Článek
Jihlava na počátku století, kde se rodí hvězda
Představte si klidné ulice Jihlavy v lednu 1905. Do rodiny místního soudce a sbormistra Antonína Pospíšila se narodil syn Jaroslav, kterého brzy všichni nazývají Jára. Otec, sám vášnivý hudebník, vede místní sbory a v domě zní melodie od Wagnera po lidové písně. Matka, židovského původu z Německého Brodu, přináší do rodiny teplo a tradice, které Jára později ovlivní jeho citlivý hlas. Rodina se stěhuje – Telč, Moravské Budějovice, Brno – podle otcova povolání, a mladý Jára se učí nejen v škole, ale i v sborách, kde jeho tenor rychle vynikne.
Jako chlapec se Jára vyučil drogistou, což bylo praktické řemeslo v době, kdy umění ještě nebylo jistotou obživy. Ale hudba ho volá. Vstupuje do místních divadelních souborů, zpívá v církevních sborech a jeho hlas, čistý a pružný, přitahuje pozornost. V roce 1923, na doporučení skladatele Josefa Bohuslava Foerstera, se dostává na pražskou Státní konzervatoř, kde studuje u profesora Egona Fuchse. Tyto čtyři roky jsou klíčové: Jára se učí technice, interpretaci a především lásce k operetě, žánru, který v té době září na evropských scénách. Absolvuje v roce 1928 a je připravený na svět.
První kroky na jevišti a vzestup k slávě
Praha ho vítá otevřeně. Jára debutuje v olomoucké Zpěvohře v roce 1929, kde hraje role milovníků a hrdinů v klasických operetách jako „Netopýr“ od Strausse nebo „Cesty slečny Madely“ od Kálmána. Jeho hlas, lehký lyrický tenor s jemnou vibrací, dokonale ladí s lehkostí žánru. V roce 1932 se dostává do srdce dění – do Velké operety v Praze, kde působí až do roku 1941. Zde se stává hvězdou: absolvuje stovky představení, jeho árie „Lipový kolotoč“ nebo „Vítr ve větru“ se stávají hity rádií a gramofonů.
Gramofonová společnost Ultraphon mu v roce 1929 nabídne první nahrávku – duet s Emilií Fialovou v písni „Když se děvče směje“. Do konce kariéry nahraje 546 desek, což je rekord pro české standardy té doby. Jára není jen interpret, ale i autor: složí přes dvacet písní, včetně „Jarní písničky“ nebo „Srdce v kleci“, které odrážejí jeho romantickou duši. Jeho koncerty – téměř 5000 samostatných vystoupení – plní sály od Prahy po zahraničí. V roce 1935, na světové výstavě v Paříži, se stává prvním českým umělcem v televizi: zpívá v pokusném vysílání a jeho obraz se objeví na obrazovkách, což je v té době sci-fi.
Ale sláva má i temné stránky. V třicátých letech opereta kvete, Jára hostuje v divadlech jako Osvobozené divadlo nebo Nové divadlo, a jeho šarm okouzlí diváky. Ženy, jak vzpomínají pamětníci, přestávají šít, když zazní jeho hlas. Je to éra, kdy česká kultura září naposledy před bouří.
Temnota války a odvaha v mlze
Druhá světová válka Járův svět rozbije. Kvůli židovskému původu matky je v roce 1943 nucen odejít z jevišť. Zakázáno mu vystupovat, takže se skrývá: pracuje jako kočí v Novém Městě na Moravě, pak končí v internačním táboře v Bystřici u Benešova. Tyto roky jsou plné strachu a zoufalství, ale Jára se nevzdává. Po osvobození v roce 1945 okamžitě vrací na jeviště: v Plzni zpívá před americkými vojáky, včetně generála Pattona, a hraje Jeníka v „Prodané nevěstě“. Je to symbol návratu – hlas, který válka nemohla umlčet.
Po válce se Jára vrací do Prahy. Působí v Komické zpěvohře v Karlíně, pak v Hudebním divadle na Fidlovačce a nakonec v Hudebním divadle v Karlíně až do roku 1968. Jeho role se mění: z milovníka se stává charakterní starokomik, který baví diváky v rolích jako v „Bal v opeře“ nebo „Vídeňskou krev“. Absolvuje 4600 operních a operetních představení, což je číslo, které ohromuje i dnes. Po roce 1969, kdy je poslán do důchodu kvůli normalizaci, jezdí po republice s programem „Kouzlo operety“, kde oživuje klasiky pro nové generace. V televizi se objevuje pravidelně, a v roce 1968 získává titul zasloužilý umělec.
Jeho soukromý život je stejně barevný. Ožení se s herečkou a zpěvačkou Hanou Vítovou, s níž sdílí lásku k umění. Je filatelistou, sbírá známky a v klidu svého bytu plánuje vzpomínky. V roce 1978 vydá knihu „Hvězdou operety“, kde popisuje svůj život s humorem a nostalgií. Zemře 11. února 1979 v Praze, ve věku 74 let, a jeho odchod je tiše opředený smutkem fanoušků.
Stopy v české kinematografii
Jára Pospíšil nebyl jen jevištní hvězda – filmy ho milovaly. Mezi lety 1930 a 1975 se objevil ve 22 snímcích, často v rolích, kde jeho hlas září. Debutuje v roce 1930 v německém filmu „Senzace“, kde zpívá českou vložku. V komedii „Peníze nebo život“ (1932) hraje lupiče s šarmem, zatímco v „U svatého Antoníčka“ (1933) je skladatelem Urbanem, který komponuje hity na obrazovce.
Třicátá léta jsou jeho filmovým vrcholem: v „Vdovkách Nanynky Kulichovy“ (1935) dirigentuje pěvecký kroužek, v „Výdělečných ženách“ (1937) hraje sám sebe, a v „Klatovských dragounech“ (1937) je kapitánem Kovalským. Komedie „Manželka něco tuší“ (1938) mu dává roli právníka Netolického, plnou vtipu a písniček. I v dramatu „Její hřích“ (1939) jako milenec Carmen ukáže svou emotivitu. Po válce se vrací v „Nikole Šuhajovi“ (1947) jako Zlatnikov, a později v „Ta naše písnička česká“ (1967) ztvární Karla Hašlera – roli, která rezonuje s jeho vlastním osudem.
Poslední role přicházejí v sedmdesátých: v „Slaměném klobouku“ (1971) jako klavírista, v „Noci na Karlštejně“ (1973) v malé roli zbrojnoše – jeho rozloučení s filmem. Tyto filmy nejsou jen o herectví; Járův hlas dodává autenticitu hudebním pasážím, které dodnes baví diváky na retro projekcích.
Vzor pro Karla Gotta a dědictví
Karel Gott, král české pop music, nikdy netajil obdiv k Pospíšilovi. „Byl mým pěveckým vzorem,“ řekl Gott při odhalení pamětní desky v Jihlavě v lednu 2005, k stému výročí narození. Deska na domě v Křížové ulici připomíná nejen Járův hlas, ale i spojitost generací. Gott, který začínal v padesátých, poslouchal Pospíšilovy desky a učil se od jeho techniky, šarmu a adaptability. Jára byl mostem mezi operetou a moderním popem – jeho lehkost inspirovala Gotta v písních jako „Láďo“ nebo „Trnky“.
Dnes je Jára Pospíšil trochu zapomenutý, ale jeho dědictví žije. V Jihlavě se konají koncerty v jeho památi, nahrávky se vrací na streamovací platformy a jeho vzpomínky čtou studenti hudby. Byl průkopníkem, který prožil éry slávy i útlumu, a jeho hlas připomíná, že česká kultura je bohatá na talenty, které si zaslouží obdiv.
