Článek
Mateřství je jako peřina - můžete přikrýt všechny, ale nikdy ne stejným dílem.
Už když jsem čekala prvního syna, tak jsem si představovala, jaké to bude, až jednou přijde na svět i naše další dítě. Vždycky jsem totiž chtěla děti dvě a rozhodně ne jedináčka. Sama jsem ze dvou dětí a ačkoliv mě můj brácha celý život vlastně strašně štval, tak teď, v dospělosti, sem hodně ráda, že ho mám. Zjištění, ke kterým člověk dojde opravdu věkem.
Když se narodil první syn, bylo mi 25 let. Byla jsem plná elánu, energie a snažila se si mateřství co nejvíc užívat, i když to byla životní změna, na kterou vás nikdy nikdo nepřipraví. Po osobní zkušenosti, co vlastně „mít dítě“ obnáší, jsme si s manželem řekli, že vlastně není s druhým prckem kam pospíchat. První syn byl náročné dítě, velmi citlivé, museli jsme chodit na fyzioterapie kvůli svalovému napětí a jeho vývoj se nám moc nezdál. 3.5 roku po jeho narození přišla diagnóza autismus. Ale o tom to dnes není.
V tu dobu jsem už byla v 6. měsíci a čekala jeho bráchu. Druhý kluk. I přes to všechno, co se zrovna v našem životě dělo, jsem se na chlapečka moc těšila.
Naivně jsem si myslela, že teď už vím, co to znamená péče o dítě, a mladší mě opět přesvědčil o opaku. Zkušenosti s mateřstvím jsem už sice měla, ale najednou ty děti byly dvě. Novorozenec a batole. Nevěděla jsem, kde mi hlava stojí, co mám dělat dřív a měla jsem pocit, že můj život je jeden velký chaos.
Až vyrostou, tak to bude lepší, uvidíš.
Touto větou mě okolí uklidňovalo velmi často. Tehdy jsem tomu nevěřila, ale byla to pravda.
Mateřství je výzva sama o sobě, natož když jsou děti dvě, nebo snad i víc. Rodiče se snaží, dělají, co můžou a stejně kolikrát přichází na řadu pochybnosti, jestli je to dost.
Snažím se mezi syny rozdělit spravedlivě, ale…
Ale upřímně si nemyslím, že jde úplně stejně. Nejde. Jsou dny, kdy prostě musím upřednostnit jednoho, dny, kdy toho druhého, a dny, kdy mi přijde, že to je v rovnováze.
Často přemýšlím, a ptám se sama sebe jestli to stačí.
Starší, autista, potřebuje opravdu celodenní dozor, péči. Mladší je klučík s normálním vývojem a ve spoustě věcí je už napřed, a proto na něj asi často koukám jako na toho soběstačnějšího. Jenže on je pořád ten malý chlapeček, který potřebuje mámu a tátu.
Obě moje děti jsou jedinečné a originální osobnosti, s odlišnými zájmy a potřebami. Chci být spravedlivá, ale čas a má energie nejsou neomezené zdroje a proto mi to občas přijde jako nadlidský úkol.
Snažím se, dělám, co můžu, a i tak si občas večer sednu, uvědomím si to ticho, které se roznese bytem, když děti usnou, a najednou mě přepadnou otázky, jestli jsem dost dobrá. Dost dobrá máma. Jestli nějakého z nich nešidím a nedávám mu míň, než by měl dostat a než by si zasloužil.
Dělám, ale co můžu a na co mi síly stačí.
Jsem chodící peřina, která se každý den snaží každému dát stejný díl, ačkoliv se to ne pokaždé povede. Ale i přesto jsem ta peřina, která dává lásku, pocit bezpečí a klid.
