Pěst místo práva: Co musí člověk napáchat, aby ho policista bil, když se vzdává?

Zkuste si to představit. Utíkáte. Jste opilí, mladí, vystrašení – a víte, že jste udělali hloupost, když jste se dali na útěk místo toho, abyste otevřeli dveře. Policisté vás pronásledují přes několik ulic. Pak se zastavíte. Vzdáváte se. Možná zvednete ruce, možná jen přestanete běžet a otočíte se. Je po všem. Teď přijdou pouta, výslech, možná pokuta. Ale je po všem.

A pak vás policista srazí pěstí k zemi. A nakope vás. Ještě jednou. A ještě.

Tenhle scénář zachycuje video z Českých Budějovic ze 17. května 2026, které se šíří po sociálních sítích. Incident se odehrál krátce po jedenácté hodině večer po oznámení o rušení nočního klidu. Dva muži – ročníky 2003 a 2007 – se při příjezdu policistů dali na útěk. Pronásledování skončilo jejich dopadením. A pak skončilo způsobem, u něhož nyní vedení jihočeské policie prověřuje, zda byl v souladu se zákonem.

Musím přiznat, že si ten prostor pro pochybnosti jen stěží dokážu představit.

Existuje v policejní práci jedna zásada, která je tak základní, že ji najdete i v nejjednodušším výcvikovém manuálu: donucovací prostředky slouží k překonání odporu. Jakmile odpor není, není důvod pro sílu. Vzdávající se člověk přestal vzdorovat. Vzdávající se člověk nepředstavuje hrozbu, kterou by bylo třeba neutralizovat úderem pěstí.

Zákon o Policii ČR to říká jasně: policista volí donucovací prostředek nezbytně nutný k překonání odporu. A nesmí způsobit osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání. Oba muži byli podezřelí z přestupku - nejlehčí kategorie protiprávního jednání, jakou české právo zná. Ne ze loupežného přepadení. Ne z napadení s nožem. Z přestupku.

Snažil jsem se poctivě vymyslet okolnost, za níž by série úderů a kopů na vzdávajícím se „přestupkáři“ dávala smysl. Nepřišel jsem na nic. Možná jsem přišel o příliš mnoho naivity, aby mi taková věc splynula se zákonným postupem.

Jestliže video zachycuje to, co z jeho dostupných popisů vyplývá - a nemám důvod předpokládat, že je líčení záznamu zásadně zkreslené - pak tohle není případ na hraně. Není to šedá zóna, kde se právníci hádají o výklad. Je to fotografie toho, co by se nikdy stát nemělo.

Předvídám, co napíší někteří v komentářích. Viděl jsem to u každého podobného videa, co se v Česku za posledních pět let objevilo. Proč utíkal? Co čekal? Kdyby se choval slušně, nic by se mu nestalo. Policisté mají těžkou práci a lidé je provokují.

Každá z těchto vět obsahuje zrnko pravdy a litr jedu.

Ano, útěk před policisty je hloupý. Ano, policejní práce je fyzicky i psychicky vyčerpávající. Ano, zasahující hlídky čelí situacím, v nichž jejich adrenalin a frustraci chápu - i když s nimi nesouhlasím. A ano, nevidíme celou minutu před záběrem.

Ale tady je věc: právní stát nestojí na tom, zda si pachatel zaslouží šetrné zacházení. Stojí na tom, že šetrné zacházení platí pro každého - a to právě proto, aby si nikdo nevytvářel osobní výměr, kdo ho dostane a kdo ne. Systém, v němž policista na místě rozhoduje, zda si zadržovaný „zasloužil“ ránu pěstí navíc, není systém práva. Je to systém osobní libovůle s odznakem.

Podezřelý z přestupku, který se vzdá, má nárok na to, aby ho policista spoutal a eskortoval - ne bil. Ne protože je sympatický. Ne protože si to „zasloužil“. Ale protože tak zní zákon, který ten policista přísahal dodržovat.

Bez videa by o tomto případu nevěděl nikdo mimo jihočeské policejní vedení. Bylo by to: dva muži zajištěni, přestupkové jednání, eskortováni na oddělení. Standardní případ. Úřední záznam s uvedením „hmatů a chvatů“ a datum. Archiv.

Se záznamem je to jinak. Teď se případ prověřuje. Teď přicházejí otázky. Teď existuje alespoň formální šance, že někdo za to ponese odpovědnost.

A to je nesmírně smutné zjištění – ne proto, že video existuje, ale proto, co vypovídá o situacích, kde žádné video není. Kolik takových momentů proběhlo v temných ulicích, v záchytných celách, na místech, kam kamera nedohlédla? Kolik úředních záznamů popisuje „standardní postup“ u událostí, které standardní nebyly?

Mobilní telefon se stal jedinou pojistkou, na které záleží. To je selhání systému, ne jeho úspěch.

Nechci z tohoto jednoho policisty dělat symbol celého sboru. To by bylo nespravedlivé vůči tisícům lidí, kteří každý den odvádějí těžkou a nedoceněnou práci profesionálně. Policie jako celek není brutalita – a říkat opak je laciné a nepravdivé.

Ale je tu otázka, které se nedá vyhnout: co musí člověk zažít nebo se naučit, aby tohle považoval za přijatelné jednání?

Policisté nejsou roboti. Přinášejí si do práce hodnoty, reflexy a vzorce chování, které získali – ve výcviku, od kolegů i z kultury sboru, do něhož vstoupili. Pokud se v této kultuře opakovaně netrestá překročení míry, pokud se kolegové navzájem kryjí, pokud se interní prověřování uzavírají bez výsledku, pak se tato kultura přirozeně posouvá. Ne dramaticky, ne ze dne na den. Ale posouvá.

Česká republika tu zkušenost má. Případ „českého Floyda“ v Teplicích v roce 2021, kdy muž zemřel po policejním zákroku a GIBS nakonec věc uzavřela bez trestního stíhání. Případ autistického chlapce v Borovanech, za který se musel veřejně omluvit sám policejní prezident. A řada menších incidentů, které se prohnaly sociálními sítěmi a zmizely beze stopy.

Každý takový případ, který skončil bez následků, byl tichým signálem: tohle projde.

Generální inspekce bezpečnostních sborů vznikla v roce 2012 jako odpověď na zjevný konflikt zájmů: policie nemůže věrohodně vyšetřovat sama sebe. GIBS je nezávislý ozbrojený sbor, jehož úkolem je odhalovat a vyšetřovat trestnou činnost policistů. Na papíře je to správné řešení.

V praxi je však GIBS opakovaně kritizována za průtahy, neprůhlednost postupů a výsledky, které nevzbuzují důvěru. Evropský soud pro lidská práva přitom v posledních letech opakovaně shledal Českou republiku zemí s nedostatky ve vyšetřování policejních postupů – a takový verdikt nenese lehce žádný demokratický stát.

V budějovickém případě zatím policejní mluvčí hovoří o tom, že věc prověřuje „služební funkcionář“. To je interní mechanismus jihočeského krajského ředitelství. Je to první krok – a zároveň nejslabší článek celého řetězce. Vnitřní prověřování má strukturální tendenci uzavírat případy dovnitř. Ne ze zlé vůle jednotlivců, ale z prosté logiky instituce: organizace chrání sama sebe.

Pokud tento případ skončí konstatováním, že postup byl v souladu se zákonem – bez věcného vysvětlení, jak je to možné vzhledem k tomu, co video zachycuje – pak to nebude jen selhání jednoho policisty. Bude to selhání systému jako takového.

Vím, co přijde. Výmluva na kontext je standardní obrana u každého policejního videa: nevidíte, co bylo před záběrem. Neznáte celou situaci. Muž mohl být agresivní, mohl ohrožovat, mohlo se dít víc, než kamera zachytila.

Tohle je legitimní argument - a zároveň věčně zneužívaný.

Ano, kamera nikdy nezachytí vše. Zákon hodnotí celý průběh zákroku, ne jen jeden záběr. To je pravda a je to správně. Jenže z tohoto argumentu nelze odvodit, že cokoliv zachyceno na videu lze zpochybnit odvoláním na „kontext, který nevidíme“. Jestli člověk stojí a nevzdoruje a policista ho bije, pak by ten kontext musel být doslova mimořádný - a musel by být prokázán, ne jen postulován jako hypotetická možnost.

Přenesení důkazního břemene - „možná se stalo něco, co by to ospravedlnilo“ - je způsob, jak mlžit bez toho, aby bylo třeba cokoli vysvětlit. Pokud existuje kontext, který by tohle obhájil, pak ať je předložen. Ne naznačen. Předložen.

Nejsem naivní, abych věřil, že výsledek prověřování změní zákonitosti institucí, které fungují desítky let. Ale mám konkrétní očekávání, která jsou minimální a která by v právním státě neměla být považována za přehnaná.

Za prvé: prověřování musí být věcné a výsledek musí být veřejně oznámen. Ne tiskové prohlášení v duchu „postup byl v pořádku“. Věcné odůvodnění, odvolatelné k zákonu a k záznamu.

Za druhé: pokud prověřování zjistí pochybení - a při pohledu na popis videa je těžké si představit, že by nezjistilo - musí následovat konkrétní krok. Disciplinární řízení, trestní oznámení, nebo obojí. Ne interní domluva, ne výtka do spisu.

Za třetí: případ by měl automaticky přejít pod GIBS, nikoliv zůstat v interním šetření krajského ředitelství. Video je veřejné. Případ je veřejný. Odpovědnost za jeho prošetření by měla být na institucí, která není v přímé linii s prověřovaným policistou.

Tohle nejsou revoluční požadavky. Jsou to základní standardy právního státu.

Mladík, který byl ten večer v Českých Budějovicích, je konkrétní člověk s konkrétním příběhem. Neznám ho. Nevím, jestli byl sympatický nebo protivný, klidný nebo vulgární, zda při útěku něco rozbil nebo jen prostě běžel. Nezáleží na tom.

Záleží na tom, co se stane příště - a s kým. Záleží na tom, zda člověk v České republice může počítat s tím, že jakmile se vzdá, je v bezpečí před násilím ze strany těch, kteří ho zadržují. Tohle není malý nárok. Je to jeden ze základních předpokladů toho, čemu říkáme civilizovaná společnost.

Policie bez důvěry je policie bez legitimity. Policie bez legitimity je sice schopna vynucovat, ale není schopna ochraňovat. A ochrana - ne vynucování - je to, kvůli čemu sbor existuje.

Budějovické video se bude šířit ještě několik dní, pak ho přikryje jiná zpráva. Ale otázka, kterou otevírá, nezmizí spolu s ním: Jak moc důvěřujete tomu, že pokud se někdy vzdáte, bude to stačit?

Já po zhlédnutí tohoto záznamu důvěřuji o něco méně než předtím. A to je přesně ten problém.