Josef Dvořák: Král českého smíchu, vodníků a věčného mládí

Představte si mladíka, který místo hereckých škol opravuje auta v malém městečku. Tak začínal Josef Dvořák, narozený 25. dubna 1942 v Horní Cerekvi, v době protektorátu. Pocházel ze živnostnické rodiny, kde se naučil pracovat rukama, a vyučil se automechanikem v Kadani. Ale jeho srdce bije pro divadlo – již zde se zapojuje do ochotnického souboru, kde se projevuje jeho přirozený komediální talent. Jako samorostlý herec přitahuje pozornost, a brzy ho objeví Pavel Fiala, který ho přivede do profesionálního světa. V Kadani se rodí jeho první úspěchy, kde hraje v amatérských představeních a ukazuje, že humor není jen o slovech, ale o celém těle – grimasách, gestech a energii, která okouzlí každé publikum.

Přechod do profesionálního divadla přichází v roce 1965, kdy nastupuje do Kladivadla v Ústí nad Labem. Zde stráví pět let, od 1965 do 1970, a zdokonaluje svůj styl. Kladivadlo, známé svými inovativními přístupy, mu dává prostor k experimentům. Hraje v řadě inscenací, kde se učí spolupracovat s režiséry a kolegy, a postupně si buduje reputaci spolehlivého komika. Tato etapa je klíčová – učí se disciplíně, která mu pomůže v budoucích velkých rolích. Z Ústí nad Labem odchází s bohatými zkušenostmi, připravený na pražskou scénu, kde čeká jeho velký průlom.

Praha volá v roce 1972, kdy se Dvořák stává externím hercem v legendárním divadle Semafor. Toto divadlo, založené Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem, je synonymem pro český humor a písničky, které rezonují dodnes. Dvořák zde působí až do roku 1990, a stává se jednou z jeho opor. Jeho role jsou plné energie – hraje v revue, kabaretech a muzikálech, kde kombinuje herectví s zpěvem a tancem. Kolem něj se formuje skupina herců, kteří sdílejí jeho vášeň pro improvizaci a lehkost.

V Semaforu vytváří Dvořák nezapomenutelné postavy, které mísí absurditu s každodenním životem. Jeho grimasové umění zde vyniká – dokáže publiku vyvolat smích jediným pohledem. Tato doba je také obdobím politických tlaků, ale Dvořák se zaměřuje na umění, které spojuje lidi. Jeho spolupráce s autory jako Rudolf Piskáček nebo Alex Koenigsmark přináší hity jako „Perly paní Serafínky“ nebo „Ba-po-po“. Zde se rodí jeho styl: přirozený, přístupný, plný tepla. Semafor ho formuje jako komika, který není jen zábavný, ale i hluboký ve své jednoduchosti.

Rok 1990 přináší změnu – sametová revoluce otevírá nové možnosti, a Dvořák zakládá Divadelní společnost Josefa Dvořáka. Z původní skupiny ze Semaforu vzniká soubor, který putuje po celé republice. Za desítky let odehraje stovky představení, jako „S Pydlou v zádech“, „Lakomec“, „Spaste duše Revizor“, „Pepino“, „Lucerna aneb Boj o Lípu“ nebo „Čochtan vypravuje“. Tato inscenace, kde hraje Čochtana přes 950krát, ho zapisuje do Knihy českých rekordů jako největšího představitele vodníků a hastrmanů.

Divadlo je pro Dvořáka nejen prací, ale i misí – přináší humor do malých měst i velkých sálů. Jeho přístup je demokratický: chce, aby se smál každý, bez ohledu na věk či původ. V repertoáru mísí klasiku s moderním humorem, a jeho role jsou plné improvizace. Dodnes hraje v představeních jako „Šmátrání v paměti“, kde sdílí vzpomínky s publikem. Tato společnost je důkazem jeho vytrvalosti – v 83 letech stále aktivní, přináší radost tisícům diváků.

Když se řekne Josef Dvořák, mnozí si vybaví zelenou kůži a bubliny – jeho role vodníků jsou legendární. Ve filmech a pohádkách jako „Arabela se vrací“ nebo „Slané pohádky“ oživuje tyto postavy s humorem a láskou. Jeho vodník není strašidelný, ale laskavý, plný grimas a vtipů. Tato škatulka mu přinesla slávu, ale i rekord – nejvíc vodníků v české kinematografii.

V pohádkách jako „O ševci Matějovi“ nebo seriálech jako „Nemocnice na kraji města“ ukazuje všestrannost. Jeho postavy jsou vždy živé, plné energie. Vodníci ho spojují s dětským publikem – děti ho milují za laskavost, dospělí za nostalgii. Tato etapa kariéry ho dělá součástí českého kulturního dědictví, kde pohádky formují identity.

Zavřete oči. „Fíííku, kde jsi?“ „Tady jsem, Ájo!“ „Bobíku, Bobku, pojďte ven!“ „Pučmeloud je unavený…“ Ten hlas známe všichni. Maxipes Fík, Bob a Bobek, Včelí medvídci, Mach a Šebestová. Když jsme byli malí, usínali jsme u něj. Dnes u něj usínají naše děti. A on ho má pořád stejný – teplý, trochu chraplavý, plný lásky.

Za jevištěm je Dvořák rodinný muž – má dcery, je dědečkem i pradědečkem. Volný čas tráví tenisem a chatařením, což mu dává rovnováhu. Jeho život je plný tepla, které přenáší do rolí.

Rok 2007 přináší stíny – obvinění ze spolupráce s StB pod krycím jménem Komik. Na základě spisu z Mladé fronty DNES se objevují otázky. Dvořák to vysvětluje, ale zůstává to skvrnou. Přesto jeho odkaz převažuje – umění nad politikou.

V 83 letech Dvořák stále hraje, například v „Čochtan vypravuje“ nebo na festivalech v Kadani. Jeho kariéra je inspirací – od mechanika k legendě. Přináší smích v těžkých dobách, spojuje generace. Josef Dvořák je víc než herec; je kusem české duše.