Článek
Máte ještě mámu? A mohla bych ji vidět? Mohla bych se k ní přitulit, nechat se pohladit a zeptat se jí, proč musí maminky umírat a nechat nás tady s očima vytřeštěnýma dokořán, prázdnýma rukama a srdcem rozlomeným na dva kusy? Já vím, je to světa běh. Kolotoč generací, z nichž jedna umírá a předává žezlo té další, aby se pokusila z dětí vychovat pokud možno slušné lidi. A sotva se to jakž takž povede, sebere se i tato generace, složí ruce na břiše a zesne v pánu. Tohle všechno vím. Jenže… Proč to tak strašně bolí?
Já svou maminku milovala. I když s ní bylo občas těžké pořízení (ale s kým ne!) a měla své mouchy (kdo ne?), byly jsme na sebe napojené. „Já ti tu mámu až závidím,“ říkaly kamarádky pěkně naštvaně, když zaslechly, jak si s mámou děláme navzájem různé legrácky nebo mluvíme svou vlastní tajnou řečí. „Já se bojím domů. Máma mě zabije,“ říkala po nějakém megaprůšvihu ve škole moje spolužačka, načež se na mě podívala a povzdechla: „Ty se máš. Vaši jsou super!“
Byli super, ale ne, že by mě netrestali! Ba naopak - jelikož jsem zůstala jejich jedináčkem (oba měli samozřejmě sourozence), měla jsem tvrdší vojnu: „Já nechci, aby byla vymazlenec a neuměla se postavit věcem čelem!“ hřímal vždy táta po nějaké výchovné kalamitě nebo strašném maléru, kterých jsem v pubertě nasekala tolik, že nechápu, jak jsme to mohli všichni ve zdraví přežít! Potrestali mě, jistě. Ale dál to neřešili. Nepitvali v tom. Stalo se, už o tom nebudeme mluvit. Tečka.
„Naši neustále dokola všechno omílají. Věc, co jsem udělala před rokem, mám pořád na talíři. Neumí se usmát. Všechno berou strašně vážně!“ huhlala dál moje kamarádka a já se na ni jen nechápavě dívala. Tohle já doopravdy neznala. Život jde dál, říkal vždy můj táta, který miloval srandu, miloval mě a mámu, miloval písničky, život, dobré jídlo a pití i lidi, se kterýma si měl co říct. Máma milovala nás a Francii, měla nádherný a báječný smysl pro černý humor a žili jsme si ten náš malej život po svém.
Nerýpali jsme v každé blbosti. Neznepříjemňovali si život kravinama. Uměli jsme si dělat legraci jeden ze druhého. Někdy až extrémní, protože jsme věděli, že se já, máma ani táta neurazíme až na věky věkův ámen, jak se tak říká! Proto jsem za nějaký hrozně pitomý fór zprvu považovala i tátův telefonát, který mě onoho horkého letního dne před několika lety srazil na kolena. Byla sváteční neděle asi jedenáct dopoledne a já při spatření jména TÁTA na mobilu zvedla oči v sloup. Zrovna včera jsme spolu telefonovali snad dvě hodiny!
Táta se uměl rozpovídat, navíc jsem bydlela 150 km od Prahy, a i když by to nikdy nepřiznal nahlas ani na mučidlech, chyběla jsem mu. Dodnes si vybavuji, jak zvedám ten telefon. Ještě jsem zavyla: „Jéžiši, co zase chce?“ nebo podobně neuctivou poznámku, dala si mobil k uchu a dů-raz-ně (na facku, opravdu!) jsem otci řekla: „Táto, my se chystáme na ten oběd, včera jsem ti to říkala snad osmkrát!“ Připravila jsem se na kakofonii výčitek (jak to se mnou mluvíš, můžu snad zavolat milostivý paní, néé?). Jenže z přístroje se ozývalo jen takové přerývavé funění.
I pomyslela jsem si, že se mu opět podařilo vymáčknout v kapse džínů poslední volané číslo - bývalo to časté u starého tlačítkového mobilu, který táta vlastnil až do své smrti, protože odmítal přejít na „moderní blbosti“. „Táto!“ zahuhlala jsem netrpělivě. „Hej! Co je? Jsi tam? Já nemám čas!“ vykřikla jsem - a za to bych si nejradši dodnes nafackovala. Jenže tohle prostě nevíte. Nemůžete tušit, že vám jeden otravný telefonát převrátí celý život úplně naruby!
S aparátkem u ucha jsem netrpělivě přecházela po bytě, rychle se oblékala, protože jsme měli jít k manželovým rodičům na pouťovou svíčkovou, v mobilu chrastilo - a pak se ozval specifický zvuk tátova zapalovače. Modrého ve tvaru papouška. Teď ho mám tady před sebou a tečou mi slzy, protože táta umřel pár měsíců po mamince na zlomené srdce a z jeho osobních věcí jsem si vybrala právě tuhle papouškovskou kuřáckou proprietu, tak často drženou v jeho velkých dlaních. Někdy ho jen tak hladím v ruce, věřili byste tomu?
Slyšela jsem, jak si táta zkoušel zuřivě zapalovat. Cvakalo to tam, cinkalo; lačné vdechnutí kouře, tak důvěrně známé - a potom mě pozdravil. Jenže to bylo všechno špatně. Úplně špatně. Věděla jsem to v tu chvíli, když neřekl to své: „No čáááu!“ s důrazem na takové to hlaholivé a obloukové ááu. Bylo to „Ahoj Petruško,“ Petruško? Petruško mi v životě neřekl! Nikdy! Byla jsem vždy jen Peťa. A už to začal sypat: „Já ji nemůžu probudit! Já to zkoušel, ale ona vůbec nereaguje. A vůbec. A třesu s ní. A vůbec…“ mumlal.
Já to vůbec nemohla pochopit: „Jak, nemůžeš? Co jste vyváděli, že ještě spí?“ usmála jsem se, protože jsem si myslela, že měli třeba nějaký sousedský mejdan, vyspávají do poledne… Jak strašně jsem se mýlila! Táta byl totiž v našem maličkém bytě sám s mrtvou mámou, která šla bez nějakých zdravotních problémů večer spát - a ráno už se neprobudila. „Takhle bych chtěl umřít. Buďte na jednu stranu ráda,“ řekl mi tehdy pohřebák, s nímž jsem řešila maminčiny poslední věci. V tu chvíli jsem ho poslala někam, ale nyní s odstupem času vím, že měl pravdu. Jenže předtím to nebyla útěcha, ale další důvod k nesmírnému úžasu. To nebyl ani zármutek, to byl prostě úžas spojený se šokem.
„Co to povídáš? Táto?“ docházela mi ta syrová realita v celé její obludné nahotě. Moje máma? Moje maminka? Nežije? Vždyť je jí jenom pětapadesát! Jak jako - umřela? A ještě ke všemu mi táta připadal, že se pomátl na rozumu (aby ne!). Robotickým hlasem totiž zcela klidně a mechanicky povídal: „Sanitku jsem zavolal, jsou na cestě, ale to přijede i koroner. A havrani. A oni mi ji vezmou. Já tam k ní ještě musím jít. Okno je otevřený. Ta duše, viď? Ta už je venku,“ deklamoval. Nechápu, že si můj ateistický otec vzpomněl právě na pohřební zvyklosti našich babiček!
„A ještě přikrejt zrcadla,“ řekla jsem mechanicky jako on. Manžel už věděl, že se děje něco strašného, ale já nebyla schopná mu tátu předat. Ještě ne. Ještě jsem si to musela plně ověřit. „Jdi ještě za ní. Zkus to. Já ti to nevěřím. Přece není mrtvá, to je nějaká legrace. Jdi za ní! Je tam sama! Určitě se bojí!“ řvala jsem. A v tu chvíli mi to celé začalo docházet. Celé! Sesunula jsem se k zemi a zírala do prázdna.
Manžel si vzal tátu, který mu popisoval, (a potom ještě asi milionkrát), jak s ní třásl, jak do ní dýchal, jak se mu zdálo, že dýchá, ale byl to zřejmě ten zbytkový vzduch, jak na ni řval, jak se smál, jak plakal, jak hýbal s jejíma rukama, jak ji vzal do náruče a kolébal ji, svou drahou a milovanou ženu, kterou si tehdy vydupal proti vůli všech, jak přijel doktor, jak pokrčil rameny a podal mu ruku v modré plastové rukavici na vyjádření upřímné soustrasti, jak přijel koroner, jak se tam s ní zavřel, jak se tam táta dobýval, jak přijeli havrani, jak jí sundal z ucha náušnice, které jí dal k Ježíšku, jak ji nesli v plastovém pytli chodbou plnou šokovaných sousedů, jak se díval z okna, aby své životní lásce zamával na poslední cestu…
A mezitím jsem byla na cestě do Prahy i já. Tu cestu si nepamatuji. Vím jen, že jsem se někde mezi Holýšovem a Stodem zhroutila, zvracela do příkopu, na benzíně mě nějaká paní na záchodě omývala vodou a manžel mi kupoval kafe. Střídavě mi volali tátovi kamarádi: „Už jsme u něj. Už jsme přijeli. Už jsi na cestě?“ A já jim jen opakovala: „Já ji musím vidět, pak tomu uvěřím. Já ji musím vidět, pak tomu uvěřím!“
Neviděla jsem ji. Zařídili to tak, abych ji neviděla. Zdržovali nás na cestě. Manžel jejich narážky typu: „Stavte se někde, nespěchejte, my se o něj postaráme ještě… Ještě chvíli…“ naprosto jasně pochopil. Prostě to auto nežeň, ať ji ta holka nevidí. Byla jsem na ně kvůli tomu strašně naštvaná. Tetě Hance jsem i vynadala! Je to zvláštní, co se ve vás odehrává. „To je přece blbost,“ smála jsem se chvíli, „Máma vyskočí z dortu a zařve překvapení, vsaď se!“ mlela jsem a manžel se na mě úkosem díval.
A potom mi na tvářích vyskákaly rudé fleky, udělalo se mi blbě, vše se mi vrazilo do hlavy, tekla mi krev z nosu a konečně také přišly slzy. A když jsme dojeli a já viděla tátu, málem mi prasklo srdce. Z velkého chlapa, který byl pár týdnů v důchodu a strašně se na nový život těšil, zbyla sotva půlka. Vždy říkal, jak počká na mámu, až půjde do předčasného, vykašle se na poštu a odstěhují se za mnou na Chodsko do baráku po babi - všechno bylo pryč. Byl z něj šedivý stařeček. A místo abych ho nějak podržela, jsem se zcela mimo mísu zeptala: „Myslíš, že ji ještě někdy uvidíme?“
Jo, taková blbost! Ten žal byl šílený. Tak najednou? Proboha svatýho, jak budeme bez ní žít? A budeme vůbec žít? Jak budeme žít? Co budeme dělat? Jak se to stalo? „Kde se to stalo?“ ptala jsem se táty, ač jsem samozřejmě věděla, že umřela u mě v dětském pokojíku na mojí válendě, kde spala, když jsem se vdala a odstěhovala. Přijít do toho pokoje byl očistec. Já ani nevím, jak jsem to zvládla. Přísahám, že peřiny byly ještě teplé. Voněly maminkou. Vždyť ona je tady! Mami, já si k tobě na chvíli lehnu, jako když jsem byla malá holčička, jo? Budeš mě hladit a vyprávět mi třeba… O Karolínce a loupeživých rytířích. Tak můžeš vyprávět! Jak šla statečná Karolínka…
Táta s manželem stáli mezi dveřmi a dívali se, jak se choulím v máminých peřinách, ve kterých umřela, jak si tisknu k obličeji její polštář, jak se zavrtávám do její neviditelné náruče a pláču a pláču tak strašně moc, že jsem myslela, že to nikdy nepřestane! „Ale jdi ty, už nebreč,“ šeptala mi maminka. „Na co jsi myslela? Co byla tvoje úplně poslední myšlenka?“ ptala jsem se jí. „Že zrovna teď, když umírám, dávají Zlatovlásku. A já nevypnula televizi, takže až mě Pavel najde, bude tam zpívat Jiřík. A já vím, že už se na tu pohádku nebude moct nikdy ani podívat. To mě naštvalo, věřila bys tomu vůbec?“ smála se maminka zvonivě.
Bylo strašné přebírat její věci, které před pár hodinami odložila, aniž by tušila, že už je nikdy do ruky nevezme. Její brýle, rtěnku, knížku, která už zůstane navždy rozečtená, prstýnek, který teď zdobí moji ruku. Máma byla pryč a my jsme přemýšleli, jak budeme existovat dál. Inu - museli jsme. Ale to pusto a prázdno v duši bylo nesmírné, bezbřehé a příšerné. „Proč?“ ptala jsem se pořád dokola, ptala jsem se na to i máminy lékařky, volala jsem na Bulovku, kde maminka podstoupila zdravotní pitvu, která se vykonává, když není jasná příčina smrti - tehdy mě všichni museli mít plné zuby.
I podruhé, když umřel tatínek. I tehdy jsem volala a volala a rozčilovala se… Pamatovali si mě i pohřebáci i lékaři z Bulovky! Nakonec jsem se dozvěděla, že máma měla kardiopulmonální selhání a táta masivní infarkt. „To je sice hezký, ale nic to nevysvětluje!“ brečela jsem tady už s novorozenou dcerou v náručí, „Proč takhle blbě… Rozumíš?“ dívala jsem se miminku do obličejíčku a došlo mi, že právě ona je zase tím pokračováním naší generace. A že taky umřu. Ale ještě nechci.
Ještě chci poděkovat. Protože jsem to vlastně vůbec nikdy neudělala. Děkuji pohřební službě za citlivou a laskavou péči, se kterou se o mámu a tátu postarali. Tihle „poslední“ lidé jsou profesionálové s prací tak strašnou a těžkou, že nezbývá, než je obdivovat. Děkuji kamarádům mých rodičů. Děkuji té neznámé paní z benzínky, která mi řekla: „Jó holka, mně máma umřela, když mi byl rok! Ty sis jí aspoň mohla chvíli užít!“ Děkuji strejdům, tetám a manželovi, bez kterého bych se zbláznila. A děkuji hlavně tomu malému tvorečkovi, co se mi narodil a dal mi novou chuť k životu.
Kdo máte ještě mámu, řekněte jí, že ji máte rádi. Na mém příkladu je jasně vidět, že skutečně nevíte dne ani hodiny. Nikdy nemůžete tušit, jestli se s někým vidíte naposledy. Ale pro ty, kteří zrovna prožívají podobnou šokující situaci, mám maličkou útěchu: máma se mi neustále připomíná. Čas to sice otupil, ale jsou takové zvláštní situace, kdy cítím její přítomnost. Věci, které jsme mohly vědět jen my dvě. Náhodně pronesené slovo v televizi, co bylo „naše“ slovo. Sen. Závan její vůně. Její parfém, který doma nemám a nevím ani o tom, že by se ještě vyráběl. Zlatovláska v televizi, kterou táta potom skutečně nemohl ani vidět.
A pak ještě něco. Něco velkého. Co to je? Neřeknu. To je mezi mnou a maminkou!
Tak své mámy obejměte a dejte jim pusu. Nikdy nevíte, kdy je to naposledy!
Moje máma, když jí bylo 21 let!
