Článek
Praha, léto 1962. V hlučném srdci města se 27. července narodil Jan Ledecký, který se brzy stal všem známým jako Janek. Město, plné jazzových klubů a rockových experimentů, mu poskytlo ideální půdu pro růst. Od dětství ho lákala hudba – ne ta uhlazená, ale syrová, plná emocí. Jeho otec, obyčejný pražský dělník, a matka, která milovala lidovky, mu vtiskli do duše smysl pro rytmus života. Janek si vzpomíná, jak jako kluk tajně poslouchal Boba Dylana a Rolling Stones na mejdanech, kde se scházela mládež hledající svobodu v době, kdy normalizace dusila sny.
Jeho první kroky v hudbě nebyly na pódiu, ale v uličkách. Studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získal titul JUDr., ale právo ho nikdy neuchvátilo. „Právníci řeší spory, já je raději zpívám pryč,“ řekl jednou v rozhovoru. Místo soudních síní ho táhlo k hudbě. V osmdesátých letech, kdy se Československo probouzelo z totality, se připojil k rockové skupině Žentour. Ta se stala jeho prvním velkým láskou – a prvním velkým úspěchem.
Žentour byla jako explozí energie v šedé realitě. Kapela, založená v roce 1982, rychle získala fanoušky díky syrovému rocku a textům, které mluvily o mladé touze po svobodě. Janek jako frontman přinesl charisma, která sály rozechvěla. Hity jako „Všechno bude fajn“ se staly hymnou generace – slova plná optimismu v době, kdy nic nebylo jisté. „Proklínám“ pak odráželo vztek na systém, který dusil umění. Skupina hrála na festivalech, v klubech i na černých mejdanech, kde se scházely tisíce mladých. Žentour nahrála alba jako „Žentour“ (1985) a „Dobrý den, pane Rocku“ (1987), které se rychle vyprodávaly na černém trhu. Janek zde nejen zpíval, ale i psal texty a hrál na kytaru, což ho formovalo do kompletního umělce.
Po deseti letech intenzivního hraní přišel rozchod. Rok 1992 byl zlomový – Janek se rozhodl pro sólovou dráhu. Jeho první album „Na ptáky jsme krátký“ explodovalo hity, které zná dodnes celá republika. „Na ptáky jsme krátký“ se stalo neformální hymnou letních večerů, „Žízeň velká jak Amerika“ vyjadřovala touhu po světě za hranicemi, a „Volám S.O.S.“ byla výkřikem lásky v chaosu. Album prodalo přes 100 tisíc kusů a Janek se stal superstar. Následovala desítky koncertů, turné po Evropě a ocenění – v roce 1996 získal Cenu Anděl za sólového interpreta roku. Jeho styl, směs pop rocku s folkovými prvky, oslovil široké publikum. „Zpívám o tom, co cítím, ne o tom, co se má,“ říká o své tvorbě.
Sólová éra přinesla nejen hudbu, ale i experimenty. Janek se pustil do psaní muzikálů, kde spojil svou lásku k literatuře a rocku. Jeho první velký projekt byl „Galileo“ v devadesátých letech, kde hudba ilustrovala boj vědce proti dogmatům. Pak přišel „Hamlet“ – ne klasický, ale rockový. V roce 2012 jej přepracoval do verze „Hamlet: The Rock Opera“, která se hrála v Divadle Broadway a přitahovala plné sály. Shakespeare v gitarech a bicích? To byl Ledeckýho podpis. Další muzikály jako „Iago“, „Vánoční zázrak aneb Sliby se maj plnit o Vánocích“ nebo „Zapomeňte na Shakespeara“ ukazovaly jeho všestrannost. Ten vánoční, s hitem „Sliby se maj plnit o Vánocích“, se stal tradicí – každoročně plní divadla a připomíná, že svátky jsou o slovech, která se musí držet.
Nejen hudba. Janek se objevil i ve filmu a televizi. V osmdesátých hrál v „Zelených letech“ a „Esu“, kde ukázal herecký talent. Později v „Válce policajtů“ přinesl komický nádech. V TV se objevil v „Tvoje tvář má známý hlas“ (2016), kde napodoboval legendy a ukázal svůj hlasový rozsah. Jeho role nebyly hlavní, ale vždy autentické – jako by herectví bylo prodloužením pódia.
Rodina je pro Janka posvátná. Ženatý se Zuzanou Ledeckou už přes 30 let, manželství, které přežilo bouře showbyznysu. „Nesu jí květiny a myslím na ni jako v prvním roce,“ řekl nedávno. Mají dvě děti: dceru Ester, olympijskou šampionku v alpském lyžování a snowboardingu, která sbírá medaile a inspiruje celou rodinu. Syn Jonáš je výtvarník a komiksový kreslíř – v roce 2021 spolu vydali knihu básní pro děti „Verše potrhlé“, kde Janek psal texty a Jonáš ilustroval. „Trápí nás, jak Ester zpívá. Připadá nám to nespravedlivé,“ vtipkoval o dceřině hlasu, který by mohl konkurovat jeho. Rodina žije v klidu mimo reflektory, ale Janek často mluví o tom, jak ho děti učí skromnosti.
Rok 2025 je pro Janka plný akce. V lednu vyšel dokument „Všechno bude fajn“, který mapuje jeho kariéru od mejdanů po současnost. Koncertní kalendář je nabitý: 12. září v Litovli, 13. v Táboře, 14. v Praze-Hostivaři, pak Kostelec nad Orlicí, Votice a mnoho dalších. Vánoční turné startuje 24. listopadu v Litoměřicích, pokračuje v Náchodě, Pardubicích a Jablonci nad Nisou. Na podzim vystoupí i v Slovensku, v Čadci. Fanoušci se těší na klasiku i novinky, jako „Nedotýkejte se andělů“ ze srpna v Praze. Janek zůstává energický – i ve 63 letech běhá po scénách jako v mládí.
Ale ne všechno je růžové. Během pandemie COVID-19 byl označen za dezinformátora neziskovkou Evropské hodnoty – podcast z února 2025 o tom mluví jako o největším v české krizi. Janek to bere s humorem: „Byl jsem za nej… dezinformátora,“ řekl, ale přiznává, že kontroverze ho ztvrdily. Přesto jeho hudba zůstává apolitická – mluví o lásce, snech a každodenních radostech.
Janek Ledecký není jen zpěvák; je příběhem české kultury. Od rockových kořenů přes rodinné teplo až po scény 2025 – ukazuje, že umění je o vytrvalosti. Jeho hlas, který zní v autech, na svatbách i v srdcích, připomíná: všechno bude fajn, pokud věříme slibům.
Zdroje:
