Tanec mrtvých dětí na Starém židovském hřbitově: legendární pražská pověst o smilstvu a morové ráně

Černá smrt. Mor. Nejděsivější nemoc středověku, která decimovala obyvatelstvo Evropy, se nevyhnula ani naší zemi. Podle soupisu morových ran bylo v patnáctém a šestnáctém století zasaženo epidemií černé smrti území dnešních Čech a Moravy jedenadvacetkrát! Ohniska nemoci byla někdy lokální čili ohraničena na menší plochu (pár měst, obcí, kraj), nebo šlo o skutečnou velkou morovou ránu. Jedna z největších epidemií 16. století proběhla v roce 1528 v Praze, kde jen na Malé Straně bylo až 20 mrtvých denně.

Pak následoval mezi roky 1597 -1599 tzv. hlavní mor: „A tak téhož létha byl mor po království Českém po miestech a místech. Nejprve se začal v Žatci, potom v Plzni, potom v Lounech, v Praze a jinde po vesnicích, až na posledy i zde (tj. ve Slaném) se začal hned brzo po jarmarce…“ čteme zápisky slánského měšťana Václava Kněžoveského z roku 1598. Ale proč se rozepisovat o strašlivé nemoci, která si vyžádala životy obrovského počtu lidí? Protože právě s morem souvisí i pověst o tančících mrtvých dětech.

V době morových ran žil v Praze i proslavený rabín Jehuda ben Becalel, známý jako rabbi (rabi) Löw či Maharal (1520-1609). I když často měnil působiště, jeho pobyty v hlavním městě lze doložit do dob několika morových epidemií. A tento moudrý muž měl jednoho dne strašlivý, děsivý sen. Hotovou noční můru! Jakou? O mrtvých dětech. Podíváme se na celou bizarní pověst blíže.

První zmínky o židovském obyvatelstvu v Praze pocházejí už z desátého století. Židé původně sídlili pod Vyšehradem, aby se od 13. století sestěhovali spíše do oblasti Židovského města na Starém Městě. Na dnešním Josefově byl založen také hřbitov, který patří mezi nejstarší židovská pohřebiště na světě a je mnohými označován za nejkrásnější židovský hřbitov na světě. Ač toto slovo může v kontextu funerální památky vyznít divně, je tomu zřejmě skutečně tak.

Nejstarší náhrobní kámen (dochovaný) patří pražskému rabínovi a básnikovi Avigdoru Karovi z roku 1439, poslední je z roku 1787 a odpočívá pod ním Mojžíš Lipman Beck. Jedinečný (a velice strašidelný) vzhled hřbitova je dán hlavně nedostatkem místa pro zemřelé. Podle starého židovského práva, tzv. halachy, totiž nesmějí být mrtví rušeni a musí se zachovat i jejich náhrobek. Omezené možnosti pohřbívání v malém prostoru byly vyřešeny zavážkou hlíny, která se navrstvila na staré hroby a nová prsť zase sloužila k pohřbívání. V zemi se podle historiků ukrývá až 13 vrstev hrobů nad sebou!

Pozemek Starého židovského hřbitova musel ustoupit asanaci Starého Města, část pozemku zabralo Umělecko-průmyslové muzeum, přičemž náhrobky byly bizarně včleněny do zdi, která „osekaný“ prostor hřbitova ohraničila. Místo je to neuvěřitelné. Vždy plné turistů, ale z některých uliček a domů je vidět fascinující genius loci tohoto hřbitova třeba v noci, za tmy, zcela bez lidí. To probouzí skutečné mrazení v zádech. Na Starém židovském hřbitově odpočívá spousta osobností (Mordechai Maisel, Maharal) a váže se k němu spousta pověstí a legend. Děsivý vzhled je vždy živnou půdou pro vznik děsivých historek. Aby ne.

Tančící mrtvé děti jsou jen jednou z nich, ale zato nejznámější. Pověst poprvé zaznamenal německy píšící novinář Franz Klutschak roku 1838. Po něm ji přejali další a další spisovatelé, mezi nimi i autor Českých pověstí Václav Cibula.

Vše se mělo odehrát v šestnáctém století. Praha byla decimována epidemií moru, při které umíraly hlavně děti. Z každého pražského domu denně odvážel onen neblahý vozík nějakou dětskou mrtvolku. Byla to hotová pohroma. „Proč děti?“ lamentovaly v ulicích zdrcené matky. „Hospodin na nás dopustil pohromu, ale měl si vzít nás, ne naše nejmenší!“ rouhali se i muži. Situace s dětskou úmrtností byla tristní zejména v pražském židovském ghettu.

Rabi Löw byl velice znepokojený, celé dny i noci přemýšlel, jak tomu zabránit a obával se, že židovské ghetto vyhyne - proč mor postihoval hlavně děti, to slovutný učenec netušil. Modlil se, ptal se Boha, ale nedostal žádnou odpověď. Tak šel spát. A zdál se mu sen, který by nevymyslel ani sebelepší scénárista hororových příběhů.

Ve snu rabi viděl svůj hřbitov, který byl zalitý měsíčním světlem. Jasná noc na pohřebišti ale nebyla ani zdaleka obklopena posvátným tichem, jak by se dalo předpokládat. Ozývalo se výskání, radostné výkřiky, dětské zvonivé hlásky. Snící muž se vyklonil z okna a nahlédl na hřbitov. A zkameněl hrůzou, protože se mu zjevil snový výjev, na který prý do smrti nezapomněl. Mezi hroby tančila skupina dětí, maličkých i větších. Jejich tělíčka byla promodralá, viděl i malé miminko, které bylo položené mezi náhrobky. Broukalo si a třepetalo ručičkou, která byla pokryta vrstvou hniloby.

Ostatní děti se vzaly za ruce a za zvuků nějaké záhrobní hudby začaly divoce tančit. Jejich zakalené oči blýskaly do tmy, mrtvá ústa se otevírala ke zpěvu, čím dál rychlejší záhrobní tanec malých dětí vypadal tak bizarně, že si rabi uvědomil, že se mu to zdá a přál si, aby se okamžitě probudil. Ale měl to vidět celé. Mrtvolky povykovaly, smály se, pak se děti rozdělily a začaly tančit samy. Malé holčičky v bílých rubášcích se točily a zpívaly, chlapci tleskali do rytmu. Scenérie bezesporu šílená. Když hodiny na blízké věži odbily půlnoc, mrtvé tančící děti zmizely a rabi Löw se z hrozného snu s trhnutím probudil. Okamžitě běžel ven, aby se na hřbitov podíval - byl samozřejmě prázdný.

Přesto mu to nešlo z hlavy. „Jako kdyby mi chtěly něco říct,“ hloubal mudrc a zavolal si jednoho svého žáka. Tomu důrazně nakázal, aby šel v noci na hřbitov. A pokud tam budou zase tancovat děti, což pokládal za skutečnost, i když se mu to zdálo, tento jeho žák měl jednomu z nich strhnout rubáš. „Pokud se ti to povede, pohřební roucho mi přineseš. A uvidíme,“ děl rabín. Zřejmě dostal nějaké vnuknutí, protože vyslaný žák, i když se nesmírně bál, šel na Starý židovský hřbitov, usedl na zem a čekal na půlnoc. Pět minut před „hodinou duchů“ se začalo pohřebiště hemžit mrtvými dětmi.

Student neváhal, přiskočil k nejbližšímu chlapečkovi a strhl mu z tělíčka potrhaný a špinavý rubášek. Děti začaly křičet, hrůzou řval i mladík, který uháněl k rabimu, dal mu do ruky kus plátna a utekl. „Tak počkám,“ mnul si bradu rabi Löw. A dočkal se. Ťukání na dveře ho vytrhlo z přemýšlení.

Peter Demetz, německý spisovatel, ve své studii Rabi Löw a jeho Golem uvádí: „Dítě, jemuž rubáš patřil, se zanedlouho zjevilo před rabínovým domem a chtělo oděv zpět, ale rabín mu jej vrátil až poté, co mu dítě prozradilo odpověď na otázku: ,Proč umírají na mor hlavně děti?´ Dítě zprvu mlčelo, ale třáslo se strachy. Nechtělo to učenci povědět. Nakonec touha po rubáši byla silnější. ,Nemohu se vrátit bez něj zpět, vraťte mi můj rubáš!´ prosil chlapec. Nakonec prozradil, že v Praze došlo k ohavnému cizoložství, zločinu, jež vzbudil hněv Hospodinův…“

Smilstvo, které v té době nemělo obdoby, prý pohněvalo nejvyššího, jak bychom mohli říct. Hospodin se naštval, poslal na Prahu morovou ránu a nechal umírat malé děti. Za hříchy dvou žen. Jaké hříchy to měly být, o tom neznáme žádné podrobnosti, prostě a jednoduše cizoložství - pojem, pod kterým se tehdy ale mohlo skrývat ledacos, od skutečného mimomanželského poměru až po nějaké sexuální praktiky, které byly v tehdejší době považovány za smrtelný hřích. Celé se to mělo týkat dvou žen, takže se přímo nabízí fyzický poměr ženy k ženě.

To bylo tabu, přes které nejel vlak (kdyby už nějaký existoval). Mrtvý chlapeček na naléhání prozradil jejich jména - Bella a Ella - a ulici, kde se ony orgie měly odehrávat. Rabi Löw obě ženy vyhledal, přísně je potrestal, morová epidemie začala ustupovat a děti přestaly umírat.

Mluvčí Židovského muzea Kateřina Honskusová na otázku ohledně tance mrtvých dětí a orgií dodala s úsměvem svoje vysvětlení celé děsivé podívané: „Dětská úmrtí na morovou nákazu dle legendy způsobilo prostopášné jednání dvou žen – Belly a Elly. Jména smilnic byla vymyšlená k vysvětlení záhadného jména Bellelesovy ulice.“ Dnešní Maiselova ulice toto jméno nesla kolem roku 1811. Takže se to přímo nabízí. Je tedy celý tanec mrtvých dětí jen novodobější pověstí a posloužil k vysvětlení jména ulice?

Je na každém, aby si tuto legendu posoudil sám. Obě verze zní velice zvláštně. Mrtvé děti a slovutný rabín s ukradeným rubášem či cizoložné orgie Belly a Elly. A to vše proto, aby si lidé ujasnili jméno jedné ulice?

Pokud budete chtít na Dušičky navštívit Starý židovský hřbitov, kde podle legendy děti tančily, můžete se podívat i na monumentální hrobku rabína Löwa. Najdete tu pohřbené i další významné osobnosti. Místo s uhrančivou atmosférou rozvíří fantazii každého návštěvníka. Třeba mezi omšelými náhrobními kameny také něco uvidíte.

Jak však konstatuje jeden Pražan, který o této pověsti slyšel: „Jestli tehdy musely ty děti vstát z hrobu a tančit kvůli dvěma hříšným ženským, tak v dnešní době by se z toho všeho utancovaly k smrti! Tedy - k druhé smrti!!!“

Pojmenování prostoru Prahy (rumicek.cz), Morové epidemie v českých zemích – Wikipedie (wikipedia.org), Jehuda ben Becalel – Wikipedie (wikipedia.org), Václav Cibula Pražské pověsti, Starý židovský hřbitov v Praze-Josefově – Wikipedie (wikipedia.org), časopis Enigma, časopis Enigma plus