Článek
Jak bych mohl nenávidět Fantozziho? Je to moje maska, se kterou si mě budou pamatovat i po smrti!
Přesně tak. Když k nám za hluboké totality dorazil italský smolař, lidé se rozdělili. Některým to přišlo jako totální, ale totální blbost. Blbina na kvadrát. Výplod šílence. Debilní paskvil! A druzí? Ti kouzlu „nicoty pracovníka korporátu“ naprosto propadli. S filmy o panu účetním přišlo prostě něco jiného. Šíleného, blbého, ale zároveň úžasného.
Zase nevyhraju. Nikdy nevyhraju…
Gagy, které nestárnou, dnes již archetyp příšerné rodiny nebohého úředníčka, který neustále jen trpí - hrozná manželka, škaredá dcera, kterou si otec plete s opicí, škála postaviček, které vesměs jen úpí v zaměstnání a jsou nuceni dělat naprosto strašné věci… Je těžké popsat, co přesně se lidem ve filmech o Fantozzim líbí. Na povrchu vtip, ale uvnitř vše prostupuje takové zoufání nad celým životem, že je to vlastně dvojznačné. Nicméně nestárnoucí a legendární.
Celkem vzniklo deset filmů o Ugo Fantozzim, kvalita byla rozdílná, ale ústřední leitmotiv zůstal. Pro zajímavost, u nás byl jako první z této série vysílán až třetí „díl“ - Maléry pana účetního.
Já se na to… ukřižuju…
Paolo Villaggio svého Fantozziho nazýval kvintesencí nicoty a prototypem ubožáka. Kam přišel, číhala na něj smůla, a před životními útrapami se Ugo Fantozzi neschoval ani v pohodlí domova. Tragikomická figurka Paola provázela celý další profesní život. V Itálii legendární postavička dokonce obohatila slovník-výraz fantozziano se používá jako synonym pro trapnost nebo směšnost. Paolo Villaggio ho stvořil, když pět let působil právě jako účetní ve velké společnosti.
Postava je částečně autobiografická, což zní až neuvěřitelně, ale Paolo se dušoval, že se to všechno skutečně stalo. Byť jen „něco“ tak trochu poupravil. Spíše trochu víc. A Villaggio nebyl Fantozzi!, což je přímo zvolání, které často používala hercova manželka. Na něj i na fanoušky. Pana účetního nenáviděla strašným způsobem, byla přesvědčená, že jejímu Paolovi zničil život.
Nebyl to totiž Ugo Fantozzi! Byl to Paolo Villaggio! A měl svůj vlastní životní příběh! No vážně!
Jedu za slečnou Silvaniovou. Asi.
Moje dvojče a moje přísná maminka! Strašně přísná maminka!
Paolo Villaggio se narodil 30. prosince 1932 v italském Janově. A nenarodil se sám. Matka Maria celé dny s hrůzou pozorovala své rostoucí břicho, srovnávala s ostatními těhotnými, když konečně lékař vyřkl verdikt - asi jsou tam děti dvě! Maria se začala pilně připravovat na příchod hned dvou ratolestí naráz. Rázná profesorka němčiny totiž byla opravdu velice rázná. Přísná na sebe i svého manžela Ettoreho, který byl tichý a zakřiknutý. Pracoval jako inženýr. Když začala Maria rodit, nevěděl si absolutně s ničím rady, tak odjela do porodnice sama.
Narodili se dva dvojvaječní kluci, Paolo a Piero (+81). Každý byl jiný. A matka na ně byla hodně tvrdá. Sekala po nich rozkazy v italštině i němčině, nedovolila jim téměř nic, o to víc bratři trucovali a zlobili. Ale právě tahle matčina „tvrdá ruka“ Villaggia „vycepovala“, nikdy jí to neměl za zlé a maminku nesmírně miloval.
Jako „děsivý“ Kranz!
Piero brzy Paola přerostl, byl vysoký a štíhlý, zatímco Paolo zůstal malý. Prcek, jak sám sobě říkal, dosáhl 165 cm a dál to nešlo, zatímco Piero měl přes metr osmdesát. A rozdílné byly i povahy obou mladíků. „Otec chtěl, aby ze mě byl inženýr. Ale ani když jsem začal dělat své první krůčky v divadle, nikdy mi v tom nezabránil. Maminka dělala scény, ale ona je dělala pořád, my už jsme si zvykli..“ vzpomínal Villaggio.
Rodinnou čest nakonec zachránil jeho bratr, který vyrostl v uznávaného matematika. Byl dokonce profesorem na univerzitě v Pise. A Paola lákal svět literatury, filmu, kabaretu, umění. A nastala krkolomná cesta, která vedla přes moře, vzduch i zemi.
V roce 1970
Navigátor? Ale jděte někam!
Paolo vystudoval lyceum a rodinná rada rozhodla, že se stane právníkem. Právník a matematik, ach, to se budu moci chlubit sousedkám, jak mám ty své chlapce chytré a s krásným zaměstnáním, libovala si matka. Jenže Paolo jí do tohoto snu „hodil vidle“. Na práva se sice dostal, ale ze studií uprchl. Doslova. Více času trávil po divadlech a kabaretech, „tahal se“ s bouřlivákem Fabriziem De André, což byl písničkář, který rebeloval proti všemu a všem. Paolo mu psal docela drsné texty, které Fabrizio hrál po kabaretech.
Paolovi najednou v Itálii hořela půda pod nohama, tak se sebral a na vlastní pěst odjel do Británie. Matka opět křičela a ječela, ale Villaggio už byl „velký“, přálo mu štěstí a dostal se do rozhlasu. Pět let bavil posluchače stanice BBC, byl oblíbený a vtipný. Jenže nikdo nevěděl, jak vlastně oblíbený moderátor vypadá. A to se mu nějak přestalo líbit. Tak se zase sebral a šel za dobrodružstvím - tentokrát na vodu. Prý za tu jeho toulavou krev mohl Janov. Či spíše jeho slavný rodák Kryštof. Paolo Villaggio se nechal naverbovat na loď.
Na lodi jsem byl jako navigátor a všechny jsem zachránil. To víš že jo!
Je to úsměvná představa, ale on jako mladík byl sice malý, ale hbitý, obratný a pohledný. Holandská obchodní loď se stala jeho domovem, Paolo pak vyprávěl, jak byl navigátorem, jak několikrát zachránil naprosto všechny od jisté smrti v rozbouřených vodách, jak holýma rukama vytáhl kapitána, který spadl do moře, jak mu děkoval na kolenou za záchranu života, jak mu ruce líbal… No jo, Paolo měl opravdu velkou představivost. A úplně ho vidíme, protože přesně takové představy měl i pan účetní. Který zatím ještě nebyl stvořen.
Nakonec se objevil nějaký jeho kamarád, který vše uvedl na pravou míru - Villaggio se plavil, to je pravda, ale na lodi výletní. A bavil na lodi jménem Moira cestující zpěvem. Ale Paolo nikdy nepřestal trvat na své verzi o hrdinném námořníku, který uškrtil krakatici a dostal zbídačenou posádku z pustého ostrova. Například.
S Lidou Kedro
Zrození pana účetního
Na moři strávil čtyři roky. Pak odešel, protože už ho to zase nebavilo. Pracoval jako číšník, s Fabriziem opět vystupoval v kabaretech a neměl vůbec žádné peníze. Paolo usoudil, že potřebuje nějakou trvalejší práci, než „kokrhání“ po putykách a závislost na milosti více či méně opilého publika. Získal práci jako účetní ve velké firmě. Monotónní práci strašně proklínal. „To bylo strašné. Chvílemi jsem tam jen seděl s vytřeštěnýma očima a pusou dokořán, ustrnul jsem v nějakém stavu, kdy jsem nechal mysl bloudit po všech čertech a tělo zůstávalo sedět dlouhé hodiny na té prokleté židli. Kolegové mě i vyfotografovali, ale tu fotku nikdy nikomu neukážu,“ smál se Villaggio.
Fantozzi, jako většina lidstva, nemá talent. Ale musí přežít. V tom je nezničitelný. Lidé se v něm poznávají a smějí se vlastně sobě,
Po večerech začal vystupovat v kabaretech a jeho skeče z kanceláře účetní firmy měly úspěch. Brzy vytvořil postavu bojácného a smůlou pronásledovaného Uga Fantozziho, kterou si diváci zamilovali. Z janovském kabaretu Iva Chiesy, kde jeho groteskně satirické výstupy zaujaly vlivného divadelníka Maurizia Constanzu, se dostal do Říma, kde v proslaveném kabaretu „78“ stvořil další figurku - nešikovného a neschopného německého kouzelníka a profesora Kranze.
Pane účetní… no jo, navždy..
Koncem 60. let se začal Paolo Villaggio objevovat také v televizi, kde hrál maličké role, až v roce 1975 vyšel první snímek s Fantozzim. A bylo obrazně řečeno vymalováno.
Postava utrápeného účetního v propoceném tílku a s baretem na hlavě, který bojuje s trpkým osudem a neméně trpkou rodinou, se stal jeho požehnáním i prokletím. Deset filmů, které vznikly, mají kvalitu upadající, ale všichni chtěli pokračování. Tak je točil. Získal slávu i bohatství, jenže na úkor kariéry - nikdo ho nechtěl obsazovat do jiných rolí, protože byl prostě už navždy ve škatulce svého účetního. Výjimku udělal Federico Fellini, který Villaggia obsadil do svého posledního snímku La Voce della Luna. A tam Paolo zazářil. Také si střihl krásnou roli dobráckého učitele ve filmu Doufejme, že to dokážu.
Jinak hrál jen v samých bláznivých komediích, které měly kvalitu vesměs nevalnou. Stvořil také plachého Giandomenica Fracchia, další komickou postavičku s pokřiveným charakterem. Za svůj přínos italské kinematografii byl odměněn zvláštním Zlatým lvem na MFF v Benátkách 1992. Paolo také jako jeden z mála herců uměl hrát mimikou. Nemusel nic říct, výraz tváře mluvil za vše. V jeho hraní bylo opravdové mistrovství, které se nikdy nemohlo plně rozvinout. Proč? Protože Fantozzi. Je to velká škoda.
Bláznivé komedie zůstaly jeho doménou. Škoda.
Moje krásná žena a moje krásné děti. A ne, není to Pina a Mariangela!
Paolo Villaggio samozřejmě nebyl jen pan účetní, i když ho jako mnohé další herce provázelo ono pověstné prokletí jedné role. A v tomto případě skutečné jedné jediné role, od prvního filmu ho nikdo jinak neznal. Byl také velice nadaný spisovatel. Měl krásné vyjadřování, bohatou slovní zásobu, lehký, břitký, ironický a satirický styl. Napsal několik knih na způsob fejetonů, kde glosoval aktuální dění, příhody lidí, které potkal. A opět jako Fantozzi. Ono to asi jinak nešlo. Nicméně se to poměrně dobře čte i dnes. Ukazoval společenskou situaci bez příkras a s nadsázkou.
Přispíval do časopisů, jeho články byly velice oblíbené. Zpěvák byl výborný, koketoval i s divadlem, ale to mu nešlo, protože s věkem tloustl a stal se neohrabaným. Komická byla už jen jeho chůze. S manželkou Maurou Albites se Villaggio seznámil v roce 1954. Na pláži Lido v Janově ho patnáctiletá hezká slečna okouzlila. Jemu byl dvacet dva let. Maura na seznámení vzpomínala se svérázností sobě vlastní - v mnohém totiž připomínala Paolovu maminku.
Nikdy bych si ho nevzala, kdyby se choval jako ten blbec Ugo!
Rázná žena si nikdy nebrala servítky a poskytla pár krásných rozhovorů, kde svého manžela popisuje velice bodře. „Potkala jsem ho u moře. Říkali, že je milý. No. Nebyl. Byl strašně nepříjemný. Navíc, když jsem ho viděla plavat… Viděli jste ho někdy plavat? Plácal se tam jako ryba na suchu. Ale byl jen svůj, jak jsem zjistila,“ řekla. V roce 1959 se vzali, protože Maura byla těhotná. Narodila se dcera Elisabetta, o šest let později syn Pierfrancesco, kterému říkali Piero.
Zamilovaný Villaggio dokonce načas zahodil celou Itálii za hlavu a následoval manželku do Londýna, kde budovala kariéru. On vzal místo vrátného a psal svého Fantozziho, což manželku přivádělo k šílenství:
O Fantozzim psal všude, dokonce i na letáky nebo balicí papíry. I na toaletní papír. Všude se to válelo. Jak já toho blbce nenáviděla! Nikdy jsem to nečetla, jen jsem mu to pomáhala přepisovat, ale nevnímala obsah. Ten Ugo mi připadal tak nudný! Co říkáte? Jestli byl jako Fantozzi i doma? To si snad děláte legraci, vypadám snad, že bych to snesla? Okamžitě bych utekla!!! Kdepak, doma byl zcela jiný. Naštěstí. Pro něj!
Ač se to zdá nemožné, Paolo věrný nebyl. Manželství rozhodně idylkou neoplývalo. Navíc se v jednu etapu svého života přichýlil ke komunismu, dokonce kandidoval v parlamentních volbách za krajní levici. To Maura nesla těžce a řešila to po svém - také si občas „zahnula“ někde vedle. Paolo se z politiky stáhl, ale proletářský pohled na svět mu zůstal.
V roce 2008
V posledním rozhovoru řekl: „Když jsem psal prvního Fantozziho, Evropa byla v úplně jiné situaci. Střední třída doufala ve šťastné zítřky, které by jí socialismus mohl přinést. Dnes je však situace jiná. Nikdo už nedoufá, že se mu zlepší životní úroveň. Střední třída je nejistá, možná dokonce nešťastná. Itálie je smutná země. A bude hůř. Nedá se to zastavit.“. Velice prorocké.
Manželství vydrželo četné eskapády nesourodého páru neuvěřitelných třiašedesát let. Paolo Villaggio se ale svěřil, že několikrát přemýšlel o tom, že skutečně z manželství uteče. Nakonec se rozhodl zůstat se svou ženou. Prý ležel v noci v posteli vedle ní a najednou mu to došlo - život je tak těžký, proč si ho ještě komplikovat:
Nikdy nevyměňujte manželku… To nezlepšuje život. Jsem šťastný pouze s manželkou, spím s ní, máme spolu děti, vnoučata, psy. Je to jediná žena, kterou jsem miloval.
Paolo Villaggio
Paolo Villaggio zemřel 3. července 2017 (ve věku 84 let) v Římě na komplikace spojené s cukrovkou. Jeho starý organismus byl oslabený, upadl do diabetického kómatu a už se neprobral. Jeho smrt okamžitě zasáhla celou Itálii, Villaggio byl na titulních stranách všech novin. Dcera Elisabetta, která je nadanou umělkyní, herečkou a spravuje otcův odkaz na svých webových stránkách a sociálních sítích, mu poslala krásný vzkaz:
„Konečně můžeš, tatínku, létat…“
To bylo jedno z Paolových velkých přání. Naučit se pilotovat, někam odletět. Snad se mu to splnilo. Velikán italské komedie zůstane navždy panem účetním. A možná to tak mělo být.
Zpracováno podle:
