Tajuplný příběh Carla Tanzlera: svou mrtvou lásku si vzal domů. S tělem žil 7 let v jedné domácnosti

„Podívej, Johne, ten podivín má doma zase tu ženu,“ vykloní se z okna Elizabeth, která se znepokojením sleduje počínání svého stárnoucího souseda už nějaký měsíc. Nakupuje tolik parfémů a ženských šatů. Vždyť tvrdil, že je ženatý a má dvě dcery, že by to bylo pro ně? Vždyť ale žijí odloučeně! „Vážně?“ vyskočí John a dívá se spolu s manželkou na výjev v osvětleném okně protějšího domu. Jejich soused, rentgenový technik Carl Tanzler, svírá v náručí ženu a zuřivě s ní tančí romantický valčík.

Takty skladby se linou z okna, manželé Smithovi však po chvíli zjistí, že je na této scenérii něco špatně. Něco velmi, velmi, ale velmi špatně. Aby nebylo. Carl tančí tanec smrti se svou mrtvou nevěstou. Neuvěřitelný příběh lásky až za hrob začíná. Vlastně - začal už o pár let dříve. Možná ještě dříve, v době, kdy byl Carl mlád. Už tehdy totiž nebyl zcela normální.

Tak trochu jiný (mírně řečeno) byl Karl Tänzler (Georg Carl Tanzler) odmalička. Narodil se 8. února 1877 v německých Drážďanech. Před vypuknutím první světové války opustil Německé císařství, aby se vydal do Austrálie, kde také ze svého příjmení vypustil onu přehlásku. Ale stejně se nepředstavoval svým jménem. Byl to snílek, blázen, který se zajímal o mystiku, duchovní nauky, aby si nakonec pod vlivem snů a nočních můr vsugeroval, že je vtělení jakéhosi šlechtice. Začal si říkat Carl von Cosel, navštěvoval ho duch jeho vymyšlené příbuzné, který mu řekl, že jeho životní láska bude bruneta.

Jinak byl Carl zcela neškodný. Lidé ho měli rádi, byl dobrosrdečný, inteligentní, měl velmi milou povahu, po válce se vrátil do Německa, kde pracoval jako oblíbený a šikovný rentgenový technik. Jeho posedlost duchy a okultním světem byla brána jako libůstka roztomilého pána, která nikomu neškodila. Kolem roku 1920 se Carl oženil, blondýna Doris sice nebyla ona exotická tmavovláska, ale ženatí byli všichni kolem, takže Carl Tanzler nechtěl působit ještě podivněji. Měl dvě dcery, Ayeshu (ta se dožila vysokého věku, zemřela až v roce 1998) a Claristu, která zemřela v útlém věku na záškrt.

A pak se Carl Tanzler vydal do Ameriky. Usadil se na Floridě, hned ho zaměstnali jako technika u rentgenu v nemocnici U.S. Marine Hospital v Key West. Carl měl mimo krásné brunety ještě jeden velký sen - stát se lékařem. Neustále se snažil, jeho vědomosti v oblasti medicíny byly ohromující, ale nikdy neudělal zkoušku. Trpěl děsivou trémou. Tak samostudiem čerpal vědomosti dál a dál. Až mu Doris dala nůž na krk: „Jsi hotový pavouk. Jsi podivín. Buď si mě budeš všímat, nebo vezmu Ayeshu a půjdu pryč. Copak ti nestačilo, jak ses choval, když nám zemřela Clarista? Nijak. Mluvil jsi s tou mrtvou ženskou, s tou hraběnkou!“

Nic. Carl Tanzler dobromyslně přikyvoval, usmíval se jako ztělesněný „boží vůl“, až Doris sebrala dceru a manžela opustila. Zůstal sám. A „hráblo“ mu ještě více. První dějství celé tragédie bylo dokonáno.

Maria Elena Milagro de Hoyos, tak se jmenoval osud Carla Tanzlera. Původem Kubánka, které se říkalo vždy Elena, byla dcerou bohatého výrobce doutníků, který z Kuby uprchl na Floridu a pokračoval v řemeslu. Elena byla považována za největší krasavici v celém Key West, nápadníci se o ni prali, až vyhrál Luis Mesa. Horkokrevný muž však krasavici jen týral, dokonce byl příčinou potratu jejich dítěte, které Elena nedonosila, protože ji zbil. Eleniny sestry Florinda a Celia se kolem uplakané Eleny semkly, rodina vždy držela pohromadě. Elena plakala a plakala, a kdyby jen plakala - také kašlala. A kašlala tak strašně, až vykašlávala krev. Strašidlo tuberkulózy bylo v těch dobách velké, celá rodina de Hoyos byla na plíce slabá, jak se říká, Florinda na tuberu zemřela také, i když později.

Elena začala blednout, chřadnout, byla takový ten pokosený květ s věčným kapesníčkem u úst. Přesto byla stále velice krásná a její bledá tvář svítila nepostižitelným smutkem a opravdovým půvabem. Její matka se na to nemohla dívat, vzala Elenu a přivedla ji do námořní nemocnice v Key West. Lékařům to bylo vše jasné na první pohled, přesto Elenu poslali na rentgen. A jasné to bylo i Carlu Tanzlerovi. Sotva se bledá krasavice s havraními vlasy zlomeně vploužila do radiologické komory, Carl pochopil.

To je ona. Zjevení mělo celou dobu pravdu. Vize nelhaly. Mám ji před sebou. Nyní je zde moje láska a já se o ni postarám. Udržím ji naživu, i kdybych měl sám zemřít, přísahal si Carl Tanzler. A také to zkoušel. Od babských elixírů a bylinek přes nejmodernější lékařské postupy, které potají jednadvacetileté vdané ženě podával, přesto chřadla a chřadla.

Carl jí vyznal lásku, ale Elena, i když byla na smrtelné posteli, city tehdy třiapadesátiletého muže neopětovala. Když ji pustili z nemocnice domů zemřít, přesto neustále dlel u jejího lůžka, zahrnoval Elenu dárky, šperky, šaty, květinami. Posedlý blázen, vrtěla hlavou její matka. 25. října 1931 Elena vydechla naposledy. Zdrcený a naprosto zoufalý Carl Tanzler vyváděl jako pominutý, museli ho dokonce spoutat a dát uklidňující injekci. „Moje láska, moje láska,“ kvílel rozpačitým rodičům své snové milé do uší. Pak se nabídl, že zaplatí pohřeb. To lakomý výrobce doutníků kvitoval s povděkem. A nechal se dokonce přemluvit ke stavbě nadzemního mauzolea.

Carlův nápad na hrobku pro jeho životní lásku se otci sice nelíbil, ale jelikož Tanzler platil skoro všechny náklady, vyrostlo honosné místo posledního odpočinku pro onu osudovou brunetu, která k tomu všemu přišla jako slepá k houslím, když to můžeme takhle říct. Po pohřbu chodil Carl dlouhé týdny plakat k její rakvi. Měl dokonce svůj vlastní klíč, několikrát měnil zámky, aby nikdo jiný k jeho Eleně nemohl. Jenže co s rakví, on chtěl ji! A druhé dějství tragédie skončilo, aby mohlo nastat třetí, to nejhorší.

Dva roky chodil Carl Tanzler lkát a rvát si vlasy do mauzolea. Domů se vracel ztrhaný, sešlý, padl do postele, spal, ráno vstal, šel do práce, pak do mauzolea. Takové dušičkové kolečko, jinak se to říct nedá. Pak nastal duben roku 1933. Jednu bouřlivou noc měl Tanzler živý sen, ve kterém Elena seděla u jeho lůžka, zpívala mu serenádu a prosila ho, aby ji nenechával v rakvi. Když se vzbudil, s údivem shledal, že Elena není snová, že tam sedí dál. Duch ho přemlouval i za bdělého stavu, takže v Carlovi uzrálo osudové rozhodnutí. Vzal dětský kočárek, který byl pohozený někde na smetišti, vplížil se po setmění do mauzolea, otevřel rakev, Elenino hnijící tělo naložil do kočárku a odvezl ho k sobě domů.

Tam začal s mrtvolou provádět různé úpravy. Jelikož jeho nevěsta skutečně nedržela pohromadě, vzal klavírní dráty a jako zkušený preparátor tělo různě napíchával a připevňoval kosti k sobě. Ramínka na šaty posloužila stejně dobře, držela ramena, pánev, dráty byly v končetinách. Břišní dutinu vycpal hadry a buničinou, oblékl ji do stahovacích punčoch, šatů, těsného korzetu a rukavic. Sotva Elena držela úhel a nerozpadala se, nastala obskurní úprava jejího zevnějšku. Vlasy, které Carlovi dala její matka „na památku“ nechal upravit do paruky, takže mrtvá měla své vlastní havraní kadeře.

Již neexistující oči nahradil skleněnou protézou, na pokožku tváře použil sádru, hedvábnou látku a vosk. Z toho vytvořil jakousi masku, kterou dal své milé na obličej. Z nemocnice ukradl formaldehyd a různé konzervanty, tělo jimi potíral, odporný zápach přehlušoval parfémy, které nakupoval po litrech. Takto „vymustrovanou“ Elenu uložil do postele. Každý den ji převlékal, pral její prádlo, šaty, dával šperky, prováděl „údržbu“ jejího těla. Také ji posazoval k večeři, i když mu neustále padala do talířů. Norman Bates hadr, můžeme říci s úsměvem. Vedl s Elenou dlouhé debaty, tančil s ní, dokonce ji v noci vyvážel na výlety, buď ve vypůjčeném voze, nebo v onom kočárku. Prostě s ní žil. Nepřipustil si, že je mrtvá.

Sedm dlouhých let jim to „klapalo“, řečeno ironicky, dokud zmínění sousedé Smithovi nespatřili onen tanec, při kterém bylo vše velice, ale velice špatně. Ženě v náručí Carla Tanzlera totiž tak trochu přepadla hlava do úhlu, který by žádná živá žena nemohla přežít. Elizabeth náhodou znala Florindu. A zmínila se, že „ten magor odnaproti má doma snad figurínu, se kterou dělá čert ví co, člověku chvíli připadá, že je to normálně mrtvola, tomu bys drahá nevěřila!“ Ale Florinda věřila. Viděla tehdy, co Carl Tanzler dovede a jak byl na její sestru fixovaný. A zavolala policii. A nejen to. Rozhodla se konfrontovat ho osobně. Poslední dějství se přiblížilo.

Elena s maskou na pitevním stole

Florinda naburácela k Tanzlerovu domu, bouchala na dveře a temperamentně křičela, aby „ten pošahanej blázen“ okamžitě otevřel. Carl Tanzler nemohl než otevřít, protože venku už se začaly srocovat davy zvědavých lidí. Horkokrevná Kubánka vlétla do domu, kde ji málem porazil neuvěřitelný zápach. Mnohem horší než samotná hniloba byl prý onen smrad z parfému, který se vznášel všude jako hutný oblak. Jenže měla pro strach uděláno, tak prošla celý dům, až došla do obývacího pokoje, který byl propojený s ložnicí. „Máme návštěvu, drahá!“ řekl Carl Tanzler. Florinda se zarazila při spatření své drahé sestřičky, která už byla devátý rok mrtvá, seděla zborcená u stolu ve večerních šatech, ověšená drahými šperky.

Je v tom něco tak bizarního, že plně zřejmě nemůžeme v celé šíři celou tu scenérii pojmout v hlavě. Je to jako z Červeného trpaslíka, kdy se zblázněný android Kryton staral o tři kostry (děvčata, která z vás je naživu, ruku nahoru!). Jenže tohle skutečně nebylo k smíchu. Carl usedl vedle mrtvé, vzal ji za ruku, začal k ní mluvit, jak je sestra hodná, přišla na návštěvu, Florindě došlo, že zde nemá cenu vůbec křičet nebo se rozčilovat. „Bylo v tom něco tak emotivního, taková láska, já se na Carla v tu chvíli nemohla zlobit. Lítost mnou prostupovala. Lítost k němu, k jeho zmařenému životu. A lítost k tomu, co zbylo z mé krásné sestry. Lítost k tomu, že nenašla klid…“ řekla Florinda.

To už přijela policie a Tanzler byl 9.října 1940 zatčen. Celou dobu se usmíval, dobrácky, smutně. Nikdo mu nezkřivil ani vlásek, ač se to v takových případech dělalo - znesvěcení mrtvoly se rovnalo doslovnému lynči. Nyní ne. Carl Tanzler byl psychiatricky vyšetřen a shledán způsobilým k řádnému soudu. Při jeho výpovědi, která byla opravdu srdceryvná, hledělo na starého zlomeného pána přítomné publikum s lítostí a soucitem. Navíc skutek, z něhož byl obviněn - znesvěcení hrobu a krádež těla - byl již promlčen. Tanzler se ke všemu přiznal, soud ho politoval a případ byl odložen.

Carl Tanzler byl na svobodě. Naprostá zamilovanost, která ze starého pána s plnovousem jen čišela, obměkčila každého. Obrovský zájem médií Tanzlera provázel na každém kroku, stal se novodobým romantickým hrdinou, o jeho mrtvé nevěstě byly popsány stohy novinových i knižních papírů. Není divu.

Po štvanici na svou osobu se Tanzler přestěhoval do Pasco County na Floridě, kde chtěl mít klid. A ten mu byl dopřán. Na scéně se objevila Doris, které se šíleného manžela zželelo a až do jeho smrti mu dávala štědrou rentu. V ústraní napsal Tanzler něco jako autobiografii Fantastic Adventures, která je směsicí bizarní lásky, romantických opisů, mrtvol, duchařiny a nesouvislých básní a písní. Dožil v ústranní a po Eleně se mu stýskalo tolik, že si vytvořil její figurínu.

Z krejčovské panny vyrobil tělo, z posmrtné masky vytvořil opět tvář z vosku a žil s ní až do své smrti ve věku 75 let 3. července 1952. Jeho tělo bylo objeveno na podlaze jeho domu tři týdny po jeho smrti, v náručí svíral „druhou Elenu“. Inu, konec také jako z hororu. A jako z hororu bylo i zkoumání těla samotné nebožky.

Elenino tělo bylo po nalezení zkoumáno komisí patologů, antropologů a lékařů. „Ten člověk tu neživou věc opravdu miloval. Na své poměry odvedl vynikající práci. O tělo bylo pečováno snad více než o někoho živého,“ konstatoval vedoucí patolog z komise. Elenino tělo poté vystavili pro veřejnost v pohřebním ústavu Dean-Lopez Funeral Home, kde si ho během pár hodin přišlo prohlédnou až 7 tisíc lidí! Z obavy před „suvenýristy“, což byli cvoci, kteří si z této morbidní podívané chtěli odnést třeba pramen vlasů nebo skleněné oko, byla Elena vrácena na hřbitov Key West.

A tentokrát to rodina udělala pořádně. „Natajňačku“ v noci bylo tělo pohřbeno „někam“ a s „někým“. Zkrátka do hrobu, který byl již obsazený, aby se předešlo pokusům o vykopání. I tací se totiž našli.

Novináři z Key West Citizen a Miami Herald však celému bizarnímu případu nedali spát. Neustále šťourali, protože, přiznejme si, takovýto případ táhne čtenost a náklady novin rostly ohromující rychlostí. Kdo hledá, najde, říká se. A našli i novináři. „Excentrický romantik“, jak byl Carl Tanzler v titulkách označován, se rázem změnil na šíleného nekrofila. Dva lékaři, Dr. DePoo a Dr. Foraker, kteří se zúčastnili ohledání Elenina těla, totiž při za cinkání peněz přestali mlčet.

V roce 1952, když už byl Carl po smrti, se o případu začalo znovu psát. Oba doktoři totiž propálili informaci, která se z úcty a piety k nebožce (a možná i ke Carlovi) tajila. Dokonce museli přísahat před etickou komisí. Jenže peníze nesmrdí, takže se veřejnost dozvěděla šílenou věc.

Elena měla ve vaginální oblasti zavedenou plastovou trubici, která byla obalena jemným hedvábným šátkem a nesla stopy oleje. Toto zařízení zcela a nepochybně umožňovalo pohlavní styk. Nekrofilie v plné parádě. Z Tanzlera bylo rázem monstrum. I když nejsou fotografie této trubice (ač jinak fotografie z pitvy jsou a je jich hodně), všichni to přijali jako fakt. V programu HBO Autopsy z roku 1999 byla dokonce provedena jakási demonstrace toho, jestli „to šlo“. Zjistili, že ano. A na všechny strany se rozlétly další a další pomluvy.

Starý případ byl doslova „zvedán z hrobu“, teorie stíhala teorii, prý měl Carl zabít Elenu sám, aby netrpěla, dokonce měl mít nakoupené a připravené šaty ještě před její smrtí. Pak mu měly být ostatky vráceny, takže ona figurína, v jejímž náručí zemřel, mělo být pravé tělo Eleny. A další verze tvrdí, že celou dobu měl doma jinou mrtvolu, ne Elenu, která má dále spát svůj věčný sen ve svém mauzoleu.

Případ Carla Tanzlera je jistě šílený. Ale také plný citu, který normální a nenarušený člověk nemůže nikdy pochopit. Carl zanechal spoustu poznámek, mezi kterými se našla i následující věta:

zpracováno podle:

7 let žil s mrtvolou své lásky. Nejdřív jen navštěvoval hrob, pak jí ukradl (vedazive.cz), Carl Tanzler: Německý nekrofil, který si vytáhl svou milou z hrobu - Pravda24, Carl Tanzler - Wikipedia, Bizarní příběh Carla Tanzlera, který žil se svou láskou několik let po její smrti – Lifee.cz, Podivný příběh lékaře Carla Tanzlere: Sedm let žil s mrtvolou své pacientky – Lifee.cz