Článek
V době svého mládí a vrcholu kariéry Terence Hill oplýval atributy muže, do kterého se zákonitě musí zamilovat snad každá žena. Pronikavé blankytně modré oči, blond vlasy, štíhlé, vysportované a opálené tělo - to vše Terence Hill měl. A ještě něco navíc.
Jakési šibalské kouzlo. I při vážný rolích se mu vždy zablesklo v očích a na tváři se mihl úsměv. Byl jako stvořený pro role milovníků, ale nakonec se jeho osudem stal Divoký západ. Či spíše tzv. „spaghetti westerny“, které vznikaly nejvíce v šedesátých letech 20. století a většina z těchto filmů byla produkována italskými studii.
S Alessandrou Panoro ve filmu Lazzarella z roku 1957
Nebyly to ale jen westerny. Proslul osudovým spojením s hromotluckým Budem Spencerem. Tvořili na plátně nesourodou dvojici protikladných hrdinů - velký, silný, neohrabaný, zamračený Bud a mrštný, drzý a hbitý Terence.
Jejich filmy se staly legendárními a parodické ladění těchto snímků se lidem líbilo a líbí, jak ostatně dokazují nesčetné televizní reprízy. Při komických bitkách známého dua, které vešly do filmových dějin, se dnes diváci spíše již jen pousmějí, ale při prvních premiérách se návštěvníci kin otřásali smíchem.
Terence Hill v roce 1968 ve snímku Ať žije Django!
Zdálo by se, že pro své fyzické předpoklady a široký okruh fanynek bude Terence Hill vyhlášeným svůdcem a bude celý život střídat jednu ženu za druhou, jak tomu bývalo v případě jeho hereckých kolegů. Opak je však pravdou. Celý život je věrný jedné jediné ženě - své manželce. Zažil i osobní tragédie v podobě ztráty svého filmového parťáka a blízkého přítele Buda. A také tragédii ze všech nejhorší - smrt syna. V současné době stále natáčí a těší se dobrému zdraví. Idol mládí našich matek, nezapomenutelný a stále aktivní - Terence Hill.
Benátčan v Drážďanech a mladistvý vůdce gangu
Terence Hill se narodil 29. března 1939 jako Mario Girotti v Benátkách. Otec Girolamo byl Ital, velice známý chemik a matka rodilá Němka, která se jmenovala Hildegard Thieme - Girotti. Rodina se v roce 1943 přestěhovala do matčiny rodné vesnice Lommatzsch, která stála na předměstí Drážďan. Rodina v únoru 1945 zázrakem přežila ničivé spojenecké bombardování města. I když bylo tehdy Mariovi šest let, tento zážitek se mu navždy vryl do paměti:
Máma mě vzala za ruku a utíkala se mnou někam do sklepa. Všude strašné rány. Bylo to hrozné. Naštěstí jsme bydleli v okrajové čtvrti, takže náš dům zůstal nezasažen, ale na něco takového se nedá zapomenout.
Po skončení války se Girottiovi natrvalo vrátili do Itálie a usídlili se v Římě. Tady se Mario od svých jedenácti let snažil utužit tělesnou kondici - byl velice hbitý a mrštný a mohl udělat velkou sportovní kariéru. Věnoval se plavání, veslování a atletice. V plavání dokonce získal stříbrnou a bronzovou medaili na mistrovství Itálie. Závodil za klub Lazio Řím.
Terence Hill tehdy jako Mario Girotti v roli vůdce dětského gangu (1951, na snímku v černé bundě)
Jenže osud rozhodl jinak - v roce 1951 si chlapce všiml režisér Dino Rosi a obsadil ho do snímku Vacanze col gangster (1952). Mario hrál vůdce dětského gangu. Od té doby natáčel minimálně jeden snímek ročně a u světa filmu již zůstal.
Vycházející hvězda
Pohledného mladíka s nesporným talentem si všímalo čím dál více režisérů. Stal se dětskou hvězdou v Itálii a proslavil se dalšími komediálními snímky. První titulní roli získal v roce 1956 v dramatu Guaglione, kde měl bravurně rozehraný part zoufalého mladíka, zamilovaného do starší ženy. V roce 1959 exceloval v dramatu Cerasella a při natáčení historického snímku Anniballe (1959) se poprvé potkává s jistým Carlem Pedersolim, což nebyl nikdo jiný než jeho pozdější souputník Bud Spencer.
Neměli jsme žádnou společnou scénu, takže jsme se tenkrát ani nepotkali, ale já to beru jako takovou předpověď, protože o pár let později jsme se dohromady dali a co z toho vzniklo, to vidíte sami.
Z dramatu Guaglione (1956)
Talentovaný Ital si zahrál v řadě koprodukčních filmů, z nichž za zmínku stojí především historický velkofilm Luchina Viscontiho z roku 1963 Gepard. Po boku Alaina Delona, Claudie Cardinale a Burta Lancastera slavil velký úspěch a z Maria se stal známý herec i za hranicemi jeho rodné Itálie.
V té době Mario začíná studovat na univerzitě v Římě klasickou literaturu. Vzhledem k dalším a dalším nabídkám na filmování, které se na něj doslova hrnuly, musel studium ukončit, čehož dodnes velice lituje. Ale filmu již zcela propadl a některé role musel odmítat - hrál ve Francii i Německu a časově nestíhal.
1959 - svůdce Mario Girotti
Poručík Merril a Ribanna - láska nejen filmová
V roce 1964 se na Maria usmálo štěstí - vybral si ho rakouský režisér Harald Reinl do svého v pořadí třetího westernu, natočeného podle předlohy spisovatele Karla Maye, Vinnetou - Rudý gentleman. Role čestného a zamilovaného poručíka Merrila, který „přebere“ náčelníkovi Apačů jeho vyvolenou, mu zajistila obrovskou popularitu napříč Německem a Evropou.
Neměl jsem tam nikdy žádnou velkou roli, ale byla to zajímavá zkušenost. A až teď si uvědomuji, že jsem vlastně tehdy sekundoval legendám. Pierre Brice a Lex Barker si totiž jiné označení nezaslouží.
Během dvou let, které strávil v Německu, se objevil i v dalších Mayovkách, například ve filmech Mezi supy (1964), Petrolejový princ (1965) nebo Old Shurehand (1965). Ale již ne pod režijní taktovkou Reinla. Ten mu neodpustil, že během natáčení „gentlemana“ prožil Mario krátký, ale vášnivý románek s režisérovou ženou. Tou byla právě filmová Ribanna, herečka Karin Dor.
Karin Dor
Zlomový rok 1967
Profesní hvězda Maria Girottiho tehdy nemohla svítit více. A štěstí se na blonďáka s pomněnkovýma očima usmálo i v osobním životě. V roce 1967 pracovala krásná Lori Zwicklbauer, americká scenáristka a herečka bavorského původu, jako školitelka dialogů na filmu Bůh odpouští, já ne! (1967). Mario úplně ztratil hlavu a podobně se zamilovala i Lori. Pár se vzal pouhé dva měsíce po seznámení a jejich manželství trvá dodnes.
Rok 1967 označuje Terence Hill jako doslova zlomový pro celý svůj další budoucí život. Nejen, že potkal osudovou lásku a oženil se, ale seznámil se se svým životním přítelem, kamarádem a rádcem ve filmu i v životě. Ve slavném film Bůh odpouští, já ne! se potkal s Carlem Pedersolim. Produkce oběma pánům nařídila, aby si změnili jména. Měla být „umělecky znělejší“.
Bud Spencer a Terence Hill
Existuje několik verzí, jak Mario Girotti ke svému pseudonymu přišel. Podle vlastního vyjádření mu producenti tehdy dali vybrat z 20 jmen. Vybral si Terence Hill mimo jiné i proto, že mělo stejné iniciály jako jméno jeho matky (Thieme Hildegard). Kvůli větší publicitě ale tehdy novinářům řekl, že křestní jméno si zvolil podle římského učence Terentia a příjmení přijal po své manželce Lori, se kterou byl tehdy čerstvě ženatý. Jenže její příjmení bylo Zwickelbauer.
Carl Pedersoli si také kvůli roli musel změnit své jméno. Na počest slavného amerického herce Spencera Traceyho si zvolil pseudonym Spencer, který doplnil jen znělým Bud. První film nově vzniklé dvojice měl u diváků takový úspěch, že záhy následovaly další a plnily kina jak v západní Evropě, tak třeba v tehdejším Československu. Celkem spolu dvojice natočila neskutečných osmnáct filmů.
Bud Spencer a Terence Hill v roce 1970
Mezi nejslavnější snímky slavného komediálního dua patří mimo zmíněného filmu Bůh odpouští, já ne! například Trumfové eso (1968), Pravá a levá ruka ďábla (1970), Malý unavený Joe (1971), Dva machři mezi nebem a peklem (1972), Jestli se rozzlobíme, budeme zlí (1974), Dva výtečníci (1977), Sudá a lichá (1978), Kdo najde přítele, najde poklad (1981), Jdi na to (1983), Dvojníci (1984) nebo poslední film slavné dvojice Průseráři (1994).
Žárlivost manželky Buda Spencera
Filmy s Budem Spencerem a Terence Hillem byly založeny na protichůdných temperamentech obou pánů a na jejich rozdílném vzhledu. Podmračený hromotluk Bud přijímal rány stoicky klidně, až znuděně. Když ho dotyčný dotěra přestal bavit, jednu mu plácl a bylo po dotěrovi. Jeho facky se podobaly fackám Heleny Růžičkové ve Slunce senu.
Naproti tomu mrštný, hbitý a ohebný provokatér Terence Hill řádil při slavných filmových rvačkách doslova jako černá ruka. Dnes se tomu třeba jen pousmějeme, ale každý další film s dvojicí rozdílných mužů diváky prostě bavil. Slavná „zpívací“ scéna z filmu Jestli se rozzlobíme, budeme zlí vešla do dějin komediálních scének a hlavní melodii si diváci s oblibou prozpěvují.
Manželka Buda Spencera neměla Terence Hilla v lásce…
Zatímco na filmovém plátně tvořili Bud a Terence protiklad, v soukromém životě byli velkými přáteli. Dokonce až tak moc, že manželka Buda Spencera Maria Amato na Terence Hilla strašlivě žárlila. Vadilo jí, že spolu tráví mimo natáčení vlastně celý soukromý čas. Oba se po každém natáčecím dnu usadili někde v baru, kde u sklenky whisky vedli dlouhé opilecké debaty až do časných ranních hodin.
Manželka Maria Terence Hilla doslova nesnášela, protože dle jejího názoru Buda „tahal“ od rodiny a nutil ho pít. Mezi manželským párem postupem času vznikaly vleklé spory, které končívaly tím, že Bud Spencer utekl a opil se, nebo si vyjel na „střízlivý“ výlet někam do divočiny.
Bud bez Terence? Tak to si nedokážu ani představit. Nebyla jsem jejich fanouškem. Bud se nechal snadno zviklat a Terence, když jsem na něj zatlačila, aby ho nikam netahal, dokázal vymyslet sto a jeden důvod, proč by Bud právě teď měl s ním jít někam do baru. Tak jsem je radši nechala dělat, co chtějí. Byly opravdu doby, kdy jsem Terence neměla ráda. Bála jsem se, že naše manželství s Budem skončí špatně. Ale vyhrabali jsme se se z toho.
Bud Spencer zemřel 27. června 2016. Terence Hill ztrátu přítele těžce nesl, když ho požádali o vyjádření, řekl jen: „Odpočívej v pokoji, Bude. Jsem zdrcený. Ztratil jsem svého nejdražšího přítele.“ Pohřeb Buda Spencera tehdy ochromil půl Říma, tolik se sešlo lidí. Terence Hill se k překvapení všech nad rakví svého nerozlučného parťáka široce a šibalsky zasmál. Zřejmě si vzpomněl na to, co říkal Bud: „Až jednou umřu, tak se budu nahoře smát, tak hlavně nebrečte, ale smějte se se mnou.“
Terence Hill v roce 1969
Sólová kariéra a Podivné dědictví
Mimo spolupráci s Budem Spencerem má Terence Hill na svém kontě řadu dalších úspěšných filmů, ve kterých se objevil sólově - bez svého parťáka. Chtěl být všestrannějším hercem a to se mu povedlo. Za svůj nejlepší snímek on sám považuje westernovou komedii Mé jméno je Nikdo. Divácky nejoblíbenější film Terence Hilla je však Podivné dědictví (Man of the East, 1972)
Příběh Toma, anglického šlechtice, který přijíždí do Ameriky plný ideálů za třemi přáteli svého otce, se těší velké oblibě i v naší zemi. Zásluhu na tom má bezesporu vynikající český dabing, ve kterém excelují pánové Brabec, Fišer, Moravec, Haničinec a paní Maciuchová, která nadabovala Tomovu lásku Candidu v podání herečky Yanti Somer.
Yanti Somer
Tři přátelé Tomova otce, „Angličana“, jsou Bull, Opičák a Joe, tři obstarožní kovbojové a zlodějíčci, kteří se na „podivné dědictví“ v podobě naivního a nezkaženého Toma dívají jako na úplného moulu. A rozhodnou se z něj udělat chlapa a vysadit ho do sedla.
Film proslul spoustou vtipných scén a hlášek (Tady Vopičák ti vysvětlí, proč na hřbitovech leží tolik optimistů…) a srdce nejedné fanynky zaplesalo při pohledu na Terence Hilla, prohánějícího se na „poctivě čmajznutém“ bílém koni. Film byl později předabován a ztratil tím snad půlku svého původního kouzla.
Mimo zmiňovaných filmů Podivné dědictví (1972) a Mé jméno je Nikdo (1973) stojí za zmínku například drama Pochoduj, nebo zenři (1977), road movie Dobrodruh (1987), a seriály Don Matteo (2000) a Na krok od nebe (2011).
Kromě herectví se Terence Hill věnuje i produkci, režii a je autorem i několika scénářů. Jako režisér natočil komedii Don Camillo (1983), western Lucky Luke (1991), komedii Blb a blbec (1994) a drama Pouštní květ. (2018). K Pouštnímu květu a Dobrodruhovi napsal scénář.
Z filmu Gattopardo z roku 1963
Nejhorší věc na světě…
Rodinný život Terence Hilla byl vždy vzorem věrnosti a pokory. Svou manželku Lori vždy upřímně miloval a jejich manželství je samo o sobě vzácným úkazem - vydrželi spolu od své svatby v roce 1967 do dnešních dnů. V roce 1969 se jim v Římě narodil syn Jesse. V roce 1973 se Hillovi rozhodli adoptovat malého chlapce z dětského domova v Bavorsku - Rosse. Malý Ross si dokonce zahrál ve filmu Don Camillo po boku svého táty a měl velký herecký talent.
Všechno ale změnil 15. leden 1990. Po rodinném víkendu se Ross vracel autem s kamarádem Kevinem Lehmannem na vysokou školu. Na zledovatělé vozovce v americkém Massachusetts dostalo jeho auto smyk a narazilo do stromu. Ross zemřel na místě, jeho kamarád po převozu do nemocnice. Oběma chlapcům bylo pouhých 16 let. Terence Hilla tato tragédie tak zasáhla, že přestal natáčet. Pak zase začal, ale ze ztráty syna se nikdy nevzpamatoval.
Terence Hill v roce 2012
V roce 2010 byl Terence Hill okraden kapesním zlodějem na nákupech na třídě Via Condotti v Římě. V peněžence, která zmizela, měl dopis od Rosse a jeho vzácnou fotografii, kterou vždy nosil při sobě. Naprosto zdrcený herec se tehdy rozhodl k nevídanému kroku - prostřednictvím tisku i televize požádal zloděje o vrácení alespoň této památky na svého mrtvého syna. A dočkal se, zloděj se nechal jeho prosbou obměkčit a fotografie spolu s dopisem přišla poštou do domova Terence Hilla.
O peníze mi nejde. Ale prosím, vraťte mi vzpomínky na mého syna.
Dnes žije Terence Hill se svojí manželkou Lori střídavě v italské Umbrii a ve vesnici Gubbiu. Rodina pobývá i v americkém Massachusetts. Miluje knihy, klasickou hudbu a dobré jídlo – špagety s kečupem nebo cibulový steak. A samozřejmě jablka, jeho nejoblíbenější ovoce, která jedl v každém filmu. Je stále umělecky aktivní.
Terence Hill mluví plynně německy a anglicky, a kromě italského občanství má i americké a německé.
Terence Hill v Drážďanech v roce 2018
Blonďák s blankytně modrýma očima zestárl, ale na svém charisma mnoho neztratil. Udržuje se pořád v dobré fyzické kondici a přes jeho 84. narozeniny je stále velmi aktivní. Postavy z jeho filmů však nezestárnou nikdy. Zůstane navždy blonďákem s červenou bugattkou, po kterém šílely davy fanynek, poručíkem Merrilem, který soupeřil s náčelníkem Apačů o Ribannu, Tomem z Podivného dědictví, a hlavně parťákem Buda Spenera.
Terence Hill *29. březen 1939
prameny:
