Karel Hašler: Písničkář, který zpíval srdcem Čech

Karel Hašler se narodil 31. října 1879 v Praze, v prostředí prosté dělnické rodiny na Zlíchově. Jeho dětství nebylo snadné – otec, drobný živnostník, se snažil uživit rodinu, a mladý Karel se vyučil rukavičkářem. Tento řemeslný osud mu však nebyl souzen. Už jako teenager objevil svou lásku k divadlu a hudbě, která ho provázela celým životem. Jeho první kroky na jevišti byly skromné – hrál s amatérskými divadelními soubory, ale jeho talent a charisma rychle zazářily.

V roce 1897 debutoval v pražském divadle Aréna, což byl zlomový moment. Rozhodl se opustit rodný domov a vydal se na cestu s kočovnými divadelními společnostmi. Jeho touha po uměleckém růstu ho zavedla do různých koutů tehdejšího Rakouska-Uherska – od Tábora přes Brno až po Lublaň ve Slovinsku. V roce 1902 se připojil k souboru Národního divadla v Praze, kde se prosadil zejména v konverzačních hrách. Jeho herecké schopnosti, spojené s přirozeným šarmem a hudebním talentem, mu otevřely dveře k širší slávě.

Hašlerova největší vášeň spočívala v hudbě. Kolem roku 1908 začal skládat vlastní písně, které se rychle staly populárními. Jeho tvorba byla hluboce prodchnuta láskou k české krajině, Praze a národní hrdosti. Písně jako Ta naše písnička česká, Po starých zámeckých schodech nebo Pátá se staly neodmyslitelnou součástí české kultury. Tyto skladby nebyly jen hudebními kousky – byly hymnami, které oslavovaly český jazyk, tradice a touhu po svobodě.

Jeho texty byly jednoduché, ale silné. Vyjadřovaly hluboký cit pro obyčejný život, pro krásu pražských uliček, Vltavy či českých hospod. Hašler dokázal zachytit duši národa v době, kdy byla česká identita pod tlakem rakouské nadvlády a později nacistické okupace. Jeho písně se zpívaly v hospodách, na divadelních jevištích i v domácnostech, a dodnes zůstávají živou součástí českého folklóru.

Kromě hudby se Hašler prosadil také jako kabaretiér a filmový tvůrce. Na počátku 20. století se stal ředitelem několika pražských kabaretů, jako byly Lucerna (1910–1915, 1918–1923), Rokoko (1915–1918) či Karlínské divadlo varieté (1924–1929). V těchto podnicích nejen vystupoval, ale také uváděl vlastní písně a scénky, které bavily diváky svou vtipností a patriotickým podtextem.

S příchodem filmu se Hašler pustil i do této nové formy umění. V éře němého filmu hrál, režíroval a psal scénáře. Jeho první větší filmovou prací byla komedie České hrady a zámky (1914), která sloužila jako úvod k jeho divadelní hře Pán bez kvartýru. Později, v roce 1932, se objevil ve svém prvním zvukovém filmu Písničkář, kde ztvárnil sám sebe – umělce, jehož písně spojují lidi. Tento film byl nejen uměleckým úspěchem, ale také odrazem Hašlerova života, v němž hudba a vlastenectví šly ruku v ruce.

Hašlerova tvorba byla vždy prodchnuta láskou k Československu. Jeho písně oslavovaly českou kulturu a vzbuzovaly národní hrdost, což bylo zvláště výrazné během první světové války a později za nacistické okupace. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 a obsazení Československa nacisty se Hašler nehodlal smířit s útlakem. Jeho písně, plné národního ducha, se staly symbolem odporu. Texty, které zesměšňovaly nacisty a vyzývaly k boji za svobodu, byly pro okupanty trnem v oku.

V roce 1941 byl Hašler zatčen gestapem. Důvodem byla jeho nekompromisní vlastenecká činnost a písně, které povzbuzovaly český lid k odporu. Byl deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde 22. prosince 1941 ve věku 62 let zemřel. Jeho smrt byla tragickou ztrátou pro českou kulturu, ale jeho odkaz přežil díky písním, které se zpívají dodnes.

Hašlerův osobní život byl stejně pestrý jako jeho umělecká kariéra. V roce 1908 se oženil se sestrou skladatele Rudolfa Frimla, ale jeho nejvýraznější romancí byla láska k německé ženě, se kterou se setkal na sklonku života. V době, kdy byly vztahy mezi Čechy a Němci zakázány nacistickými zákony, Hašler navzdory rizikům udržoval s touto ženou korespondenci a setkával se s ní. Tato láska, plná odvahy a vášně, inspirovala jeho pozdní tvorbu a dodala jeho životu další rozměr.

Jeho syn, rovněž jménem Karel, se narodil jen měsíc před Hašlerovou smrtí. Tento syn, který nikdy nepoznal svého otce, později emigroval do Austrálie a USA, kde se snažil uchovat odkaz svého otce. Plánovaný seriál České televize o Hašlerově životě, založený na memoárech jeho ženy, je důkazem toho, že jeho příběh stále inspiruje.

Karel Hašler byl víc než jen umělec – byl symbolem české duše, odvahy a lásky k domovině. Jeho písně, jako Po starých zámeckých schodech, se staly součástí národní paměti a dodnes se zpívají na koncertech, v hospodách i při rodinných oslavách. Jeho socha na Starých zámeckých schodech v Praze, odhalená v roce 2009 u příležitosti jeho 130. narozenin, připomíná jeho lásku k městu a jeho lidem.

Hašlerův život byl plný kontrastů – od skromných začátků přes slávu na divadelních prknech až po tragický konec v koncentračním táboře. Jeho odvaha zpívat pravdu i za cenu vlastního života z něj činí hrdinu, jehož odkaz přesahuje generace. Ať už si připomeneme jeho melodie nebo jeho nezlomný duch, Karel Hašler zůstává jedním z největších pokladů české kultury.

Zdroje: