Děsivá jedovatá mlha pohltila pensylvánské městečko. Tzv. Donorský smog zabil desetitisíce lidí

Příšerný incident známý jako Donorský smog je označován za největší znečištění vzduchu v historii USA, které se odehrálo v izolované lokalitě pensylvánského údolí řeky Monongahela. Přes všechna varování znepokojených občanů se nikdo neodvážil jít proti gigantické ocelárně U.S. Steel, takže komíny dál chrlily do ovzduší nebezpečné látky. Až nastal říjen roku 1948, kdy kombinace několika vlivů způsobila, že se město zahalilo do žlutého mraku jedovaté mlhy.

Byl to výjev jako z apokalypsy a americká veřejnost se z Donorského smogu nikdy nevzpamatovala - velkou roli hrál i cynismus bohatých průmyslníků, kterým byl život dělníků zcela ukradený. Nepropustný oblak smrti byl inspirací pro mnoho filmových i literárních děl, například pro slavného Stephena Kinga, který se v rozhovoru zmínil, že jeho román Mlha má předlohu právě v Donorském incidentu.

Oficiálních obětí zkázonosného mraku bylo kolem sedmdesáti. Ovšem další desetitisíce lidí, kteří měli tu smůlu a dýchali (cynicky řečeno jim opravdu nic jiného nezbylo) zemřely během dalších měsíců a let po katastrofě. Co se stalo v Donoře?

Donora v průmyslové části Pensylvánie byla dříve malou a zapadlou farmářskou komunitou, pár usedlostí, které se rozkládaly u řeky Monongahela. Americký zapadákov si žil vlastním životem, jenže městečko spolu s přilehlými pozemky, a hlavně řekou se zalíbilo zástupcům stále se rozrůstajícího ocelářského impéria s názvem Carnegie Steel.

Tento podnik byl sloučen s dalším průmyslovým obrem, slavnou U.S. Steel. Monstrózní společnost nezaváhala, zakoupila pozemky a v roce 1902 byla poblíž centra dosud ospalé Donory vystavěna obrovská ocelárna. Město se rázem zaplnilo dělníky a nastaly jeho „zlaté časy“ - postupem let se mohutně stavělo, přidávaly se další podniky, až v roce 1915 rozjela výrobu zinkovna s deseti tavírnami.

Ocelárna zaměstnávala velké množství lidí a potřebovala zinek ke galvanizaci výrobků. V onom neblahém roce 1948 v Donoře žilo kolem 15 000 lidí. Muži, kteří pracovali v zinkovně, brali ohromné peníze za pár hodin práce. Velice žádané zaměstnání mělo však zdravotní rizika.

„Zinkovna měla velkou nevýhodu. Dělníci nemohli dlouho pracovat, protože přílišné vystavení zinku by jim mohlo způsobit onemocnění.“ uvádí historik Brian Charlton, rodák z Donory a kurátor místního muzea. Ocelárna, zinkovna, elektrárna, drátovna a další přidružené průmyslové podniky poblíž Donory také neustále vypouštěly na oblohu kouř plný nebezpečných látek.

Místní obyvatelé sice měli obavy z děsivého kouře, který se valil do údolí, zároveň měli ale obavy o svou práci. Takže byli zticha. „Hleďte si svého!“ odkázalo představenstvo ocelárny do patřičných míst jednu jedinou odvážnou obyvatelku Donory, která se znepokojením sledovala, jak se nad údolím převalují oblaka divného hustého dýmu.

„V zinkovnách je něco, co způsobuje úmrtí. A ta mlha není normální. Říkají nám, že je to pára, ale přece nejsme hloupí!“ napsala obyvatelka Lois Bainbridge guvernérovi Pensylvánie Jamesi Duffovi. „Poníženě žádám o prošetření, mám strach o děti a muže. Nechci, aby muži přišli o práci, ale náš život je přece cennější!“ apelovala Donorčanka. Zbytečně. Guvernér poslal do ocelárny komisi, která nezjistila nic neobvyklého. „Spad je zcela normálních hodnot!“ zněla zpráva a paní Bainbridge dostala výpověď z drátovny, kde pracovala.

V sousední vesnici Webster mělo znečištění z Donory zničující dopad na místní zemědělce. „Prostě to zničilo jejich způsob života,“ říká Charlton. Pak se „něco“ začalo dít i v Donoře. „První známky byly divné. Kouřilo se z rostlin. Nikdo nic podobného nikdy neviděl. Šlo to od země, jemná pára, která páchla, zničila celou vegetaci,“ popisuje historik. Pak se stal nepoužitelným místní hřbitov. Znečištění totiž „nahlodávalo“ svahy, kameny, půdu, až způsobilo erozi, která vyvrcholila sesunem celého hřbitova.

„Rakve jezdily po hromadě chrastícího kamení, bylo to něco příšerného. Vynořily se (rakve) z hrobu, kolem se rozlétla hlína a kamení, jak se pod hřbitovem vše hýbalo a praskalo. Nakonec byla eroze taková, že ze hřbitova byla pustina plná kamení a hlíny. “ uvádí se v Muzeu smogu, který v Donoře dnes sídlí. Jsou tam zaznamenány i výpovědi svědků: „Chodili jsme s kluky a za pár centů se z nás stali chytači rakví. Zkrátka jsme stáli a čekali, až pojede z vršku. Ozvala se rána, prásk, a už svištěla. Když byla stará a zetlelá, museli jsme chytat i mrtvoly.“

Opět následovala petice znepokojených občanů, kteří si zcela správně spojili dýmající rostliny a jezdící rakve s oblaky kouře z komínů, ale opět byli jen propuštěni z práce. Situace vyvrcholila v říjnu roku 1948. Tehdy se začalo „měnit nebe“. Celé dny byla obloha žlutá. „Vše bylo zahaleno žlutým odstínem. Ptáci dezorientovaně naráželi do domů, pálily nás oči. Prý se nemáme znepokojovat, řekli nám. Že prý se v ocelárně zkouší nějaká nová metoda. Vzduch kupodivu nijak nezapáchal, tedy zatím. Jen byl jednoduše žlutý. Vše bylo žluté.“ popisoval Charles Stacey, tehdy šestnáctiletý obyvatel Donory.

Pak už celá situace gradovala. Když šel Charles s kamarády do školy, nebyly vidět obrubníky, semafory, vůbec nic. Hustá mlha se změnila na oranžovou a začala zapáchat. Lidé lapali po dechu, nebylo vidět na krok. Nikdo si však pořád ještě nepřipouštěl, že je to smrtelné. „Mysleli jsme si, že smog je něco, co musí být,“ říká. „Byla to součást našeho života.“ psal Charles Stacey. Občané šli dokonce do dušičkového průvodu, který se konal 26. října. Ale to už bylo zle.

To, co učinilo Donorský smog tak děsivým, bylo několik faktorů, které se nezávisle na sobě objevily. „V první řadě se vyskytla teplotní inverze, situace, ve které teplejší vzduch ve vzduchu zachycuje znečištění ve vrstvě chladnějšího vzduchu blízko povrchu. Znečišťující látky ve vzduchu se smíchaly s mlhou a vytvořily hustý, nažloutlý, štiplavý smog, který visel nad Donorou po dobu pěti dnů. Kyselina sírová, oxid dusičitý, fluor a další jedovaté plyny, které se obvykle rozptýlily do atmosféry, byly zachyceny v inverzi a hromadily se, dokud to neukončil déšť, který se spustil 31. října a rozptýlil kombinaci kouře, mlhy a znečištění nad městem.“ zní výsledek vyšetřovací zprávy.

Když v Donoře sedmadvacátého večer začali lidé padat jako mouchy, nikdo nevěděl, co dělat. Kašel byl tak urputný, že skončil chrlením krve, hlavně staří lidé trpěli dechovou nedostatečností (stav respirační tísně) a jedovatý smog venku se neměnil. Vlastně měnil. Pokud možno ještě více zhoustl a strašidelná mlha měnila odstíny. Pak už nebylo vidět ani na krok. „Přestali jsme řídit. Nikdo nic neviděl. Můj táta mě vezl k lékaři, měl otevřené dveře, hlavu venku a nohou z vozu nahmatával obrubník. A takto jsme jeli.“ vyprávěl John Cramer.

Lékaři v Donoře zažívali neskutečné návaly dusících se pacientů. Osm doktorů se střídalo, sami měli co dělat, aby vůbec každou cestu za nemocným „udýchali“. Hrdiny se stali místní hasiči. Náčelník John Volk z hasičského sboru Donora a jeho asistent Russell Davis rozvezli během šílených pěti dnů neskutečné množství kyslíkových bomb, které si po vyčerpání donorských zásob (800 krychlových stop - 23 m3 kyslíku) půjčili od okolních obcí. Odporný mrak visel nad městem pět dní. Jen první den zemřelo (udusilo se) dvacet lidí, dalších 50 za další tři dny.

Mezi mrtvými byli i děti, starci, muži i ženy. Všichni nebožtíci byly shromážděni v suterénu hotelu Donora. Jinde totiž nebylo místo. Beznadějně přeplněné pohřební ústavy dokonce vyvěšovaly na zamčené dveře, že další těla už nepřijmou. Patoložka prováděla pitvy jako na běžícím pásu, aby následně zveřejnila výsledky: poukázala, že těla obětí vykazují 20krát vyšší hodnotu hladiny fluoru. „Plynný fluor generovaný při procesu tavení zinku byl zachycen stojatým vzduchem a byl primární příčinou úmrtí,“ zní zpráva.

Přeživší Donorského smogu se dostali do nemocnic v Pittsburghu, kde staří a uznávaní lékaři vrtěli při spatření jejich rentgenových snímků užasle hlavou: „Plíce vypadaly, jako kdyby ti lidé prošli válečnou zónou plnou plynu.“ A také umírali. Donorský smog si dle nejskromnějších odhadů vyžádal přes 10 -15 tisíc následných úmrtí. O kterých se ale nesmělo mluvit. Podniky, které měly v Donoře své továrny, totiž žádné vyšetřování nechtěly dovolit. Když do Donory přijela první komise, ostraha ocelárny a zinkovny po zdravotních inspektorech dokonce střílela, a to opakovaně.

Když déšť zmírnil smog, továrny se následující ráno vrátily k normálnímu provozu. Komise se vrátila v doprovodu policistů, a to už ředitelům nezbylo než spolupracovat. Zjistili, že více než 5 000 ze 14 000 místních obyvatel mělo příznaky respiračních onemocnění, které byly označeny jako „vážné až smrtelné s nejistou prognózou“.

Lynn Page Snyder, rodačka z Donory, popisuje další dění: „Továrna nepřijala žádnou odpovědnost. Cynicky vydala prohlášení tohoto znění: SMOG NAD DONOROU BYL ZÁSAHEM VYŠŠÍ MOCI!“ Občané, rozzuření výsledkem vyšetřování a cynismem majitelů oceláren, podali žaloby na American Steel & Wire Company. Z toho už se slovutní průmyslníci nevykroutili - následovalo velice malé finanční vyrovnání s 80 nemocnými lidmi, kteří se nebáli soudu. Ocelárna ale nikdy nepřijala ani náznakem sebemenší vinu. Pořád argumentovala onou vyšší mocí a „podivnými povětrnostními podmínkami“.

Po smrtícím smogu svolal prezident Truman v roce 1950 první národní konferenci o znečištění ovzduší, byl přijat zákon, který hlídal míru znečištění všech velkých průmyslových továren (měst). Americká legislativa se díky strašidelnému Donorskému smogu změnila. Výnos Trumana zrušil Donald Trump ve svém prvním prezidentském období. Ochránci životního prostředí se mohli na hlavu postavit, ale vše bylo zbytečné. A je dodnes. Průmyslové podniky v USA mohou vesele znečišťovat ovzduší po celých Státech a nic jim za to nehrozí.

Dnes je Donora opět zapadákovem, který nemá ani benzínovou pumpu. Všichni se odstěhovali nebo zemřeli. Ocelárna byla zavřená a na kontaminované zemi nelze nic pěstovat. Jen muzeum Donorského smogu přitahuje návštěvníky z celých USA.

Lidé jsou občas skutečně nepoučitelní. I když historie nabízí odpovědi na tolik otázek, někdy je to zcela zbytečné. Tak, jako byl neblaze proslulý Donorský smog.

Deadly 1948 Donora Smog Launched the U.S. Clean Air Movement | HowStuffWorks, The Deadly Donora Smog of 1948 Spurred Environmental Protection—But Have We Forgotten the Lesson? | Smithsonian, časopis 100+1, Dokument ČT2 Nádherná Amerika - Pensylvánie, 1948 Donorský smog – Wikipedie