David Matásek: Tanec mezi světly ramp a realitou

Praha, 14. únor 1963. Na Žižkově se narodil chlapec, kterému osud předurčil život v umění. David Matásek vyrůstal v rodině, kde kreativita nebyla jen koníčkem, ale způsobem bytí. Jeho otec Petr Matásek byl uznávaný scénograf, matka Jana Matásková se věnovala grafice. Měl o devět let mladší dvojčata bratry, což přidávalo domácnosti dynamiku. Umělecké prostředí ho obklopovalo od dětství – ateliéry, divadla a diskuse o kultuře formovaly jeho pohled na svět. Vystudoval Pražskou konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1984, a hned se vrhl do světa herectví jako herec na volné noze. V letech 1984 až 1991 působil bez stálého angažmá, což mu umožnilo experimentovat a hledat svůj styl. Objevil se ve Studiu Bouře, kde si zahrál role jako Cassio v Shakespearově Othellovi nebo Ferdinand v Bouři. Tato období svobody mu dala prostor pro růst, ale také pro první setkání s realitou showbyznysu.

Jeho raná kariéra byla poznamenána touhou po autenticitě. Nebyl to typ herce, který by se držel jedné škatulky – divadlo, film, hudba, všechno se prolínalo. Vzpomíná, jak ho rodinné zázemí naučilo vidět krásu v detailech, ale také tvrdou práci za zářivými reflektory. Žižkov, s jeho drsnou atmosférou, mu dal základní lekci: život není jen glamour, ale i boj o místo pod sluncem.

Filmový debut přišel v roce 1981, kdy si David Matásek zahrál Kendyho, kamaráda hlavní postavy Štěpána Šafránka, ve filmu Jak svět přichází o básníky. Tato role ho katapultovala do povědomí publika a stala se symbolem jeho kariéry. Série Básníků pokračovala filmy jako Jak básníci přicházejí o iluze (1984), Jak básníkům chutná život (1987), Konec básníků v Čechách (1993), Jak básníci neztrácejí naději (2004) a Jak básníci čekají na zázrak (2016). V každém z nich ztvárnil Kendyho s humorem a hloubkou, která rezonovala s generacemi diváků. Tyto filmy, režírované Dušanem Kleinem, se staly kultovními a Matásek v nich ukázal svůj talent pro komedii s podtextem melancholie.

Ale nebyl to jen Kendy. V roce 2003 si zahrál v komedii Jedna ruka netleská, kde spolupracoval s režisérem Davidem Ondříčkem. Další významné filmy zahrnují Tři bratři (2014) od Jana Svěráka, kde přispěl k pohádkovému kouzlu, nebo Hodinový manžel (2014), kde ukázal svou všestrannost. V posledních letech se objevil v titulech jako Jedině Tereza (2021) nebo Past (2020), kde ztvárnil složité postavy v napínavých příbězích. Jeho filmografie je bohatá – od romantických komedií po dramatické thrillery, vždy s tou jiskrou, která dělá jeho výkony nezapomenutelnými.

Televize mu otevřela dveře k širšímu publiku. V seriálech jako Redakce (2004–2005, Viktor Seidl), Letiště (2006–2007, Karel Halama), Přešlapy (2009–2010, David Mareš) nebo dlouhodobě v Poldě (2016–2024, poručík Michal Bříza) ukázal, že dokáže udržet diváka u obrazovky. TV filmy jako Případ dvou básníků (2019) nebo Případ pro lyžaře (2016) navazují na jeho detektivní role, kde kombinuje humor s napětím.

Divadlo bylo pro Matáska vždy srdcovou záležitostí. Po absolvování konzervatoře působil v různých souborech, včetně Divadla v Řeznické, kde zahrál Lennieho v dramatizaci O myších a lidech nebo Nicka v Kdo se bojí Virginie Woolfové. V Národním divadle byl dvakrát: poprvé v letech 1991–1995, kde ztvárnil role jako Orlando v Jak se vám líbí, Nero v Britannicovi nebo Posthumus v Cymbelínovi. Poté sedm let strávil v Divadle Komedie (1995–2002), než se v roce 2002 vrátil do Národního.

V druhém období v Národním exceloval v rolích jako Le Bret v Cyrano z Bergeracu (2002), Estragon v Čekání na Godota (2010), Petruchio ve Zkrocení zlé ženy (2011), Hektor v Troilus a Kressida (2012) nebo Jeffry Skilling v Enronu (2012). Jeho interpretace byly plné energie – od shakespearovských tragédií po moderní drama. Nedávno oznámil odchod z Národního divadla po více než 20 letech, ale zdůraznil, že to proběhlo v klidu, bez dramatických scén. „Nepohádali jsme se, jsem rád, že to proběhlo v klidu,“ řekl v rozhovoru. Stále hraje jako host, například na Shakespearovských slavnostech jako král Duncan v Macbethovi.

Divadlo pro něj není jen prací, ale terapií. Po covidu přiznal, že mu hraní způsobovalo panické ataky, což ho dovedlo k terapii. Dnes zpomalil tempo, ale neztratil vášeň – spolupracuje s Divadlem Verze nebo Divadlem v Řeznické, kde režíroval i hrál v Sběrateli.

Matásek není jen hercem – v roce 1988 spoluzaložil skupinu Orlík s Danielem Landou. Oi! punková kapela s skinheadskými tématy vydala dvě alba, která se prodala v 200 tisících kusech. Písně jako Oi! nebo Demise rezonovaly v postkomunistickém Česku, ale kapela skončila v roce 1992 kvůli problémům s extrémismem na koncertech. Matásek později působil v Hagen Baden, ale hudba zůstala spíš epizodou.

Tato etapa přinesla kontroverze – Orlík byl spojován s nacionalismem, ale Matásek se distancuje od extrémů. Dnes mluví otevřeně o společnosti: zklamání z VOX TV, nesnášenlivost kádrování nebo vtipné výroky o politice. V podcastu U Kulatého stolu řekl: „Lepší je být skinhead než bonzák,“ což vyvolalo diskuse.

Matásek je také mistr dabingu. Jeho hlas propůjčil postavám v mnoha filmech a seriálech – od animovaných hitů po hollywoodské blockbustery. Tato práce mu umožnila experimentovat s hlasem a přinést českému publiku kousky světové kinematografie. Je to méně viditelná, ale stejně důležitá část jeho kariéry, kde ukázal svou všestrannost.

Osobní život Matáska je jako román. Byl čtyřikrát ženatý: první manželkou byla hudebnice Eva Turnová z The Plastic People of the Universe. Druhou Simona Matásková, novinářka, s níž má dceru Lindu. Třetí Kateřina Matásková, matka dcery Marie a syna Benjamina. Aktuálně je ženatý s módní blogerkou Evou Matáskovou, se kterou má syna Antonína.

V roce 2012 čelil trestnímu stíhání za údajné uplácení při získávání řidičského průkazu, ale v 2014 bylo zastaveno podmínečně. Tyto zkušenosti ho naučily odolnosti. Mluví o mezigeneračních sporech: „Nadávání na mladší generaci mi přijde nesoudné,“ říká, a zdůrazňuje toleranci v humoru.

Dnes, v 62 letech, Matásek zpomaluje, ale nezastavuje. Odchod z Národního divadla je pro něj novým začátkem – chce se věnovat projektům, které ho naplňují.

Matásek zůstává ikonou české kultury – herec, který žije naplno, bez přetvářky. Jeho příběh je připomínkou, že umění je o pravdě, ne o iluzích.