Tragédie Rajského mlýna: Bedřich Krása vraždil sekerou, neušetřil ani devítiměsíčního kojence

Stará Šumava je plná příběhů, při kterých se tají dech. Téměř sto let uplynulo od vyvraždění rodiny Majdlů, přesto tento kriminální případ vešel do dějin celého kraje i do kolektivní paměti lidí. Ve zdech mlýna se totiž ukrývala tragédie tří brutálních vražd a tří sebevražd. Dotčená rodina Majdlova byla označována za prokletou a její trpký konec se i po letech čte se zatajeným dechem.

Když se mlynaření chopil Martin Majdl, zmodernizoval a pozdvihl celou živnost, nechal instalovat Francisovu turbínu, k výrobě elektrické energie a mletí samotnému přidal ještě vodou poháněnou pilu. Dnes už tam nic takového bohužel nenajdeme. Nový majitel ještě v roce 2012 sliboval, jak mlýn obnoví a zrenovuje, ale v roce 2014 zaplakala srdce fandů starých průmyslových staveb – Rajský mlýn byl zcela stržen a s ním i zachovalé zbytky kol, turbíny i pily.

Někteří místní obyvatelé zkázu mlýna uvítali s povděkem. Toto místo prý mělo být negativní energií doslova nasáklé. Není divu. A také různí „záhadologové“, kteří se do budovy neustále dobývali, byli starousedlíkům trnem v oku. Každá pochmurná rodinná tragédie, která je neustále připomínána, není pro sousedy nic příjemného. A mrtví se mají nechat spát. Co se stalo v Rajském mlýně?

V údolí říčky Ostružné (Pstružné) mezi Čachrovem a Nemilkovem na Šumavě stával mlýn, kterému se vždy říkalo Rajský. Říčka Ostružná teče úvalem nedaleko Klatov už stovky let. Poháněla lopatky kola osamoceného mlýna, který tu stál už od osmnáctého století. Navenek nenápadná budova budila dojem obyčejné chalupy, která stála u silnice. Když návštěvník vešel dovnitř, neubránil se úžasu – jednopatrový zděný dům s oddělenou obytnou místností a mlýnicí měl z druhé strany ve svahu dvě patra, která kaskádovitě dosahovala až k Ostružné. A ve mlýně vládla pevnou rukou rodina Majdlova.

Možná byla tato rodina skutečně nějak zatížena. Otec hlavního protagonisty celého následujícího šíleného příběhu, Martina Majdla, se totiž oběsil ve stodole na trámu. Sebevražda byla vyústěním všech možných špatných rozhodnutí, které Jan Majdl udělal. Byl ze „staré školy“, nechtěl nic modernizovat, stačilo mu, že jeho mlýn „klape“ tak, jak to znal od svých předků. Jenže zákazníků ubývalo, mlýn se několikrát „zaškrtil“, vše šlo pomalu a lidé raději jezdili s obilím jinam. Rodina byla zadlužená a Jana Majdla navíc doslova drtil jeho nevlastní otec ze Strážna. Chamtivý výměnkář na Janovi požadoval obrovskou sumu, která byla poslední kapkou do ztýrané psychiky starého mlynáře. Vzal provaz a ukončil svůj život.

Po smrti otce se živnosti chopil mladý Martin. Oženil se s krásnou Marií, nevěsta přinesla velké věno, které použil na modernizaci rodinného mlýna. Marii měla ráda i Martinova matka, stará paní Marie Majdlová. Domácnost s nimi sdílela ještě Majdlova sestra Terezie – svobodná a svedená dívka porodila malého Emila. I když ji mohli vyhnat, jak to tehdy chodilo, nestalo se tak. Martin Majdl už nechtěl žádnou další tragédii nebo hádky. Sestru i s její „hanbou“ přijal pod rodný krov a Emilka si zamiloval jako vlastního syna.

V Rajském mlýně měli také čeledína, mládka, čtrnáctiletého Ignáce Jonáše. Statný chlapec se stal oporou celé rodiny a bylo na něj velké spolehnutí. Nebylo tedy divu, že se mladý pan otec nebál nechávat doma ženy, když musel nutně do vsi, nebo odjet na pár dní něco nakoupit. Měl zastání a oporu. Alespoň si to myslel. Jenže to by se nesměl na scéně objevit vandrák, který propadl vražednému běsnění a v několika minutách zničil celý rod Majdlů.

Teprve dvacetiletý rodák z České Třebové Bedřich Krása byl velice pohledný a silný mladík. Dokonce se nechal naverbovat k cirkusu, kde působil jako „Lamželezo Fortessini“. Vyučený lakýrník se rozhodně nehodlal věnovat žádnému počestnému řemeslu, propadl touze po penězích a ženách. Už v devatenácti letech měl na kontě přes tři sta drobných krádeží. Často a rád se přestrojoval, kradl oblečení a cestoval po celém Československu. Jeho troufalost byla čím dál větší, dopouštěl se už i násilných trestných činů, na sklonku roku 1924 se dvěma kumpány přepadl mlýn u Golčova Jeníkova, kde poprvé „okusil“ krev – syna mlynáře Vlaštovičky a služku téměř utloukl holí.

Jeho „spanilá jízda“ pokračovala, zalíbily se mu mlýny, tušil, že v nich jsou peníze. Počátkem ledna 1925 přišel také do Rajského mlýna, kde se vyptával na práci. Martin Majdl sice pomocníka potřeboval, ale vlasatý a zanedbaný mladík se mu vůbec nelíbil. Přesto ve své dobrosrdečnosti pozval vandráka na oběd, aby ho pak podaroval nějakou mincí a vypakoval z mlýna ven. Tušil v něm něco nekalého. A jeho intuice se nemýlila.

Odmítnutý Krása se rozčílil. V hlavě se mu začal rodit plán pomsty. To by tak hrálo, aby mě vyhodili jako nějakého psa, říkal si a přemýšlel, jak se nejlépe do mlýna vloupat a vše jim tam ukrást. Ještě se rozjel po pár městech v okolí, kde kradl, opatřil si i revolver a málem zastřelil truhláře, který mu nechtěl dát peníze. Část lupu utratil za alkohol a prostitutky. A peníze zase došly. Měl v plánu přepadnout jízdní poštu nebo řezníka, ale nic z toho nevyšlo. Tak si vzpomněl na Rajský mlýn a rozhodl se, že „do toho půjde“. Život Martina Majdla a jeho rodiny se měl ocitnout v troskách.

Nastala osudná neděle 1. února 1925. Martin Majdl byl od rána v dobré náladě, slavil totiž narozeniny. Od své ženy dostal „vázaného“ a těšil se, jak po bohoslužbě pohostí sousedy v hostinci. V devět ráno vyrazil s manželkou Marií a sestrou Terezií na pravidelnou mši do kostela svatého Václava v blízkém Čachrově. Vše bylo zapadané sněhem, matka měla strach, aby dobře došli ku slovu Božímu, ale Martin se jen smál.

Trojice vyrazila, stará paní začala vařit oběd, čtrnáctiletý Ignác opatroval devítiměsíčního Emilka. Idylka ve stavení netrvala dlouho. Nikdo netušil, že vše pozoruje ukrytý Bedřich Krása, který si myslel, že na mši odejdou všichni obyvatelé mlýna. Přemýšlel, co má dělat, ale touha po penězích, které má určitě ten lakomec někde schované, přemohla veškerý pud sebezáchovy. Vnikl do mlýna a zkusil prohledávat vstupní chodbu a přilehlou spížku.

Divné rány přilákaly starou paní Majdlovou. Při spatření obrovského tuláka začala křičet a zavřela se v kuchyni. Krása zaklel, jeho krádež měla nechtěné svědky – a protože po něm „páslo“ četnictvo z celého Československa, nemohl si dovolit, aby ho paní Majdlová popsala.

Vyběhl ven a u dřevníku vytáhl ze špalku zaseknutou sekyru. Už se neovládal. Rozrazil kuchyňské dveře a starou paní třikrát prudce sekl ostrou sekerou do hlavy. Mlynářka svírala v náručí maličkého Emilka, zavrávorala a pustila ho na zem. Vzápětí upadla i ona, byla na místě mrtvá. Křik nemluvněte přilákal i Ignáce Jonáše. Vběhl do kuchyně a při spatření hrůzyplného výjevu začal řvát. Jeho milá panímáma, která na něj byla tak hodná, ležela v louži krve s rozsekanou hlavou. V první chvíli vůbec nevěděl, co se mohlo stát, ale to už přiskočil Bedřich Krása. Sekera dopadla i na hlavu mladého kluka a Ignác Jonáš padl vedle staré mlynářky.

Bedřich Krása neměl slitování ani s maličkým dítětem, které ho rozhodně nijak nemohlo popsat, ani mu uškodit. Přesto dvakrát do plačícího Emilka zasekl sekyru. Nastalo hrobové ticho, ve kterém vrah začal prohledávat celou obytnou budovu. Šlapal v krvi svých obětí, až mu v botách čvachtalo, našel v předsíni pár mlynářových bot a přezul se. Pak vypáčil příborník, kde našel 3700 korun. Posbíral ještě nějaké stříbro, příbory, svázal to do uzlíku a utekl z místa svého obludného běsnění. Na zemi zanechal tři těla. Paní Majdlová byla mrtvá. Ale Ignác a Emilek ještě žili.

Z bohoslužby se vrátila jako první mladá mlynářka Marie Majdlová. Všude bylo zamčeno, necítila vůni oběda, klepala, ale bez odpovědi. Znepokojená mladá žena tudíž nahlédla dovnitř oknem. A viděla celý děsivý výjev v celé své krvavé nahotě. Nepříčetný křik mladé ženy zalarmoval sousedy, první na místo přiběhl Josef Švec. Ten vyrazil dveře a ohledáním zjistil, že Emil a Ignác ještě dýchají. Švec letěl pro povoz, další sousedé naložili chlapce a odvezli je do nemocnice v Klatovech. Přes včasný zásah lékařů oba svůj boj o život prohráli. Krevní ztráta byla velká a rány sekyrou na hlavě fatální.

Okamžitě se rozjelo obrovské vyšetřování. Mord, který neměl v klidném místě obdoby, zasáhl naprosto všechny a každý chtěl být četníkům nápomocen. Josef Švec si při výpovědích vzpomněl, že když šel brzy ráno na vlak, poblíž mlýna si všiml onoho pohledného, ale zanedbaného mladíka. Nápomocni byli i dva dvanáctiletí kluci z nedalekého Březí, kteří ráno potkali takového divného člověka, velký, pořád se usmíval – a kterého dovedli velice dobře popsat. A právě podle tohoto popisu poznal vraha i zdrcený Martin Majdl. Bezpochyby to byl onen odmítnutý uchazeč o práci, kterého ještě pozval na oběd.

Při prohledávání místa činu si četníci všimli vyzutých bot od krve, které tam Krása drze zanechal, dokonce ještě s jednou ponožkou – tu prý měl na ruce, aby nezanechal otisky prstů. Zvažovalo se i použití první pachové konzervy v Československu. Z dobového zápisu můžeme číst tento rozkaz: Na radu policejního ředitelství, ať je (ponožka) dána do prázdné, čisté láhve se širokým hrdlem, které je dobře uzavíratelné. A sice za tím účelem, aby mohlo býti případně zavedeno pátrání policejním psem. Nakonec použití pachové konzervy nebylo třeba. Velitel četníků v Čachrově si při pročítání zpráv povšiml popisu pachatele jiných trestných činů. A ten se nápadně shodoval s podobenkou Bedřicha Krásy, známé a neustále utíkající firmy.

Zadržení Bedřicha Krásy proběhlo za tři týdny v Praze. Tam se dostal vlakem, hned si v koupil nové ošacení, v hotelovém pokoji hostil prostitutky. Když mu došly nakradené peníze, šel do vetešnictví v Maiselově ulici prodat ony stříbrné příbory. Jenže bdělý pan Brenner, který nezaměnitelného Krásu poznal podle podobenky v novinách, zalarmoval strážníky.

Vrah Krása se dal na útěk a byl dopaden v Letenských sadech, kam stačil doběhnout. Nastal ostře sledovaný soud, u kterého se Krása choval jako ukázkový psychopat. Neustále se smál, soudci říkal „Vašnosto“, když byl poznán kluky z Březí, cynicky se na ně šklebil a dělal oplzlá gesta. Byl drzý a neomalený

Krása totiž věděl, že jako dvacetiletý nemůže dostat trest smrti, takže si svých hrůzných „pět minut slávy“ náležitě užíval. Od tisku dostal přezdívku „Smějící se vrah“ a jak to tak chodí, v obecenstvu měl početný zástup obdivovatelek. Když byl vyzván, aby si nazul své boty, které zanechal na místě činu, učinil tak s radostným zvoláním: „Padnou mi akorát!!!“ Na otázku, proč zabil i nemluvně, které ho nemohlo nijak ohrozit, měl Krása pohotovou odpověď – prý ten harant neskutečně řval, což ho štvalo.

Znechucený soudce a přísedící se rozhodli celou tuhle obskurní maškarádu ukončit. Úkladný vrah dostal nejvyšší možný trest – 19 let, 11 měsíců a 7 dní. Celu měl tedy opustit v roce 1945. Jenže po vypuknutí druhé světové války Bedřich Krása z vězení záhadně mizí – údajně ho najalo gestapo jako dvojitého agenta. To jsou však pouhé spekulace. Nikdo neví, jak brutální vrah tří lidí, včetně malého kojence, skončil. Snad ho spravedlnost dostihla.

Trojnásobnou vraždou však tragédie Rajského mlýna neskončila. O osudu Terezie se neví nic, manželé Majdlovi však zůstali ve mlýně. Neměli děti, doslova jen přežívali. Nechodili ven, Martin zastavil mlýn, jako pár zmučených podivínů občas vyrazili na nákup do vsi. Sousedé se s nimi snažili bavit, ptali se, proč stavbu neprodali a neodstěhovali se, což se v těchto případech přímo nabízí. Martin Majdl na to měl jedinou odpověď: „Zůstanu tam, kde moje matka rukou vraha zemřela. Kde nevinné děti zemřely. Hlídat je musím…“

Nešťastný Martin Majdl mlýn hlídal dlouho. Odmítal návštěvy i pomoc sousedů. Ti už to pak vzdali a ponechali manželský pár ve své dobrovolné izolaci. Až přišel rok 1953. Martin si nasadil na krk oprátku a oběsil se. Lidé z okolí tím nebyli nijak zvlášť překvapeni, spíše je zaráželo, že vydržel tak dlouho, aniž by si jako jeho otec sáhl na život. Zdeptaný a zmučený muž ukončil dobrovolně své trápení. Z kdysi veselého, dobromyslného a inteligentního mlynáře udělal jeden zběsilý vrah pomatenou trosku.

Osud Marie Majdlové byl také velice krutý. Po sebevraždě manžela se zbláznila docela. Zůstala sama v polorozbořeném mlýně celých dlouhých dvacet let. Téměř nevycházela a propukla u ní duševní nemoc. Ze všech Majdlů zůstala sama a na její psychice se celá tragédie samozřejmě musela podepsat. Občas byla spatřena, jak se v noci potuluje lesem a dívá se do řeky.

Zřejmě poslední kapkou do těžce zkoušené vůle k životu nešťastné Marie bylo úmrtí jejího věrného společníka, psa Cikána, který se od ní nehnul na krok. V roce 1973 Marie Majdlová zmizela. O pár dní později vylovili rybáři její mrtvolu v říčce Ostružné. Osudový pád do vody? Nešťastná náhoda? To si nikdo nemyslel. Prostě už nemohla dál a spáchala sebevraždu.

Rodina Majdlova vymřela a strašná tragédie této rodiny zůstane navždy vryta v místech, kde mlýn stával, v celém kraji i v paměti lidí, kteří o trojnásobné vraždě svých sousedů vyprávějí dodnes.

Zpracováno podle: Tajemná a strašidelná Šumava | Cestujeme Šumavou (cestujemesumavou.cz), Rajský mlýn na Šumavě – místo hrůzných i zoufalých činů :: Antonín Gilg (webnode.cz), Rajský mlýn s pekelným osudem | ToulejSe.cz, Petra Klabouchová: Rajský mlýn. Příběh o dávné rodinné tragédii ze staré Šumavy | Plzeň (rozhlas.cz), Rajský mlýn | Vodnimlyny.cz, Nová kniha vypráví i o masakru v Rajském mlýně - Plzeňský deník (denik.cz)