Neporušené tělo svaté Bernadety odolává rozkladu téměř 150 let, záhada zázračných ostatků přetrvává

Osud Bernadette Soubirous nedává dodnes spát nejen věřícím, ale i seriózním lékařům a historikům. Její život byl provázán se slavným lurdským zjevením, trpěla řadou chorob a zemřela velice předčasně. Druhá kapitola „života“ nevšední ženy se začala psát právě po její smrti. Bernadette Soubirous, svatá Bernadeta, patří totiž mezi tzv. The Incorruptibles. Označují se tak neporušená těla, která nejsou nijak balzamována ani chráněna před vlivy prostředí - a přesto nepodléhají rozkladu. Je to považováno za znamení svatosti a věda pro tento úkaz obvykle nemá vysvětlení.

Výklady odborníků na fenomén nerozkládajících se těl se značně liší. Jedni považují „nepomíjivé tělo“ za jev, který nelze objektivně vědecky vysvětlit, tedy „zázrak“. Skeptici však rázně oponují - existenci těchto těl lze vysvětlit racionálně, například balzamováním, zmýdelněním (saponifikace neboli adipocire, ke které dochází ve vlhkém prostředí bez přístupu vzduchu), mumifikací či příhodným klima místa posledního odpočinku (suché místo bez vody, povětrnostních vlivů, vlivů hmyzu apod).

Také zmiňují, že může jít o zásah samotné církve, která tělům svatých propůjčuje „živý“ vzhled pomocí vosku, silikonu, nahrazení těla figurínou či sochou.

Najdou se i těla, která zůstala zcela zachována v masových hrobech, nijak neošetřena, pohozena volně mezi ostatní zavražděné. „Zázrak“ nerozkládajících se těl je natolik fascinující, že vystavení zesnulí přitahují ročně miliony poutníků, kteří chtějí na vlastní oči vidět alespoň ty nejznámější. Někteří tito nebožtíci po celá staletí vypadají, jako kdyby jen spali. Z jejich těl se line líbezná vůně, vnitřní orgány, svaly, kůže i vazivo jsou zachovalé. To je i případ svaté Bernadety.

Jaký je příběh života, smrti a „druhého života po smrti“ světice z Lurd?

Marie-Bernarde Soubirous, známější jako Bernadette, počeštěle Bernadeta, byla dcerou mlynáře a nejstarší z devíti dětí. Narodila se 7. ledna 1844 v Lurdech. Měla zoufalé dětství, extrémní chudoba ztrpčovala život celé početné rodině, Bernadette jako maličká prodělala choleru, trpěla astmatem, byla neduživá, bledá a zakrslá (i v dospělosti měřila jen cca 140 cm). Dívenka mívala prudké záchvaty dávení, průjmů, nemohla jíst ani pít. Neustále se ozýval katar střev, bývala opravdu velice vážně chorá.

Vždy to přežila, na rozdíl od svých sourozenců, kteří umírali ještě před dosažením dospělosti. Bernadette se vždy ze všeho vykřesala a sama propadla až vroucí zbožností, kterou dávala neustále na odiv. Pro tak mladou dívku to bylo velmi netypické, lidé nevraživě pozorovali, jak hubená a kašlající Bernadette upadá do náboženských transů. „Měla černé havraní vlasy, bílou tvář a nádherné obrovské černé oči, které častými horečkami získaly až nadpozemsky třpytivý nádech,“ popisovali Bernadette svědci v době slavného mariánského zjevení v Lurdech.

Tehdy šla čtrnáctiletá Bernadette se sestrou do lesa na dřevo. Psal se 11. únor 1858, kdy si zouvala boty a punčochy, aby si je nenamočila v potůčku - a poblíž jeskyně Massabielle zaslechla šum prudkého větru. Následující události byly mnohokrát popsané. Zjevila se krásná žena v bílém s růžencem v ruce. Představila se jako „Neposkvrněné početí“ a pozvala Bernadetu, aby přišla další den.

Zjevení se opakovala ještě 17 dní. Bernadetě místní lidé nevěřili, považovali to za bujnou fantazii a výmysl chudé, nemocné a přehlížené dívky. Bernadette na to nedbala a na „příkaz“ krásné paní kopala před jeskyní do země. Vytryskl pramen průzračné vody a brzy se zjistilo, že voda má léčivé účinky. „Zázrak!“ křižovaly se davy poutníků, které okamžitě na místo údajného zjevení spěchaly.

Bernadette, která byla až do té doby považována za podvodnici a kterou vedení města nutilo, aby svá tvrzení o zjevení odvolala, se rázem stala oslavovanou. Lurdy se staly světoznámým poutním místem. Bernadette Soubirous se uchýlila do kláštera milosrdných sester v Nevers (Dames de Nevers), kde musela čelit nenávisti novicek, které jí zřejmě záviděly její zážitek. Do jeskyně už se nikdy nevrátila, s nikým o zjevení nemluvila a byla opravdu velice nemocná.

Kašlala krev, kvůli astmatu nemohla dýchat, roku 1877 se svědkyni mariánského zázraku utvořil na pravém koleni nádor velký jako dětská hlava. Nosili ji před různé teologické komise na nosítkách, lékaři zjistili nejen tuberkulózu, ale i rakovinu kosti. Třikrát přijala poslední pomazání, vždy přežila, ale její svíčka dohořívala. 16. dubna 1879 (na Velikonoční středu) Bernadette Soubirous ležela na smrtelné posteli. V ukrutných bolestech se modlila růženec, její poslední slova zněla: „Blahoslavená Maria, Matko Boží, oroduj za mne“. Pak vydechla ve věku 35 let naposledy.

Tělo měla zcela zdevastované chorobami, tvář ale najednou „vystoupila“ - utrápený a bolestný výraz se změnil před očima překvapených řádových sester na „líbezný až překrásný“. Je to zvláštní, ale i tělo samotné, drobounké a zkroucené chorobou, se „narovnalo“. Vše se ale zatím přičítalo prostému konci utrpení. Stává se to. Zesnulý po dlouhé a kruté nemoci často mívá ve tváři úplně jiný výraz, klid a vyrovnanost, „vyhladí se“, jak se říká. Potvrzují to i lékaři.

19. dubna 1879 se konal pohřeb Bernadette Soubirous. Její tělo bylo před svědky z řad policistů, kněží a řeholních sester veřejně oblečeno do roucha a umístěno do dubové rakve, která byla ještě vložena do pevné cínové schrány. Vše bylo opatřeno pečetěmi a svědci podepsali místopřísežný „pohřební protokol“ o jeho průběhu. Následně byla Bernadette uložena v kryptě kaple svatého Josefa v St. Gildard v Nevers. Třicet let odpočívala ve své rakvi, aniž by někdo rušil její klid. Nicméně v roce 1909 muselo být její tělo prozkoumáno kvůli procesu blahořečení Bernadety z Lurd.

Příprava na beatifikaci má svá přísná pravidla. Podle závazných církevních předpisů je k tomu zapotřebí ohledání ostatků. 22. září roku 1909 se tedy sešli ku posouzení stavu těla mrtvé biskup Gauthey z Nevers, dva lékaři doktor Ch. David a doktor A. Jordan, dva zedníci, dva truhláři a zástupkyně řeholních sester. Všichni museli složit přísahu na Bibli, že budou informovat pravdivě a hrob Bernadette Soubirous byl v 8:30 ráno otevřen. Oficiální podrobná zpráva z první exhumace se nachází v archivu kláštera Saint-Gildard a tehdy doslova oblétla svět. Protože šokovaní svědci po sejmutí víka dubové rakve, která byla vyjmuta z cínové, zalapali po dechu.

„Ukazuje se tělo ideálně zachovalé. Hábit je zvetšelý a vlhký, na mnoha místech zachvácen plísní. Růženec na rukou je silně prorezavělý. Hlava je nachýlena doleva, oči zavřené, ústa pootevřená. Obličej je růžový a vyzařuje z něj dívčí, panenská krása,“ popisuje protokol „první dojem“. Pak přišli na řadu lékaři, kteří provedli ohledání. „Kůže je v ideálním stavu a přiléhá ke tkáni. Nehty ruk i nohou jsou v dokonalém stavu, sytě růžové s bílým okrajem. Pod kůží je vidět žilní modré řečiště jako u živého člověka.“

Když byla Bernadette vysvlečena, objevily se vlasy v bezchybném stavu. Nejvíce ale odborníky zaskočilo, že i třicet let po smrti vypadá Bernadette jako „spící kráska“. Musel to být neskutečný pohled: „Za svitu několika lamp prohlížíme důkladně ostatky. Tělo je elastické, končetiny ohebné bez známek ztuhlosti. Prohmat orgánů vnitřních shledáváme měkký a zcela v nesouladu s člověkem mrtvým. Tělo je integrální v každé své části. Cítíme libou vůni květin.“

Lékaři David a Jordan také konstatovali, že takováto zachovalost prostě a jednoduše není možná: „Zesnulá za života trpěla mnoha nemocemi. Tělo se nacházelo v místě nasyceném vlhkostí. Hábit byl ztrouchnivělý, mokrý a zteřelý, růženec i řeholní kříž v rakvi silně prorezavěl. Okolnosti nahrávají velmi brzkému rozkladu těla, což se v tomto případě nestalo…“ Je to skutečně velice zvláštní. Když byly ostatky Bernadette Soubirous ohledány, sestry ji omyly hubkou, oblékly ji nového řeholního roucha a mrtvá žena byla vložena do nové dvojité rakve. Víko se se za ní zavřelo na dalších deset let.

Druhé ohledání Bernadetina těla se konalo 3. května roku 1919 v přítomnosti neverského biskupa, policejního komisaře, reprezentantů městské rady a členů diecézního soudu. A zde už přichází na scénu otázka, jestli ona „naprostá nedotčenost“ ostatků svaté Bernadety nebyla zveličena církví. Protože při druhé exhumaci přítomní lékaři - doktor Talon a profesor Comte - shledali, že zemřelá jaksi není v příliš dobrém stavu, o čemž svědčí dobrozdání obou odborníků, které „pro sichr“ napsali každý odděleně. Obě zprávy se zcela shodují v detailech a v mnohém potvrzují i původní fascinující zápis z první exhumace. Jenže…

Profesor Comte do poznámek zapsal: „Tělo je prakticky mumifikované, pokryté souvislými skvrnami zelenomodré plísně (až do černa). Kůže zemřelé na některých místech zcela zmizela, na jiných je ale stále přítomna. Zvláštností je pozoruhodná tlustá vrstva solí (zřejmě vápenatých), jsou usazené na obličeji a viditelných místech v souvislé krustě.“ Ale Comte dodává, že je to celé „neskutečné“, protože pod vrstvou oněch plísní a usazenin, které opatrně seškrábal z různých míst, je hebká, po umytí čistě bílá pokožka. Nicméně jeho zprávu pokládají ti, kteří v zachovalost ostatků svaté Bernadety nevěří, za důkaz manipulace s tělem.

Daleko zajímavější a nesmírně zvláštní je exhumace třetí (až nám Bernadette Soubirous musí být svým způsobem líto, neustále se do jejího hrobu někdo dobýval…), která byla v roce 1923 povolena papežem Piem XI. k jejímu definitivnímu blahořečení (kanonizována čili prohlášena za svatou byla v roce 1933). 18. dubna - po 46 letech a dvou dnech od smrti Bernadette byl její hrob otevřen do třetice. Přítomni byli neverský biskup, policejní komisař, primátor a lékařská komise, jejíž členem byl nám již známý doktor Comte, který se z toho do smrti nevzpamatoval.

Rakev zesnulé byla přenesena na vyvýšené místo v kapli svaté Heleny. Comte si vše zapisoval a jeho „studie“ ostatků svaté Bernadety se stala hojně citovanou i na půdách lékařských univerzit. „Tělo Ctihodné bylo nedotčené (neporušené), nijak nepodlehlo procesům hnití a rozkladu, které by byly něčím obvyklým pro tak dlouhý pobyt v hrobě vykopaném v zemi. To, co mne tak skutečně zarazilo během zkoumání, zcela dokonale zachovaná kostra, všechna vaziva, kůže a také elasticita a hybnost svalů.“ nemohl tomu profesor uvěřit.

A dodal výmluvný popis Bernadetiných jater: „To, co mě především udivilo, byl stav jater po 46 letech od smrti. Ten orgán, přece tak jemný a choulostivý, měl velmi brzy podlehnout rozkladu nebo zvápenatění a ztvrdnout. Tehdy při jeho přetnutí jsem zjistil, že stav konzistence je elastický, normální. Ta místa jsem ukázal asistentům a řekl jsem jim, že tento fakt není, nemůže být, v souladu s přirozeným řádem přírodních a fyzikálních zákonů!“

Při tomto posledním ohledání byly také z těla vzaty relikvie, které církevní hodnostáři poslali do Říma. Také odborníci zhotovili přesný otisk obličeje Bernadette Soubirous, aby vznikla jakási vosková maska. K tomu pomáhaly i její fotografie, protože obličej měl údajně propadlé (zapadlé) oči a rysy. O čem to vypovídá? Je na tváři Bernadette jakási vosková posmrtná maska? Prý ne. Když padlo rozhodnutí o trvalém veřejném vystavení Bernadette v proskleném sarkofágu, zřejmě se maska udělala pro jistotu. Byly vzaty i otisky rukou - to byla běžná praxe u blahořečených a svatých. Tyto odlitky sloužily pro tvoření soch a upomínkových předmětů. Z ostatků lékaři odebrali různé kousky tkáně.

Více doktor Comte: „Chtěl jsem otevřít levou stranu (Bernadetina) hrudníku, abych vzal žebra jako relikvie. Pak jsem chtěl odstranit srdce, o němž jsem byl přesvědčen, že je „živé“. Zachovalé na pohmat, elastické, neuvěřitelné! Jenže trup zesnulé byl velice mírně podepřen její levou paží a sklon těla neumožňoval dostat se k srdci - tím bych mohl tělo značně poškodit. Matka představená v tu chvíli rozhodla, že srdce zesnulé zůstane v těle, s tím souhlasil i biskup, vzdal jsem se tedy této myšlenky. Spokojil jsem se s odstraněním dvou pravých žeber,“ komentoval Comte odebírání vzorků.

A opět zmiňoval ona játra Bernadette Soubirous, která odborníkovi jednoduše nedala spát. Jejich stav byl „jako u živého.“ Řešil tuto záhadu po celý svůj další život, aniž se k něčemu dobral, načež prohlásil, že on sám, muž vědy, považuje Bernadetina játra za zázrak zázraků.

18. července roku 1925 bylo tělo umístěno v průhledném sarkofágu. Bernadette spočívá za průzračným sklem v kapli sv. Heleny v Nevers, hlavu má skloněnou, ve tváři něžný výraz, zavřené oči, perfektně zachovalé nehty, řasy, růžovou pokožku, viditelné žíly, růžové rty. Pohled je to neskutečný a zaráží i zaryté ateisty. V průběhu let byla schránka vyměněna za vzduchotěsnou, nedávno se Bernadette při opravách kaple na chvíli odstěhovala do přilehlého přístěnku u kaple. V roce 1995 církevní činitelé „přiznali“, že viditelné části (obličej a ruce) byly ošetřeny tenkou vrstvou vosku. Jiné úpravy těla církev popírá.

Statisíce poutníků chtějí na vlastní oči vidět neporušené tělo svaté a samotná mystika kolem zázraku v Lurdech spolu s jakoby jen spící Bernadettou vyvolají v člověku skutečné rozpaky, pochyby i pohnutí. Jedná se skutečně o zázrak? Lidé si to myslí, přejí, jsou o tom přesvědčeni.

„Je to stejná tvář a tytéž oči, které osmnáctkrát viděly zjevující se Pannu Marii v Lurdech. Tytéž ruce, které posouvaly během zjevení zrnka růžence a které vyhrabaly v bahnité zemi zázračný pramen. Ty samé rty, které předaly užaslému panu faráři Mariino jméno…“ zmiňuje s pokorou a značnou dávkou víry životopis Bernadette Soubirous na portále Zjevení.cz.

Jestli se vydáte do Nevers, navštivte ji. A můžete si obrázek o nedotčených ostatcích svaté Bernadety udělat sami.

Zpracováno podle: Farnost Velký Týnec, Zjevení - neporušenost těla, Zjevení Panny Marie v Lurdech, Bernadette Soubirous, Catholica.cz, Bez porušení rozkladem, Nevers.com, The Body of Saint Bernadette