka. Zkrátka proti nim nikdo nemůže říci křivého slova a nařčení ze zneužívání bylo pouhou výjimkou. Snad tomu bude i nadále.
prameny: