Posedlost Anneliese Michel: německý exorcismus skončil smrtí, dívku krutě utrýznili kněží a rodiče

Otřesné fotografie pološílené a ztýrané Anneliese Michel, která bývala svého času opravdovou kráskou, obletěly svět při ostře sledovaném soudním procesu s jejími rodiči a kněžími, kteří na dívce prováděli vymítání ďábla. Podvyživená mladá žena vážila v okamžiku své smrti těžko uvěřitelných 31 kilogramů. Tělo měla plné zanícených ran, modřin, podlitin, na tváři obrovské monokly, prokousnutý ret a vymlácené zuby. Kdo dopustil, aby třiadvacetiletá Anneliese z Německa zemřela na holé zemi v louži svých tělesných výměšků?

Odpověď je jednoduchá. Podle rodičů Bůh, podle vymítačů ďábel, a podle hlasu naštvaného lidu - rodiče. Anneliese Michel byla nemocná mladá žena, která byla utýrána k smrti po sérii rituálů exorcismu. Zesláblá a zmučená dívka jich podstoupila neuvěřitelných 67. Zbyly po ní naprosto děsivé a matoucí magnetofonové nahrávky, kdy z těla Anneliese měl promlouvat ďábel a různí démoni. Poslech těchto zvukových záznamů je opravdu jen pro silné povahy a zarazí se u nich i onen pomyslný nevěřící Tomáš.

Po jejím zoufalém skonu se odborníci celá dlouhá léta snažili přijít na to, jakou nemocí Anneliese vlastně trpěla. Myšleno tou primární. Různé diagnózy fyzického i psychického charakteru „vyfasovala“ nebohá Anneliese už v průběhu svého krátkého života. V roce 2013 přišel s velice zajímavou a velice uvěřitelnou teorií německý lékař Wolfgang Schmidt. Stačilo mu vidět jednu fotografii Anneliese Michel a poslechnout si ony kazety. Ale nepředbíhejme. Vše má svůj začátek.

Stejně tak i šílený a srdceryvný příběh ďáblem posedlé (nebo ne?) Anneliese Michel.

Osud Anneliese Michel je natolik provázán a ovlivněn jejími rodiči, že celé hořké vyprávění musíme začít u nich. Josef Michel byl majitel pily v malém bavorském městě Klingenberg v Západním Německu. Josef byl velice zvláštní člověk. Od mládí chtěl být knězem, ale jeho rodiče to považovali za rozmar a zakázali mu to, takže Josef na kariéru velebníčka musel zapomenout. Modlil se však neustále. Doma, v práci, před spaním, v přírodě. Byl tak bigotní, že nikdo z jeho okolí nepochopil, jak si mohl vzít Annu Fürg. Tato Anna byla dle onoho hlasu lidu „courou“, protože v roce 1948 porodila jako svobodná dcerku Marthu.

A v té době být svobodnou matkou, to byl neodpustitelný hřích. Přesto se Josef rozhodl, že se Anna stane jeho ženou. Svatba byla velice zvláštní, až strašidelná - Josef totiž Annu donutil, aby si na znamení onoho „cejchu“ smilnice vzala černý závoj a zcela se jím zakryla. Poněkud děsivý pohled na nevěstu od hlavy k patě v černém zarazil i oddávajícího kněze, nicméně obřad proběhl, Anna se stala paní Michel a malá Martha získala otce, Josef holčičku adoptoval. Od té chvíle trvala Anna na tom, že musí ona i její rodina odčinit hříchy, kterých se ve svém náboženském poblouznění měla dopustit.

Anna byla v kostele každý den, některé sousedky dokonce viděly, jak se sama trýzní a do krve se bičuje. Do tohoto prostředí přivedla druhou dceru, Annu Elisabeth, které se říkalo Anneliese. Narodila se 21. září 1952 v Leiblfingu. Anna měla problémy v těhotenství, raději rodila v nemocnici ve větším městě. Pak žili všichni v hezké vilce v Klingenbergu. Zbožní a velice přísní rodiče dívkám neodpustili ani jedno vynechání bohoslužby. Na mše se muselo chodit pořád. I když měla Martha zápal plic, dotáhli ji do kostela na saních. Matka neustále „snímala hříchy“, nepouštěla děvčata ven, neměly kamarády, celá atmosféra v domě byla nesmírně toxická a vše se točilo kolem náboženství. Jistě, na něm není nic špatného, ovšem jak se říká - všeho s mírou.

Citlivá a hloubavá Anneliese celé dny přemýšlela o Bohu, bylo to až nezdravé. „Čiňte pokání za hříchy své matky a naší rodiny. Sejměte břímě z matky a vezměte je na sebe!“ pobízel dcery i Josef. Neuvěřitelné. A bylo ještě hůře. Ve věku pouhých osmi let zemřela Martha. Děvčátko chřadlo, až dostalo prudké horečky a do týdne bylo na márách. „Boží trest!“ usoudil Josef a matka Anna ve své absolutní víře rozhodla, že za vše může Anneliese. Nutila dívenku, aby se ještě více kála, fyzicky ji trestala, od samého klečení měla tak oteklá kolena, že lékař při prohlídce šestileté Anneliese myslel, že trpí nějakou nemocí kloubů - tak strašné to bylo.

Matka Anneliese nakonec donutila vzdát se postele: „Vše, co ti dělá dobře, nás sráží do pekla. I měkké peřiny a matrace. Budeš spát na holé podlaze.“ rozhodla Anna a poslušná dcera jako vždy vyhověla. Spávala pak na kamenné dlažbě ve vstupní hale vily. Jen popis jejího dětství se čte opravdu velice špatně. Je až neuvěřitelné, co jsou rodiče dětem schopni udělat, byť třeba myslí, že jednají v tom nejlepším úmyslu. Omyl. Na Anneliese čekala mnohem těžší zkouška.

Až fanatické náboženské rodinné zázemí zanechalo na dívce jak psychické, tak fyzické šrámy – prodělala spalničky, příušnice i spálu a trpěla psychickými problémy, které zprvu všichni přičítali pubertě. Když dostala první menstruaci, matka ji označila za nečistou a zavřela ji do pokoje, dokud „nepřestane ten hnusný výtok.“ Opravdu neskutečné. Anneliese Michel začala navíc vyrůstat ve velice hezkou dívku. Měla krásné vlasy, velké oči, jemné rysy a začala se zajímat o svět okolo sebe. Našla si kamaráda, Petra, který by se rozhodně rád stal něčím více, ale Anneliese si mladíka držela od těla - jednoduše se bála matky.

Na podzim roku 1968, chvíli před šestnáctými narozeninami, prodělala Anneliese svůj první velký epileptický záchvat. Začalo to ve škole, kdy měla „mentální výpadek“ - upadla do transu, zbledla, rozplakala se. Doma pomočila postel, tvrdila, že: „Jí něco sedí na hrudi a na těle.“ Pak dostala onen grand mal, velký epileptický záchvat. Anneliese Michel skončila v nemocnici, kde jí byla diagnostikována epilepsie spánkového laloku.

Krátce poté skončila v psychiatrické léčebně s depresí, ale rodiče ji odtud po dvou dnech vzali. Lidé z jejího okolí vypovídali, že Anneliese začala být čím dál zvláštnější. Zmiňovala, že cítí během záchvatů cizí sílu, a byla stále pevněji přesvědčena, že je posedlá ďáblem.

Poprvé jí byly předepsány léky proti křečím, včetně Dilantinu, který problém nezmírnil. Začala vídat obrovskou šklebící se tlamu ďábla ve dne i v noci. Michel trpěla halucinacemi, byla jí diagnostikována schizofrenie, protože si s ní už nikdo nevěděl rady. Dostala velice silná antipsychotika, po kterých začala mít ještě větší problémy - bála se zvuků, měla vidiny, když někdo řekl slova kříž, Ježíš nebo růženec, začala okamžitě masturbovat a měla prudký orgasmus. Nebohá Anneliese musela přerušit dosud úspěšné studium na univerzitě ve Würzburgu a její psychický i fyzický stav se nadále zhoršoval.

Brala koňské dávky chlorpromazinu na psychózy a bludy, ale bylo to čím dál strašidelnější. Už neměla orgasmy, naopak při pouhém spatření růžence zvracela. Nechuť k sakrálním předmětům, tak to označili psychiatři. Ve dvaceti letech se zhroutila a v nemocnici jí zjistili tuberkulózu. Slyšela hlasy, byla fyzicky velice nemocná a zesláblá, ale její tělo si dělalo, co chtělo - znenadání měla sílu až nadlidskou.

V hlavě slýchala „ďábla“, který jí říkal, jak je ztracená, hnusná a odporná. To vše byl však jen začátek. Anneliese usoudila, že jí pomůže modlitba - klekala si až 600× za den (!), čímž si přetrhala vazy i kosti, měla doslova zlomená kolena, ač to zní velice prapodivně. Prapodivné to ovšem bylo stále víc a víc.

Anneliese například dva dny v kuse nepřetržitě štěkala. Nepřetržitě, před svědky, dva celé dny. Pila vlastní moč, lízala z podlahy krev a výkaly, jedla pavouky, ukousla hlavu rodinnému papouškovi, nebo celé hodiny křičela. A ne, že by ječela nebo to byl normální ženský křik - ona prostě řičela hlubokým příšerným zvukem jako raněné zvíře. Přivolaný lékař jí opět nasadil další léky, vzal Anneliese na neurologii, kde se nepotvrdily žádné změny na mozku.

V listopadu 1973 začala Michel léčbu Tegretolem, lékem proti záchvatům a stabilizátorem nálady. Dále dostala další antipsychotika, tento neuvěřitelný koktejl všech možných „klepek“ dávala Anneliese matka i násilím. Prala se s ní, zraňovala ji, bila, svazovala. Anneliese přišla o zuby, protože otec jí dával roubík. Vše se zhoršovalo. Místo, aby putovala do psychiatrické léčebny na skutečně řádné vyšetření, usoudila rodina, že je dcera posedlá ďáblem a rodiče se rozhodli obrátit se na církevní autoritu. Sama Anneliese byla tak zlomená, že souhlasila se vším. Pět let všemožných léčení a bylo to jen horší.

„Chci, aby to skončilo,“ prosila zoufale šeptem přivolaného kněze. Jenže komise kněžích se neshodla a provedení exorcismu zprvu zakázala. Tito muži víry měli poměrně dost zkušeností a jistou dávku zdravého rozumu. Důrazně kladli rodičům na srdce, ať Anneliese nechají převézt do nemocnice na dlouhodobé pozorování. Vždy ji totiž z ústavu nebo z neurologie po pár dnech odvezli s tím, že nepotřebuje pomoc lékařů, když jí může pomoci Bůh. Anna a Josef na to nedbali a požádali o povolení biskupa.

Michelovi byli naprosto neoblomní. Doma měli zavřenou ztýranou a smyslů zbavenou dceru, která už ani vzdáleně nepřipomínala tu bývalou krásnou dívku. Pohled na Anneliese byl neuvěřitelně žalostný. Místo aby ji okamžitě nechali hospitalizovat a zachránili tak dceři život, dožadovali se exorcismu. V roce 1975 se konečně dočkali - würzburský biskup Josef Stangel dal svolení k vymítání ďábla v těle Anneliese Michel podle pravidel Rituale Romanum z roku 1614. Do domu v Klingenbergu se dostavili dva muži - biskup Arnold Renz a otec Ernst Alto. Matka jim líbala ruce a plazila se před nimi po zemi. Anneliese byla zamčená ve svém pokoji. Čtyřiadvacátého září 1975 se konal první exorcismus.

Můžeme se jen dohadovat, o čem oba kněží přemýšleli, když Anneliese Michel poprvé spatřili. Zápisky otce Renza jsou velice podrobné, ale kusé. Jako kdyby je psal člověk, který nemá žádný cit v těle. „Dívka je nahá, dělá obscénní gesta. Páchne, neskutečně páchne. Leží a plazí se k nám. Na otázku, proč nechodí, odpovídá matka, že asi ochrnula nebo si zlomila nohy. Vyje. Mluví sprostě. Zmítá se v křečích. Opět se pomočila, za dobu čtyř hodin asi třikrát. Ukazuje nám …“ Nedá se to číst, skutečně nedá. Oba vymítači se rozhodli pojmout svůj úkol velice razantně a nastal neskutečně trýznivý maraton intenzivního vymítání ďábla, při kterém se děly příšerné věci.

Vše probíhalo za asistence rodičů, kteří svou dceru doslova zabíjeli. V letech 1975 a 1976 bylo na Anneliese Michel vykonáno celkem sedmašedesát exorcistických seancí. Většina z nich byla nahrávána, nebo se zachovaly alespoň popisy. Žalostné a srdceryvné popisy pomalého zabíjení psychicky i fyzicky nemocné ženy.

„Nejsilněji Anneliese reaguje na svěcenou vodu. Vyje a zmítá se. Snaží se kousat kolem sebe, kope. Matka ji zklidnila přiškrcením. Anneliese ji objala, ale matka se odtáhla a ďábla zahodila proti zdi. Opět je nahá. Nesnese oblečení, vše si strhává. Na těle má obrovské podlitiny. Otec přísahá, že jí je způsobil démon. Musíme ji pevně připoutat, asistence matky nám velice pomáhá, má zkušenost a dělá pevné uzly.“ četlo se z deníku otce Renze u soudu.

Na oněch zvukových záznamech slyšíme nelidský hlas, který je hluboký, chraptivý, rozhodně ne dívčí - řve, chroptí, nadává, kleje, je sprostá a mluví z ní „démoni“, které kněží ztotožnili jako Kaina, Nera, Lucifera, Hitlera, Jidáše a jednoho franckého faráře. Poslech je to skutečně bizarní a člověk neví, co si o tom myslet. Na příkaz kněží také rodina odepřela Anneliese podání všech léků.

Po pěti letech intenzivní lékové „nalejvárny“ byla samozřejmě závislá na všem možném, měla proto strašlivé abstinenční příznaky. Na nesmělou otázku jedné jeptišky, která se kamarádila s matkou Annou: „Myslíte, že byl dobrý nápad, brát jí léky?“ odsekl otec Alto: „Problém této dívky, pokud je možno TOHLE ještě nazývat dívkou, lidskou bytostí, není zdravotní, nýbrž duchovní!“

Ke konci byla Anneliese spíše příšerou - už nemohla ani chodit, hnila zaživa, nepopsatelný zápach vyháněl ven i rodiče. Byla dehydrovaná a podvyživená, vypadaly jí vlasy i zuby. Prvního července 1976 se Anneliese Michel dočkala vysvobození z neskutečně trýznivých muk. Zemřela v agónii po 67. vymítání. Nemluvila, jen sípala bolestí, obracela oči v sloup, vynechávalo jí srdce. Přesto pokračovali zběsile dál, lili na ni svěcenou vodu, zvedali ji do výše, posazovali, třásli s ní. Zemřela.

Těsně před její smrtí se měla na těle nebohé dívky objevit stigmata (krvavé rány, které utrpěl Ježíš při ukřižování, objevují se u katolických mystiků a jsou považovány církví za zázračnou událost), čímž oba kněží i Michelovi dospěli k názoru, že vymítání ďábla bylo úspěšné. „Je osvobozena, byla osvobozena, to jsou stigmata!“ volal otec Alto. Matka nad utýranou mrtvolou své dcery propukla v radostný pláč.

Soudní znalec z oblasti medicíny přijal zubožené tělo Anneliese na patologii. Tento drsný muž už viděl v životě snad všechno - až na žalostné pozůstatky Michel. Strašlivě se rozčílil a označil to za vraždu. Týden prý stačil k tomu, aby ještě byla zachráněna, kdyby jí byla podána (i proti její vůli) intravenózní výživa v odpovídajícím nemocničním zařízení a řádně ošetřeny rány na těle. Anneliese vážila 31 kilogramů a příčina smrti zněla dehydratace a podvýživa. A protože něco takového Německo ještě nezažilo, byla podána nejen civilní žaloba, ale i církevní. Obžalovaní byli oba kněží i rodiče nebohé Anneliese.

Rodiče Anneliese si vzali „hvězdného“ obhájce - Erich Schmidt-Leichner proslul jako advokát několika nacistických zločinců. U soudu se četly zápisky, deníky a pouštěly se ony neskutečně mrazivé nahrávky. Lidé neměli slov. Při čtení pitevního protokolu a promítání fotografií posledních chvil nebohé Anneliese málem došlo k lynči. Není divu. Po dvou letech konečně padl rozsudek - rodiče i oba exorcisté byli odsouzeni za zabití k šesti měsícům podmínečně. Ano, čtete dobře. A církev? Ta prohlásila, že Anneliese Michel vůbec nebyla posedlá ďáblem. Že se vymítači zmýlili. Ano, čtete dobře podruhé. Rodiče nechali Anneliese pohřbít vedle sestry Marthy, a i způsob jejího pochování vyvolal vlnu pobouření.

Martha totiž jako nemanželské dítě ležela v neoznačeném hrobě u hřbitovní zdi vedle sebevrahů a lidí bez domova. Až tam dospěla bigotní víra matky Anny. U zdi v nevysvěcené půdě skončila i Anneliese. Těžkou uvěřitelný příběh má však ještě pokračování - jednoho dne u Michelových zabouchala jeptiška z blízkého bavorského kláštera. Měla prý ve snu vidění, že se Anneliese nerozkládá. „Volala mě z hrobu a žádala, ať ji vykopeme!“ tvrdila ctihodná sestra. A rodiče? Fanaticky si mysleli, že pokud se tělo dcery nerozkládá, je to znamení její svatosti a bude blahořečena. Nechali ji vykopat. Exhumace se odehrála 25. února 1978. 

Po otevření rakve se matka zamračila - Anneliese byla ve vysokém stupni rozkladu, samozřejmě. „Zavřete to a už nechci o ní slyšet nikdy ani slovo!“ urazila se Anna. K hrobu Anneliese však přesto proudí procesí poutníků, kteří ji považují za světici. Už jen svým příšerným skonem a utýráním se vlastně svatou stala - alespoň v srdcích normálních lidí. A co by měl být ten nový důkaz? Jistě. Pan doktor Schmidt si večer prohlížel webové stránky o bizarních německých případech. Narazil samozřejmě na Anneliese Michel. A viděl fotku ze školní ročenky.

Při bližším pohledu na dívčin krk je patrná obrovská struma, tzv. vole - zanedbané a neléčené onemocnění štítné žlázy může vyvolat i psychické poruchy, bludy, překotnou mluvu, halucinace, vyvalené oči, mdloby - to vše šlo zaměnit za ony náboženské transy. Spolu s plejádou různých diagnóz a léků, které Anneliese brala, se to mohlo zvrtnout v hotový smrtící koktejl. Na štítnou žlázu by ukazovaly i ony nahrávky „nelidského“ hlasu - rostoucí struma utlačuje hlasivky a mění hlas. Pravdu už se nikdy nikdo nedozví, zůstal jen děsivý a neuvěřitelný příběh Anneliese Michel a lidí, kterým nejvíc věřila a kteří ji utýrali.

Na motivy jejího života byla natočena spousta dokumentů, filmů, popsány stohy papíru. Osudu Anneliese Michel se chopili i hororoví tvůrci a natočili film The Exorcism of Emily Rose, u nás uváděný pod názvem V moci ďábla.

Co dodat na závěr? Že každý fanatismus je špatný. A když se bohulibý úmysl zvrtne, jde o holý život. Anneliese Michel by mohla vyprávět. Jenže - už bohužel nemůže. Nebo byla skutečně posedlá ďáblem? Mnoho otázek zůstává bez odpovědi. Podaří se někdy zjistit, co se skutečně stalo?

Zpracováno podle: Časopis Enigma, Epocha, 100+1, Anneliese Michel | Religion Wiki | Fandom, Exorcismus Emily Roseové | Náboženství Wiki | Fandom, Anneliese Michel And The Real-Life ‚Exorcism Of Emily Rose‘, Anneliese Michel (1952-1976) - Find a Grave Memorial, Anneliese Michel – Wikipedie, EXORCIZMUS ANNELIESE MICHEL - několik faktů, které v dokumentu neodezněly