DJ Tráva: Pankáč, který naučil Prahu tancovat

V pražském Roxy jednou řekl staromilskému provoznímu do očí: „Rock je pro mě mrtvý.“ Málem ho na místě vyhodili. Petr Votava si to nenechal pro sebe. Číro, přímý pohled, žádné ústupky. Tak ho znali kolegové, promotéři i fanoušci po více než třicet pět let. Muž, který nepotřeboval souhlas publika, protože věřil hudbě víc než výsledkům vstupného.

Kdo byl Petr Votava, než se z něj stal DJ Tráva? A co přesně znamenal pro českou hudbu, která se po Sametové revoluci musela učit znovu dýchat?

Petr Votava se narodil 27. ledna 1965 v Domažlicích. Město na šumavském pomezí, blízko hranice se Západním Německem - to v době normalizace nebylo bez symboliky. Jeho dědeček hrál v České filharmonii, takže hudbu měl Votava doslova v genech. Jenomže symfonie nebyly jeho světem. Jako teenager propadl punku - té surové, přímočaré hudbě, která v 80. letech fungovala v Československu jako způsob vzdoru. Byl vegetarián od roku 1983, praktikoval jógu, odmítal se podřizovat ideologickým požadavkům normalizačního režimu. V době, kdy se většina vrstevníků snažila zůstat pod radarem, Petr Votava hlasitě kritizoval poměry ve společnosti.

Patřil k téže generaci jako Petr Hošek z legendárních Plexis - lidé, kteří vyrůstali v prostředí alternativní kultury jako formě civilního odporu. Punk nebyl jen hudba, byl to postoj. A právě tento postoj si Votava zachoval po celý zbytek života, i když se hudební vkus radikálně proměnil.

Pak přišel listopad 1989. A se Sametovou revolucí přišlo cosi, co tehdy málokdo tušil, jak zásadní to bude: ze Západu začala do svobodného Československa proudit elektronická hudba. House, techno, acid - žánry, které v Británii, Německu a Holandsku bouřily tanečními podlahami celá 80. léta, najednou překračovaly hranice. A na Petra Votavu zapůsobily jako zjevení.

Byl to jeden z těch životních obratů, které dávají zpětně dokonalý smysl, ale tehdy musely vypadat šíleně. Punk, se svou rebelskou energií a nechutí k technologiím, a elektronická taneční hudba, postavená na počítačích, samplování a nekonečných smyčkách rytmů - zdánlivě nesmiřitelné světy. Votava však v elektronice uviděl totéž, co kdysi v punku: autentičnost, záměr, odmítnutí konvencí.

„Hudba je dobrá podle toho, jak dobrý je její záměr,“ říkával. Tento princip platil pro thrash metal i čtyřčtvrtečový house. Žánr nebyl důležitý. Důležitá byla upřímnost.

Na přelomu roku 1989 a 90. let začal Votava pořádat první taneční večírky v pražských sklepních klubech. Jedním z prvních byl legendární podnik U Zoufalců, kam docházel ještě jako DJ hrající z CD nosičů. Přehrával desky, které sbíral při cestách po Evropě - vinyly dovezené z Hamburku, Amsterdamu, Londýna. Hudbu, kterou tehdy v Čechách nikdo jiný nepouštěl, protože ji nikdo jiný neznal.

Tato pionýrská éra má dnes romantickou aureolu. Ve skutečnosti to byl ale především tvrdý boj o uznání. Rocková generace, která dominovala pražskému nočnímu životu přelomu 80. a 90. let, dívala se na elektroniku s pohrdáním. Tancování bez živých hudebníků? Hudba bez kytary? To přece nemůže být seriózní. Elektronika nebyla vnímána jako hudba - byla vnímána jako hluk pro lidi bez vkusu.

Rok 1995. Votava dostane příležitost, na kterou čekal: rezidentní místo v pražském klubu Bunkr. Podnik s příznačně sugestivním jménem, který sídlil v Praze a byl tehdy jedním z center alternativního nočního života, byl v té době doménou rockové generace. Provozní, muž se zažitými představami o tom, co je hudba, se na nového rezidenta-dýdžeje koukal s krajní nedůvěrou.

A pak přišel moment, na který Votava vzpomínal celý život. Řekl onen provozní přímočaře, co si myslí: „Rock je pro mě mrtvý.“ Reakce byla předvídatelná - staromilec ho málem vyhodil na místě.

Jenomže Petr Votava neustoupil. A postupně, set za setem, noc za nocí, se ukázalo, že rock sice nezemřel, ale sdílené taneční podlahy začínají mít jiné nároky. Taneční elektronika nemusela rockery přesvědčovat - stačilo, že přiváděla nové lidi. Lidi, kteří chtěli tancovat celou noc. Lidi, kteří přicházeli ve skupinách a odcházeli za svítání s pocitem, že prožili cosi výjimečného.

Bunkrova epizoda byla jen předehrou. O rok později, v roce 1996, se Votava přesunul o pár ulic dál - do klubu Roxy v Dlouhé ulici. A tím začala jeho zlatá éra.

Klub Roxy byl - a v jisté míře stále je - zvláštním místem. Postavený na troskách staré kino budovy v samém srdci Starého Města, v průhledu na Týnský chrám, kombinoval surovou industriální estetiku s kulturními ambicemi. Od počátku byl zaměřen na alternativu v nejširším smyslu slova: hudba, divadlo, vizuální umění, performance.

Petr Votava se do Roxy přišel jako stálý rezident v roce 1996 a zůstal věrný klubu - s přestávkami i vraty - téměř tři dekády. Spoluvytvářel dramaturgii, přiváděl zahraniční hosty, stavěl program. Ale především: každý pátek, každou sobotu - nebo tehdy, kdy byl na řadě - se postavil za mixpult a pouštěl hudbu. Hodinu za hodinou, skladbu za skladbou.

Klíčovým projektem se stal večírek SHAKE. Pravidelná taneční noc, která dostala v roce 1999 ocenění jako Nejúspěšnější klubová noc roku. SHAKE nebyl jen večírek - byl to kurátorský projekt. Votava vybíral hosty s péčí sběratele knih: přivezl do Prahy jména jako Bushwacka, Joost Van Bellen, Dave Angel. Lidé, kteří na světové scéně nebyli vždy nejvíce mediálně viditelní, ale patřili k absolutní špičce co do kvality a vize.

„V zahraničí, když se řekne Česká republika, zasvěceným lidem se vybaví skvělé večírky,“ říkal Votava v jednom rozhovoru. A měl pravdu - Praha 90. let a přelomu tisíciletí si vybudovala pověst klubového města, srovnatelného s Berlínem nebo Amsterdamem. DJ Tráva k tomu nemalou měrou přispěl.

Paralelně s akcí SHAKE rozjel Votava v roce 1997 vlastní měsíční projekt pod názvem MIX. I tento počin se dočkal uznání - byl vyhodnocen jako Nejlepší party roku 2000. Vedle toho si opakovaně vysloužil ocenění nejlepšího českého DJe roku.

Co odlišovalo DJ Trávu od desítek dalších českých dýdžejů, kteří vznikali jako houby po dešti v euforii 90. let? Byl to postoj. Fyzický i filozofický.

Votava byl rozpoznatelný okamžitě: číro, přímý pohled, žádné ústupky módním trendům. Zatímco velká část scény postupně pohlcovala komerční logiku - hezčí plakáty, mainstreamovější hudba, vstupné, které vylučovalo všechny kromě turistů - Tráva šel opačným směrem. Nenáviděl komerci ve všech jejích podobách. Odmítal kompromisy. Když přestal bavit provoz, šel jinam.

„Lidé, kteří brečí po minulosti, jsou mi k smíchu,“ řekl v jednom rozhovoru. „Před dvaceti lety to zkrátka byla jiná doba, všechno se zdálo být nové a zajímavé. Dnes tyhle ideje spolkl diktát společnosti orientované na spotřebu a komerci.“ Tohle nebyla nostalgie. Bylo to konstatování s ostřím.

Petr Votava byl vegetarián, jogín a odpůrce ideologií - kombinace, která se v 80. letech hodila k punku, a v 90. letech se přirozeně prolnula s duchem taneční kultury, jež se ve svých nejpůvodnějších podobách nesla na vlně komunitního sdílení a odmítnutí konzumní kultury. House a techno nebyly jen hudba - byl to životní styl. A Votava jej žil důsledně.

Ke konci rozhovoru z roku 2015 mu redakce položila otázku, jak se stala jeho hudba dostupnou mladší generaci. Odpověděl stroze: „Prakticky neustále s někým řeším věci okolo muziky.“ Byl mentorem, průvodcem, referenčním bodem. Nikoli guru - to slovo by ho rozesmálo. Ale někdo, za kým přicházeli mladší kolegové se sluchátky v rukou a otázkami o basu, frázování, selekci.

Rok 2006 přinesl tvrdý zásah. Petr Votava se účastnil závažné dopravní nehody, po které byl na téměř tři roky prakticky vyřazen z veřejného života. Pro hudebníka, pro něhož bylo hraní způsobem existence, ne pouze zaměstnáním, muselo jít o nesmírně těžké období.

Ale vrátil se. Bez fanfár, bez velkých mediálních návratů. Prostě se jednoho dne zase postavil za mixpult a pokračoval tam, kde přestal. Bylo to příznačné - stejná tvrdohlavost, s níž v 80. letech odmítal normalizační kulturu, mu pomohla překonat fyzická omezení.

Rok 2015 přinesl nový projekt. K padesátinám slavnostně představil Lazy Lizard - spolupráci s Ristem Sokolovským, alias Dědkem One, výraznou postavou české elektronické scény. Projekt přinesl novou desku a novou energii. Votavovi bylo padesát, ale hrál jako člověk, který má, co říct, a ví, jak to říct.

Za přemrštěným slovem průkopník se v případě DJ Trávy skrývá zcela konkrétní práce. Votava nebyl jen dýdžej - byl producent, vydavatel a kurátor.

Od roku 1997 působil v hudební skupině Significant Other, s níž vydal debutové album MONGO.LOVE (pozdější reedicí se album dočkalo názvu MONGO.HUNTING). Projekt se pohyboval na pomezí elektroniky, punku a experimentu - tedy přesně na průsečíku Votavových světů.

Založil vlastní hudební vydavatelství Lex Record (zkráceně Lex Rec), zaměřené výhradně na elektronickou hudbu. V době, kdy fyzická distribuce ještě nepodlehla streamingové revoluci, vydavatelství hrálo klíčovou roli v dostupnosti kvalitní elektroniky pro domácí publikum.

Zvláštní kapitolou jsou kompilace pro hudební magazíny. Tráva namíchal řadu DJských mix CD, která vycházela jako přílohy časopisů Tripmag a XMAG. Legendárního statusu se dočkal takzvaný Zelený mix - vydavatelsky a posluchačsky nejúspěšnější ze série barevných kompilací. Pro celou generaci českých fanoušků elektroniky byly tyto kompilace prvním setkáním s house a techno v kurátorsky promyšlené podobě. Votava nejen hrál - formoval vkus.

Zahrál si vedle světových jmen elektronické scény: The Prodigy, Massive Attack, Chemical Brothers, Fatboy Slim, Armand van Helden, Tiësto, Josh Wink, Bushwacka. Jména, která dnešním mladým fanouškům mohou znít jako historický katalog, ale tehdy představovala absolutní vrchol globálního taneční kultury. Fakt, že český dýdžej z Domažlic stál na stejném pódiu, nebyla samozřejmost - byl to výsledek houževnatosti a výjimečné kvality.

Česká taneční scéna 90. let fungovala jako relativně úzké společenství. Klíčové postavy - DJ Tráva, DJ Loutka, DJ Bidlo, Pavel Orbith - se navzájem znaly, soupeřily, spolupracovaly. Byla to generace, která scénu teprve stavěla, a každý přinášel jiný kus mozaiky.

DJ Loutka - vlastním jménem Michal Maudr - byl Votavovým souputníkem i alternativou. Tam, kde byl Tráva přímočarý a nekompromisní, byl Loutka možná o něco přístupnější širšímu publiku. Ale oba sdíleli zásadní věc: hráli hudbu, protože ji milovali, ne proto, aby se líbili.

Loutka zemřel v srpnu 2018. Votava se stal pravidelným účastníkem každoroční vzpomínkové akce na Štvanici, která přibývala na symbolice: vracet se, připomínat si, neopouštět. Jeden z těch rituálů, které česká hudební scéna - obvykle spíše zapomnětlivá - dokázala udržet při životě.

Vzpomínky kolegů z doby bezprostředně po Votavově smrti malují portrét muže, který nebyl vždy snadný, ale byl vždy autentický. Pavel Šmíd z Chapeau Rouge napsal: „Je jen málo lidí, kteří se za celý život nezmění a bez ohledu na komerční stránku věci vždy jdou za tím, co jim dává smysl.“ Jiný kolega vzpomínal na mentorské sezení v Roxy: „Na jeho hlas a slova ‚Ondřej, ty basy!‘ nezapomenu.“ Někdo z ostravského undergroundu napsal prostě: „Prostě pankáč, co se s ničím moc nesral. Hudebně byl hodně originální, prostě žádná komerčka.“

A pak je tu vzpomínka Jerryho - DJ, s nímž se Votava nepohodl na soutěži DMC před třiceti lety a s nímž se smířili až po šestnácti letech v Roxy: „Jako DJ jsem si ho vždy nesmírně vážil. Jeho svérázný styl a osobitý přístup k hudbě měly na klubovou scénu nezpochybnitelný vliv.“

Rivalita, smíření, respekt. Malá sonda do toho, jaký byl Petr Votava mimo mixpult.

Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů Votavova příběhu je jeho kontinuita. V době, kdy mnohé hvězdy 90. let buď odešly z aktivního dění, nebo se staly exponáty vlastní minulosti - hrající výhradně na retro festivalech pro nostalgicky naladěné čtyřicátníky - Tráva zůstával součástí živé scény. Rezidenčně hrál v klubech Le Clan a Chapeau Rouge. Pravidelně vystupoval na Metronome Prague. V roce 2024, rok před smrtí, hrál ještě v Berlíně.

Těsně před tím, než zemřel, hrál na festivalu HighJump. Jeden z jeho přátel o tom napsal: „Dali jsme s Petrem brko na letošním HighJumpu před jeho setem. Kdybych věděl, že je naše poslední, stejně bych asi nenašel lepší místo.“

Je to věta, u níž se zastaví každý, kdo rozumí, co znamená živá hudba. Přátelé, cigareta, hudba - a pak jít hrát. Tak vypadal konec čtyřicetileté kariéry. Bez dramatu, bez pompézní rozlučky, bez nostalgických turné. Jen práce, kterou Votava miloval a dělal ji až do konce.

Slovem legenda se česká hudební publicistika šetřit neumí. Dostává ho každý, kdo přežil vlastní kariéru déle než deset let a má alespoň tři alba. Ale v případě DJ Trávy má toto označení konkrétní obsah.

Votava byl přítomen u zrodu. Byl tam v roce 1989, když elektronická hudba přicházela do Česka poprvé. Byl u toho, když se v Bunkru a Roxy formovalo to, čemu dnes říkáme klubová kultura. Byl součástí generace, která musela pro taneční elektroniku vybojovat prostor v prostředí, jež ji ze začátku odmítalo.

Byl průkopníkem v technickém i kulturním smyslu. Přivezl desky, naučil se je mixovat, přivedl zahraniční hosty, stavěl dramaturgie, vydával kompilace, mentoroval mladší DJe. Byl u toho, když SHAKE získal ocenění nejúspěšnější klubové noci, i tehdy, když po pádu klasické klubové kultury scéna fragmentovala do desítek mikrosvětů.

A přitom zůstal věrný sobě. Nezačal hrát komerční EDM. Nevyužil svou pověst k vydávání průměrné muziky s vlastní tváří na obalu. Neproměnil se ve živoucí monument, který jen těží z minulosti. Hrál dobrou hudbu s dobrým záměrem, protože jinak to neuměl.

Jsou dva druhy pionýrů. Jedni uvidí příležitost a jako první ji využijí. Druzí věří v něco natolik pevně, že ostatní přesvědčí samotným příkladem. Petr Votava byl z té druhé kategorie. Nepřišel do Bunkru proto, aby se stal slavným DJem. Přišel, protože house a techno mu přišly jako ta nejúžasnější hudba na světě, a chtěl se o tenhle pocit podělit.

Existuje fascinující paralela mezi Votavovým punkáčstvím a jeho pozdější kariérou dýdžeje. Punk byl v 80. letech v Czechoslovakia subverzivní - odmítal autoritu, pravidla, podřízenost. Taneční elektronika, v její nejpůvodnější podobě z chicagských a detroitských gay klubů, byla rovněž subverzivní - prostor pro lidi na okraji, hudba, která nedbala na hlavní proud.

Votava přešel z jedné subkultury do druhé, ale vlastně nikam nepřešel. Zůstal tam, kde byl vždy - na straně hudby, která má záměr a odmítá kompromisy. Vegetarián od třiadvaceti let, jogín, který četl knihy přeložené z védského sanskrtu, pankáč s čírem za mixpultem.

Petr Hošek z Plexis - další z těch, kteří z generace 80. let odešli příliš brzy - sdílel s Votavou tento rys: nebyli jen hudebníci, byli to lidé, pro které hudba a postoj tvořily nerozdělitelný celek. Obou se česká scéna dočkala příliš málo a ztratila je příliš brzy.

Zůstaly desky - fyzické vinyly, přes které prošly jeho ruce. Zůstaly kompilace vydané pro magazíny, formující vkus generace, která dnes platí za zlatou éru české elektroniky. Zůstalo vydavatelství Lex Rec. Zůstaly desky Significant Other a Lazy Lizard. Zůstalo Roxy, kde je Tráva jedním z přízraků v tom nejlepším slova smyslu.

A zůstaly vzpomínky. Těch je patrně nejvíc. Lidé, kteří stáli ve frontě před Roxy v mrazivé prosincové noci roku 1998, aby viděli SHAKE. Lidé, kteří kupovali Zelený mix v novinových stáncích a pak ho po týdny nepouštěli z přehrávače. Mladí DJové, jimž Votava říkal, že basy musí cítit v žaludku. Kolegové, kteří ho znali třicet let a věděli, že za svárlivým exterierem sedí člověk, který se nikdy nezradil.

Česká taneční scéna má tendenci ke kolektivní zapomnětlivosti. Každá nová vlna přichází s přesvědčením, že začíná od začátku. Jména, která scénu stavěla, se ztrácejí v archivech a vzpomínkách pamětníků. Bylo by škoda, kdyby se to stalo i s Petrem Votavou. Byl pankáč, který naučil Prahu tancovat - a tancoval s ní sám, bez nostalgie, bez kompromisů, plných třicet pět let.