Článek
Telefonovat v dnešní době na nějaký úřad, podnik, korporát nebo instituci transkontinentálního významu bývá hotovým tancem mezi vejci. Co vejci! Mezi Fabergého vejci! Nikdy totiž nevíte, jestli telefon vezme živý člověk z masa a krve - nebo potměšilý skřet v podobě umělointeligentních „rádců“, kteří vám poradí takovým způsobem, že záhy jedete houkačkou ve svěrací kazajce směr Dobřany. A ještě se na statné zřízence sladce usmíváte, protože víte, že vám v blázinci seberou mobil a vy už můžete volat leda tak z okna!
Ale vážně, nemáme občas všichni chuť výt hrůzou na měsíc, když se vyskytne nějaký urgentní problém ohledně banky, peněz, elektriky, plynu, pojištění - a ze sluchátka se ozve: „Dobrý den, jsem váš virtuální asistent Lojza! Jak vám mohu pomoci?“ „Leda do hrobu, Álojs!“ povzdechneme si, sesuneme se do nejbližšího kusu nábytku, který konejšivě vcucne naše zhroucené tělo - a jdeme pomocí naléhání, výhružek, pláče, slabikování, šišlání, řevu, sprostých nadávek, prošení, přemlouvání, slibování a úplatků provádět kdysi tak jednoduchou a lidem milou činnost - telefonovat!
Než se totiž pod výhrůžkou brutální vraždy proboxujete k přepojení na živého člověka, který s vámi opravdu mluví (no, i když…), dějí se věci nevídané. Kolikrát se ani nestačíte divit, co všechno jste schopni v záchvatu beznaděje vypustit z úst! Telefonování s umělými asistenty totiž odhalí, že vaše duše je černá jako uhel, že jste takovejdle kousíček od proměny v Jacka Rozparovače nebo Teda Bundyho a jen řvete:
„Dobrý den. Já bych to… Cože? Neskákejte mi do řeči! Cože? Tak helejse, ty jeden panáku umělej… Haló? Já tě potkat! Ježišmarjá! Co to meleš? Nechci! Ne! Nikdy! Houbeles! Ani náhodou! Néééé! Živýho! Chci mluvit s živým! Jak? Zaneprázdněni? Tak to ani náhodou, nechci! Néééé! Helejse, zabiju tě, uříznu ti obvod a pověsím ho na kandelábr, ty píp a ještě píp a jdi do píp a vem s sebou i celý to píp. A máš to! Fuj, to se mi ulevilo! Jé, dobrý den, on mě přepojil? A do píp. Vy jste živá? A jejej. Píp!“ No nepřeháním, ani zdaleka, vždyť to zná každý z nás!
A když jsem předevčírem v tom šíleném vedru absolvovala výživný rozhovor s umělou a zcela evidentně přehřátou a pomatenou paní Alžbětou, nutně jsem si při tom všem řevu musela vzpomenout na mého tatínka, který neuměl telefonovat ani s živým člověkem, natož s mrtvým (nebo jak to jinak říct - nežije, je tedy mrtvý, ne?). Kdyby se táta dožil dnešních virtuálních blbců, nepřežil by to. Ono bohatě stačilo, když před několika lety telefonoval ze svého mobilu na zákaznickou linku O2!
Nemám ponětí, co od nich tehdy chtěl, možná změnu tarifu nebo nějaké volné minuty, ale živě si ho vybavím, jak veledůležitě zasedl do svého křesla, popotáhl si trenky, zapálil cigaretu, nalil si vychlazené pivo, rozmluvil hlasivky: „Lodyha! Kmotře Petře nepřepepři toho vepře! Potkal mě Řek a ten mi řek abych mu řek kolik je v Řecku řeckejch řek a já mu řek že nejsem Řek abych mu řek kolik je v Řecku zatracenejch řek!“ a popadl do ruky čertovský aparátek, zatímco my s maminkou jsme se smály v kuchyňském separé a čekaly ohromnou švandu. A dočkaly jsme se!
V té době (naštěstí pro cholerika tátu) ještě neexistoval ten pravý asistent, co vám (byť zcela mimo mísu) odpovídá, reaguje na vás a snaží se přivést člověka do telefonického očistce, kdepak. Byl to robotický hlas, co buď pateticky deklamoval jako pan Štěpánek v nějaké tragédii na divadle - nebo naopak šveholil jako jarní potůček, což bylo ještě horší. Rozcvičený táta si odhodlaně nasadil brejle, vymáčkl na tlačítkáči s anténkou (měl dlouhé roky Alcatel, co vypadal jako bachratý sněhulák) uloženou infolinku a dal si aparát k uchu tak opatrně, jako kdyby přemýšlel, jestli má u té časované bomby přestříhnout červený nebo bílý drát!
Záhy se dočkal spojení, v Alcatelu zapraštělo a do jeho ucha zacvrlikal ženský skřivánčí hlas: „Dobrý den! Dovolali jste se na zákaznickou linku společnosti ou tů!“ „Dobrý den, tady Sokol, éééh, já volám, protože éééh…“ „Pro komunikaci v angličtině prosím stiskněte devítku! Fór ingliš plís pres nááájn!“ „Co?“ vytřeštil náš telefonista oči, „Jak nájn? Co pres? Plís? Haló!“ hulákal jako pan Ducháček, když naháněl šéfa, co vypadal jako opice a říkali mu Tarzan.
„Pavle, to bude ta zákaznická baba. Já to znám, ona má hlas jako člověk, dej mi to…“ chtěla máma zachránit čest svého manžela. Leč nezachránila. „Co to meleš?“ vyjekl táta a my jsme nevěděly, jestli je tato otázka určena pro maminku nebo švitořilku z Outůčka. „Koho? Já chci co chci? Co? Dvojku? A kde mám stisknout dvojku? Jů tů? Tů? Méééh… Sokol! Co? Prosím vás, paní, počkejte chvíli, já vás vůbec nestíhám!“ zmatkoval jako pan Tkaloun ve Vratných lahvích, než dostal tik a vysekal se na kole. Eso!
„Hele, on je fialovej. Mami, vem mu to. Já s tím taky měla problém, když jsem tam volala poprvý. Ono mu asi nedošlo, že to není člověk, podívej!“ ukázala jsem na otce, kterému se vzteky kouřilo i z uší, měl zelenomodrou barvu, drtil praskající mobil v dlani a bafal: „Co? Kdo? Kdy? Kde? Jak?“ „S kým? S čím?“ řehtala se máma a táta pokračoval ve svém lamentu: „Prosím vás! Co? Nééé! Ježiši, já tu babu přerazim. Halo, pani, to už jste mi řikala! Cvok. Tam pracujou samý cvoci! Jano, vona je jako kolovrátek, tý hráblo!“ odtáhl nevěřícně mobil od ucha, „Proč se směješ? Jak, není živá?“ To byla pro tátu informace doslova neuvěřitelná!
„No není živá, dej mi to!“ snažila se máma. Tatínek to vůbec nemohl pochopit. Absolutně mu to nedošlo! Nikdy se s tím roboautomatem nesetkal. Co to ta jeho manželka mele? To hovoří s duchem? Na zákaznické lince společnosti outů? „Počkej, ona je mrtvá? Ta baba? Teda - ta paní?“ šeptl bázlivě, aby pak rázoval po kuchyni a řval: „Blbce jsem ze sebe udělal! Takovýho pitomce blbýho! Co já mohl vědět, že je to nějakej automat? Ježišmarjá, nikdy už nikam nevolám. NIKDY!“ funěl, protože si uřízl nesmírnou ostudu. Švitorka ho totiž po protočení kolečka instrukcí přepojila na živou paní a otec, který se teprve teď dostával do pořádné ráže, na ni z plna hrdla zařval: „Trhni si nohou, blbá mrtvolo!“
Podobné matiné jsem měla absolvovat i já. Ale daleko výživnější, protože ta „moje“ umělá paní byla úplně jiný level. Zatím ale nic nenasvědčovalo tomu, že mě umělá inteligence pošle na psychiatrii, protože jsem se na psychiatrii chystala dobrovolně. Hrabalo mi z horka, víte? Upřímně - komu ne. Ty dva dny pekelné výhně byly skutečně děsivé a odhalily v lidech limity jejich mozkové kapacity. „Schválně, za jak dlouho se mi zavaří hlava, jo?“ říkala jsem tu manželovi zhrouceně.
Lilo ze mě nepopsatelně, starý větrák měl co dělat sám se sebou, natož aby se ještě snažil pohnout dusným, horkým a lepkavým vzduchem. Když v něm žalostně zarachotilo, škytl a umřel nám přímo před očima, manžel ho nepietně vyhodil do koše a asi po hodině se mě zeptal: „Co jsi to říkala?“ „Ale nic. Už se mi zavařil,“ mávla jsem rukou, přičemž mi tento jednoduchý pohyb rozpumpoval unavené srdce, nahnal do hlavy další krev, která začala vařit…
„Do škopku!“ zavelela jsem a stočila se jako hadí žena do lavoru se studenou vodou, který jsme umístili uprostřed kuchyně a bydleli v něm všichni tři i s kočkou. A právě ve škopku, kde jsme se pomalu dusili ve vlastní šťávě a jediný, kdo si to užíval, byla dcera (nechápu, kde děti berou tu nezdolnou energii, opravdu ne!), mi došlo, že jsem ještě nezaplatila jednu transvesmírně důležitou platbu. „Krucinál!“ vynořila jsem se jako Česílko, dokapala do kuchyně a Čepeček volal: „Co je, mami?“ „Neviř vodu,“ vydal podivuhodný rozkaz Kebule, já hmátla vlhkou rukou po mobilu a dobývala se do bankovnictví.
A ono to nešlo! „Hm. To je divný!“ ťukala jsem pořád dokola na přihlášení a pořád dokola mi to hlásilo nějaký výhružný error! Aby tak… Co když se mi tam někdo nabořil, teď z toho saje moje uškudlené halíře - a já vůbec nic nevím! Vedro nevedro, zapnula jsem notebook, který zlostně zavyl a prosil: „Vypni mě! Já se ti zavařím, uvidíš to! A potom zase budeš bědovat a mlátit mě do baterky! A tam to bolí!“ „Mlč, musím se podívat, jestli někde nepíšou o výpadku. Všichni mají dneska výpadek. Lidi, věci, zvířata. Třeba se jim přežhavilo bankovnictví,“
„Hele, nikde nic!“ oznámil mi notebook důležitě po chvíli chroustavého hledání napříč upoceným českým internetem. „A teď mě vypni, nebo exploduju,“ poprosil mě počítač, což jsem udělala a zadumaně jsem vyšla na balkon. To bylo strašný! Jako kdyby vás zasáhl plamenomet přímo do čela! Protější barák se zoufale nadouval, teklo z něj a z rozprásknutých oken se do pekelné výhně nesla kakofonie šumivých a kvílivých hlasů:
„Vedro, šílený, mámo, dej mi led na hlavu, nešahej na mě, jsi normální upocený prase, dneska teda ani náhodou, Máňo, to topení hicuje, Péťo, ty jsi zapnul topení, přerazil bych tě, kdybych se mohl zvednout, krucinál mámo, zhasni to, to je sluníčko táto, zavolej sanitku, ááách, pivo, vem si prášek, hadr hadr, sníh, rolničky, co to meleš, já chci Vánoce, mamí, budeme grilovat, teče ti obličej, von spí nebo je mrtvej, ne, reaguje na světlo, no vidíš, v márnici je přece zima, aha, já chci jet na výlet, já pojedu leda do háje zelenýho, dej mi papír a propisku, napíšu závěť, umej hrob umej hrob…“
A u nás se ozývalo bankovnictví, bankovnictví! „Já se tam prostě nemůžu přihlásit. Já mám strach. Já zavolám na infolinku,“ rozhodla jsem se. Nedalo mi to, to každý pochopí. Třeba tam narazím na slušného člověka, který má klimatizaci, nemá zavařenou hlavu a poradí mi! Přátelé, nikdy bych nevěřila, jak takový jednoduchý úkon jako je telefonování, může člověka úplně vyřídit! A nemohlo za to jen čtyřicetistupňové vedro.
Narazila jsem totiž na virtuální asistentku, které regulérně přeskočilo. Z vedra jí vyzkratovaly obvody a rozhodla se, že všechny otravy, co mají tu drzost zavolat na infolinku, přivede rovnou do blázince. Nic bych za to nedala, že byla smluvená s nějakým panem doktorem, který si tím chtěl zajistit stálý přísun pacientů! Protože následující hovor byl jak z nějakého blbého filmu. Já bych ho s dovolením zkusila přepsat tak, jak ho mám v paměti, která ale byla poněkud přežhavená a kouřilo se z ní jako z naší Škody Rapid blahé paměti, když vařila vodu a zůstala vždy stát přímo na přejezdu!
Já (sakrování, utírání potu, pití, pití, pití, hledání čísla, hledání telefonu, který vyklouzl ze zpocených dlaní, ťuknutí do displeje, čekání): „Tůůůůůt! Tůůůůt!“
Alžběta (cvakání, bzučivý zvuk, deklamace ala Štěpánek): „Vítá vás zákaznická linka společnosti té a té. Dobrý den! Vážený zákazníku, jsem vaše virtuální asistentka Alžběta!“
Já (zaúpění): „Ježišikriste. Himlhalelujá. Fixlaudon. Krucinál fagot!“
Alžběta (patetické vypočítání všech možných situací, které mohou nastat, nicméně ta moje mezi nimi ještě nenastala): „Nevybral jste si z předešlé nabídky? Poprosím vás, abyste nahlas a zřetelně vyslovil svůj požadavek!“
Já (mumlání, zoufalé mumlání): „Ach jo! Je tam umělá baba. CHCI MLUVIT S ŽIVÝM ČLOVĚKEM!“
Alžběta (nejistě): „Nerozumím vám! Můžete svůj požadavek nahlas a zřetelně zopakovat?“
Já (s vytím a frustrací, leč velice zřetelně a pečlivě): „C h c i m l u v i t s ž i v ý m č l o v ě k e m!“
Alžběta (tak nadšeně, jako kdyby jí oznámili, že může přes vedra bydlet v chlaďáku v Penny): „Rozumím vám! Vážený zákazníku, všichni naši operátoři jsou zaneprázdněni a věnují se lidem, kteří se dovolali před vámi,“ huhlala Alžběta s nějakou podivnou maniakální radostí, „Pojďme zkusit vyřešit váš požadavek společně! Ušetřím vám čas! Nahlas vyslovte váš problém!“
Já (tak nadšeně, jako kdyby mě naložili na lopatu a strčili do pece): „Ach jo. Tak jo. Nemohu se přihlásit do bankovnictví!“
Alžběta (koktavě): „Vážený zákazníku, rozuměla jsem dobře, že se nemůžete přihlásit přihlásit přihlásit do ban do ban do ban ban ban banán ovnictví?“
Alžbětka se v tu chvíli nějak zasekla a připomínala gramofonovou desku. „Jo! Ano!“ hulákala jsem tu zpoceně. „Už vám rozumím!“ oddychla si (já taky) a začala se vyptávat na všechny mé nacionálie, které jsem jí klopotně slabikovala do telefonu, což s pobavením pozorovali Kebule a Čepeček. Moje nová kámoška Betynka měla ohromnou radost, že na to přišla, protože mě začala chlácholit: „Pokusíme se nyní problém s přihláš přihláš přihřát přihřát prší prší ením vyřešit, paní Pavlíčková!“ „No hurá!“ zajásala jsem, ale to jsem neměla dělat.
Alžbětce se to nelíbilo. Zřejmě jsem jí rozbourala nějaký pracně vybudovaný konstrukt (co já vím, jak tito asistenti fungují!) a začala blbnout čím dál víc!
Já (nejistě, protože bylo asi hodinové ticho, které vyplňovalo jen podivné tikání): „Haló, jste tam? Paní Alžběto?“ byla jsem velice slušná. Tedy prozatím, ehm.
Alžběta (deklamace ala Štěpánek): „Vítá vás zákaznická linka společnosti té a té. Dobrý den! Vážený zákazníku, jsem vaše virtuální asistentka Alžběta!“
Já (řev, vytí, rozbíjení věcí, třískání pěstmi do předmětů): „Ne! Ne! Ne! No to snad ne! Vy jste zase na začátku! Já už nechci! Už jsem vám všechno řekla, krucinál už!“
Alžběta (zmateně): „Vážený zákazníku. Pokud chcete pííísk pííísk brum brum vyslovte nahlas JEDNA!“
Já (plačtivě): „Nechci písk písk brum brum jedna, chci se vrátit tam, kde jste řekla, že se díváte a pak jste se odmlčela!“
Alžběta (neposlouchala, mlela a mlela): „Vyslovte nahlas Dvě! Vyslovte nahlas Tři! Pro udělení souhlasu s nahráváním hovoru vyslovte zřetelně ANO!“
Já (zřetelně): „NE!“
Alžběta (naštvaně): „Už vám rozumím! Nepřejete si křach bum souhlas a tedy ráda bych vás informo uniformo valaalalalaaa!“
Já (se smíchem): „Chachá, poslechni si to, ona se zbláznila. Hráblo jí. Začíná zpívat!“
Alžběta (hop dva tři šou dva tři): „Dva dva dva! Tři dva…“
Já (s vytím na slunce): „Néééé, tohle ne. Už ne! Ježišmarjá! Co mám teď jako dělat?“
Alžběta (velice přísně): „Vážený zákazníku. Nevybral jste si z předešlé nabídky? Poprosím vás, abyste nahlas a zřetelně vyslovil svůj požadavek!“
Já (a dokolečka dokolááá): „Chci mluvit s živým člověkem! Do … práce už!“
Alžběta (velice, ale velice naštvaně): „Vážený zákazníku! Vulgární výrazy vám s vyřešením vašeho požadavku nepomohou!“
Ty jo! Já se vyděsila! Kdybyste slyšeli ten její tón! „No nekecej! To už to mají takhle nastavený? Já ji poslala někam a ona mi stroze oznámila, že vulgaritami nic nevyřeším,“ vykládala jsem horkem zblblému a vylouhovanému manželovi, který nepřítomně zíral na své zvarhánkovatělé ruce a občas šeptl: „Už je poledne?“ To bylo hrozný vedro, hrozný! „Hele, ale napadlo mě, přece je někdo ty sprostý slova musí naučit, že jo? Prostě jí NAHLAS a ZŘETELNĚ vyjmenovat ty píp a píp a píp, aby věděla, že je to fujky!“ smála jsem se.
Jenže jsem zapomněla, že mám na drátě pořád Alžbětu, která už nával vulgarit nestíhala a mlela pořád dokola: „Vulgární výrazy vám s vyřešením vašeho požadavku nepomohou! Cvak! Vážený zákazníku! Vulgární výrazy vám s vyřešením vašeho požadavku nepomohou! ŠŠŠŠŠ (asi se sprchovala). Vážený zákazníku! Vulgární…“
To už nešlo! Nešlo! Nejen, že bych mohla dát na balkon v pekáči husu a za deset minut by byla do zlatova, ještě mám na drátě blázna, který vlastně neexistuje! Radši jsem to chtěla celé utnout, než se to vymkne. Jenže ono se to vymklo. A mně v ten den stačilo k nastartování opravdu málo, jak se záhy ukázalo. Jak se říká - stokrát nic umořilo osla, proč by neumořilo jednu upocenou ženskou s nedostupným bankovnictvím!
Já (smířlivě): „Omlouvám se, to mi ujelo. JÁ SE NEMŮŽU PŘIHLÁSIT DO BANKOVNICTVÍ!“ zkusila jsem to po milion šestý - a naposledy!
Alžběta (zasažena tropickým šílenstvím): „Cvak cvak kouk kouk klllklll křřř. Vyslovte zřetelll píííísk ššššš…“
Já (jako kanál, přiznám se bez mučení, to snad musí každý pochopit): Sprostá slova, sprostá slova, kakofonie sprostých slov!
Alžběta (úsečně): „Vážený zákazníku! Vulgární výrazy vám s vyřešením vašeho požadavku nepomohou! Vážený zákazníku! Vulgární…“
Já (zoufalý řev, hlasitý tlukot srdce): „Tůto nejni možný už! Mi trefí šlak. Já se snad zabíju! Já íčko skočim z táletoho vokna!“ kvílela jsem tu v rodné chodštině, do které sklouzávám, když jsem úplně v koncích. A tam jsem přesně byla. A ještě někde, však víte kde. Neskutečná marnost nad marnost!
Alžběta (zvědavě): „Můžete opakovat svůj požadavek?“ Ahá, ona nerozumí chodsky!
Já (sípavý a zuřivý řev): „Že skočím z okna!“
Alžběta (přepnutí do ultra vážného, hlubokého a patetického tónu): „Vážený zákazníku, vyhledejte prosím okamžitě odbornou pomoc nebo kontaktujte te te dva dva rozumím vám! Cvak. Ššššš (jo, chtělo to sprchu!) Tůůůůt… Tůůůůt…“
V tu chvíli už mi došla veškerá trpělivost. Postavila jsem se, rozkročila se jako tehdy táta (ještě mi chybělo pivo, cigáro, brejle a štráfaté trenky, fialová už jsem byla!) a z plna hrdla jsem zařvala: „TRHNI SI NOHOU, BLBÁ MRTVOLO!“
A co se asi ozvalo ze sluchátka, no? Ne, nebylo to halo halo halo, proč je koček málo, ač bych za to byla tak ráda! Ozvalo se totiž: „Éhm. No. Dobrý den. Zdenka Procházková, blbá mrtvola. Jak vám mohu pomoct?“
Bum! Miluju lidi, co mají smysl pro humor a když dostanou jednu dobře mířenou, pochopí ji! Paní Procházková byla velice milá, můj požadavek obratem vyřešila (byl to výpadek U NICH) a působila na mě jako živá voda. Studená, ledová voda! To je kámoška! Určitě se už nemůže dočkat, až jí zase zavolám! A když dostanu na drát Alžbětku, tím lépe! Určitě se mezitím naučila nová sprostá slovíčka (rozmohl se nám tu takový nešvar), protože lidé jsou nesmírně vynalézaví a virtuální asistent musí být vždy na stráži mravnosti a slušnosti!
Tak pozor na sprchující se roboty, husu na balkóně a živou vodu! Hezký den!
PS: jména obou dam, živé i mrtvé, jsem samozřejmě změnila a rozhovor mírně poupravila. Ono je to lepší! Určitě by se totiž našel někdo, kdo by jen z čiré škodolibosti učil Betynku sprosťárny! No hrozní jsme, já vím! Však to znáte!
