Parta českých kluků zabila roku 1946 dvě Němky. Vražda Ilse a Doris Jesenských otřásla Frýdlantskem

Pomníčky dávných tragédií nalezneme po celé naší republice. Někdy připomínají válečné oběti českých lidí, které popravili a zavraždili Němci, někdy pro změnu odkazují na zběsilé poválečné měsíce a roky, kdy rukou Čechů zahynulo německé obyvatelstvo. Ať už ze msty, v touze po spravedlnosti, po majetku; někdy šlo o vyřizování dávných účtů či o prostou zběsilost, kterou bohužel přinesl konec války. A někdy se objeví památník, který vybočuje - tak jako v případě Velikonočního masakru, kdy se parta českých chlapců, z nichž nejmladšímu bylo teprve jedenáct let (!), vydala se zbraněmi v rukou „na Němce“.

Klukovina? Nenávist, která se z českých rodičů přenesla na syny? Nebo touha po dobrodružství? To už se nikdo nedozví. Ale následky hrůzné střelby na velikonoční pondělí roku 1946 byly více než fatální. Patnáctiletá Ilse a její osmnáctiletá sestřenice Doris skončily zavražděné rukou Čecha Zdeňka Macha. Co se odehrálo 22. dubna 1946 mezi obcemi Lázně Libverda a Hejnice na Frýdlantsku? A co tragédii předcházelo?

Hejnice v okrese Liberec, bývalý domov Němce Ernsta Jesenského (též Jesensky) a jeho manželky Anny. Rodina žila v domě s číslem popisným 295, Jesenský měl s Annou dvě krásné dcerky, na které byl právem pyšný. Zvláště na starší Ilsedore Mariu. Podle všech dostupných výpovědí byla tato dívka nesmírně krásná. Měla dlouhé blond vlasy, modré oči, na svůj věk byla velmi vyspělá a místní mládenci - Češi i Němci - si za ní mohli nohy uběhat. Druhá dcera Ursula byla ještě maličká a její narození vyčerpalo matku Annu natolik, že u ženy propukla tuberkulóza. Ještě před koncem války slabá a chřadnoucí Anna Jesenská vydechla naposledy.

Smrt matky a manželky rodinu zcela zdrtila, ale Ernst se snažil dívkám co nejvíce zpříjemnit život, i když sám velice truchlil - a bylo mu také jasné, že to s nimi nedopadne nejlépe. Odsuny Němců z pohraničí začínaly a bylo jen otázkou času, kdy povolají do transportu i Jesenského s dcerami. Patnáctiletá Ilse si to vůbec nepřipouštěla. Ono osudné velikonoční pondělí roku 1946 ráno přišla navštívit svou sestřenici Doris Elfridu Jesenskou. Ta bydlela s rodinou v domě s číslem 279 naproti klášteru. Sestřenice se měly velice rády a domluvily se, že po obědě půjdou na procházku s chlapci. Ilse už s jedním chodila - Doris ji měla krýt před starostlivým otcem.

Sotva obě rodiny poobědvaly, Doris a Ilse se vytratily z domu. Ilse byla domluvená se svým chlapcem Walterem Schildem. K Walterovi se přidal jeho kamarád Herald Seidler. Napjatá doba nepřála procházkách německých dětí, mohlo je potkat vše možné, ale kdo by čekal, že za čtveřicí vyrazí parta českých chlapců, vlastně ještě dětí, s úmyslem je všechny zabít? To asi nikdo. A přece. Sotva se Ilse, Doris, Walter a Herald vydali směrem k Jizerské chatě u Lázní Libverdy, nevšimli si, že je z oken dílny svého bratra sleduje patnáctiletý Zdeněk Mach.

Ten byl členem party pěti kluků, kteří se scházeli v blízké stodole a chodili po okolí hledat munici a patrony. Také měli zbraně. Kde k nim přišli, to se neví. Zřejmě klasická poválečná kořist, zbraně a střelivo se tehdy válelo všude, kudy prošla německá armáda, bohužel. Nejstarší člen party byl osmnáctiletý Vladimír Žižka, který „velel“ Otomaru Čápovi (13), Jindřichu Řehákovi (13), Čestmíru Reisnerovi (11) a zmiňovanému Zdeňku Machovi (15).

Tato pětice se slezla ve stodole a porovnávala si nové nálezy a zbraně. Plně nabitou pistoli měl Žižka, Mach ukořistil zbraň také, ale měl jen tři náboje, jak neustále mrzutě opakoval. Nejmladší Čestmír mával pistolí také, ale ta byla zcela bez nábojů. Kolem čtrnácté hodiny vyrazila pětice českých kluků na toulky. Zdeněk Mach kamarádům vyprávěl: „Já viděl jít ty němčoury a byla s nima i vona,“ - tím myslel Ilse. Věděl, že Žižka má na pohlednou německou dívku zálusk.

Ostatní to přešli mlčením, zajímali se spíš, co budou dělat a jestli si někde zastřílí. Zatím to vypadá jako docela obyčejný výlet party kluků, běžně se v té době střílelo, odpalovala munice, vyváděly se nebezpečné věci. Bohužel, rozkurážené partě do cesty vstoupila Doris, Ilse, Walter a Herald. A rozhodnutí „zastřílet si někde“ bylo rázem změněno na „zastřílet si DO NĚKOHO.“ Kdo ví, co se dělo v hlavách do té doby relativně normálních kluků, uličníků, to ano, ale rozhodně ne vrahů.

Když jim Němci zmizeli v jedné z opuštěných selských pískoven (boudy na skladování všeho možného) u prašné cesty podél lesa, rozhodli se, že německou mládež vylákají ven. Ze staré boudy se ozýval jiskřivý dívčí smích, rozjařené hlasy, Ilse a Doris se tam s chlapci zřejmě „muchlovaly“ a Vladimíru Žižkovi nějakým způsobem přeskočilo v hlavě. Asi žárlil na Ilse, roli v tom mohla hrát sexuální frustrace mladíka, který neměl žádné úspěchy u dívek, jsou to jen spekulace.

Fakt je ten, že Žižka ostatním rozechvěle nadhodil: „A co kdybychom postříleli JE?“ Ostatní zmlkli, to bylo přece jen „silné kafe“, ale Zdeněk Mach se k Žižkovi rychle přidal. „Já mám lepší nápad. Zabijeme ty kluky a tu ošklivou Doris. A na Ilse se vystřídáme.“ Toto rozhodnutí, že Ilse znásilní celá parta, bylo později potvrzeno i vyšetřujícími příslušníky SNB.

Když se kluci dohadovali, ze zvětralé skalky se uvolnil kamínek a spadl přímo na střechu boudy. Zadunění vylákalo ven Němce. V tu chvíli jako kdyby se Čechů zmocnila nějaká posedlost, přeskočila jiskra, která způsobila výbuch nezměrného násilí a nenávisti. Ani odborníci z řad psychiatrie si později nevěděli rady s tím, jak to popsat. Davová psychóza? Fanatismus, kterým nejstarší „nakazil“ ty ostatní? „Hende hóch!“ vysmíval se německé skupině Mach a mířil na ně pistolí, zatímco ostatní je zběsile prohledávali.

„Kde jsou holky?“ řval na Waltera i Heralda maličký Čestmír. Dívky totiž viděly, že bude zle a vylezly dírou v zadní stěně boudy. Okamžitě je ale našli a přivlekli ke kamarádům. V tu chvíli prý úplně přeskočilo nejmladšímu Čestmírovi. Začal zajatce mlátit do tváří, smál se, vyskakoval, tloukl je, dívky tahal za vlasy. „Chtěl si přes svůj mladý věk vydobýt respekt,“ shodli se odborníci na opravdu divném počínání jedenáctiletého dítěte. Šikanování skupiny německé mládeže gradovalo. Pomyslná stavidla se zvedla a už nebylo úniku.

Hecování a pobízení k vykonání vraždy bylo čím dál naléhavější. Žižka a Mach se dohadovali, kdo koho zastřelí. „Každý jednoho,“ rozhodl Žižka. „Neumíš počítat? Nás je pět! Na jednoho z nás se nedostane!“ poslouchali s vytřeštěnýma očima dohadování svých budoucích katů Němci, kteří tomu jednoduše nemohli uvěřit. Aby ne. Vždyť je všechny znali, byli z jednoho kraje… Zdeněk Mach už se dohadovat nechtěl, snažil se vytrhnout plně nabitou pistoli Vladimíra Žižky. Při přetahované o zbraň vyšla rána. Výstřel jako kdyby byl i rozbuškou v hlavě Zdeňka Macha.

Patnáctiletého chlapce se zmocnila zuřivost. Začal z pistole nepříčetně pálit hlava nehlava. Walter, Herald, Ilse i Doris se okamžitě skáceli k zemi. Když čeští mladíci viděli dílo zkázy, rozutekli se po okolí. Doris Jesenská byla na místě mrtvá, pod dívkou se rozlévala kaluž krve a mrtvýma očima hleděla na modré nebe. Walter byl těžce zraněn, zůstal v bezvědomí, Herald ležel a nehýbal se - dělal, že je mrtev. Ilse schytala kulku, ale přežila. Prozatím. Protože to nejhorší teprve mělo přijít.

Jak to tak bývá, zvědavost je silná a neblahé místo činu přitahovalo rozuteklé kluky jako magnet. Postupně se tam vraceli, každý sám nebo ve dvojicích. První dorazil nejmladší Čestmír. Prohlížel si těla, když ho chytila za ruku těžce zraněná Ilse. „Prosím tě. Prosím. Pomoz mi. Pomoz mi domů…“ říkala jedenáctiletému chlapci česky. Čestmír Reisner dívčinu ruku odhodil, protože si všiml, že jeden ze zraněných chlapců chybí.

„Chybí! On utekl! Ten hajzl… Honem! Za ním!“ svolával zbylou partu. Čáp s Řehákem se jali pronásledovat Heralda, který se odplížil z místa krvavého masakru a vyběhl v šoku pro pomoc směrem k Lázním Libverdě. Žižka pro změnu „dodělal“ Waltera, který se zvedal ze země - bez milosti hocha střelil do páteře.

Walter opět klesl na zem a Žižka utíkal stíhat uprchlého „vězně“. Když se připojil ke své partě, všichni sebou trhli - ozval se další výstřel a vzápětí přiběhl Zdeněk Mach. Byl hrdý, červený ve tváři, usmíval se. A pochlubil se: „Já se tam vrátil. A ONA mě prosila, ta… prosila a plakala, abych ji dovedl domů!“ hulákal zběsile.

„Mě taky!“ přihřál si polívčičku Čestmír. „No jo, ale já… Já to dokázal!“ bil se v prsa hrdě Mach. Nebohou Ilse bez jakékoliv milosti popravil zákeřně střelou do týlu. Patnáctiletý český kluk. Je to vskutku nepochopitelné. Kdyby jeden osamělý blázen, ale všech pět?

Zraněný Walter se z posledních sil doplazil do libverdského statku, kde mu zavolali lékaře. Herald doběhl vzápětí, řval a rval si vlasy v naprostém šoku. Zděšení lidé poslouchali vzrušenou němčinu a nemohli tomu uvěřit. O celém neskutečném masakru byla informována SNB v Hejnicích, příslušníci rychle převezli oba hochy do nemocnice ve Frýdlantě. Hrozný úkol připadl dalším příslušníkům - museli oznámit Jesenským, že Doris i Ilse jsou po smrti.

Lidé z Lázní Libverda a Hejnic stáli před domy a vzrušeně debatovali, něco takového nikdo z nich nepamatoval. Když Herald stručně vyjmenoval vrahy, které poznal, vyhlížela z okna v hejnické čtvrti Skřivánek také paní Machová. „Něco se děje, jdou sem v uniformách… “ zavolala na svého syna. V tom třeskl výstřel. Zdeněk Mach si ve svém pokoji prostřelil hlavu. Žižka byl odvezen do vazby, Reisner, Čáp a Řehák se domluvili a vše svedli na sebevraha Macha. „To byl on, on to udělal. My jsme mu říkali, aby to nedělal. Proto se zastřelil! Srab!“ říkali překotně duševně narušení kluci. Nepochopitelná a zbytečná smrt dvou úplně nevinných dívek otřásla celým krajem a atmosféra byla více než rozjitřená.

A rozjitřená byla i poválečná doba. Místní úřady se oprávněně obávaly nepokojů, které mohly kdykoliv vypuknout, stačilo málo. Rodiče obviněných českých kluků se v hospodě hádali s Čechy i Němci, Ernst Jesenský chodil jak tělo bez duše, tloukl na všechny možné dveře a dožadoval se odpovědí, které mu ale nikdo neuměl dát. Pohřeb obou dívek musel proběhnout v co největší rychlosti, aby se nestal manifestací Němců proti Čechům - nebo také opačně. Nebo úplně jinak. Nikdo nevěděl co se stane, proto Ilse i Doris narychlo spočinuly jen za přítomnosti nejbližších v prostých rakvích ve společném hrobě na hejnickém hřbitově.

A Ernst Jesenský s rodinou musel pryč. Už osm dní po pohřbu dostali příkaz k odsunu. Majetek museli ponechat na místě, na osobu připadlo jedno zavazadlo o hmotnosti třiceti kilo. „Šestého května v půl šesté ráno čekal Ernst se svou dcerou Ursulou a svými rodiči na hejnické železniční zastávce, kde úředníkům MNV odevzdal klíče od svého vlastního domu a po kontrole byli všichni nahnáni do jednoho z dobytčáků v přistaveném vlaku. Nejprve je vlak převezl do sběrného tábora ve Frýdlantě. Protože tam však pro ně nebyl dostatek místa, museli pokračovat do obdobného zařízení v Novém Městě pod Smrkem.“ líčí zoufalou situaci už beztak zdrcené rodiny informační deska u památníku zavražděných dívek.

V táboře pobyli Jesenští sedm týdnů, aby pak putovali dál do Německa. Během této cesty byli všichni členové rodiny mnohokrát šacováni a kontrolováni - Ernstovi byl zabaven Ilsin kabát a zkrvavené šaty, které měla na sobě v okamžiku své smrti. Jediná památka na mrtvou dceru, kterou si vzal zdrcený otec sebou, byla pryč. A pryč byla i spravedlnost. Jistě všichni doufají, že se někdo z vykutálené partičky dočkal odpovídajícího trestu!

Asi jediný odpovídající trest vynesl sám nad sebou Zdeněk Mach. Jinak nic moc, jak bychom mohli říct. Soud jako pachatele vražd označil Macha, Žižka dostal rok podmíněně za omezování svobody a tři zbylí kluci putovali do polepšovny.

Nad Velikonočním masakrem z Frýdlantska se zavřela voda. Pozapomenutá tragédie z poválečných let ale zůstala v kolektivní paměti celého kraje. V roce 2023 byl na místě vraždy sestřenic Ilse a Doris odhalen pomník, který celou strašnou událost připomíná.

Děkuji panu Josefu Adámkovi za pomoc a spolupráci při vzniku tohoto textu.

Velikonoční masakr, Rozhovor s Josefem Adámkem, Informační tabule památník, Město Hejnice, Hejnický zpravodaj - Tragické velikonoce roku 1946,