Článek
Takhle. Vím, že toho vydržím hodně.
Musím totiž. Nezbývá mi nic jiného, protože kdybych se měla z každé poznámky na adresu PAS mláděte hroutit, tak velmi často nedělám nic jiného. Nejvíc mě na tom ale zaráží, že ty poznámky jsou na naši adresu směřované od cizích lidí. Od lidí, kteří nás neznají, dost možná nás už v životě neuvidí, a stejně mají urputnou potřebu okomentovat situaci, které je psychicky náročná jak pro syna, tak vlastně i pro mě.
Paní, vy neznáte deodorant? A proč vy, pane, musíte telefonovat tak nahlas?
Poznámky, které mi občas projedou hlavou. A které si samozřejmě nechám pro sebe, protože by mě v životě nenapadlo je vyslovit nahlas. Proč bych to taky dělala? Však za chvíli odejdou, vystoupí z tramvaje, cokoliv, a já už je neuvidím. Jenže ne každý uvažuje stejně a jejich potřeba upozornit okolí na něco, co se jim nelíbí, je prostě silnější.
Je pro vás návštěva supermarketu s dětmi naprosto normální záležitost a nenahání vám strach, nebo stres?
Upřímně vám závidím. Nebo. Teď už asi ne, protože s PAS mládětem jsme ušli opravdu kus cesty, který byl lemován jak neúspěchy, tak ale i velkými úspěchy, na které jsem oprávněně pyšná. Ale nebylo tomu tak vždy. Bylo období, kdy i obyčejný nákup běžných potravin pro mě znamenal doslova horor. PAS mládě chtěl všechno objevovat, zkoumat, všude se chtěl podívat. Zkrátka sem z něj nemohla spustit oči, a jen sem tehdy předvídala, co může spustit nějaký jeho projev nespokojenosti, nervozity, nebo dokonce záchvat. Dneska, po nějakých 3,4 letech už samozřejmě vím, ale tehdy byl opravdu malý a já tápala a zkoušela. S dobrým úmyslem, že všechno společně natrénujeme, naučíme se a postupně to bude lepší a lepší. Což se doopravdy stalo.
Že mají lidé nejapné poznámky na adresu syna? Na to jsem si už zvykla. Hlavně starší generace má až obsedantní potřebu vše komentovat a do všeho kecat. A to, i když jste úplně cizí a neví, co předcházelo situaci, kterou se jali soudit a rozdávat nevyžádané rady.
„Toho spratka si vem, zavři někam, a nelez s ním mezi lidi!“
PAS mláděti byly necelé 4 roky, když jsem s ním musela nutně do krámu. Pro základní potraviny, abych doma mohla uvařit. Žádné courání po obchodních centrech a vybírání oblečení. To s ním nemůžu ani dnes. Prostě obyčejný nákup na 15 minut.
Když jsme se už blížili k pokladně, tak kousek od nás začalo plakat miminko. Novorozenec. Malej byl tehdy na zvuky hodně citlivý, a tenkrát to opravdu spustilo obrovský záchvat. Křičel, mlátil do madla košíku, ve kterém seděl, byl celý rudý a ten řev rezonoval celým obchodem. Cítila jsem, jak na nás padají pohledy všech lidí kolem. Takové ty pohledy, které cítíte i v zádech. Ty pohledy, které vás přímo probodávají.
Protože jsem ty věci opravdu potřebovala, manžel byl v práci, a já bych se sama do obchodu nedostala, tak jsem rychle vyházela věci na pokladní pás a utěšovala se tím, že za 5 minut zmizíme. Mezitím jsem chlácholila dítě a bála se, že snad stresem omdlím, nebo se pozvracím.
„No to snad není možný, ona ho jako takhle nechá řvát? Už bych mu jednu plácla!“
„To jsou ty dnešní maminky, jsou chytrý, ale dítě vychovat neumí, a pak jsou z nich takovýhle spratci.“
„Utište si to dítě, paní!“
„Ty vole, to je hrozný tohle, bych mu tu pusu zacpal.“
Tohle všechno se začalo ozývat kolem mě. Kolem mě a mého dítěte, které bylo na pokraji sil, protože díky svému postižení kolikrát nezvládne zpracovávat okolní vjemy.
„Já se omlouvám, hned budeme pryč, jenom zaplatím, syn je autista, nezlobte se,“ omluvila jsem se pokladní, která obracela oči, a lidem za mnou.
Nic. Pokladní si odfrkla, markovala můj nákup, který mi schválně vyloženě házela a podle mě se modlila, aby už ta matka na nic, se svým uřvaným spratkem byla pryč.
Při odchodu jsem ještě slyšela, jak se bavila s chlapy, cca 35-40 let, kteří stáli ve frontě za námi, jak jsou dneska ty fakani nevychovaní, a ještě to ty mámy omlouvají. Kam ten svět prý spěje.
Snažila jsem se rychle opustit krám, utěšovala jsem malého, že brzy jsme venku, a budeme se dívat na tramvaje, a všechno bude zase dobrý. Abyste jen chápali, dodnes ho fascinují tramvaje, a jsou lékem na vše. Vždycky ho pohled na tramvaj, nebo jízda, naprosto uklidnily. A to už asi od roka a půl. Prostě takový zázračný lék. Dnes, ve skoro 7 letech, zná zpaměti všechny zastávky, všechny linky v našem městě, a dokonce evidenční čísla vozů.
Takže i tehdy jsme vyjeli z obchodu, před kterým je hned tramvajová zastávka. Malý se začal klidnit, a vypadalo to, že už to bude dobrý. Najednou se kousek od nás objevili ti chlapi, kteří stáli u pokladny za námi.
„To je vona, ta s tím uřvancem, že s ním někam chodí, když se neumí ten spratek chovat.“ říká jeden druhému.
„Nezlobte se, já se omlouvala už uvnitř, syn je prostě autista a občas to nedopadne. Pro mě to taky není příjemné.“ řekla jsem znovu.
„No, tak si toho spratka vem, někam ho zavři a nelez s ním mezi lidi, když si *****, která neumí usměrnit vlastního fakana!“ vykřiknul na mě ten druhý, zatímco v každé ruce držel lahvové pivo. Místo hvězdiček si dosaďte vulgární označení dámského přirození. Ano, tak mě na ulici, za bílého dne, bez jediného důvodu, ti dva nazvali.
Ok, to nemá cenu, pomyslela jsem si, otočila se k nim zády a snažila se rychle odejít, protože na konflikty sem už neměla sílu, ani náladu, a rozhodně jsem nechtěla, aby PAS mládě byl opět nějak rozhozený. Člověk by se kolikrát bránil, hádal, ale pak si řekne, že mu to nestojí za další případný záchvat dítěte a prostě sklopí hlavu a odejde.
Ještě jsem slyšela, jak něco pokřikují, ale to už jsem byla od nich daleko. Naštěstí.
Když jsme došli domu a já za námi zavřela dveře od bytu, jako kdyby na mě všechno padlo a uvědomila jsem si, co jsem to právě zažila. Rozbrečela jsem se. Bylo mi vyloženě fyzicky špatně z toho, jak někteří lidé dokážou být zlí.
Jsou to už minimálně 3 roky a pořád si ten den pamatuju. I tu pokladní a ty chlapy. Jsou prostě věci, které z hlavy nedostanete, i když byste třeba strašně moc chtěli. Nejde to. Jsou ve vás a už nikdy nezmizí. A třeba máte pocit, že jste na ně už zapomněly, ale pak se zase něco stane a ten zážitek se vynoří. Je to jako vlna v moři. Přijde, a zase odejde.
Autismus, neviditelný handicap.
Autismus je totiž postižení, které většinou není na první pohled patrné. Aspoň třeba u našeho kluka, který by vám na první pohled přišel úplně normální. Po chvilce byste si třeba všimli, že opakuje takřka všechno, na co se ho zeptám - tzv. echolálie.
Nebo že má v ruce svou oblíbenou věc, které si dává před oči z velmi zvláštního úhlu, a pohledem ze strany na stranu ji intenzivně sleduje.
A spousty dalších, o kterých vám řeknu zase příště, protože autismus, jako neviditelný handicap je kapitola sama o sobě.
Takže až příště uvidíte dítě, které se vzteká, brečí, křičí, tak…
Tak to prostě nekomentujte. Zkuste to. Věřte, že v tu chvíli je i rodič ve stresu, protože dítě přitahuje pozornost, není v psychické pohodě, a kromě odsuzujících pohledů ještě poslouchat nějaké poznámky, nebo snad urážky? Ne, díky. To opravdu ničemu nepomůže. Maximálně vám, že si odplivnete zlou slinu, budete si říkat, jak jste to té ženské nandali, a to je všechno.
A nebo můžete celou situaci ještě zhoršit. Ke mně tuhle přišla před rokem starší paní, otočila se na PAS mládě a říká mu: „Že tě vezmu, odvedu tě tam za roh, tam ti dám pár na zadek, aby si tu maminku poslouchal?“ a regulérně ho opravdu chytla za ruku.
Co se stalo v tu chvíli? Kluk začal řvát ještě víc, protože se ho naprosto bezdůvodně dotkla cizí ženská a bál se.
„Hm, moc díky za pomoc. Zaprvé, na cizí děti se nesahá, to už byste mohla vědět. A za druhé, vím, jak tyhle situace řešit, a opravdu bych ocenila, abyste tady mému dítěti nevyhrožovala násilím, a nechala nás prostě být,“ procedila jsem na ženskou skrz zuby, vytočená jako snad nikdy.
„Vy mladý jste dneska tak drzý, to není možný. Děvenko, já odchovala 3 děti, mě tu nebudeš poučovat,“ odplivla ženská zbytek jedu a s uraženým pohledem odešla.
Aha. Takže ještě takhle. Dobře.
Nesuď. Nikdy nevíš, co za vším stojí.
Možná, že před světem předstírám nezranitelnost a tvrdost, ale buďte si jistí, že i já mám nějaké pocity, které se dají zranit.
Nechci poslouchat něčí narážky, urážky, ačkoliv jejich adresát o nás neví nic. Vůbec nic. Mě to taky bolí, trápím se tím potom, a hlavně. Bolí mě to jako mámu, že je někdo schopný říct, ať si někam dítě zavřu. Ať s ním nelezu mezi lidi. Naopak. Tomu se říká nácviky sociálních dovedností a díky tomu, že jsme to s malým nevzdali, a prostě trénovali společně tyhle činnosti, které jsou pro většinu rodin s dětmi naprosto běžné, tak dnes můžeme jít v klidu nakoupit. Můžeme do lékárny, kamkoliv. Prostě to zvládne. Jasně, ne vždycky je to na 100 %, ale jde to. A pro mě to je naprosto úžasný kus cesty, za který sem vděčná. A nepotřebuji od okolí chválu a uznání. Jediné, co bych ocenila, by byl nějaký snad alespoň minimální respekt, a alespoň malý, malinkatý pokus o pochopení, a ne okamžité odsouzení.
